Jak jsem vyměřoval nejvyšší horu Západních Tater

Okénko do minulosti

Při četbě vašich vysokohorských a horských průvodců po slovenských horách jsem zjistil, že některá z popisovaných míst ve Vysokých Tatrách a v Západních Tatrách znám z doby před padesáti lety.

V té době v Západních Tatrách nebyl ještě TANAP, bylo tam tehdy pouze ochranné pásmo TANAPu, v Ráčkové dolině fungovala velká salaš a žili tam svišti. V polovině Bystré doliny na konci pásma jehličnatých lesů byla salaš, kde se pásly krávy a býci a nevyskytovali se tam medvědi.

Čtěte také: Trojmezí České republiky, Kameny aneb na návštěvě čtyř trojmezí České…

Do Vysokých a Západních Tater, ale také do Ondavské vrchoviny, do Čergovského pohoří na Javorinu, na Sitno a Poľanu, Branisko s Pátrií jsem se dostal služebně při měření ve státních geodetických sítích. Při gravimetrickém měření jsem projel celé Slovensko. Celkem jsem na Slovensku pobyl velice dobře a bez jakýchkoliv problémů pět měřičských sezón.

Před 55 lety jsem nastoupil jako technik na zeměměřičské pracoviště se sídlem v Praze. Ústav, resp. úřad vznikl oddělením od Zeměměřičského úřadu ve Vídni a působí pod různými názvy až do současnosti.

Pro začátek trocha "suchopárné" teorie

Předmětem činnosti bylo mj. rozšiřování a údržba státních polohopisných (triangulace) a výškových (nivelace) sítí, mapování ve velkých měřítkách v českých zemích a práce geodeticko-astronomické a gravimetrické v základní geodeticko-astronomické a gravimetrické síti na území celého Československa. Nyní působí v České republice a stará se navíc o státní hranice, vydávání státních kartografických děl a celostátní evidenci nemovitostí v digitální formě.

Velice zjednodušeně: Určení polohy bodů v trigonometrické síti se provádělo na základě trigonometrického výpočtu obecného trojúhelníka a následného vyrovnání trigonometrické sítě.

Kde se začalo?

Začalo se tím, že na území Rakousko-Uherska byly změřeny pomocí speciálního pásma délky jedné strany trojúhelníka. Koncové body takto změřené úsečky můžeme vidět jako pomníky např. poblíž pomníku padlých amerických vojáků u západočeského města Cheb. Prostí lidé si myslí, že jde o střed Evropy.

V koncových bodech změřené úsečky se s pomocí velmi přesného teodolitu změřily úhly na další trigonometrické body, takže v domluvené polohopisné síti se vypočetly souřadnice dalších bodů. V souřadnicemi určených vrcholech obecných trojúhelníků se měřily další úhly a následně se počítaly souřadnice dalších bodů.

Trigonometrické a výškové body

V terénu se trigonometrické body vyznačily kameny s horní plochou nejčastěji 20×20 cm a byly zabezpečeny dvěma podzemními značkami. Aby se mohlo měřit z bodu nebo na bod v lese a nemusely se vysekávat průseky, stavěly se dřevěné měřičské věže. Byly jedno až pětipatrové, vysoké i přes 30 metrů.

Vlastní stavba se skládala ze dvou do sebe zapadajících, ale navzájem oddělených staveb a to: zvýšeného stanoviště přístroje zakončeného na vrcholu stolkem pro postavení teodolitu. Nad stolkem byla stavba zvýšeného signálu, zvlášť zakotvená v zemi a nesoucí žebříky a plošinky, včetně měřičské plošinky se zábradlím okolo měřičského stolku.

Když měřič vyšplhal na věž ve smrkovém lese, připadal si nad šumícími a ve větru se kývajícími vrcholky jako na moři. Nyní se již měřičské věže nestaví, body se v terénu zabezpečují ochrannou tyčí s výstražnou tabulkou, v nepřístupných horách kamenným mužíkem. Určení výšek bodů se provádělo od střední hladiny Jaderského moře v Terstu, nyní od moře Baltského.

Základní nivelační bod u Lišova

Za Rakousko-Uherska se začalo měřit nivelačními přístroji a párem nivelačních latí přes Alpy až na naše území. U Lišova u Českých Budějovic byl zřízen základní nivelační bod. Na něm byl postaven pomník. I o tomto bodu si někteří lidé myslí, že jede o střed Evropy. Od tohoto bodu byla zaměřena celá výšková síť.

Tato se stále udržuje a základní pořady nivelační sítě se pravidelně přeměřují. Tím se zjistí přirozené pohyby zemské kůry, nebo pohyby způsobené člověkem (např. na Ostravsku a Kladensku). Body jsou stabilizovány litinovými značkami osazenými na zdech nebo na skalách s výstražnou tabulkou na zdi a nebo tyči.

Výšky bodů na vrcholcích hor se určují trigonometricky z bodů, jejichž výška a poloha je známa a to měřením výškového úhlu pomocí svislé stupnice na teodolitu. Protože polohové souřadnice vrcholu jsou známy a nebo se dají změřit, vypočteme výšku řešením pravoúhlého trojúhelníka.

Zajímá vás, proč na různých mapách jsou uvedeny výšky stejného bodu s rozdílem až 1 metru? Je to způsobeno tím, že civilní a vojenské instituce v různých dobách minulého století užívaly různé výškové systémy. Příčinou je mj. použité jiné výchozí hladiny moří Jaderského v Terstu nebo Baltského moře u Kronštatu u Petrohradu.

Po určení tvaru a velikosti Země a z dalších důvodů se prováděla geodeticko-astronomická a gravimetrická měření. Astronomická pro zjištění astronomických souřadnic význačných bodů umístěných také na vrcholech kopců a hor.

Jak jsem již naznačil, zeměkoule není kulatá, ale podobá se přibližně trojosému rotačnímu elipsoidu. Ten vznikl působením odstředivé síly při rotaci Zemského tělesa. Povrch Země není ideální, má mnoho nerovností nad i pod ideální plochou. Na tuto skutečnost se poprvé přišlo v 19. století při stupňovém měření délky poledníků, když se zjistilo, že každý poledník měl jinou délku.

Gravimetrická měření v Západních Tatrách

V roce 1960 při cestě z astronomického měření Velké Javoriny (1 098 m) v Čergovském pohoří na dovolenou do Prahy jsem poprvé navštívil Tatry. V té době jsem netušil, že po vojně nastoupím do gravimetrie a zúčastním se jako technik, zapisovatel gravimetrického a sním souvisejícího speciálního výškového měření na Bystré (2 248 m) v Západních Tatrách.

Tábor a stravování

Gravimetrická měření (měření zemské tíže) se prováděla okolo geodeticko-astronomického bodu Bystrá. Měřičská četa měla stanovou základnu nejprve v Ráčkové dolině u soutoku Ráčkového a Gáborového potoka. Asi od května jsme bydleli ve stanech Jadran z Lomnice nad Popelkou s dvojitou střechou na nafukovacích matracích, na beraních kůžích v mumiích s kajčím peřím.

Tábor jsme rozbili vedle cesty na travnatém plácku v kleči u brodu asi 100 metrů od salaše. Vařili jsme v kotlíku a na plechovém plátu položeném na kamenech. Na tábořiště jsme se dostali gázem a koňskými povozy, v horní částí doliny byl náklad přeložen na přední soukolí.

Výšková měření v Západních Tatrách a Roháčích se prováděla dvěma mikrobarometry. Staničním v dolině na výškově určeném bodě a pohyblivým, kterým jsme měřili na předem určených bodech v domluveném čase. Na těchto předem určených bodech se prováděla též gravimetrická měření pomocí gravimetru.

Oblečení jsme měli vlastní, boty pohorky - pionýrky, holinky a vojenské polobotky, pršipláště ze silného zeleného plátna. Při cestách jsme používali hole, přístroje jsme nosili v krosnách na zádech. Zvláště ve východní části Západních Tater u Hrubého vrchu a Končisté jsme byli nuceni některé úseky na hřebenech přelézat po čtyřech.

Večer po měření jsme se živili hrachovou a gulášovou polévku v kostkách a chlebem, tzv. irským gulášem z konzerv s brambory (viz Tři muži ve člunu), lečem s moravskou klobásou a kolínky a podobně. Čerstvé potraviny, sýry, salámy, sádlo, cibuli, brambory a bílé nebo černý chléb nám 2× týdně nosil najatý občan z Pribyliny. Na túrách jsme se živili kalorkou z Vitany, různými oplatky ze Seredě a pili vodu přímo z potoků. Kalorka byly dvě větši lisované kostky ve staniolu z mletých oříšků, sušeného ovoce, ovesných vloček a cukru.

O salašnictví

Při potulkách po okolí tábora jsem v morénové hrázi Ráčkových ples několikrát zahlédl panáčkujícího sviště. Když mě spatřil zahvízdal a zmizel pod kameny. Jednou při návratu nás nad tábořištěm přepadla pravá letní bouřka s lijákem. Měl jsem strach, když jsem schován pod balvanem velikosti dvoupatrového domu pozoroval blesky, které bily přímo do sousedních skal. Od té doby jsem byl opatrný a při zatažené obloze s černými mraky jsem se vrátil do bezpečného útočiště.

Při výstupech na hřebeny nám pomáhaly drnové schůdky, které v těchto výškách vyšlapaly generace ovcí. Asi 100 metrů výše nad našim táborem byla na svahu klinu v provozu pribylinská salaš se vším co k dobré salaši patří, tj. i s dřevěným nádobím, které na většině dnešních salaší již není.

V salaši pracoval bača a několik valachů, kteří pásli na přilehlých svazích Klinu, Ráčkové a Gáborové doliny za pomoci ovčáckých psů přes 500 ovcí, několik koz, beranů a kozla. Každý valach měl své stádo, které každé ráno vyhnal za pomoci psů z košiaru na pastviště. Jejich ranní zvonění byl náš budíček. Bača nepásl, vařil sýr a řídil valachy, organizoval dojení ovcí a přestavoval ohrady - košiare.

Valaši se na pastvě domlouvali z kopce na kopec táhlými zpěvavými hlasy. Hlavně se při pastvě vzájemně upozorňovali na změny počasí. Ovce měly u salaše k dispozici napajedla z vydlabaných kmenů a lizy se solí. Večer se postupně vraceli valaši z pastvy. Zvonečky na ovcích prozvonily celou dolinu. Valaši s ovcemi čekali poblíž salaše na dojení. Na noc se ovečky zahnaly do ohrad, kde je celou noc hlídali psi.

Večer jsme chodil na salaš pít kyslů žinčicu z dřevěných črpáčiků s vyřezávanými uchy s motivy medvědů, beranů, psů a pod. Byla skvělá, s bublinkami osvěžující. K dispozici byla také sladká žinčica a ovčí sýr. Žinčica se podávala z bečky s víkem před kolibou.

Vlastní koliba byla využívána jen v létě. Bylo to jednoduché srubové stavení. Mezi kládami byly mezery, střecha stanová, uprostřed jednoduchý dřevěný dýmník. Pod dýmníkem bylo otevřené ohniště, které sloužilo i ke svícení. Na dním visel na háku obrovský kotel na vaření sýra. V přístřeší se navíc udily zavěšené oštiepky.

Podél stěn byly nad sebou umístěny jednoduché úzké dřevěné pryčny vybavené beraními kůžemi na přenocování bači a valachů. Zvlášť otužilí valaši spali při dobrém počasí venku. Valaši se živili slaninou, vejci, brambory, cibulí, sádlem a chlebem. Pili žinčicu, cikorku. Alkoholu neholdovali, jen občas pili ovocná vína z konzumu. Měli velice malou režii a na tuto dobu velmi slušné platy.

Stěhování do Bystré doliny

Když jsme vše změřili tak asi po dvou měsících jsme se přestěhovali do Bystré doliny. Nový tábor jsme postavili pod výstupovou cestou na Bystrou poblíž Bystrých ples. Zde jsme nebyli sami, vedle nás ve vojenských stanech bydleli kolegové astronomové s přenosnou kuchyní a profesionálním kuchařem a hudebníkem v jedné osobě. Astronomové měřili na Bystré v noci a my gravimetři na okolních hřebenech a dolinách ve dne. Tak jsme se střídali. Astronomové měli ale při zatažené obloze volno, my jen když pršelo.

Každý den jsme na úbočí Bystré viděli stádo kamzíků. Několikrát jsme je viděli z blízka na vrcholu Bystré a na svahu Kamenisté doliny. Jednou po ránu při pochodu zkratkou do Pyšného sedla jsme je neočekávaně vyrušili. Kamzíci letěli kolem nás kolmo dolů srázem do Kamenisté doliny. Jejich skoky ze skály na skálu byly alespoň třímetrové.

V dolině s námi žili také ptáci a plši. A také, abych byl přesný, stádo krav, které se jednou zatoulalo zezdola a nás navštívilo v táboře. Právě když jsme měli na šňůře sušit prádlo. To krávy asi v životě neviděly, vzaly ho útokem na rohy a my jsme měli o další práci postaráno. Ještěže byl s námi pan Řeřicha, vynikající kuchař, tesař a heligonkář, starší pán původem z pošumavské Poleně, který s cirkusem jako stavěč cirkusu, kuchař a při představení i hudebník procestoval velký kus Evropy. Prádlo zašil dokonale. Prali jsme sami, práškem z Rakony. Dokonale a bez předpírání.

Bystrá

Nejkrásněji bylo na vrcholech Bystré a sousedního Blyště. Dole pod námi se blankytně modrala tři Bystrá plesa, v bočním karu Anitkino očko. Když pod námi pršelo, pozorovali jsme dole nad plesy uzavřenou duhu (celé kolo). Nevěděl jsem, že něco takového existuje.

Někdy se přes hraniční hřeben z Polska přivalily bílé mraky, které padaly kaskádovitě jako vodopád do Bystré doliny. Když byly mraky pod námi, připadali jsme si jako na lodi nebo v letadle. Na jihu z mraků vystupoval hřeben Nízkých Tater, např. Ďumbier (2 043 m), na severu bílé skály Kominiarského Wierchu (1 829 m) a severovýchodě vápencové skály Červených vrchů. Za dobrého počasí bylo vidět na západě vrcholy Roháčů a na východě vrchol Kriváně (2 494 m).

Nejkrásnější byly východy a západy Slunce. Hory a štíty byly červenozlaté. Když se z Polska hrnuly husté černé mraky, utíkali jsme dolů do tábora před bouří. Výstupy byly obtížné pro dech, převýšení přes 600 metrů. Po sestupech bolela lýtka. Sestupy byly ale časově kratší. Proto se na Slovensku uvádí na turistických tabulkách doba výstupu a doba sestupu, nikoliv vzdálenost v kilometrech jako u nás.

Dlouhodobým pobytem v horách jsme se dobře aklimatizovali, výstup na Bystrou a sestup z Pyšného sedla do ústí Jamnícke doliny a návrat stejnou cestou byla otázka několika hodin. Dole v lukách byly proslulé pribylinské seníky, podobné třeboňským, ve kterých se skladovalo seno pro ovečky a skot na zimu. Pamatuji se, že jednou v Jamnícke dolině jsme při sestupu k ústí potkali početnou smíšenou skupinu turistů a po několikerém provedení měření při výstupu jsme je všechny znovu předešli.

Pyšné sedlo bylo jedním z možných přechodů do Polska. Když jsme za horkého letního odpoledne klikatou stezkou sestupovali z Bystré viděli jsme astronomy, jak se s matracemi koupají v nejbližším plese. Vzal jsem svoji matraci a hurá za nimi. Astronomové mě lákali do vody. Opatrně jsem tam strčil palec a hned jsem byl venku. Voda byla ledová.

Večery jsme trávili hodováním. Zvláště oblíbeným páně Řeřichovým bramborovým gulášem, zpěvem při heligonce Kebrle Hořovice a kytaře, povídáním, hraním karet, pozorováním počasí, dokud astronomové neodešli na Bystrou měřit.

V tomto roce měřily v Západních Tatrách ještě dvě skupiny. Jedna skupina od nás měřila šikmou vzdálenost mezi Tromi studničkami a vrcholem Kriváně pomocí světelného dálkoměru. Měřilo se v noci, takže můj spolužák vystupoval k obsluze zrcadla na Kriváň (2 494 m) a k ránu se vracel. Druhá skupina studentů z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity měřila jakýsi výzkumný úkol v západní části Roháčů. Studenti stavěli na vrcholech Roháčů jednoduché měřičské signály, na které potom měřili.

Po zářijovém návratu z přírody na tvrdý pražský chodník mě ještě 14 dní bolely nohy.

Sitno, Branisko, Čergov a další

Jindy jsme se stěhovali na slovenský Blaník - Sitno (1 009 m) a na stratovulkán odvodňovaný jedním potokem, který teče Hrochoťskou dolinou - Poľanu. Víte, kde bývala kaplička Chvála Bohu? Na nejvyšším bodě silnice na Branisko, pod kterým je dnes vyhlouben tunel. Nad ním je geodeticko-astronomický bod Patria.

Kde stříkají z travertinů gejzíry teplé vody? Na Sivé Bradě, při hlavní silnici, kousek před Spišskou Kapitulou. Kde je v Západních Tatrách dobrá minerálka? V medokyšu u ústí Ráčkové doliny. Kde je vesnice Havaj? Mezi Stropkovem a Medzilaborcemi. Tam se mi líbilo mezi Rusíny při měření na Korunkově u Medzilaborců. Ve vesnici Repejov, místní části Pravrovce, jsme bez lešení srovnali nakloněný kříž na pravoslavném dřevěném kostele a zúčastnili se tří svatebních hostin na zahradě spolu s cirka třemisty domorodými hosty a pravou cikánskou kapelou včetně cimbálu.

Místní jsou velice pohostinní, ale pozor - mají krátké postele. Nejlépe se spí na seníku. V okolí je mnoho pravoslavných kostelů, dřevěných i novodobých. Pěkný kostel je v Medzilaborcích.

Velmi se mi líbilo na Javorině (1 098 m) v Čergovském pohoří u Bardejova, kde je překrásná horská krajina. Vrcholové planiny jsou travnaté a horské rozhledy krásné, třeba přes 12 hřbetů za sebou. Vidět je Branisko i Vysoké Tatry. Dobrý přístup byl z obce Hertník k chatě Čergov. Blízko je Bardejov, město na seznamu UNESCO a Bardejovské kúpele s pomníkem císařovny Sisi a skanzenem.

Později jsem stabilizoval nivelační body v hraničních pohořích se Slovenskem - v Javorníkách na Bumbálce a v Bílých Karpatech u Sabotů. Jsou to krásné vzpomínky na práce na Slovensku. Také na, tehdy ještě neznámého, Tondu Hájka z Rangers, který nám v Tatrách pomáhal.

V ne tak dávné minulosti jsem prošel pěšky po hranici mj. Český les a Šumavu, Krušné hory, dále Brdy a Hřebeny, Slavkovský les se Svatoškami, veškerá česká skalní města a mimo jiné i vrch Bořeň. Protože jsem před léty utrpěl úraz - rupturu achillovky a obdržel i jiné civilizační choroby, navštěvuji pravidelně slovenské lázně na středním Považí, v Tatrách a na Horehroní. Při tom navštěvuji místa svého bývalého zeměměřičského působení.

Víte jak na východním Slovensku zdravili? Slavajs, což je Slava Jezusu Christu. Mladí po celém Slovensku se zdravili servus, což je latinsky otrok, a známé Čechy zdravili ahoj. Tak do videnia. Nashledanou.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.