Dinosauři, my a "hvězdy" na Zem dávno spadlé - nejen Tunguzský meteorit spadl z oblohy

Hrozí lidstvu podobné kosmické nebezpečí?

"Kameny z nebe padat nemohou, tudíž nepadají," hlásala před dvěma stoletími Mekka evropské vzdělanosti - francouzská Akademie věd. O stoleti později, přesněji 30.8.1908 dopadl jeden takovýto kámen - Tunguzský meteorit (polemiku o tom, zda-li šlo o meteorit a nebo kometu nyní ponecháme stranou) do ruské sibiřské tajgy v oblasti Podkamennaja Tunguzka, aby zde zanechal na mnoho desetiletí i století své nesmazatelné stopy.

Jak je to tedy s těmi nebeskými kameny doopravdy? Tunguzský meteorit vyvolal skutečný zvrat v nahlížení na tuto problematiku. Jeho dopad vyvolal globální, tedy celosvětové jevy. Ačkoliv meteorit dopadl (či explodoval těsně nad zemským povrchem) do sibiřské tajgy na Dálném Východě, průvodní jevy zasáhly celou Zemi.

Tlaková vlna, která vznikla při explozi, oběhla zeměkouli třikrát. Prach, který zůstal ve vysoké stratosféře měl na svědomí tzv. bílé noci. Například v Londýně bylo možno číst o půlnoci noviny. Bez umělého osvětlení.

Čtěte také: Meteor nad Čeljabinskem, jaká byla síla exploze meteoru nad uralským…

O dvě desetiletí později, když se na místo exploze dostala první vědecká expedice vedená N. A. Kulikovem se zjistilo, že dopad byl ještě mnohem ničivější. Těleso o průměru řádově sto metrů vybuchlo v atmosféře ve výšce asi osmi kilometrů a nedopadlo na povrch. Následky exploze tak mohly být ještě ničivější.

Tajga byla v okruhu 80 kilometrů doslova srovnána se zemí. Mohutné stromy byly polámány jako sirky, v epicentru výbuchu byly zaraženy do země. Byly (a ještě i dnes jsou) patrné stopy po obrovských požárech. V půdě byly nalezeny chondry, nepatrné kuličky bohaté na těžší kovy a další prvky, běžně se v takovéto koncentraci v zemské kůře nevyskytující.

Rok 1981. Otec a syn Alvarézové zkoumají druhohorní usazeniny. Na hranicích svrchní křídy nalézají nepatrnou vrstvičku bohatou na iridium, prvek, který v takovéto koncentraci v zemské kůře nebyl nikdy zaregistrován.

Brzy na to se rodí teorie, podle které před 65 milióny lety dopadl na Zemi obrovský meteorit, který má na svědomí vyhynutí dinosaurů. V tomto období je skutečně pozorován rapidní úbytek těchto živočichů. Podle dosavadních výsledků mělo po explozi vymizet na 95 % všech tehdejších živočišných druhů. Přežívají pouze druhy, jejichž hmotnost nepřesáhla 15 kilogramů.

Dinosauři však nevyhynuli okamžitě, trvalo to mnoho tisíciletí. Byla to ale léta strádání a degenerace pána tvorstva. Kdo ví, jak by to dopadlo s lidmi, kdyby dinosauři nevymizeli.

Několik let po Alvarézových objevech byl na pobřeží mexického poloostrova Yucatan objeven napůl v moři zanesený kráter Chicxulub (Ďáblovy rohy) s průměrem asi 200 km a hloubkou 9 km, který právě před asi 65 mil. lety vyhloubila zbloudilá planetka - a sbohem dinosauři.

A co dnes? Hrozí nám také osud dinosaurů a nebo si můžeme vegetit v klidu? Před čtyřmi miliardami let byl zemský povrch bombardován kosmickými tělesy asi 700× intenzivněji než dnes. Avšak ani dnes meteoritická aktivita neutichla. Přesvědčit se o tom mohli v únoru toho roku obyvatelé uralského města Čeljabinsk, kterým přímo nad hlavami explodoval jeden z takovýchto kosmických projektilů a napáchal značné škody.

Před nějakými 20 tisíci lety, tedy zhruba v době, kdy člověk začínal osídlovat Severní Ameriku, dopadl v dnešní Arizoně meteorit, který vyhloubil turisticky atraktivní kráter nazvaný Canyon Diablo o průměru bezmála 1,5 km. Určitě jej znáte z filmu Starmen.

Takovýchto památníků na dopady meteoritů bylo na Zemi dosud objeveno na 150, jde však jen o špičku ledovce. Stačí se podívat jen na povrchu našeho nejbližšího souputníka - Měsíce. Již v malém triedru uvidíte na povrchu Měsíce množství kráterů. Těch o průměru nad 1 km lze na přivrácené straně Měsíce spatřit neuvěřitelných 300 tisíc! A neexistuje jediný důvod, proč by Země měla být v dávné minulosti vystavena méně intenzivnímu kosmickému bombardování než ostatní tělesa Sluneční soustavy…

V posledních desetiletích se velká pozornost věnuje zemským křížičům, tedy tělesům, jejichž dráhy protínají dráhu Země kolem Slunce a potenciálně se mohou se Zemí střetnout. Například v roce 1992 vyvolal velký poprask průlet tělesa ve vzdálenosti 405 tisíc kilometrů, tedy ve vzdálenosti apogea Měsíce. 13.3.1994 proletěl další z takovýchto křížičů o průměru asi 10 m ve vzdálenosti pouhých 160 000 km od Země. Později byly pozorovány další průlety těles o průměrech desítek metrů ve vzdálenostech i menších než 160 000 km. I takovéto "kameny" by stačily na vyvolání lokální katastrofy.

Astronomové dnes registrují na několik tisícovek těles, které mohou být pro Zemi potenciálně nebezpečné. Podle odhadů existuje na tisíc těles o průměru přes 1 km, která se mohou k Zemi přiblížit. Kinetická energie takovýchto těles je tak obrovská, že exploze vyvolaná dopadem takovéhoto tělesa by dokázala vyvolat globální katastrofu a přivodit nám osud dinosaurů…

Síla exploze podobného impaktu by podle jednoduchého výpočtu činila 100 Gt TNT, tedy ekvivalent jednosto miliard tun trinitrotoluenu (to je zhruba síla dvou miliónů pum svržených na Hirošimu či Nagasaki, které se svými 50 kT TNT byly pouhými "prskavkami").

Lidstvo by po takovéhoto ohromné explozi asi nezahynulo najednou, ale čekal by jej postupný úpadek a degenerace. Asi jako dávné Vikingy, kteří v teplejší klimatické periodě osídlili Grónsko a po ochlazení postupně vymřeli. Výbuch by na mnoho let vyzvedl do atmosféry Země obrovská množství prachu, který by zastínil sluneční záření. Přestala by probíhat fotosyntéza a teplota by v našich krajích klesla až na -45 °C. Při dopadu do moře by se zvedla ohromná tsunami, která by spláchla všechny přímořské kraje…

Dosti ale katastrofických scénářů. Dnes můžeme památníky pradávných dopadů obdivovat v mnoha zemích světa. Vedle již uvedeného kráteru Diablo v Arizoně nacházíme krátery a trvanlivá meteoritická železa v Namibii, Mosambiku aj.

Nám nejbližší kráter, jehož stopy již dávno setřela eroze, leží v sousedním Bavorsku. Jde o kráter Ries, při jehož impaktu byly vyvrženy roztavené horniny, které ještě dnes nacházíme ve formě meteoritických skel - nám tolik známých vltavínů. Vltavíny jsou tedy metamorfované horniny vzniklé při dopadu obřího meteoritu.

Ze světa jsou známá i další skla, která vznikla při dopadech meteoritů. Jsou to například australity, eukrity ad. Moeteority se dnes nacházejí na ledovcích Antarktidy, na dnech světových moří i v písečných dunách Sahary…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.