Treking > Blog, rozhovory > Na slovíčko s Markétou Hanákovou
Na slovíčko s Markétou HanákovouRozhovor nejen o výstupu na Muztagh Ata…4.2.2014 | Josef Hebr
Abychom to v životě neměli zas až tak úplně jednoduché, osud některé z nás občas potrápí nějakým tím zdravotním postižením. Všichni z nás jsme určitě někdy takového člověka potkali, nebo jej známe. Víme, nebo tušíme, co dělá, jak žije, jak se potýká zrovna s tím svým problémem. Mezi touto skupinou existuje ač je to k nevíře velké procento borců, kteří tak nějak ten svůj osud neberou moc na vědomí, nebo se s nim srovnali a v nejrůznějších oblastech lidského života potom často podávají takové výkony, že nám zdravým nad tím zůstává až rozum stát. Jednou z těch, kterým život udělal nepříjemnou a hlavně nebezpečnou "čáru přes rozpočet" je Markéta Hanáková. Projevil se u ní závažný zdravotní problém se srdcem. Implantací speciálního zařízení (pacemakeru) se jej podařilo dostat pod kontrolu, ale i tak Markéta spolu se svým partnerem Zdeňkem byli postaveni před rozhodnutí, co a jak dál. Do doby, než se projevilo onemocnění, se oba partneři věnovali ušlechtilým outdoorovým zálibám - horolezecví a skálolezectví, treking, skialpinismus, cykloturistika, rafting, rybaření, no a ze začátku si mysleli, že se vším je konec. A když by měl člověk o tohle všechno přijít, děs a hrůza pomyslet… Čtěte také: Přechod Jeseníků, Rychlebských hor a Králického Sněžníku; pětidenní… Markéta se Zdeňkem se dokázali se svým problémem úspěšně poprat. Protože se jedná o zajímavý příběh a možná i pro někoho inspirativní, napadlo mě, že by Markéta mohla aspoň trochu prozradit, jak na "to" a že vlastně vždy se dá cosi podniknout. "Odlovit" Markétu zase nebylo až tak úplně jednoduché, v určitém období jsem si o ní myslel, že je snad příbuzná s J. Cimrmanem, prostě každý něco o ní slyšel, každý ji zná, ale snad nikdo nikdy neviděl (aspoň z těch lidí, kterých jsem se ptal). Podařilo se mi ale domluvit besedu o jejím horolezeckém výstupu v Pamíru pro prostějovskou veřejnost. Markéta, aby zjistila "co a jak", aby si také prohlédla místo, kde nainstaluje výstavu svých fotografií z hor, přijela i s partnerem "na místo činu" (tenkrát se pořádala beseda s cyklocestovatelem Michalem Jónem) a tam jsme se poprvé setkali. Drobná, sympatická (a pěkná ). Samozřejmě jsme probrali kde co a také domluvili, že nám oba partneři něco ze svého života prozradí. Co bylo pro tebe tím hybným momentem, ktetý tě nasměroval na cestu pěstování ušlechtilých zálib - skálolezectví a horolezectví, skialpinismus, cykloturistika, rafting, rybaření a pod. Myslíš. Že Ti příroda nadělila pro tyto aktivity vlohy a talent? Asi žádný konkrétní moment nebyl. Postupně to v mém životě směřovalo k těmto aktivitám tak nějak samovolně a trvalo to spoustu let. Teprve až kolem 25 let jsem začala pořádně jezdit do hor a pomalu poznávat, co dokážou hory lidem dát. Měla jsem také velké štěstí, že můj partner a parťák ve všech životních situacích Zdeněk si do nich cestu našel taky a my tak můžeme vymýšlet a trávit společně čas sportem a především na horách. Myslím, že zrovna talent a vlohy pro tyto sporty mi chybí. Ale nahrazuji to pílí, velkou láskou k horám a nadšením. Mám moc ráda východy Slunce na horách, ten nekonečný klid, který tam člověk najde. Teda pokud zrovna nejde po krkonošské magistrále nebo z Ovčárny na Praděd… Mám ráda, i když je na horách mlha, fouká a sněží. To si užívám hned dvakrát. Napřed při tom, jak bojuji a makám, aby mi nebyla zima a podruhé, když si člověk zaleze do tepla stanu, uvaří čaj a poslouchá, jak déšť bubnuje na stanovou plachtu nebo ho zasypává sníh. Dnešní doba není pro nikoho až tak jednoduchá. Jak se dají skloubit její požadavky (zaměstnání, rodinný život a pod.) a pěstování ušlechtilých zálib na vysoké úrovni? V zaměstnání mi vychází vstříc a někteří kolegové mi dokonce fandí a podporují mě v mých aktivitách. Určitě bych si dovedla představit, že v horách a sportem strávím ještě mnohem více času. Ale protože člověk musí chodit do práce, Yetti ze mě asi nebude. Občas musíme řešit i normální věci související s běžným životem, ale pokud je to jen trochu možné, utíkáme se Zdeňkem do hor. Ale dovedu si představit, že bych se horami, psaním, focením a natáčením živila profesionálně. Když ti lékaři oznámili nemilosrdnou diagnózu, co to pro tebe znamenalo a jak jsi musela změnit i s parťákem životní styl? V prvních chvílích jsem si myslela, že se sportem a horskými aktivitami je konec. Nedovedla jsem si představit, že by člověk s kardiostimulátorem mohl akce takového druhu podnikat. Časem jsme ale zjistili, že to jde. Návrat do hor byl sice zpočátku těžký a nesl se hodně v duchu bázně. Museli jsme společně znovu objevovat, jak v horách fungovat, protože je to jiné, než dřív. Byli jsme rádi, že můžeme podnikat aspoň lehčí jednodenní túry v hezkém počasí. Časem jsme přišli na to, že zvládnu i víc, tak jsme přidávali pomalinku na náročnosti. Rozhodně nás ale tehdy ani ve snu nenapadlo, že za pár let překonáme hranici sedmi tisíc metrů. Jak to potom probíhalo, když jste se i s parťákem kvůli tvému omezení učili znovu žít a realizovat své záliby? Co a jak jsi testovala, na co v nové situaci máš? Už jsem trošku naznačila v předchozí odpovědi. Návrat probíhal velmi pozvolna a se strachem, jestli zase neskolabuji. Třeba prvním kopcem, na který jsme se vydali, byla Lysá hora v Beskydech. Pak přicházely na řadu další vrcholy. Nevěděli jsme, jak budu reagovat na vyšší nadmořskou výšku. Před implantací kardiostimulátoru jsme se Zdeňkem byli oba ve výšce přes 6 000 m a zvládali jsme ji oba dobře. Ovšem teď to byla pro nás velká neznámá. Zpočátku jsme tedy vyzkušeli vylézt na rakouskou horu Wildspitze, která má necelých 3 800 m a vše šlo dobře. Usoudili jsme tedy, že čtyřtisícové vrcholy pro nás asi z tohoto důvodu zapovězeny nebudou. V následujících letech jsme tedy vylezli na nějaké tří a čtyřtisícové vrcholy v Alpách. Pak nás napadl zajímavý projekt, a to přejít během devíti dnů na těžko tři slovenská pohoří - Nízké Tatry, Starohorské vrchy a Velkou Fatru. Tehdy jsme nastupali 8 840 m, což je v podstatě výška Everestu. Za zmínku určitě stojí také naše akce v Himalájích, kde jsme společně ještě s jedním naším kamarádem přešli jen s minimální podporou nosičů Makalu trek, na který navazoval už bez pomoci nosiče přechod dvou šestitisícových sedel - Sherpani a West col a následující úspěšný výstup na Mera Peak. On to má těžké i Zdeněk, který je mi velkou oporou. Není to jednoduché ani pro něj. Zdeněk: Největší problém je asi v tom, že mám o Markétu větší strach, než jsem měl před tím, než jí byl kardiostimulátor implantován. Nedokážu si dost dobře představit, co bych dělal, kdyby se Markétě někde vysoko v horách, daleko od civilizace, s kadiostimulátorem něco stalo. Také si ale nedovedu představit, že bychom do vysokých hor nechodili vůbec. Asi by nás to psychicky deptalo, takže je pro nás přijatelnější určité riziko podstupovat. Jak jste přišli zrovna na horu Muztagh Ata? Sedmitisícovek je spousta, ale Muztagh Ata (Pamír, Čína) patří k těm vyšším a současně to není po technické stránce náročná hora. Výška 7 546 metrů je hodně zajímavá. Lákalo nás zkusit si vystoupit nad hranici 7 000 metrů a pokud možno i na vrchol. Přibliž(te) nám trochu, jak jste měli naplánovaný a zorganizovaný výstup a co se stalo, co tě donutilo přerušit vlastně dobře probíhající výstup několik desítek metrů pod vrcholem? My začali s výstupem vlastně už doma. Protože jsme si nemohli z časových důvodů dovolit vyrazit aklimatizovat se alespoň do Alp nebo jet o týden dřív a provést aklimatizaci v horách nedaleko Biškeku, využili jsme možnost aklimatizace v kyslíkovém stanu, ve kterém jsme trávili šest týdnů. Podařilo se nám docela dobře aklimatizovat na výšku základního tábora, což bylo nějakých čtyři a půl tisíce metrů. Výstup probíhal klasicky, postavili jsme tři výškové tábory - C1, C2 (6 146 m)a C3 (6 800 m) a poté, co jsme se docela dobře aklimatizovali, jsme se vydali k vrcholu. Předpověď počasí sice nebyla ideální, a to především z hlediska větru, ale rozhodli jsme se, že zkusíme jít nahoru a uvidíme, kam nás hora pustí. Po fyzické stránce jsme na tom byli dobře a nebýt mé neopatrnosti, asi jsme na vrchol došli. I když kdo ví, jak by to bylo. Zkrátka během výstupu se mi začalo chtít jít na záchod a v tom ledovém větru mi rychle omrzly ruce, neměla jsem v nich cit, strašně jsem se zdržela při hledání teplejších rukavic v batohu. Nemohla jsem je těma necitlivýma rukama vůbec nahmátnout a na závěr mi spadla termoska s čajem, během chvilky nabrala velkou rychlost a zmizela někde dole. Pokračovat bez tekutin ještě několik hodin k vrcholu a zpět do C3 by byl hazard, protože dehydratace v takto vysokých nadmořských výškách může být hodně nebezpečná. Je to sice škoda, ale oba jsme si celou akci na Muztagh Atě dobře užili, udělali jsme si výškové rekordy a myslím, že celkově můžeme být hodně spokojeni. Jaký materiál jste používali při výstupu - oblečení, stany, spacáky, mačky, cepíny, jídlo a pod? Naši expedici na Muztagh Atu podpořila řada firem a myslím, že věci, které jsme s sebou měli nebo používali v přípravě byly hodně kvalitní a můžeme je doporučit i ostatním. Jejich přehled je na expedičních stránkách http://muztaghata2013.webnode.cz/vybaveni2/. Na tohle asi bych se neměl ptát, ale tvé "zařízení" je přece jen kousek techniky, který by se mohl jednou porouchat. Nemíváš z toho někdy takový obyčejný lidský strach, nebo si to nepřipouštíš? Je to sice jen kousek techniky, ale já jsem moc ráda, že se technika vyvíjí a já můžu díky tomu nejen žít, ale i dělat věci, které mě baví. Strach si nechci připouštět, protože by to mohlo skončit taky tak, že budu sedět doma na židli, nadávat na svět a čekat, až mě klepne pepka znovu. Je mi jasné, že pokud by se s pacemakerem něco stalo, tak v civilizaci bude záchrana asi rychlejší a účinnější než někde na druhé straně polokoule v horách daleko od lidí, ale i nemocnice. Na druhou stranu, každého z nás může třeba srazit auto a tak se ptám, nechodíte nebo nejezdíte na kole proto po silnici, když tady to riziko taky existuje? Co tak zhruba plánujete do budoucnosti? Plánů je spousta, takže záleží hodně na tom, co se nám podaří zzrealizovat. Asi nejvíce ze všeho bychom se teď chtěli soustředit na nejvyšší vrcholy Jižní Ameriky. Určitě může být také zajímavou výzvou nejvyšší hora Antarktidy Mount Vinson či Jižní pól. Ale tohle už jsou spíše plány z říše pohádek, protože takhle finančně náročné projekty nedokážeme pokrýt z normálního platu. Tady se bez finanční pomoci sponzorů neobejdeme. Já si myslím, že tím nejcennějším z toho, co podnikáte, je fakt, že jste "nehodili flintu do žita" a po určitých "životních korekcích" jste zase začali žít naplno. Všude kolem nás je plno všelijak postižených lidí, ale ne každý z nich v sobě našel vůli a odvahu porvat se se svým problémem a začít odznova. Nezkusíš někdy o svých zkušenostech a zážitcích napsat nějakou knihu (právě třeba pro tyto lidi a nejen pro ně...)? Cesty, výstupy a výpravy, které se Zdeňkem podnikáme, zase tak výjimečné nejsou, takže mě zatím nenapadlo napsat knihu. Možná je to tím, že píšu o našich cestách články do nejrůznějších cestovatelských a horských časopisů a webů a tak se vlastně o své zážitky a zkušenosti se čtenáři dělím. Kdyby mě v tom ale někdo nějak vytrvale podporoval, asi bych do toho šla. Já nad sebou zkrátka potřebuji tak trochu bič. Děkuji pěkně a jsem přesvědčen, že nemluvím jen za sebe, když říkám, že vám oběma držím moc palce a přeji vše nejlepší do budoucna. Na otázky odpovídali Markéta Hanáková a Zdeněk Hodinář. Další související články:+ Ladakh a Markha valey trek, treking v Indii+ Mount Everest trek, trek do srdce Himaláje + Annapurna trek + Namaste Annapurna, Annapurna trek + Karakoram, ledovec Baltoro - reportáž z treku pod osmitisícovky K2 a Broad Peak + Kolem jezera Manasaróvar pod horou Kailás Líbil se vám tento článek? |
|