Karel Hartl a Lenka Hartlová, rozhovor o MTB

Rozhovor s manžely Hartlovými, nejúspěšnějším MTB maratónským párem v ČR

Manžele Karla a Lenku Hartlovy nemusíme pravidelným čtenářům Trekingu asi nijak blíže představovat. Znáte je z řady pěkných článků a množství fotografií publikovaných na našem webu. Představovat je určitě nemusíme ani občasným čtenářům Trekingu, kteří jsou náruživými cyklisty a milovníky MTB maratónů.

Karel Hartl se svou ženou Lenkou určitě patří k nejúspěšnějším amatérským závodníkům u nás a možná i v rámci Evropy. A pokud ne jednotlivě, pak jako manželský pár by určitě obsadili čelní příčky tohoto žebříčku. Jejich výkony jsou srovnatelné s výkony profesionálů. Což je opravdu úžasné vezmeme-li v úvahu, že oba řádně docházejí do práce a svému koníčku, tréninku i závodům se věnují ve svém volném čase. Bez jakýchkoliv úlev, bez podpory velkých stájí.

Konečně jsme se sešli v útulném bytě na okraji Hranic s výhledem na čtyři přírodní rezervace. Konečně jsme si mohli popovídat o kolech, ale i o horách no a také trochu o politice… Chvílemi jsme byli ale vyrušováni neposednou malou Míšou, pro kterou jsem na smluvené odpoledne neměl hlídání a návštěvu i rozhovor absolvovala se mnou.

Ahoj Karle. Tak se nám konečně podařilo sejít v regionu Hranické propasti, nejhlubší propasti ČR a střední Evropy. Určitě po dobrém roce plánování, odvolávání schůzek a opětovného plánování. Prý jsi za ten poslední rok najezdil na kole asi 25 000 km, což je více než polovina obvodu rovníku naší modré planety. Je to pravda? Myslím těch 25 000 km… To já za rok najezdím autem jen tak o deset patnáct tisíc kilometrů více…

Ahoj Oto. Ano, na kole teď najezdím už "jen" 25 000 km ročně. V době, kdy jsem jako profík závodil na silnici, to bylo ročně i 30 000 km! Nyní není tolik času a v terénu na biku kilometry moc nepřibývají. Autem máš ale více než my, najedeme za rok přibližně 28 000 km.

Jak to vše při práci vlastně stíháš? Kolo, hory, k tomu ještě občas psát pro Treking. Jaký je tvůj obvyklý denní režim?

Horko těžko, je to neustálý boj s časem. Kromě práce a tréninku toho už moc vlastně nestíhám. Navíc od dubna do září jsme každý víkend někde na závodech. Jezdíme hlavně maratóny v horách a tak jsme ze sedla kola už poznali docela dost horských oblastí. Na pěší túru se tak dostaneme jen výjimečně, to musí být nějaký příhodný závod, kde si prodloužíme pobyt a druhý den po závodě podnikneme nějaký výšlap.

Od října do března je na turistiku i ostatní sporty více času. Přes zimu trénuji také na kole, ale k tomu provozuji i jiné sporty. Když zrovna kolu nepřeje počasí, tak běhám, plavu, lyžuji… A když je naopak počasí pěkné rádi vyrazíme na hory, je-li dostatek sněhu, tak na sněžnicích.

No a ten denní režim. Vstávám v pět ráno, posnídám a na kole jedu do práce. Od šesti do dvou stojím v práci na nohou a vyrábím stropní prvky stavebního systému Velox. Z práce potom spěchám na trénink, po tréninku si ještě trochu zacvičím a protáhnu se. Večer se pak "naobědvám". Po té jsem chvíli na počítači, píši si tréninkový deník, zpracovávám a popisuji fotky a nebo píši reporty ze závodů či z horských túr pro Treking. A většinou okolo jedenácté jdu spát. Trénuji denně kromě úterý. A tak pořád dokola.

Přestože jsi, pokud mám správné informace, pořád veden jako amatér, dosahuješ profesionálních výsledků. Jak se na to dívají konkurenti - profesionálové? Jde o zdravou rivalitu a nebo se občas setkáváš s ne úplně fair play jednáním, které, bohužel, vídáváme v řadě jiných sportů?

Když se nad tím tak zamyslím, jsem amatérem v pravém slova smyslu. Zaměstnání mám na plný úvazek a trénuji až po práci. Na závody či tréninkový kemp si v zaměstnání beru dovolenou. I když mám materiální a částečně i finanční podporu týmu KELLYS BIKE RANCH, dávám do toho i vlastní prostředky.

Pouze dvě sezóny (2003 a 2004) jsem byl profíkem, závodil jsem za silniční týmy Joko Velamos a Favorit SCK, jenže pak se to rozpadlo. Nedostávali jsme peníze a já začal chodit "poctivě" do práce. V té době jsem zkusil první bikové závody a už u nich zůstal. Oslovil mě Tomáš Stratil z Kellysu, jestli nechci jezdit na jejich kolech. A spolupracujeme dodnes! Zatím jsou sezónu od sezóny výsledky lepší a lepší. Ale jistota pravidelného příjmu se mě již opouštět nechtěla, tak mám "normální" zaměstnání.

S mými soupeři ani tak o rivalitu nejde, ono to spíš mnoha lidem neleze do hlavy, jak je to vůbec možné. Někteří mě to skoro ani nevěří! Jen málo závodníků ze špičky pracuje, spíš jsou to výjimky, že pracují nebo spíše vypomáhají několik hodin týdně např. v rodinné firmě a nebo někteří ještě studují. Samozřejmě je to vše možné i díky tomu, že ještě s Lenkou nemáme děti. Někteří naši kamarádi si také někdy dělají srandu, že na závodech by neměly být kategorie podle věku, ale podle počtu dětí.

No a teď otázka čistě pro Lenku. Podle četných mailů, kterými mě Karel v průběhu roku dosti zásobuje :-)) vím, že se rovněž účastníš většiny závodů a dosahuješ skvělých umístění. Jak tě berou mužští závodníci? Nemají typicky mužské poznámky, především když je na závodech předjíždíš?

Většina má. Dokonce se mi stalo, že jsem v takovém dlouhém táhlém kopci předjížděla chlapa, a když jsem byla na jeho úrovni, tak si jen tak pro sebe tiše řekl: "K…a ženská". Reakce jsou různé, jednou také: "Já si tě pamatuju, ty jsi mi ujela i minulý týden na Malevilu". Překvapuje mě, že spousta chlapů je schopna se schovat ženské do háku, a pak ji ujet. Ale jsou i gentlemani. Někteří nabídnou, abych se proti větru schovala. Někdy se najde i takový, se kterým jedu skoro celý závod a vzájemně si pomůžeme.

Jak jste se spolu vůbec poznali? Bylo to na kole a nebo na horách, na které rovněž poměrně často vyrážíte?

My jsme se seznámili přes internet. Lenka si dala inzerát "Bikerka hledá bikera" a mě v podstatě donutila mamka, abych si už v 28 letech konečně někoho našel. Těžko se tomu věří, ale byla to téměř láska na první pohled. Po dvou letech a třech měsících jsme se vzali.

A co svatba. Ta určitě musela proběhnout na kole a nejlépe hned na horách. A neříkej, že kolo se při té příležitosti neúčastnilo alespoň jako kulisa.

Svatba proběhla na hradě Helfštýně, na půli cesty mezi Hranicemi a Přerovem. Lenka totiž pochází z Přerova. Byla trošku netradiční, ale kolo chybělo. Bylo to v říjnu, až po závodní sezóně. O horách jsme také uvažovali, ale to by nám rodina asi neodpustila. Hned na to jsme odjeli na svatební cestu na Liptov na Slovensko. A tam celý týden chodili po horách.

Kromě kola a hor máte čas i na jiné koníčky? Třeba na kino, kulturu, přátele a nebo třeba knihy? A nebo mezi prací a závody s tréninky již žádný volný čas nezbývá?

Ono se toho už moc stíhat ani nedá. Kamarádi chodí spíše za námi, než my za nimi. Když je ale chvíli čas, rád "ležím" v mapách. Snad stihneme udělat alespoň ty děti.

Stojí za vámi nějaká cyklistická stáj? A pokud ano, jaké máte zázemí? A nebo si vybavení, tréninky a účasti na závodech financujete z vlastních prostředků? Vím, že na některých závodech existují pro vítěze i finanční odměny, o jejich výši však nemám ani páru, na webu se mi nepodařila žádná hodnověrná čísla vyšťourat. Jaký je tedy, zhruba, váš roční "cyklorozpočet"?

Oba závodíme v týmu KELLYS BIKE RANCH. Já jsem zajištěn materiálně a částečně i finančně. Lenka si většinu nákladů na závodění a ježdění na kole hradí sama. Náklady mám tedy částečně hrazené týmem, částečně z vlastních výher ze závodů a zbytek si hradíme z vlastní kapsy.

Ono také záleží, co vše by se do těch nákladů mělo započítat. Pokud vezmeme čistě náklady na startovné, cesty na závody (benzín), případně i ubytování na závodech a potravní doplňky, které si některé kupujeme, tak je úspěch, když nám sezóna vyjde na nulu. Pokud bychom do toho ale započítávali i ojetí vlastního auta (náklady na opravy stárnoucí Fabie jsou stále vyšší), 14denní tréninkový kemp v březnu na Istrii, který s Lenkou bereme spíše jako dovolenou s kolem, týdenní říjnovou dovolenou v Tatrách, která by se dala taky chápat jako soustředění, tak jsme hluboko v mínusu. A tak bychom mohli pokračovat dále…

Když o tom tak přemýšlím, tak pokud jsou nějaké peníze navíc, dají se vždy vrazit zase do kola, regenerace nebo vlastního závodění. Když jsem jezdil ještě jako profík, tak jsem třeba chodil pravidelně na masáže, ale na to, když chodím do práce, nemám absolutně čas.

Finanční odměny na některých závodech jsou a je docela příjemné, že jsou čím dál častější. V ČR jsou pro maratónce nejlépe ohodnoceny závody Českého poháru, garantované ČSC. (1. místo absolutně 9 000, 2. 6 000, 3. 4 000, 4. 3 000, 5. 1 500). Většinou jsou finančně ohodnoceni v absolutním pořadí první tři nebo pět závodníků, výjimečně prvních deset. U žen je to podstatně nižší (např. na Českém poháru 1. místo 5 000, 2. 4 000, 3. 3 000), pokud finanční odměny vůbec mají. Řekl bych, že asi tak na 2/3 závodů, na které jezdím, jsou finanční odměny pro první závodníky v absolutním pořadí.

Kolika závodů se ročně vlastně účastníte? Přestože Karel mi posílá o každém z nich zprávu přiznám se, že mě nenapadlo je nikdy počítat. Je to patnáct, dvacet za sezónu?

Já většinou závodím od poloviny dubna do začátku října každý víkend, to vychází asi na 25 závodů ročně. Dřív jsem závodil i oba víkendové dny. To jsem minulou sezónu už nedělal, jen v srpnu tam byl jeden třídenní etapák na Slovensku. Lenka měla loni 18 závodů. Na závody jezdíme spolu, jen Lenka někdy nestartuje a dělá mi servis na trati.

Takovéto nasazení a výsledky určitě vyžadují nezdolného sportovního ducha. Dopracoval j si se k nim pouhou pílí a nebo máš již předpoklady z rodiny?

Trochu více jsem na kole začal jezdit v 15 letech a závodit dokonce až po maturitě. První závod jsem ani nedokončil, pak dojížděl mezi posledními a postupně se propracovával stále více do popředí výsledkových listin. No a loni jsem vždy dojel v první desítce absolutního pořadí. Cyklistika je vytrvalostní sport, je to otázka mnoha let tréninku a odříkání. Nerozhoduje talent.

A teď si pojďme jen trochu zateoretizovat. Kdybys měl vybírat jen z jedné z aktivit, zvítězilo by kolo a nebo turistika (hory)? Nemusíš odpovídat hned, máš na to ještě pár minut…

Velice těžká otázka. V současnosti asi kolo, nejlépe však v horách. Na kole toho člověk více stihne, rychleji vyjede na kopec, o sjezdech dolů ani nemluvě. Ale zase ho musí brát všude s sebou a také se na kole blbě fotí. Nerad zastavuji. V budoucnu to bude možná turistika, třeba i s dětmi. Pěšky má člověk větší svobodu, může jít téměř kdekoliv. Když je hodně sněhu, na sněžnicích se dostane prakticky všude.

No a co rodinný život, na ten nepomýšlíte? Nebo to zatím neřešíte a říkáte si, že i Karel Gott měl první oficiální dítě až v relativně pokročilém věku?…

I na ten pomýšlíme. Zatím nás však kolo nesmírně baví a naplňuje nás. A daří se nám. Ale děti bychom časem taky chtěli!

Zatím jsme probírali zejména cyklistiku a cyklomaratóny. Naše čtenáře ale budou určitě zajímat i tvé výkony v horách. Kam nejdál a jak nejvýše se ti zatím podařilo dostat? Vím, že je to taková trochu obligátní otázka, ale nemohl jsem ji nepoložit.

Čekal jsem, kdy přijde. Trochu se za své výkony v horách stydím. Zatím nejdále jsme byli na Vojaku (1 401 m) v masivu Učky na chorvatském poloostrově Istrii. A nejvýše na Hoher Gjaidsteinu (2 792 m) v horské oblasti Dachsteinu v rakouských Alpách. Po skončení cyklistické kariéry to chceme ale napravit a navštívit jak vzdálenější, tak vyšší hory!

A na závěr ještě jedna trochu obligátní otázka. Jaká máte přání, třeba i tajná, v oblasti závodění? Chtěli byste se například zúčastnit nějakého "echt" maratónu a pokud ano, tak jakého? A máte i nějaká cestovatelská přání? Podívat se do nějaké exotické země, do vysokých hor a nebo si užít dovolené na Bahamách?

V oblasti závodění už těch přání moc není. Možná tak ještě nějaký maratón třeba ve švýcarských Alpách. V mnoha zemích Evropy už jsem závodil, byl jsem i při MS v bikemaratónu.

To cestovatelských přání máme daleko více! V Alpách je ještě hodně vrcholů, na které jsme nevystoupili. Rádi bychom se také podívali do severských zemí Evropy, na Balkán, na Kavkaz, do And a taková třešnička na dortu by byly Himaláje. Zkrátka a dobře raději vysoké hory než moře.

Děkuji za pozvání a příjemný rozhovor, věřím, že to nebylo poslední naše setkání. Ať již tady v okolí Hranic na Moravě a nebo někde na horách. A třeba se nám konečně podaří zrealizovat společný přechod na sněžnicích, jenž již také poměrně dlouho domlouváme.

Celý rozhovor si budete moci přečíst v časopise Treking 2/2011. V plné verzi rozhovoru naleznete (alespoň doufám) řadu dalších otázek a odpovědí a rozhovor bude vyváženější i vůči Lence, kterou jsem trochu neprávem (což jsem zjistil až při vzniku tohoto rozhovoru) opomenul.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.