Pro co žijeme? aneb co mi dávají hory; zamyšleníaneb co mi dávají hory22.2.2013 | Jan Vašut
Pro mnohé zbytečná otázka, to je přece jasné: rodina, děti, milovaná osoba, sportovní výkon, práce… Mnoho je věcí pro které se dá žít a stojí za to žít. Ale jistě jsou i tací, kteří si řekli že už nemají pro co žít, nebo se vůbec nad touto otázkou nezamýšlejí, někdo svůj život utopí třeba v alkoholu apod. Pokusím se o krátké zamyšlení a vzdání alespoň maličkého holdu přírodě potažmo horám a sdělit pro co se dá také žít a pro co žiju i já a určitě mnozí z vás, kteří toto možná budete číst. Hory - žiju v nich v podstatě celý život, ale až postupem času přicházím na to co všechno jsou schopny mi dát, co mně pobyt v nich naučil a vlastně staly se smyslem mého života. Čtěte také: Evropská dálková trasa E3 očima Rastislava Škuty Je to vše co v nich zažívám, je to ta námaha při výstupu ať už jdete na tu či onu horu poprvé nebo po x-té, ten adrenalin na ostrém skalním hřebeni, emoce na vrcholu, spousta dřiny a potu, o bolavých nohách nemluvě. Jsou to ty východy a západy slunka, ať už obyčejné nebo neskutečně nádherné, kdy sluneční paprsky razí si cestu příbojem mraků barvíc jejich okraje do všech odstínů červené a rudé mísící se s jejich ocelovou šedí, aby pak zalilo krajinu zlatavým světlem, nebo když jako ohnivá koule zapadá za obzor, večer je vlahý a z dolin i okolních hřebenů ozývá se troubení říjných jelenů. Je to i ten pocit beznaděje a zmaru, když jdu několik hodin v mlze a větru, stoupám na vrchol hory, vysílám tiché modlitby k slunci a mrakům, najednou mraky se ocitnou pode mnou a hřejivé sluneční paprsky vlijí nový život do žil, vidím jen nekonečné moře oblačnosti a vrcholky hor, některé jsou doslova na dosah ruky jiné nekonečně vzdálené, to jsou ty chvíle pro které stojí za to žít. V zimě je to pohádková krajina zasypaná sněhem a taky ta neskutečná dřina, to když si jako největší greenhorn zapomenu doma sněžnice a brodíc se po pás ve sněhu proklínám sám sebe, s každým krokem ubývá sil, ale něco mně nutí jít dál a výš, co je to? Mužská ješitnost, hloupost, nebo vidina toho co mně čeká nahoře, když tam dojdu, z hřebene se rozhlédnu mrazivým vzduchem a vidím všechny ty nádherné hory desítky možná i stovky kilometrů okolo a v tu chvíli si řeknu: "Tak a teď můžu klidně umřít", ale neumřu. Sotva se dostanu zpátky dolů do civilizace, už zase přemýšlím co příště, kam vyrazit, na kterou horu, do jaké doliny, co zažít znovu z toho pro co stojí za to žít? Společnost v horách příliš nevyhledávám, ale jsou i vyjímečné případy kdy ano, to třeba když chodím na milovanou Lysou horu, v zimě kdy noci jsou dlouhé a ráno v sedm se již ve vrcholové boudě Šantán otvírá, venku je ještě tma. Čekání na východ si zpříjemním v teple Šantánu u čaje, jsem tu první a vychutnávám poklidnou atmosféru boudy, svítí jen tlumené světlo a z kuchyně se ozývá zvuk škrábání brambor, bude se vařit čerstvá polévka. Sedím u čaje, pomalu se začínají trousit první Lysaři, většinou chlapi v důchodovém věku co chodí denně, nebo alespoň několikrát do týdne. Prohodíme jen pozdrav, v zimě když za noc napadne velké množství sněhu, ještě dovětek: "Dík za stopu", krátký pohled do očí, pevný stisk ruky, netřeba dalších slov, každý z nás ví proč tu chodí a pro co žije. Kolikrát stačí jen kráčet temným nočním lesem, nasávat atmosféru okolo, zastavit, poslouchat, na hřebeni lehnout do spacáku a pozorovat hvězdy. Ráno po probdělé noci sedím na svahu hory, přejíždím pohledem dolinami pode mnou, už chci vstát a jít, nic zvláštního se dnes jistě nestane, ale co to? Na protějším svahu se něco hýbe. Beru dalekohled a pozoruju medvědici pasoucí se na svěže zeleném borůvčí, nedaleko dvě medvíďata skotačí mezi mladými smrčky jako děcka, a další ze zážitků na celý život je tu. Nebo když ráno mně probudí budík na oblíbeném místě v horách, jsem celý natěšený na východ slunka, jakýpak asi dneska bude? Sakra, nebude žádný, těžké mraky se valí nad hlavou, ještě sice nesedí na vrcholcích okolních hor, ale krajina je ponurá a šedá, dokonce začíná pršet, v dálce je slyšet hrom, studený vítr žene mraky k východu, ještě chvíli rezignovaně sedím na nevysoké skalce a čekám na zázrak. A zázraky se dějí, v jednom místě se sluneční paprsky proderou skrze mraky, jako ohnivé šípy padají k zemi a dopřejí zlatou koupel jen několika vyvoleným horám, i když jen kratičký okamžik, je to nepopsatelný pocit, po celém těle mám husí kůži a slzy mi vyhrknou do očí, krátké dokonalé splynutí s přírodou a živly mi dodává neskutečnou energii, už zase vím pro co žiju! Snad i ten nejotrlejší horal musí být z té přírody a věcí, které se v ní dějí někdy naměkko, nebo jen já, už snad stárnu a senilním? Snažím se věřit že ne, že existují jedinci na stejné nebo podobné vlně jako já a že jim tyto řádky nebyly pro smích, jako třeba většině jiným. Věřím, že ještě mnohokrát mi v horách vyhrknou slzy štěstí do očí a já se za to nebudu stydět a budu vědět, že vím pro co a pro koho žiju! Víte to i vy? ZávěrSnad závěr nevyzní jako nějaké moralistické žvásty, čtení nebylo určeno prioritně jen pro horaly a milovníky přírody, ale pro všechny lidi a mně nezbývá než tajně doufat, že když už ani jednomu člověku nepomůže tak alespoň trošičku někomu otevře oči a lidi kteří ví o čem jsem psal pohladí po duši a motivuje dál. Zároveň chci podotknout, že i jednoduchý "Valach dlaždič" (já), který kolikrát nejde pro sprosté slovo daleko, může mít svůj dokonalý svět a ostatním něco, i když třeba neuměle, sdělit. Na úplný závěr si ještě dovolím použít slova z knihy Řeckých bájí: "Člověk nemusí procházet životem jako lenivý stín a nemusí po něm zůstat jen prázdný měch od vypitého vína."Životu zdar, Honzek Další související články:+ Jak to všechno začalo …+ Chata pod Borišovom, jak se chataří na horách + Říkám vám, jde to III! aneb turistika s mrňaty + Co se děje zvířatům, stane se i lidem… + Fridtjof Nansen (1861 - 1930), polární badatel a diplomat + Rozhovor s manžely Hartlovými, nejúspěšnějším MTB maratónským párem v ČR + Ve Finsku již dávno platí "hiking without littering", tak proč by to nemohlo jít i u nás! + Baumgartner překonal rychlost zvuku při stratosférickém skoku z výšky 39 km! Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
pekne si sa tu vyspovedal, po čom ti duša prahne, kam nás, rovnako pochabých, láka šum mäkkých lesných hvozdov, cvrlikanie vtákov vysoko v korunách stromov, drsné horské pláne, priezračne zurčiace bystriny. Ako nás dráždia nahotou obnažené mohutné skalnaté chrbtice prešliapnuť po ich zvodných líniách alebo cudné obliny dolín odeté v nevestinom snehobielom háve bázlivo núkajú vstúpiť do mrazivého panenského lona a splynúť so živým tichom ich útrob a krásou ich tela, vydriapať sa hmlou na hrebeň,kde slnko bližšie k pozdravu pozýva, aby nám splašeným vetrom spotené čelo na hrebeni ovlažilo a ako nemí svedkovia spečatili v chráme prírody jediný zväzok, v ktorom sa sloboda s ľuďmi dokáže snúbiť.
Ako nami v srdcovej predsieni, okrem nedočkavého pulzu, lomcujú volania prírody a permanentne v nej čakajú rozviazané vibramy, aby sme nedočkavo do nich nazuli svoje túlavé kroky, smutne spľasnutý batoh, ktorému opäť nacpeme bachor horskými handrami, spacákom a ťapkou, vzápätí prejdeme oboma komorami toho tuláckeho srdca a spolu s rozprúdenou krvou, kdesi na najvyššom mieste kopca, štítu a pod oltárom nebies sa v našom tele rozlejú radosťou napenené vlny, v dlhotrvajúcom príboji. :)))
A tými pridruženými zábermi, je to zaklincované, vyšperkované... Vábnička ako bič, Honzo! :)
no Mariane, čoskoro budeme ten splasknutý batoh napchávať :), začínajů mňa silně svrbět nohy, očekávej email:)
Zaujimava uvaha s krasnymi fotkami. Urcite vsak nezijeme pre vrchy a tieto nemozu byt ani zmyslom zivota. Avsak zivot bez nich by bol ovela tazsi. Davaju nam pocit slobody, krasu, ucia zodpovednosti a pokore… Cela historia ludstva je uzko spojena s vrchmi.
Velmi pekne su vrchy popisane v knizocke Mystika vrchov od E.Rogowskeho. Mallory povedal: “Vo vrchoch vyzera vsetko inak”. Pomahaju vidiet veci z inej perspektivy a v inom svetle. Najma veci podstatne. Zmysel a ciel zivota, hlbku a nepominutelnost existencie, podstatu hodnot…
“Ak chces uzriet Jeho tvar, chod do vrchov!”
Nazdar Honzo, myslím že si to popísal veľmi dobre. Hory naozaj viacerým z nás dávajú zmysel života. Zažívame v nich chvíle a zážitky, ktoré si budeme pamätať navždy. V horách som aj ja slobodný a šťastný a kvôli tomu tam chodím. A ako už spomenul aj bulat, vďaka horám stretáme množstvo skvelých ľudí a vlastne vďaka horám sme sa stretli aj my.
Nech sa darí a snáď sa opäť čoskoro niekde stretneme.
vlastně i Tvoje články mně inspirovaly a přinutily k tomu abych psal a za to Ti děkuju a věřím, že nebude dlouho trvat a zase se na horách potkáme!!!
Tak to som Honzo priznám sa úprimne rád, že som ťa inšpiroval. A taktiež verím že sa naše horské chodníčky čoskoro niekde stretnú a teším sa.
Dík za pekný článok, bolo by to asi na román, popísať a zistiť, čo nás ťahá tam hore. Ty si niektoré motívy načrtol. Hory nám hodne dávajú, občas si dačo vezmú... K tým najvačším "ziskom" pre mňa paradoxne nie sú kopce, ale ľudia, ktorých som mal prostredníctvom nich možnosť spoznať. Snáď ma hory učia trošku pokore- ani to tiež nie je úplne nezanedbateľná vec... A aby som to trochu odľahčil- nedá mi nenapísať jednu krásnu definíciu turistiky- ako ideálneho spojenia nepríjemného s neužitočným :-) Nuž, horám zdar ! :-)
máš naprostou pravdu, tento článek je jeno zlomeček toho co mám v hlavě a jen zlomeček toho co jsem chtěl vyjádřit, no už toto mi pomohlo v těchto dnech, a hlavně Vaše komentráře. Díky za ně a už brzo snad skutečně na horách se potkáme.A Tvoja věta na odlehčení na závěr skutečně vypovídá o pravdivosti života, bo moje žena se sní naprosto stotožnila :))
Honzo! Super clanek, dal jsii to dohromady suprovne! Az prijedu priste, rada bych nekde vyslapla s tebou, musime neco naplanovat!
Dík :)
...Snažím se věřit že ne, že existují jedinci na stejné nebo podobné vlně jako já a že jim tyto řádky nebyly pro smích, jako třeba většině jiným...Honza ver, je nás takých veľa. Krásne vyznanie.
Já vím Adi, chtěl jsem Vám to jen připomenout :))
Ak chceme opísať nebo, neprinášajme si materiál zo zeme. (Lautréamont) -- * -- Keby sa dalo slovami opísať, čo zachytávajú obrazy, nepotrebovali by sme obrazy. A naopak. Ako dobre, že sa múzy nedajú tak jednoducho nahradiť! -- * -- Môžu krásne obrazy neslúžiť ako motív, podnet na brúsenie, cibrenie, pilovanie nášho neobratného, ťarbavého, nemotorného jazyka?
kouzlo okamžiku Janko, to musíme jen prožít, a ani tisíci sebekrásnějšími slovy nevyjádříme...
Zdar Hansi, myslím, že na té vlně sedí dost lidí, málokdo však zvládne vylézt na Kriváň v této době a udělat tolik pěkných fotek. Hodně zdaru při toulání po krajinách vnitřních i vnějších Ti přeje Béďa. PS: snad se potkáme zase v Liptále, nebo někde jinde...
díky za ohlas Béďo, myslím že je jen otázka času než se potkáme, ať už to bude v Krčmě nebo na horách :))
Pěkně napsáno, v mnoha větách jsem našel to, co sám v horách prožívám.
Zdravím velmi pěkný článek.
Citát:Vystupovat na hory
není pro člověka důležité.
Důležité je to pouze pro toho,
kdo si to důležitým učinil
|
|