Západní Sahara je nejvyprahlejší poušť světa, cesta do měst Dakhla a Tarfaya

Západní Sahara, cesta do měst Dakhla a Tarfaya (cestopis)

Západní Sahara. Vyprahlá poušť, která nemá obdoby. I Kalahari je prý úrodnější než zapomenutý kout země schovávající se v severozápadní části Afriky, části, odkud je to na úrodné Kanárské ostrovy jen co by kamenem dohodil. Poušť, kde přežijí jen ty nejodolnější organismy, jejichž spotřeba vody musí být minimální. Přestože západní břehy omývá Atlantský oceán, prší tady jen velice sporadicky a málo. Snad jen kromě uzoučkého pobřežního pásu, který vláhou zásobují četné mlhy vznikající na styku teplého saharského a studeného atlantického vzduchu.

Většina cestovatelů očekává v této části Afriky šílené vedro. Opak je ale pravdou, ke slovu přijde často i svetr. To díky chladnému Kanárskému proudu, který razantním způsobem ochlazuje zdejší klima. Tato "poučka" ale platí jen v blízkosti pobřeží, ve vnitrozemí teploty skutečně stoupají až k padesátce.

Podívejme se tedy do země Sahrawíú, původních obyvatel této části Afriky, kteří do dnešních dnů žijí polokočovným způsobem života, a kteří byli v nedávné minulosti postrachem nejen karavan, ale i pilotů, kteří vozili poštu na trati Paříž – Dakar.

Čtěte také: Přírodní a kulturní zajímavosti Maroka (3), rady na cestu

Pokud byste hledali na Západní Sahaře kulturní památky, skvělé koupání na písečných plážích či zástupce exotické fauny a flóry, budete ve většině případů zklamání. Pokud ale hledáte neprobádaný svět, bezbřehou pustinu tu a tam osídlenou nějakým tím zvířátkem či sporadickým trsem vytrvalé trávy a pokud vám měly co říci příslušné pasáže Exuperyho knihy "Noční let", pak zklamání nebudete.

Kulturních památek tady prakticky nenaleznete, jen nepatrné stopy po starých pevnostech z dob nejslavnějších marockých sultánů. Oblast byla totiž v novodobých dějinách osídlena jen velice sporadicky. Snad jedinými obyvateli, kteří dokázali přežít v místních nehostinných podmínkách byli Sahrawíové. A těm k jejich životu stačilo stádo velbloudů a stan.

Zvířat tady rovněž mnoho nepotkáte. Ještě tak v pobřežním pásmu nějaké ty brodivé ptáky, z nichž asi nejzajímavější jsou plameňáci, v pustinách pak fenka – pouštní "lišku", občas se tady prý objevuje šakal a antilopa. Pokud jde o plazy, pak je situace poněkud lepší, ale ne vždy patří setkání s nimi k vítaným.

O kontrolu nad územím dnešní Západní Sahary se vedly dlouhé "tahanice". Nějaké ty obchodní osady na pobřeží tady měli již Féničané a Kartáginci, prvně toto území ale kontrolovali až maročtí sultáni, pro které bylo toto území spojnicí k zemím "za Saharou", kde byly obrovské zásoby slonoviny, kůží, drahých kovů, ale také otroků. O jejich přítomnosti svědčí zbytky pevnosti, kterou nechal v blízkosti dnešního Laayoune zbudovat okolo roku 1670 sultán Moulay Ismail.

V 18. století si oblast podrobili Španělé a vybudovali tady několik nevelkých opěrných bodů. Až do 60. let minulého století, kdy byly objeveny velké zásoby fosfátů, se ale Španělé spokojili s pouhým umístěním vojenských posádek v Dakhle (tehdy zvané Villa Cisneros) a La Gueře.

Po objevu ne nevýznamných zásob fosfátů začali Španělé s budováním infrastruktury, začali se zajímat o vzdělání i zdravotní péči místních obyvatel. Ti si však postupně, jak se začali usazovat v nově budovaných městech, tak si také začali uvědomovat svou svébytnost a požadovat nezávislost.

V roce 1973 nejradikálnější ze skupin založila organizaci Frente Liberal para la Liberación de Saguia El Hamra y Rio de Oro – Polisario, která začala podnikat partyzánské akce proti španělským utlačovatelům. Na tehdy vládnoucího generála Franka byl zároveň vyvíjen mezinárodní tlak, aby opustil jednu z posledních kolonií v Africe. To se uskutečnilo až v roce 1975, tedy po smrti tohoto diktátora.

Na území tehdejší Španělské Sahary měl vzniknout nový stát, stát Sahrawíú. Ovšem okolní země byly jiného názoru. Zejména Maroko, které ve jménu "Velkého Maroka" pošilhávalo i po částech Mauretánie, Mali i Alžírska. Tehdejší marocký král Hassan II. vyslal na tzv. zelený pochod (La Marche Verte) v listopadu 1975 asi 350 000 svých poddaných, kteří beze zbraně obsadili Západní Saharu. Španělsko zvažovalo vojenskou intervenci, ale nakonec se stáhlo z tohoto území definitivně.

Mauretánie s Alžírskem okamžitě vznesly územní protinároky a na Západní Sahaře se rozhořel další krvavý konflikt, který si vyžádal řadu obětí. Mauretánie se vzdala svých nároků z ekonomických důvodů no a Alžírsko podporovalo (a podporuje) hnutí Polissario, které své zbraně pro změnu otočilo proti Maročanům. Ještě dnes si nastražené nášlapné miny vybírají svou krutou daň.

Až v roce 1988 bylo uzavřeno jakés takés příměří (ještě v roce 1994 jsem ale viděl vojenské kolony mířící do tohoto horkého regionu) za asistence OSN (modré přilby tady spatříte dodnes) s tím, že bude vypsáno referendum. To se ovšem do dnešního dne neuskutečnilo, neboť se soupeřící strany přou o jeho statut. A tak Maroko využívá tohoto klidného období k mohutným investicím do této oblasti.

Infrastruktura a poměrně moderní města zaznamenala v posledním desetiletí bouřlivý rozvoj. Dnes navíc Maročané aktivně lákají do tohoto regionu turisty, takže se nezdá, že by se chtěli tohoto území vzdát. Zejména po tak masivních investicích, které poněkud zbrzdily rozvoj marockého hospodářství. A svět tuto změnu začíná víceméně akceptovat, stačí se podívat do posledních atlasů světa… Na druhou stranu je ale dlužno vznést otázku, nakolik by byla zamýšlená Západosaharská republika s asi čtvrtmilionem původních a prakticky negramotných obyvatel životaschopná…

Ale dosti byly historie. Co lze na Západní Sahaře spatřit dnes? Poušť. Kamenitou hamadu s občasnými ergy – písečnými dunami. Hamada je snad všude. Kamení, kamení a ještě jednou kamení. A občas nějaké písečné duny, především mezi městy Tarfaya a Laayoune.

Za nějaký čas možná na některých místech atlantického pobřeží vyrostou letoviska na krásných písečných plážích. Koupání na nich ale asi nikdy nebude "díky" nebezpečnému vlnění zvanému baare bezpečné. Možná. Dnes jsou vhodné pláže, např. v okolí Tarfaye doslova zamořeny odpadky, takže si člověk tady s hrůzou uvědomí, co civilizace "dokáže". Ale možná se jednou stav změní.

Dakhla

Za španělské nadvlády byla nazývána Villa Cisneros. Dakhla se nachází na asi 30 kilometrů dlouhé písečné kose, nějakých 27 kilometrů severně od obratníku Raka. Nepříliš zajímavé město s poněkud více zajímavými plážemi. Ty jsou ale severně od města, v blízkosti města jsou pláže silně zaneřáděny a voda znečištěna splašky z městské kanalizace. Kemp, řada restaurací, hotely.

Do města Dakhla spíše zavítají cestovatelé, kteří mají namířeno dále na jih, do Mauretánie. V Dakhle se totiž vyřizují nezbytná povolení k cestě na jih. Od Dakhly k mauretánské hranici se dodnes jezdí ve vojenských konvojích a pouze dvakrát týdně – v úterý a v pátek.

Západní Sahara, základní informace

• Rozloha: asi 266 000 km²
• Počet obyvatel: přibližně 500 000
• Počet obyvatel na km²: asi 1,9
• Hlavní město: Al-´Ajún (Laayoune)
• Úřední jazyk: arabština
• Silniční síť: asi 1 350 km asfaltových cest

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.