Madarský jezdec a chán, Bulharsko a Thrákové

Kamenní jezdci aneb starověký kult božských jezdců

Homér píše, že staří Thrákové uctívali božstva jezdců. Kult božských jezdců byl ve starověku rozšířen všude, kde žili Thrákové, tedy v dnešním Bulharsku a okolí. Jezdci se jim objevovali za soumraku v blízkosti obětišť na horách kolem léčivých pramenů. Lidé jim tam nosili obětiny.

O tomto kultu svědčí zprávy o reliéfních destičkách z pera českých archeologů a historiků, kteří tyto vědy po osvobození Bulharska od Turků založili. Mezi takové patřil Konstantin Jireček, první bulharský ministr školství, nebo Karel Škorpil z Prahy, zakladatel bulharského muzejnictví. Velice obsažnou publikaci o jezdcích napsal akademik S. T. Kacar roku 1938. Už tehdy znal vědecký svět přes 1 000 takových zobrazení a od té doby jich byly objeveny další stovky.

Jezdci jsou zosobněním plodivých a léčivých sil Země, Slunce a vod, ochráncem jezdců a lovců. Patří mezi ně i bohyně lovu Bendis, obdoba řecké Artemidy, nebo římské Diany. Mají i své mužské protějšky. Jejich postavy jsou však bezejmenné, jelikož jejich jméno se snad nesmělo vyslovovat neboli bylo tabu.

Čtěte také: Veselý hřbitov Săpânţa, Rumunsko

Masový výskyt thráckých jezdců datujeme až od poroby Thráků Římany a zřízení římské provincie Thracia. Největší počet takových jezdeckých reliéfů ovlivněných řeckým sochařstvím pochází z 2. století n. l. Vyskytují se ve svatyňkách a na pohřebištích ve třech typech.

Příkladem prvního typu je obraz jezdce na mramorové desce ze 2. století., která byla nalezena v okolí bývalého města Aitos poblíž Burgasu. Čtvercový reliéf padajícího božského jezdce s vlajícím pláštěm je po pravé straně zakončen stromem, po kterém se vine had. Nad reliéfem je v latině věnování jakési vdovy jménem Flavia Vera.

Druhý typ ze vsi Dragonovo v okrese Veliko Tarnovo představuje ženu. Třetí typ je postavou jezdce vracejícího se z lovu. V pravici drží ulovenou zvěř, na kterou doráží jakási šelma. Po pravé straně stojí dvě prosebnice. Nahoře a spodu desek bývají řecké nápisy.

Nejznámějším výskytem jezdců je svatyně u obce Zlatna Panega v okrese Loveč. Další u lázní Daskalovo v okrese Pernik, kde byl jezdec uctíván spolu s řeckým bohem zdraví Asklépiem.

Existovaly celé kamenické dílny, které je dodávaly na objednávku. Umísťovaly se na desky a náhrobní kameny. Někde jsou vysekávány do skal, do dřeva tvarovány z hlíny a vyráženy do mincí, např. v řecké osadě Odessos na místě dnešní Varny.

Božstva uctívali nejen Thrákové, ale i římští vojáci, často ve spojení s jinými božstvy. Mezi ně patřila i původně keltská a později i římská bohyně koní Epona. Po výtvarné stránce mají různou úroveň. Od mistrovsky tesaných reliéfů nadživotní velikosti po neohrabané symboly ryté do kamenné desky.

Někde jsou za jezdci zobrazeny lidské i koňské hlavy vyplývající z obyčeje přinášet lidské nebo koňské oběti. Kult jezdů se obráží i v královských hrobech, do kterých kladli součástí koňských postrojů, vyrobených často ze zlata. To je dokladem bohatství i uměleckého genia Thráků.

Nejznámějším jezdeckým reliéfem Bulharska je Madarský jezdec vytesaný do svislého skalního okraje vápencové plošiny nad obcí Madara u města Šuman ve východním Bulharsku. Tento "Madarski konnik" je vytesán ve výšce 23 metrů na stometrové stěně stolové hory. Zabíjí dlouhým kopím lva ležícího pod kopyty koně. Je sledován psem.

Kolem reliéfu vytesaný řecký nápis je značně poškozen. Představuje pravděpodobně bulharského chána Tervela, který vládl v letech 701 - 718 v době známějšího byzantského císaře Justiniána. Reliéf může být považován za první záznam o bulharských dějinách. Stal se symbolem středověkého Velkého Bulharska.