Kláštery severní Arménie, památky Zakavkazska - výchozím bodem je městečko Ahlverdi

Odsun - Sanahin - Haghbat, Zakavkazsko

Řeka Debet na severu Arménie si razí cestu hlubokým kaňonem. Pokud člověk míří z Arménie do Gruzie, může jet právě tudy, což jsme po třech týdnech strávených v Arménii měli v úmyslu i my. Nemáme ve zvyku své putování pevně plánovat, raději si necháváme poradit od místních, a tak jsme i zde dali na jejich rady a rozhodli se na cestě z Arménie do Gruzie nespěchat: nad kaňonem se nachází několik památných míst, a tak místo přechodu hranice vyrážíme na procházku po klášterech Odsun, Sanahin a Haghbat.

Výchozím bodem je městečko Ahlverdi, asi 30 km od gruzínské hranice. Celý region se nachází v blízkosti města Spitak, epicentra zemětřesení z roku 1988, a sám byl tímto zemětřesením nemálo postižen. I na krajině je čilá tektonická činnost znát - dva okraje kaňonu do sebe zapadají jako puzzle. Mizerná kvalita silnic však není poplatná řádění tektonických desek, jako spíše neudržování - jako ostatně v celé Arménii. Takže už ani nepřekvapí, že na některých úsecích se asfalt vyskytuje jen v podobě zbylých ostrůvků, mezi kterými auta obratně kličkují a hloubí už tak dost hluboké výmoly. V Ahlverdi tedy člověk vystoupí natřesený jak máslo.

Na levém břehu se na hraně kaňonu tyčí věž kostela odsunského kláštera. Jako v každém klášteře v Arménii, i zde se příchozích hned ujme dědeček, který má klíč od kostela a ochotně každého zájemce pustí dovnitř. Odsunský kostel vystavený v VI. století představuje typické dílo ranné arménské architektury: ohromí vás výška klenby a hra světla, které proniká třemi okny.

Přes 20 m vysoká klenba hlavní lodi se opírá o mohutné pilíře z tmavých kvádrů, výzdobu představuje jen pár ikon umístěných na pilířích, okna (v každé stěně jedno) jsou poměrně vysoko, a tak tlumené světlo spolu s tmavým kamenem a skromnou výzdobou působí velmi uklidňujícím dojmem. Jedno okno je umístěno za oltářem, čímž vzniká dojem, že paprsky vycházejí právě z něho - z oltářní ikony Madonny a Jezulátka, v Arménii tak časté. Neodmyslitelnou součástí každého kostela v Arménii jsou stojany s pískem, do kterého věřící staví svíčky z včelího vosku, jejichž vůně a záře zůstává v kostele ještě dlouho po tom, co odejdou, a snad i prodlužuje dosah vznášených modliteb…

Na kláštery a kostely - své jedinečné kulturní dědictví - jsou Arméni patřičně hrdí a nevynechají žádnou příležitost, kdy mohou připomenout, že Arménie jako první v roce 301 přijala křesťanství za své oficiální náboženství. Arménská apoštolská církev je autochtonní (tzn. nezávislá) a v jejím čele jde tzv. katholikos - arménský "papež". Vzhledem k současnému nedostatku kněží nelze zajistit nedělní bohoslužby ve všech farnostech, a tak je zapalování svíček v kostelech jedním z nejzjevnějších projevů arménské zbožnosti. Ta se ale o to hojněji projevuje v praktických záležitostech - v síle snášet těžkosti způsobené bídou a ve víře, že jednou bude lépe. A v neposlední řadě v arménské pohostinnosti.

Přestože po rozpadu SSSR se Arménům žije bídně, na hostech se nešetří: v minutě snesou na stůl co dům dal, nesmí chybět vodka. Odmítat arménskou pohostinnost nelze: "Odmítáš? Mám málo, ale dokud Bůh dává, durak, kdo nebere. Až Bůh nedá, všichni tu pomřeme." Po takto rezolutním prohlášení je člověku jasné, že odmítnout pozvání znamená hostitele hrubě urazit. Navíc arménské pokrmy chutnají velice dobře, takže není proč váhat.

Ze skromného pohoštění se často vyklube bohatá hostina, kde nechybí arménské tosty - přípitky, před nimiž by naše "Na zdraví" bledlo závistí. Pije-li se na zdraví, pak je třeba říci, na čí a jaké má dotyčný zásluhy. Ale pije se především za Arménii, za předky, za víru, za potomky, za mír a za obdobně zásadní záležitosti, přičemž tost trvá v průměru 5 minut a podobá se spíše modlitbě nebo přednášce. A tak pronášení přípitků je po zažíhání svíček dalším velmi častým projevem arménské víry…

Ale zpět ke klášterům. Každé církevní místo, ale i studánky a křižovatky jsou v Arménii obklopeny tzv. chačkary. Jde o často velmi staré kamenné pomníky nebo náhrobní kameny, zdobené tesaným křížem a množstvím ornamentů. Pro Armény představují symbol jejich staré víry a pojítko s předky. Dodnes Arméni vytesávají překrásné chačkary a potvrzují tím svou národní identitu. Při opravách klášterů a kostelů (které v poslední době přibývaly v souvislosti se 1700. výročím arménské církve v roce 2001) staré chačkary často přijdou do zdi mezi ostatní stavební kameny, což ale jejich významu nijak neubírá.

Doslova obložen charčkary je nedaleký klášter Sanahin. Přestože patří k mladším (jeho založení se datuje do počátku X. století), jeho temná sloupořadí, klenby a kopule působí tajemně a trochu pohansky. V korunách stromů šumí vánek, včelí vosk stéká po zažhnutých svíčkách a zaplňuje prostor jemným světlem a vůní. Dokonalá akustika dodává zvukům mystický ráz a umocňuje dojem z tohoto duchem prodchnutého místa. Před putováním k dalšímu klášteru tu můžete spokojeně spočinout - možná právě tak jako poutníci před tisíci lety.

Haghbat je nejmladším a zároveň nejzachovalejším z naší trojice klášterů. Cesta k němu vede po kraji kaňonu, svažuje se na jeho dno a opět stoupá na pahorek, z něhož věže a zvonice haghbatského kláštera vévodí svému okolí. Komplex budov ze XIII. století zaujímá rozsáhlou část stejnojmenné vesnice - kromě několika kostelů, hřbitova a zvonice byla jeho součástí škola a knihovna. Interiéry jsou opět tmavé a pod vysokými kopulemi podepřenými mohutnými pilíři člověk znovu tone v překrásné akustice a tajemnu.

Sedím na prastarých náhrobcích pod vysokou kopulí a přemýšlím , jak asi žili a jací byli lidé, kteří kláštery stavěli a ti, kteří je po staletí obývali? Z vkusu, se kterým jsou jejich stavby do krajiny zasazeny, a ze stálosti staveb lze takřka přečíst sílu jejich ducha - vždyť stavby komunismu tu nepřečkaly ani 20 let a už se pod náporem zemětřesení nebo z nedostatku péče po roce 1991 nacházejí v troskách, které krajinu hyzdí snad ještě více než kdyby byly funkční. A přitom kláštery stojí po staletí, a neuškodila jim ani zemětřesení, ani komunistická ignorance. A jejich krása svou nadčasovostí výmluvně dokládá, že není jen dílem hmoty, ale hlavně úžasně silné víry, která stála u jejich zrodu.