Maroko, cesta za horkým sluncem Západního Orientu - Marrákeš, výstup na Toubkal, Cascades d´Ouzoud i Erg Chebbi

Maroko: Za sluncem do Maroka

Minulý podzim plný mlh, mrholení a plískanic jsem se rozhodl strávit v severní Africe - Marockém království. Podzim, ale i jaro je přímo ideální k poznávání této islámské země. Léto je spalující a teploty běžně šplhají nad čtyřicet stupňů ve stínu. Na třicetidenní putování se nás vydalo pět. Sbalili jsme si téměř dvacetikilový batoh a vyrazili na pražské letiště, odtud letecky do Madridu a pak nočním vlakem na jih Španělska.

Naše marocké putování začíná v Tangeru, kam jsme po dvou a půl hodinové plavbě dopluli z přístavu Algeciras. Lodní lístek nás přišel v přepočtu na 1 000 Kč. Spojení Evropa - Afrika je časté. V přístavu vyměňujeme Eura na marocké dirhamy (za Euro obdržíme 10,74 Dh) a míříme na vlakové nádraží.

Jdeme asi tři kilometry pěšky dokud nezahlédneme nově postavené nádraží Tanger ville. Oceňujeme jeho vkusnou novodobou architekturu. Jdeme k pokladně a kupujeme jízdenky na noční vlak do Marrákeše. Chceme si dopřát pohodlí a tak utrácíme docela velký peníz za první třídu v lehátkovém voze (350 Dh). Za obyčejné jízdné ve druhé vozové třídě zaplatíte 190 Dh a za jedničku o sto více.

Je krátce po poledni a vlak odjíždí až ve 21:30 hod. Z toho čekání nám začalo kručet břicho. Jelikož je ale postní měsíc ramadán, máme problém v tuto denní hodinu něco kloudného sehnat. V období ramadánu (9. měsíc muslimského kalendáře, který připomíná zjevení koránu Mohamedovi) správný muslim od úsvitu do soumraku nejí, nekouří, nepije a sexuálně nežije. Je to čas, kdy jsou věřící vyzýváni, aby obnovili svou souvztažnost s bohem.

Po zdlouhavém shánění přinášíme jen včerejší pečivo (gumové neslané nekořeněné placky). Abychom nebudili u místních pohoršení, zalézáme do rohu haly a suché placky pojídáme. Maročané by nám tuto hostinu zajisté záviděli. Teprve kolem 16 hod začínají kiosky s občerstvením ožívat. Neskutečně tu voní pečivo. Neodoláme a hned kupujeme pět šátečků z listového těsta se směsí koření.

Před soumrakem je ještě teplé, opět potají, baštíme. Přibližně po osmnácté hodině zazní siréna, z nejbližšího minaretu muezzin a to je ten správný okamžik, kdy se muslim pustí do jídla a pití. Život v ulicích utichne a všichni se soustředí na to, na co čekali celý den. Tento paralyzující stav trvá asi tak hodinu. Vydáváme se na desetihodinovou a šest set kilometrů dlouhou cestu do Marakéše.

Marrákeš

Před nádražím se nestačíme ani rozkoukat a už si nás bere pod svou ochranu taxíkář. Do velkého Mercedesu nás všechny i s batohy naskládá a můžeme odjet směr náměstí Djemma el-Fna. Nejprve se vydáváme hledat hotel. Prošli jsme jich asi deset, zvítězil hotel Africa s pěknou vykachlíkovanou terasou a nádvořím s pomerančovníky. Zabrali jsme pěti lůžkovou mansardu - ta nám poskytne útočiště na tři noci.

Nízké náklady na pobyt v Maroku jsou možné právě díky lacinému ubytování. Pokud nejste moc zpohodlnělí a tu a tam při výběru hotelu přivřete oči, můžete bydlet v turistických oblastech za 50 Dh a v menších městech za 20 - 30 Dh. Asi nejhorší je stav sprch a toalet, kde oči musíte někdy přizavírat opravdu hodně a občas je i nutný kolíček na nos a na nohou boty s vysokou podrážkou.

Zabydlujeme se a míříme do města objevovat nástrahy a krásy Maroka. Nejprve míříme na pověstné náměstí Djemma el-Fna. To je velké vydlážděné prostranství, které vás okouzlí a uchvátí - především v noci. Je to centrum dění a uvidíte, že se sem nejednou rádi vrátíte. Přes den jsou tu jen stánky u kterých za 3 Dh zakoupíte sklenici vynikajícího chlazeného pomerančového džusu. Na něm jsme se málem stali závislí.

Stinnou stránkou tohoto náměstí jsou různá individua, která se soustředí na turisty, lépe řečeno na jejich nabité peněženky. Jeden má na provázku uvázanou chudáka opičku a kolemjdoucím, nic netušícím turistům, ji hodí za krk. A to už je důvod z vás dostat peníze. Jindy zase fotíte budovy na náměstí a najednou se za vámi žene kdosi a chce peníze za to, že jste ho prý vyfotil. A tak bych mohl pokračovat s dalšími příklady. Nezbude vám nakonec nic jiného než hodit tyto otrapy za hlavu a obrnit se nutnou dávkou trpělivosti.

Při soumraku náměstí ožívá. Vynoří se tu nové stánky s jídlem. Kuchaři nabízejí všemožné speciality a gurmán si najde určitě to své pravé ořechové. Např. šneky, mozky, vnitřnosti, velbloudí maso… Je to i nevídána pastva pro vaše oči a nos. Tolik barev a vůní na jednom místě. Mistři kuchaři připravují dobroty, čoudí se z kotlíku a grilů… Naháněči loví potenciální strávníky…

Kromě stánků s jídlem se tu vynoří zaklínači hadů, žongléři, akrobati, boxeři a vypravěči. Každý z nich je obklopen davem. Některé jsou jen atrakcí a lákadlem pro turisty, jiní zas baví místní domorodce. Bezva podívaná, ale mnohdy nevíme oč jde - prostě nerozumíme. Ale i tu jsou otravní pobudové, kteří jakmile zbystří přítomnost cizince, hned se k vám ženou s napřaženým kloboukem. A tak vás nenechají v klidu zaposlouchat se do hudby, dokoukat zápas, vstřebat atmosféru tohoto fascinujícího živého divadla. Večer trávíme posedáváním na terase našeho hotelu. Popíjíme typický nápoj - přeslazený zelený čaj s marockou mátou Nana.

Další dny v Marrákeši trávíme obchůzkou nekonečných a pestrých súků (trhů). Jednou se Vám podaří zabloudit do spleti ulic kovotepců, vetešníků, řezníků, zelinářů, prodejců šperků, papučí… Čím dále od náměstí Djemma el-Fna, tím je trh autentičtější, pestřejší a plný domorodců. Proto se někdy jen tak zastavíme na rohu ulice a pozorujeme to hemžící se mraveniště lidí. Navštěvujeme také koželužny, ty ale nejsou tak rozsáhlé a pěkné jako později navštívené ve Fesu.

Z památek navštěvujeme medresu (škola) Alí ben Josefa, marrákešské muzeum a Ba´adijnovu kúbu (svatostánek). Vstupné do těchto tří objektů je 60 Dh. Po zaznění sirény vyhledáváme jídelnu a dopřáváme si marockou kuchyni. Např. polévku hariru (silný vývar s čočkou, cizrnou, hrachem, zeleninou, někdy masem a kořením), ta se vaří především během postního měsíce ramadánu. Těchto polívek jsme ochutnali nespočet a vždy se svým složením a chutí výrazně od sebe lišily. Jako hlavní chod jsme si dali další národní jídlo kuskus, pšeničnou krupici. Ten se připravuje ve všemožných variantách. Na sladko s oříšky, medem a skořicí. Dále s masem, olivami, dušenou zeleninou a kořením.

Výstup na nejvyšší horu severní Afriky

Po pohodlném přebývání v civilizaci jsme měli v plánu dát si trochu do těla. Na dohled od města se rozkládá nejvyšší horské pásmo severní Afriky - Vysoký Atlas. Rozhodli jsme se, že uskutečníme výstup na nejvyšší horu Maroka - Džebel Toubkal (4 167 m). Nakoupili jsme placky, rybičky, sýry a na energii bohaté sušené datle a fíky a taxíkem jsme vyrazili do hodinu vzdáleného Imlilu (1 740 m). Dále se už muselo pěšky.

Do večera nás čeká výstup k chatě Toubkal (3 207 m), která patří francouzskému alpinistickému klubu. Byla to náročná cesta s "plnou polní" na zádech. Ty bohatší si pronajali v Imlilu mezka. Slunce pálilo, síly docházely a my se už obávali, že budeme muset přenocovat venku. Což bez stanu a noční teplotě kolem nuly nebyla zrovna pěkná představa. S vypětím všech sil se nám nakonec podařilo zdolat dnešní cíl. Za 80 Dh jsme se ubytovali. Navečeřeli jsme se a dali si horkou sprchu (15 Dh). Spát jdeme brzo.

Druhý den ráno balíme do malého batohu jen vody, čokolády a oblečení a kolem osmé míříme k vrcholku. Čeká nás čtyřhodinový výstup s převýšením 960 m. Cesta vede suťovým polem. Stále hůře se dýchá, dostavuje se nevolnost. Je nutné zpomalit a častěji odpočívat. Vyčerpáni náročným výstupem v pravé poledne dobýváme vrchol. Vychutnáváme si výhledu na Atlas, spořádáme čokolády, uděláme pár snímků a vydáváme se na snad ještě namáhavější sestup.

Kolem třetí odpoledne jsme opět u chaty. Nad konví mátového, cukrem zalepeného, čaje odpočíváme a rozjímáme. U kuchaře si objednáváme k večeři další marockou specialitu - tadžín. Je to dušené (nejčastěji skopové) maso se zeleninou (brambory, cukety, lilky, mrkev, kedlubna, hrášek), olivami, skořicí, rozinkami… Jídlo se podává ve speciální keramické nádobě. Je to vynikající odměna za výstup na Džebel. Noc opět přečkáme na chatě a ráno vyrážíme do vesnice Imlil. Na parkovišti najímáme za 230 Dh grand taxíka a necháváme se odvést do Marakéše na autobusové nádraží.

Vodopády Uzúd (Cascades d´Ouzoud)

Po náročném treku chceme dopřát tělu odpočinek. Tím pravým místem můžou být právě tyto 110 m vysoké třístupňové vodopády - prý nejkrásnější v Maroku. Od Marrákeše jsou vzdáleny asi 160 km. Při vstupu do budovy autobusového nádraží se o nás strhne souboj místních naháněčů autobusových agentur. Ten vás pak dovede k příslušnému výdejnímu okénku a tam zakoupíte jízdenku. Cesta do Azilalu stojí 45 Dh + za zavazadlo. Za batoh se platí od 5 - 15 Dh.

Cestování autobusem vám umožní lépe poznat Maročany. Než autobus vyjede, není to tak jednoduchá záležitost. Maročané totiž převáží ohromné množství zavazadel (jutových pytlů, beden, balíků) a tak trvá než zaplní zavazadlový prostor a zarovnají střechu autobusu. Po naskládání se vše vyrovná a znova přerovnává… Ještě delší dobu trvá, než se usadí na svá místa. Chvíli někde posedí, pak si přesednou a to zopakují ještě nejmíň třikrát. Někteří se už ani do autobusu zpět nevrátí, což nechápeme. A tak cestující v autobuse hrají takové škatulata hejhejte se - divíme se.

V autobuse je příšerné vedro, ale všichni se zahalují do svetrů a kožených bund, jakoby očekávali chumelenici - to nás už nepřekvapuje. Nám je vedro i v triku. Než autobus odjede, projde jím ještě mnoho prodavačů cukrovinek, mini vydání koránu, hodinek, náramků a dalších zaručeně úžasných cetek, o kterých si prodávající myslí, že se bez nich nemůžete určitě obejít. Ještě několik žebráků a konečně odjíždíme.

Cesta se neuvěřitelně vleče. Každou chvilku někdo nastupuje, vystupuje - staví se všem, stačí dát jen znamení mávnutím ruky. Ze stropu autobusu se na nás sype písek, jedem jak pominutí a každou chvilku někdo z domorodců zvrací - především ženy, které jsou celé od hlavy až k patě zahaleny v černém. Pytlík s blinkáním pak většinou jejich muži za jízdy vyhazují z okénka ven na silnici.

V Azilalu přestupujeme na grand taxíka a dnešní cesta končí ve vesnici Ouzoud. Ubytováváme se na terase hotelu Dar Salam za báječných 15 Dh. Při zapadajícím slunci jdeme okouknout vodopády. Je tu neuvěřitelný klid a pohoda, jen burácí padající voda. Vodopády sice navštíví mnoho turistů, ale ti většinou jen přijedou během dne, nafotí fotky a přes noc se tu nezdrží. Tím lépe pro nás. Líbí se nám tu tak moc, že tu trávíme další tři dny. Druhý den podnikáme celodenní výlet údolím řeky. Jsou tu pěkné soutěsky, berberská vesnička, jeskyně a tůňky lákají ke smočení. Prostě ráj. Tělo se nám podařilo zregenerovat a mohli jsme pokračovat dále.

Erfoud a písečné duny Erg Chebbi

Letos jsme si slíbili, že když už jsme v Africe, tak neodjedeme bez toho, aniž bychom se nesvezli na pouštním vozítku - velbloudu. V Maroku jsou dvě příhodná místa, kde lze tento způsob dopravy vyzkoušet: v Erg Lehoudi u M´Hamidu a v Erg Chebbi u Merzúgy. Merzúga byla pro nás lépe dostupná, a proto jsme zvolili tuto oblast.

Přesunuli jsme se do městečka Erfúd a ubytovali se asi v nejhorším, ale zato v nejlevnějším hotelu La Gazele. Jeho růžové pokojíky rozhodně neoplývaly čistotou, ale byla zde milá a přátelská obsluha. Horší než čistota pokojů bylo, že nešly zvenčí uzamknout pokoje - důvěřovali jsme tedy. Jdeme obhlédnout město, navštěvujeme trh, kde je k sehnaní mnoho druhů datlí. U obchodu s masem se rojí mnoho much a odpočívají na vystaveném masíčku.

Při potulování městem nás u jednoho obchodu oslovuje mladý černoch. Nabízí nám výlet na velbloudech. Poslechneme si tedy jeho nabídku. Nejprve jsme měli v úmyslu nenechat se polapit žádným maníkem, ale jeho nabídka se zdála zajímavá a reálná. Uzavřeli jsme tedy obchod.

Druhý den v poledne míříme na sjednané místo a chlapec nám zajišťuje taxi a řidiči dává instrukce kam, nás má odvést. Přes Rissani pokračujeme do Merzougy a pak po pistě (špatná, nezpevněná cesta) až k hotelu Le Petit Prince, který stojí na samém kraji začínající pouště. Batohy dáváme do pokoje a jdeme se proskočit do okolní písčité krajiny. Slunce žhne.

Cestou zpátky si prohlížíme ustájené velbloudy - náš dopravní prostředek. Kolem šestnácté hodiny usedáme na jejich hřbet a vyrážíme na hodinu a půl dlouhou túru do pouštního tábora, kde strávíme noc pod širým nebem. Z hrbu velblouda je sice pěkný výhled, ale komfortu tu moc není. Špatně se sedí a potí se vám zadnice. Po půl hodině už nevíme, jak se usadit - je to celkem utrpení. Jen holky si svezení docela pochvalují.

Cíl dnešní cesty je pro nás vysvobozením. Utíkáme na největší dunu v okolí a pozorujeme zapadající rudé slunko. Náš průvodce mezitím připravuje večeři. Jsme celkem zvědaví, co v těchto provizorních podmínkách ukuchtí. Po ochutnání Tadžínu jsme nešetřili chválou. Neměl chybu. Popíjíme mátový čaj a pojídáme granátová jablka a jiné naservírované ovoce. Pozdě večer uléháme pod širé nebe a chumláme se až po nos do spacáku. Pozorujeme neskutečné množství hvězd. Široko daleko není žádné větší město, které by světlem rušilo oblohu. To ta naše evropská obloha je úplně slabý odvar toho, co můžeme pozorovat zde.

Ráno vstáváme před východem Slunce, ten chceme zachytit opět výhledem z velké duny. Náš berberský průvodce zatím osedlává naši velbloudí pětičlennou karavanu. Cestou zpět opět trpíme. Především při sestupu z duny je sezení velmi vratké a nepohodlné. Svezení a hlavně noc v poušti nás nadchla. V hotelu si dopřáváme sprchu a je nám servírována snídaně.

S majitelem jdeme vyrovnat účet. Tato velbloudí sranda nás na osobu vyšla 300 Dh (jídlo a velbloud) + 50 Dh za zprostředkování + 60 Dh za taxi Erfúd-hotel-Erfúd. Pokud máte zájem o tento nevšední zážitek více informací najdete na www.hotellepetitprince.tk. Z Erfúdu je pak výhodné dojednat taxi přímo k tomuto hotelu a zbytečně tak neplatit dirhamy navíc za zprostředkování.

Odpoledne se vracíme do Erfúdu, kde čekáme na noční autobus státní společnosti CTM do Fezu. Dnes je pro Maročany velký den. Končí ramadán a je tedy co oslavovat. Následující dny se tempo v zemi ještě více zpomaluje. Slaví se Eid al-Fitru, což je oslava konce půstu. Lidé se navzájem navštěvují, chodí svátečně oblečeni a čas tráví v kruhu rodiny. Hodně se jí, popíjí čaj a kouří… Tento svátek můžeme přirovnat tak trochu k našim vánocům.

Během marockého putování jsme zažili mnoho nezapomenutelných zážitků. Při cestování autobusem a vlakem jsme poznali místní domorodce, zhlédli různé přírodní scenérie, vyšplhali se na střechu Maroka a mnohé další, na které prostě v tomto článku už nezbyl prostor. Dobrou zkušeností bylo i cestování v období ramadánu. Vždy jsme se těšili na zaznění sirény, což byl pro nás impuls najít někde rychle jídelnu či restauraci a dát si něco dobrého k snědku. Během dne jsme pak nenápadně usrkávali vodu a uždibovali nejčastěji starou gumovou placku. Knižní průvodce tak trochu odrazuje od cest v tomto období. Nám to ale vyhovovalo. Jde jen o to se přizpůsobit. Ramadán přináší ještě jednu velkou podstatnou výhodu - zanedbatelné množství turistů.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.