Antelope Canyon a Monument Valley, jedny z největších přírodních divů v USA, turisticky

Návštěba v Antelope Canyon a Monument Valley

V časopisu jsme nalistovali stránky, na kterých byly nádherné fotky. Byly pořízeny v Arizoně. Pár minut pátrání na internetu a víme, že se jedná o snímky pořízené v Antelope Canyonu nedaleko od řeky Colorado a města Page v indiánské rezervaci kmene Navajo. Před čtyřmi roky jsem kolem této krásy nic netušíc projížděl.

Máme tři vyšetřené dny a rozhodnutí jak s nimi naložit je tím pádem dané. Z Indiana Hills (Indiánské vrchy) ve státě Colorado, které jsou západně od Denveru, to máme do města Page čistých deset hodin jízdy. Holky nasmažily řízky, do kufru jsme přidali karton piv a vyjíždíme na třídenní a dvounoční výpravu za poznáním arizonských krás. Já s bráchou a dcerou, která je řidičem, průvodcem, bavičem i velitelem.

Je pozdní odpoledne, když se blížíme k atraktivnímu místu, které by bylo škoda vynechat. Je na hranici mezi Utahem a Arizonou - Monument Valley - území zpravované indiány Navajo. Na horizontu se už rýsují skalní věže, před námi černá rozpálená silnice a nás zastavuje skupina mladých amíků a prosí o vyfotografování.

Čtěte také: Na dně USA: Návštěva Death Valley, nejhlubšího místa západní polokoule

Je to místo, kde se nechávají s tím vzdáleným pozadím skal fotit, tak jim plníme přání a po deseti minutách už odstavujeme auto na prašném parkovišti a jdeme nahlédnout co indiáni a indiánky nabízí ve svých skromných dřevěných boudách. Tak jako u nás na poutích. Já to nazývám "cetky, dretky", přesto nás zaujal jeden prodávající, který nabízel spousty různých kamínků i kamenů z této oblasti. Do některých vyrýval různé motivy.

Na jednom z plochých kamenů, byla precizně vyrytá hlava orla, pod kterou ještě připsal For Dorek a dnes už zdobí tento kamenný orel moji polici doma v pracovně. Jako bonus dostal jeden poctivý moravský řízek z krkovičky a rozpálené pivo, které ihned otevřel a dal si loka, i když právě na tomto území je prohibice.

Vítá nás nový vstup i se sousoším, který tu před čtyřmi roky při mé první návštěvě ještě nabyl. Mám z Monumentu spousty fotek, ale jiné světlo, jiný pohled. A objevuji nová místa. Jenom tu chybí ti hrdinové "Divokého západu", známí ze zde natáčených filmů. Dnes tu indiáni vozí turisty po cestách, kde se proháněly dostavníky v čele s Johnem Waynem. A právě jenom tito indiáni co vozí turisty, mají dovoleno jezdit do míst, kam ostatní nesmí. Prostě byznys.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Slunci už moc cesty k horizontu nezbývá, když na jedné z vyhlídek oslovujeme jednoho "Navaje" zda by nás nezavezl na místo, které se jmenuje "Totemové kůly". Jeho odpověď je, že dnes už ne, že bychom to za světla nestihli, ale zítra, že nás tam vezme.

Zítra musíme být v Arizoně, tak je domluveno setkání na pozítří u vjezdu do parku v pět hodin ráno. Moc této domluvě nevěřím, přesto bych ten východ slunce rád prožil s tou kulisou těch Totemových sloupů. Slunce dávno zapadlo a Měsíc už svítí, když vyjíždíme ze skal do města Page, kde jdeme spát dlouho po půlnoci.

K pokladně na vstup do soutěsky Antelope je fronta. Je doba prázdnin a toto atraktivní místo láká. Celá prohlídka horního a dolního kaňonu má jednu velmi důležitou "fintu" pro ty, kteří chtějí fotit. Totiž nejlepší světlo je tehdy, dopadají li sluneční paprsky do soutěsky a to je v průběhu tak čtyř hodin.. V letních měsících, kdy je sluko vysoko, to odhaduji od desíti do dvou.

Za tři vstupenky dáváme 120 dolarů. Rychlý přejezd ke spodnímu kaňonu, kde platíme 80 dolarů. A to máme slevu, že jdeme i do horního. Znovu přejezd k hornímu a to už si nás průvodkyně odvádí k terénnímu autu a celá skupina několika aut jede plochým dnem nízkého údolí. Tak tři kilometry ke vstupu. Davy lidí se "cpou" do soutěsky a ty samé davy jdou ven, protože soutěska není průchozí.

Jsme poučeni o fotografování, že nesmíme používat stativ, ani blesk. Ti, kteří to myslí s vyfocením těch "krás" vážně si musí objednat návštěvu měsíc dopředu, zaplatí dvěstě padesát dolarů a jdou ve skupině pouze šesti lidí s průvodcem. Samozřejmě, že jim nikdo "nepřekáží".

Vcházíme do soutěsky, kterou objevila v minulém století indiánská pasačka koz. Ta horní je dlouhá čtyři sta metrů a výška stěn, tak do patnácti metrů. Už první metry vás přivedou do světa, který jsem nikde jinde nepoznal. Do světa abstrakce, nebo do světa sochaře a zároveň osvětlovače barev.

Světlo se odráží od stěn a osvětluje místa, kam sluníčko nesvítí, zbarvená od tmavohnědé, přes okr až po oranžovou. Jak to vše fotit? Vysoké ISO, širokoúhlý objektiv i delší sklo na detaily, kterých je také hodně. Moc vadí lidi, ale jde to.

Dno soutěsky je pokryto jemným pískem, který je nutno znovu navézt v případě "Velké vody", která se občas mezi stěnami kaňonu prožene. Důkazem toho jsou zapříčené kmeny stromů vysoko nad hlavou. Dokonce tu přišli o život i návštěvníci, kdy je překvapila valící se voda. Dnes už je vše hlídané, aby se podobné neštěstí neopakovalo.

Celá tato krása se po objevu hned tak neprozradila. A to z několika důvodů. Tím prvním byla obava ze zničení a opotřebování měkkého pískovce. Druhý důvod před popularizací si chránili sami fotografové, kteří odsud nosili úžasné fotografie, za které dostávali tučné honoráře.

Do dolního kaňonu jdeme od vstupu po "svých". Je to asi tři sta metrů. Ale to co vidíme před sebou je řada lidí čekajících na vstup. Odstáli jsme si půldruhé hodiny v arizonském poledním horku, kde indiáni nepřetržitě dováželi vodu, aby se čekající nevypařili. Do této soutěsky, která je poměrně větších rozměrů a je i vyšší, se sestupuje po příkrých schodech. A to je ten hlavní zádrhel. Spousta lidí se bojí té hloubky pod sebou, "díky" čemuž se utvořila ta fronta nahoře.

Krásy této soutěsky jsou podobné, jenom v trochu větších rozměrech. Výhoda je i ta, že je průchozí a tím se davy lidí necpou v úzkých místech proti vám. Tady dávají průvodci i více času k prohlídce. Znovu se pohybujeme ve světě abstraktních tvarů a barev. Délka soutěsky je sedm set metrů a po prohlídce vylézáme ze soutěsky, jako čerti z pekla, do pekelné výhně na povrchu.

Je ještě jedna fotka, u které bych chtěl zjistit, kde byla focena. To místo je právě pár mil odsud. Je na řece Colorado pod přehradou Lake Powell. Jmenuje se Horseshoe Bend (Koňská podkova). Když jsem tuto fotku uviděl poprvé, tak měl podezření, že to bylo foceno snad "rybím okem", že to ta příroda takto nevytvořila.

Jak jsem byl ale překvapený, když po se příchodu na skalní hranu pode mnou otevřela hloubka a ta řeka vypadala přesně jako na té fotce. Přesto ohnisko 28 mm bylo tak na hraně. Skalní ostroh obtéká Colorado a vše je uzavřeno z obou stran skalní stěnou. Fotíme ještě pár "odvážných fotek", kdy si sedáme na hrany skály nad tou hlubinou.

Přejíždíme za dvěstěmetrovou přehradní hráz přehrady, která zatopila Glen Canyon a napouštěla se dvacet tři roků.A délka jezera je dvě stě třicet kilometrů. Pobřeží tohoto jezera měří tři tisíce kilometrů a lemují jej červené skalní monumenty. Po horkých dnech se ochlazujeme koupelí v jezeru.

Budík zvoní v jednu v noci a po třech hodinách spánku pelášíme znovu k Monument Valley, kde se v pět ráno fakt potkáváme s indiánem, který nás ještě hvězdnatou nocí veze do pustiny, kam ti normální turisté nesmí. Před Totemovými kůly prožíváme a fotíme rodící se den. Když sluníčko vyslalo první paprsky, tak ten indián se důstojně postavil a v Navajštině zpíval píseň, kterou zpívali jeho předci. Chvíle, kterých v životě moc neprožijete.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na oplátku se nesla vstříc slunci moravská písnička "Ej ráno, ráno, kde si sa vzalo, kde si sa ránečko nabralo…" To byl zase můj dík tomuto vzácnému okamžiku a snad i premiéra této písně v Monument Valley.

Nafotili jsme fotky s jemným ranním světlem, indián povykládal o svoji babičce, která na tomto území žije ještě v původní chýši a taky nám upřesnil výraz, že skála, která vypadá jako pravá i levé a říká se ji pravá a levá rukavice je pro indiány "ruka, která skládá přísahu". No řekněte, není to i pro bělochy poetičtější?

Loučíme se s naším průvodcem (který nám dodnes píše a posílá nádherné fotky) a míříme k horám Indiana Hills, kam přijíždíme večer "našrot" unavení. A co teprve moje dcera Adélka, která to vše odřídila a vyřídila. Dík patří i ji a samozřejmě, že i americkému Západu, na kterém je stále co objevovat.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.