Běžky - čertovský vynález

Běžkování na horách i na Ostravsku

Nikdy jsem se nenaučil pořádně lyžovat. Myslím tím i lyže sjezdové i běžky. V Bělském lese u Ostravy sjezdové terény nebyly, typ lyží bez hran a volnou patou rovněž nebyl zrovna ideální a výkřik módy - vázání Marker, kdy se noha převazovala řemínky, mi rovněž zůstal utajeno.

Zvládl jsem jakž takž dva výcvikové kurzy - na průmyslovce ve Vrátné, kdy jsem dokonce asi s 50 pády sjel z chaty pod Chlebom sjezdovku ze Snilovského sedla na prehistorickém vázání na lyžích, na kterých otec mého kamaráda Pavla Pastorka honil Banderovce a na VŠB na chatě pod Rozsutcom, rovněž v Malé Fatře, kde jsem si způsobil lehký otřes mozku, když jsem šel v lyžácích se schodů. Tato chata však již dávno vyhořela.

Později jsem se ještě snažil vést k sjezdování své děti, nikdy nezapomenu, kterak synovi Ivanovi ujela lyže s vrcholu Chopku a já jsem ji pronásledoval. Dlužno podotknout, že se mé děcka naučila lyžovat a to bez mé velké pomoci - pomohl lyžařský oddíl Vítkovice.

Čtěte také: Semafor na turistické stezce jako vtip? Nikoliv, ve Slovenském ráji od…

Ani o běžkách jsem toho moc nevěděl, poprvé jsem se na ně postavil na Ondřejníku v roce 1977, tedy po třicítce. Bylo pro mne tehdy překvapující, jak se podobají mým lyžím v Bělském lese a ve Vrátne. Měly volnou patu a taky byly bez hran. Kterak definuje lyže encyklopedický slovník z roku 1980? Je to sportovní načiní ze dřeva, kovu, umělých hmot nebo jejich kombinací, používaných ke sportu a turistice.Podle účelu se rozeznávají lyže běžecké, sjezdové, slalomové a skokanské. Dále existují lyže vodní a lyže kolečkové pro předsezónní běžecký výcvik na hladkých cestách.

Za lyžařství se považuje jízda na lyžích za účelem rekreace, turistiky nebo jako závodní sport, sportovní lyžování vzniklo v 19. století v Norsku, do programu OH bylo zařazeno v roce 1924. Nejmasovějším závodem je Vasův běh, u nás Jizerská 50 na počest obětí v Peru a na Slovensku Bílá stopa v Kremnických vrších s cílem v Banské Bystrici.

V mém případě se asi jedná o používání lyží za účelem turistiky. Požitek ve stopě v prašanu, odporné podkluzování, kdy člověk stepuje na místě, okamžiky, kdy se sníh lepí na skluznici jako med na koberec či kuřinec na botu, rozmanité pády všech druhů - dopředu, dozadu, do boku, po hlavě. Okamžiky na ledových pláních hřebenů Jeseníků, kdy se ski rozjely nevídanou rychlostí a bylo jen otázkou, pod který smrček nebo keř kosodřeviny tělo upadne.

A tak jsem projel v dobrém i zlém na běžkách Beskydy, Vsetínské vrchy, Jeseníky, Rychlebské hory, Orlické hory, Oderské vrchy i Žďárské vrchy na Vysočině. Toulal jsem se zasněženou Velkou Fatrou, kdy v Gaderské dolině jsem musel z cesty odhánět jelena, potěšil i sjezd z Martinských holí do Martina či na Strečno přes Minčol. Pikantní byl sjezd z Velké Rači od polské turistické chaty na muldách, kdy jsem se málem zabil a následně při klesání do Oščadnice beznadějně zabloudil. Časopis Turista tehdy psal o tomto sjezdu jako o nejdelším a nejkrásnějším na Slovensku. A já jsem skončil potupně v nějaké rokli po pás ve sněhu.

Orientace v zimě bývá mnohdy ošemetná, značky bývají pod sněhem a když na rozcestích stopy vedou více směry, už je "kufr" na cestě. Sjezd ze Štrbského plesa na Podbanské ve Vysokých Tatrách mi způsobil díky ukrytém kořenu ve sněhu roztržení levého lýtka a následné noční šití v nemocnici v Popradu. Ve stejnou dobu v roce 1992 tam běžkoval i president Václav Havel, ten překvapivě zranění unikl.

Vzpomínám na dobrodružné přejezdy slovenských i moravských Javorníků, startovali jsme vždy na sedle Melocík mezi Makovem a Bytčou. Často po zaslouženém občerstvení na horském hotelu Portáši byl sjezd ocelářů do Vranče na úrovni skoků s vruty olympijského vítěze Aleše Valenty ze Šumperka. Rovněž nejde zapomenout na kaskadérské výkony v Nízkých Tatrách.

Náboj má i sjezd ze Švýcárny na Červenohorské sedlo po červené značce, z Šeráku do Lipové nebo z Jelení studánky na Alfrédku. Ta už tam však dnes není, vyhořela. Taky Keprník má své kouzlo, když se sjíždí na Vřesovou studánku. Hodně však záleží na kvalitě sněhu, někdy to moc nejede a to je dobře. Zkrátka, úplně každý, kdo má běžky, má i podobné zážitky při sjezdech, v naší krásné hornaté zemi je jich bezpočet.

Ty bohatýrské sjezdařské doby jsou dnes pro mne nenávratně pryč. Dlouhodobým běháním týrané tělo je ve stavu dokonalé devastace. Záda, klouby, ramena, kolena - tyto části těla prosí a úpěnlivě volají - nepadat! Ano, pád v šedesáti letech je zcela jiný než zamlada, kdy přinášel pobavení či legraci. Když spadnu dnes, nemohu se ani postavit a následky bývají odporné. I pád do dívčího klína má jinou intenzitu.

Proto čím dál častěji sundávám zákeřné prkna před jakýmkoliv sjezdem, pokorně kráčím dolů po svých a vím své. Když omladina sjíždí a následně padá, jen se shovívavě usmívám a vzpomínám na své pády. Jen si padejte, však tělo si později řekne dost.

Proto si hledám ve svém okolí terény, kde by se padat nemuselo. Takový okruh je třeba v Beskydech kolem Ondřejníku, kolem Smrku či okolo Trávného - skýtá nebezpečí mnohem méně. Vděčné jsou i Těšínské Beskydy od Prašivé po Slavíč či z Mostů u Jablunkova na Bílý Kříž a Visalaje. Ale tam je již řada nástrah ve formě sjezdů nejrůznějších obtížností. Ostatně, znalci sjíždí i z Lysé hory, běžecká magistrála vede přes Ivančenu na Albínovo náměstí nedaleko horské dřevěnky "U Zbuja", kde mají dobré pivo.

Když je dost sněhu, je na Ostravsku ideální trasa z Poruby do Kyjovic přes místní část Klimkovic - Mexiko, či trasy dále na Hrabyň či Pustou Polom. Jde se rovněž projíždět Bělským či Porubským lesem, či podél řek Opavy i Odry. Všude bývají projeté stopy. Tedy, když je sníh. I v Jeseníkách jsou bezbolestné okruhy okolo sedla Skřítek či traversy na Alfrédku. Ani okolí Paprsku v Rychlebských horách nemá chybu, ale sjezd na Ramzovou či do Ostružné, případně do Starého Města pod Sněžníkem, již má nádech dobrodružství.

Při sjezdech bývá často využíváno stylu na "harracha", tedy široký pluh a brždění pomocí tyček mezi nohama. Je dobré se to naučit, ale když je led, ani to vždy nezabírá. Bezpečné prý jsou i planiny Šumavy a Jizerských hor, ale to nemám ověřeno, byl jsem tam sice mnohokrát, ale jenom v létě. Takže jde o to, najít si ten svůj správný terén.

A ještě jednu poznámku. Pro 90 % populace i pro našince nejde o běžky, ale o "chodky". Jen málokdo v běžném terénu připomíná Katku Neumanovou či další běžecké legendy. A samostatnou kapitolou je bruslení. Myslím na běžkách. Jestli je klasické běžkování aspoň trochu zdravé, bruslení je dle mého skromného názoru vyloženě šílenstvím a nevím, jak se závodníkům odvděčí jejich klouby a kyčle na stáří.

Na klouby, páteř a kosti vůbec má taky negativní vliv prochlazení. To zase souvisí z nadměrným pocením těla, které je při pohybu na běžkách běžné. Co již toho bylo napsáno o správném a kvalitním oblékání, o zaručených materiálech, které propouští pot z těla ven a o termoprádle z mikrovláken, které nestudí. Důležité je odvádět tělesnou vlhkost směrem ven, aby nedocházelo jejímu zadržování.

No jo, když je jarní slunce, teplo, bezvětří, tak se bez větrovky obejdete, ale v mrazu, když je minus deset? Takže pot nám pěkně zkondenzuje pod větrovkou a nezbývá, tedy mi, abych se neustále převlékal do suchých trik. Možná by pomohl Goretex, ale i něm se borci potí jak dvéře od chlíva. A tak vozím na zádech batoh, kde mám dle počtu předpokládaných zastávek až 5 (slovy pět) trik, které mi chrání choré záda. A taky dva ledvinové pásy na bederní oblast, protože i spodní prádlo mám vždy úplně mokré.

Toto je pochopitelně pro mladíky v kombinézách zbytečné, protože jsou mladí a zdraví. Navíc mají termoprádlo. I já jsem v dobách, kdy jsem ještě běhal maratón, nosil na běžky pouze peněženku, abych měl na pivo. Mimochodem, zde existuje a zároveň funguje tzv. "Dluhošova teorie", proč chladné pivečko v zimě tak hezky zahřeje.

Fígl je v tom, že útroby těla jsou teplé (vždyť játra jsou chemická továrna s teplotou přes 38 stupňů), povrch našeho těla chladný od mrazu či větru. Vzniká nežádoucí teplotní gradient mezi studeným povrchem těla a teplými vnitřnostmi, který způsobuje vibrace - třepeme se zimou. Po požití chladného pěnivého moku (nejlépe s teplotou ze sedmého schodu) dojde k žádoucímu ochlazení žaludku a dalších orgánů a dojde k vyrovnání teplot. Vibrace ustanou a zavládne příjemný pocit tepla a pohody organismu. Pozor! Tato "Dluhošova teorie" však neplatí pro lyžaře, kteří nemají smysl pro humor ani pro zaryté askety.

Zajímavé a stále nedostatečně probádané je i mazání. Po dřevěných skluznicích přišly logicky na řadu skluznice z umělých hmot a různé typy vosků - skivo, skare, klistr, swix a další tajemné produkty alchymie. Dříve se používala i obyčejná svíčka, vosk jako vosk. Já vždy něco naťapu pod patu, abych mohl lézt do kopce, ale brzy se to stejně sedře.

Například moje žena Marie nemaže vůbec a taky vůbec nepadá. Je jedna z mála slušných sjezdařů, která umí sjíždět i na běžkách. Tedy, kterých znám. Jinak se jich po zasněžených pláních pohybuje jistě spousta, mají můj obdiv. Dříve jsem ji to záviděl, dnes je mi to jedno. Raději sundám lyže. Ona je ale bez mazání zase pomalejší na rovině a při stoupání, protože se nemůže pořádně odrazit, takže u čaje s rumem či piva jsme na chatách či v hospodách skoro ve stejný čas.

Mazání však je pro skutečné závodníky alfou omegou, vosky se volí podle teploty sněhu a jsou nezbytné, vždyť jde mnohdy o sekundy v cíli. A taky o prachy. Když je ale na hřebenech led, nepomáhá často ani mazlavý klistr, připomínající kašovitou stolici. Avšak s příjemnou vůní. Ale na ledě závodníci nejezdí, ti mají upravené stopy. Tak o tom to asi je.

Musím se přiznat, že jsem již běžky mnohokráte proklel, zařekl se, že na ně nevlezu, ale nikdy to nedodržím. Bílá stopa je totiž mocná čarodějka. Takže do ní asi budu vstupovat nadále, nesmí to však být z kopce! Ani dávky ve stopě již se zdaleka nepodobají těm z dob minulých. Z "padesátek" a "třicítek" již sešlo, stačí dvacka, hlavně když jsou na cestě chaty či hospůdky. Ať se dá převlékat do suchého.

Dnes jsem ale spadl i na rovné cestě do zasněžené příkopy nedaleko Budišovic na Opavsku, byla nízká inverse a pozoroval jsem zasněně celý hřeben Beskyd s Travným, Lysou horou, Smrkem a Kněhyní. Ještě, že nejelo zrovna žádné auto, nerad hraji divadlo, zvláště nedobrovolně. Hrabal jsem se pak jako debil do polohy vzpřímené asi tři minuty. Nadával jsem při tom bohovsky jako "čatár dluhoslužiácí". Stejně mi to nebylo nic platné.

Po dalších třech kilometrech s rozkoší přebalil v zateplené hospůdce "U Tondy" v Zátiší a pak v další "U Strakošů" v Krásném Poli, kam jsem se nakonec došoural. Tam jsem spravedlivě odstraňoval vibrace těla plzeňskou dvanáctkou a do Poruby jsem raději dojel tramvají. "Dluhošova teorie" totiž zhusta mívá jako vedlejší účinek příjemného tepla těla jeho značnou nestabilitu při pohybu na čertovských prkýnkách z Belzebubovy zahrádky. Její autor, Ing.Luboš Dluhoš (1935 - 2000), totiž na běžkách nikdy nejezdil a vymyslel ji na trase Smetanovo náměstí - Staročeská pivnice v Ostravě, což je asi sto metrů.