Evropská dálková trasa E3 očima Rastislava Škuty

Evropská dálková trasa E3 očima Rastislava Škuty

Snad není v naší krásné zemi jediný člověk, který by se někdy nesetkal s barevnou turistickou značkou na stromě, sloupu, budově či kameni. Jsou vyznačené stezky v horách, skalách, nížinách i podél řek, ve městech obvykle začínají na náměstích či nádražích. Říká se, že ve značení tras držíme světový primát. Naši značkaři jsou zkrátka špica! Ale téměř sedm tisíc kilometrů v jednom zátahu? Ano, to jsou evropské dálkové cesty.

Českou republikou prochází několik mezinárodních dálkových tras pro pěší turistiku, z nichž zajisté nejznámější je právě trasa E3, která prochází po hřebenech mnoha našich pohoří.

Na Slovensku je její další obdobou část trasy E8 - sedm set padesát kilometrů dlouhý úsek z Bratislavy přes Trenčín i Nízké Tatry k Dukelskému průsmyku, která se tady nazývá též "Cesta hrdinov SNP" a část jako "Štefánikova magistrála". Setkal se s ní tedy každý, kdo se někdy toulal přes Malé Karpaty, Bílé Karpaty, Strážovské vrchy, Žiar, Kremnické vrchy, Velkou Fatru, Nízké Tatry, Slovenské rudohoří, Šarišskou vrchovinu, Čergov a Nízké Beskydy.

Evropská dálková trasa E3 pak pro změnu spojuje bulharské pobřeží Černého moře se slavným Santiagem de Compostela, respektive pobřežím Atlantiku ve Španělsku. Celá měří asi šest tisíc devět set padesát kilometrů (a to tam prozatím chybí část Rumunska, která není značená), u nás prochází Slavkovským lesem, Krušnými horami, Českým Švýcarskem, Lužickými horami, Jizerskými horami, Králickým Sněžníkem, Hrubým Jeseníkem, Nízkým Jeseníkem, Moravskoslezskými Beskydami a přes Javorníky vstupuje na Slovensko. Při tom několikrát opouští republiku do Polska a pak se zase vrací. Na Slovensku E3 končí ve Slanských vrších a přes Slovenské Nové Město pokračuje do Maďarska.

Evropské turistické sdružení se tak zasloužilo o vznik jedenácti mezinárodních tras označených E1 až E11 o celkové úctyhodné délce padesát pět tisíc kilometrů, což je více než obvod rovníku naší planety. Bohužel - i když se o nás říká, že jsme srdce Evropy, prochází přes naše území jen dvě, pro srovnání přes Rakousko jich "jde" pět, přes Německo devět, přes Polsko čtyři, přes Švýcarsko i Maďarsko tři. Takže je u nás nahrazují naše rodné stezky, jako např. Máchova cesta, Cesta česko - polského přátelství, Jizerská magistrála, Jiráskova cesta, Zlatá stezka Českého ráje, Máchova cesta či např. stezka Podhůřím Orlických hor. A řada dalších.

Za pozornost stojí skutečnost, že nejstarší část cesty v Českém krasu z Berouna na Karlštejn byla červeně vyznačena již v roce 1889 a dnes je částí značené trasy 0001, která spojuje dvě sta dva kilometrů z Křivoklátska do Posázaví. Je to nejstarší vyznačená trasa Klubu českých turistů. Klobouk dolů!

A právě dálkové turistické trase E3 se budeme věnovat nadále. Jeden z borců, který je již na ní jako doma a mnohé tam prožil, je i Ing. Rastislav Škuta z Ostravy, kterému bych po jeho představení položil několik otázek k tomuto "evropskému" putování.

Rastislav Škuta (1954) je ředitelem jedné významné ostravské elektroinženýrské firmy, zaměřené hlavně na řešení pro hutní technologie a poprvé jsem ho osobně uviděl před dvaceti roky na kunčické ocelárně, když se stavělo kontilití. Již tehdy ovládal několik cizích jazyků. Pak jsem ho několikrát potkal na Lysé hoře v Moravskoslezských Beskydech. Když jsem se dozvěděl, že již řadu let putuje po trase E3, zaujalo mne to tak, že jsem zatoužil ho vyzpovídat.

Štíhlý, urostlý i sportovně vyhlížející ramenatý muž s jiskrným pohledem zdaleka nevyhlíží na svůj věk. Ještě bych rád dodal, že se zdaleka nejedná o nějakého "notorického" turistu či dálkoplaza, který po celý rok "hltá" kilometry, ale o člověka, který má putování po E3 jako svou vizi s tím, že ji prostě přejde úplně celou. Tak, že si na to při své náročné práci vždy vyšetří čas a polovinu dovolené věnuje této cestě. A tady budou i směřovány i moje následující otázky.

Jak Tě vůbec napadlo putovat právě po trase E3? Proč sis vybral právě ji?

Zcela náhodou. Ale taky záměrně. Můžeš si vybrat! V roce 1989 jsem se svými dětmi na Pustevnách narazil na značku EB, tedy cestu přátelství Eisenach - Budapešť, napsal jsem si na ČSTV svaz turistů o itinerář i záznamový sešitek a postupně procházel tehdejší trasu EB Eisenacht - Budapešť, na které se mi líbilo, že na území tehdejšího Československa vede po překrásných horských hřebenech a mohu tak svým dětem ukázat velkou část naší tehdejší republiky. Za dva roky 1989 a 1990 jsme tak prošli velkou část česko-slovenské části. Pak jsem odešel v letech 1991-1993 pracovat do Španělska, a když jsem se vrátil, rozhodl jsem se pokračovat v projití zbývající trasy na našem území, což se mi již v roce 1994 podařilo.

V tu dobu jsem již měl absolvovanou většinu této značené cesty z Děčína přes Krkonoše, Jizerské hory, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, na Slovensku pak Nízké Tatry, Malou i Velkou Fatru a Oravské Beskydy. Pak jsem se začal plně věnovat své firmě a až v roce 2001 jsem si začal uvědomovat, že potřebuji občas nabíjet "baterky" a vzpomněl jsem si právě na EB. A tak jsem si koupil goretexové pohorky, vyrazil do Habovky nedaleko Roháčů a odtud na hřeben Skorušinských vrchů, kde jsme kdysi s dětmi skončili.

Cíl byl pokračovat po EB na východ do Podhale (za Vysokými Tatrami) a postupně tedy projít i polské úseky. Když jsem v dešti vyšel na hřeben, k mému překvapení nebylo po značce EB ani památky a objevil jsem nečekaně E3, která však šla naprosto po stejné trase jako kdysi ona EB. Doma jsem pak na internetu objevil, kterak byla EB zařazena do evropské dálkové trasy E3 a místo 2 695 kilometrů, procházejících přes čtyři sousedící (tehdy bratrské socialistické státy) tu máme nyní cestu přes jedenáct států s délkou 6 950 kilometrů. Pak jsem v roce 2002 a 2003 dokončil všechny polské i slovenské úseky od Děčína do Slovenského Nového Města na slovensko - maďarské hranici.

Kolika zeměmi tedy tato trasa vlastně prochází?

Počítej se mnou. Bulharsko - Černé moře, Cap Emine - tam to všechno začíná, pak Rumunsko (tady ještě není vše značeno), Maďarsko, Slovensko, Polsko, Česko, Německo, v Schengenu do Lucemburska, dále přes belgické Valonsko do nekonečné "sladké" Francie, podél severního pobřeží Španělska do Galicie a jejího hlavního města Santiago de Compostela. Tedy E3 prochází jedenácti různými zeměmi, které se zcela odlišují svým horopisem a kulturou. O to je to zajímavější.

Mohl bys upřesnit i nejznámější města?

No - města na trase moc nepotkáš, protože cesta je vedena všude po turistických značkách (různých barev a různých systémů) a to na horách většinou po hřebenovkách. Kde nejsou hory (např. Pikardie byla neskutečná rovina s nejvyšší horou Mont Pagnotte 216 metrů) je vedena E3 údolími řek a městům se trasa chytře vyhýbá, např. Paříž se obcházela po GR1 ze severu na jih po kružnici s poloměrem šedesát kilometrů. No ale přece jen na trase bude Burgos a Leon ve Španělsku, což velká města jsou. Na Slovensku to byl třeba Prešov, v Česku byly na značce Karlovy Vary, v Polsku Walbrzych, ve Francii Auxerre.

Pro zajímavost - která místa E3 jsou na této trase nebližší naší rodné Ostravě?

Cesta vede z oblasti Nízkého Jeseníku na trase z Rýmařova - přes známý Hradec nad Moravicí a Fulnek do Suchdola nad Odrou, pak přijdou Veřovické vrchy. Z vrcholů Moravskoslezských Beskyd je nejblíže na E3 Velký Javorník a posvátný Radhošť, pak trasa pokračuje přes Pustevny na Martiňák, na Třeštík, do Makovského průsmyku a přes Javorníky míří na Slovensko.

Co již máš v zahraničí za sebou a co Tě ještě čeká?

V roce 2003 jsem postupně dokončil trasu z maďarské hranice do Děčína, tedy prvních 1 216 kilometrů. Na jaře 2004 jsme již s kolegou Milošem Kišou vyrazili Krušnými horami na západ. Letos v roce 2010 na jaře jsme dorazili do Diou na hranici Bourgogne/Auvergne a toto je z Děčína dalších 2 653 kilometrů. Do Santiaga nám nyní zbývá ještě 1 788 kilometrů. Pravidelně už chodíme vždy začátkem května a koncem září po cca 200 - 250 kilometrech, takže když tělo bude sloužit, chtěl bych v květnu roku 2014 v Santiagu oslavit své šedesáté narozeniny. Nazývám to "strategický plán".

Kolik se vás této akce zúčastňuje, jak často vyrážíte a jak je to s výbavou na náročnou cestu? Kolik kilometrů denně urazíš?

Nyní mám dva kamarády, "jarního" Miloše a "podzimního" Zdeňka, kteří se pravidelně střídají, takže chodíme společně vždy dva. Není jednoduché najít partnera, který by byl ochoten obětovat čas na dřinu, pot, zážitky a prošlapané botasky! Oba jsou shodou okolností stejně staří jako já a již jsme si na sebe zvykli. Já tedy chodím dvakrát ročně, oni jedenkrát.

Denně v průměru ujdeme dvacet sedm kilometrů, nejvíce jsem ušel čtyřicet osm kilometrů, což bylo ale "z donucení" pro špatný výpočet trasy a mnohačetné ztráty značky. Batoh s karimatkou, spacákem a ostatními nezbytnými osobními věcmi váží asi jedenáct kilogramů bez vody, takže to taky nějakou energii odebere a hlavně kolena i kyčle hned registrují, že nenesou co normálně a první dny zatraceně bolí. Však to znáš! A letos půjdeme horami a musíme mít jídlo na tři dny, to bude další hmotnost v báglu navíc.

Jak se dostáváš do startovních míst E3, kde spíte a v čem pochoduješ?

Dle vzdálenosti místa startu. Až na hranici s Německem jsme jezdili vlakem, pak začali létat - do Hahnu, Charleroi, Paříže, příští rok už to bude Rodez, Santander a nakonec slavné Santiago. To jsou místa, kam létají nízkonákladoví dopravci jako "Ryanair", takže cena je přijatelná. No a z letiště do naší horské "stopy" pak autobusem či vlakem. Zkrátka a dobře - nyní již cesta do vzdálenějších končin zabere prakticky celý den tam a celý den zpět.

Spíme, kde se dá. Pokud jsou k dispozici hotýlky, penziony či ubytovny - pochopitelně neodmítneme, pokud nejsou - spíme pod širákem. Karimatky i spacáky nosíme, letos jsme přidali navíc i bivakovací vak, protože v "Centrálním Masivu" jsme bohužel moc ubytování na webu nenašli, takže kdyby pršelo, ať přežijeme. V posledních etapách jsme z deseti noclehů vždy v průměru tři noci spali pod širákem. Obuv již mám za ty roky vytipovanou - chodím v nízkých "goretexech" značky "North Face - model Hedgehog" (v překladu ježek), které mi na noze dobře sedí a již mám třetí stejný model - membrána nevydrží déle než osm set kilometrů. Ale nechci dělat nějakou reklamu značce. Pochopitelně mám nepromokavou bundu a dle potřeby i podobné návleky. Ponožky a také i trička si cestou průběžně pereme, důležité je nosit na zádech co nejméně.

A co pitný režim?

Základem je kupodivu voda, narazíme-li na pivo, tak si samozřejmě dáme. Avšak nyní ve Francii už je to problém. Dají ti tři deci, chtějí čtyři eura a pivo to je tady "poněkud zvláštní", snad jen ten "Kronenbourg" se dá pít. Večer pak potěší víno, pokud to únava dovolí a je ho kde koupit. V Německu či Lucemburku to bylo vínko bílé, samozřejmě rýnské i moselské, no ale ve Francii jsme začali přestavovat "karburátor" na červené. V Burgundsku to je tradiční "Pinot noir", s "červeným" už půjdeme až do Španělska, kde procházíme světoznámou Riojou a pak do Galicie, kde místní vinaři však umí i skvělé bílé.

Co ti tyto cesty přináší?

Dobrá otázka! Poznávání neznámého kraje, hor, lidí (pokud nějaké potkáš) a místní gastronomie - to je jeden z cílů cesty. Druhou částí je ten sportovně turistický výkon, který je vždy dost na hranici našich fyzických možností, takže kráčíme svým tempem od rána do pozdního odpoledne a po mnoha hodinách býváme navečer značně unavení. Pak zaslouženě spíme jako děcka až deset hodin, pokud to přes den nepřeženeme a nedostane někdo svalovou horečku, to nás už také potkalo. Toto lidské "utrpení" spolu s pobytem na čerstvém vzduchu však skvěle čistí ducha, tedy hlavu a mozek. Všichni tři jsme manažeři a tenhle "brain cleaning" výtečně funguje - vřele všem doporučuji.

Kde se Ti na tak dlouhé cestě nejvíce líbilo a jaký byl Tvůj nejsilnější zážitek?

Na Slovensku nám v tokajské oblasti v konzumu ve vesnici na dotaz, jaké mají víno, nabídli jedno bílé a jedno červené, lázně Byšta - to tedy byly lázně, v Prešově jsem spal v hotelu, kde nabízeli masáž - neodolal jsem tedy a ukrajinský "vrač" mi urobil takú "celotelovú masáž", že jsem celou noc nemohl nevolností usnout.

Při přechodu z Králického Sněžníku do Polska jsem ilegálně překračoval hranici, protože ještě jsme nebyli v Schengenu (turisticky se mohlo jen v sobotu či neděli) a já přišel na hraniční hřeben v pondělí. Pak jsem spal v soukromí a do okna mi strkala hlavu kráva. Tahle agroturistika s krávou se mi opakovala vícekrát, naposledy v Zielone gore (to jsem spal nad krávou) - ale ta snídaně, co mi pak selka donesla se šesti uvařenými vejci, byla nepřekonatelná - měl jsem hned jídlo na dva dny.

Při přechodu Schirdingem do Německa jsme trpěli hrozným hicem, večer bylo ještě třicet šest stupňů a to tehdy byly puchýře na našich všech čtyřech nohách zcela excelentní. V Německu jsme pak měli překvapivě po cestě jen samé hory, značení dobré - skoro celou cestu modrý kříž a ubytování téměř všude. Ráno pak "Schönes Früstück", tedy tři druhy salámů, kvalitní sýry, vařené vejce, džus a čaj nebo kafe. Pořádek v "Reichu" musí být.

V Schengenu jsme putovali přes Moselu do Lucemburska, které jsme přešli snad celé, přes vinice, hory (Ardeny), hrady a přehrady, viděli jsme skutečně malebnou krajinu, která nám připomínala domov. Taky začal "petit dejeuner", což je kousek topinky, másla, plátek sýra, croissant a káva - zlaté Německo!

Pak přišlo frankofonní Valonsko v Belgii, kde jsme narazili na skvělá i drahá klášterní piva. A taky v lese na oboru a poprvé jsme ji blbci podél plotu přes bažiny obešli, abychom po kilometru zjistili, že jsme měli jít právě tou oborou. Pak jsem šel na podzim sám, přišel k podobné oboře, už jsem věděl své, otevřel jsem branku - na druhé straně byla značka, takže všechno jasné. Po dvou stech metrech se vynořili dva divočáci a už mi to jasné nebylo. Trvalo to asi dvacet sekund, kdy jsem stál a nevěděl, co mám dělat - naštěstí si mě jen zvědavě prohlédli a pak odklusali. Nicméně pak jsem dlouho přemýšlel, mám-li se vrátit a oboru obejít (asi bažinou) nebo sevřít půlky a odvážně pokračovat. Vybral jsem si to druhé a přežil.

Francie, když neumíš francouzsky, je sama o sobě velký zážitek neb umíš-li mnoho jazyků, ale ne zrovna francouzsky, stejně ničemu nerozumíš a oni nerozumí tobě (výjimkou je snad Paříž). V Burgundsku začaly kanály, zase vinice i apelace jako Chablis, Irancy a hlavně sklep ve skále firmy Bailly Lapierre a jejich "cremant" (je to šampaňské, ale nesmí se jmenovat šampaňské, protože je z Burgundska, že?) To tedy byl velký vinný zážitek. Auxerre má tři "katedrály" a je prozatím jediné turistické město na trase. V Burgundsku mají pohoří Morvan a ve výšce 901 metrů (Haut Folin) byl v květnu ještě sníh. Jako na Pradědu. Poprvé mi chyběly rukavice.

No a na předposlední ubytovně jsme konečně poprvé potkali na statku poutníka směr Santiago de Compostela, který měl v úmyslu to jít v jednom zátahu. Tak jsme jeden den šli spolu, na nádrží v Diou se pak rozloučili a popřáli mu "bon voyage". Druhý poutník si pronajímal mulu, ale byl to mladý kluk a nevěřili jsme mu, že dojde, ani ráno s námi nevyrazil, že prý musí s mulou trénovat. No nevím.

Zpáteční cesta do Paříže byla částečně pomocí TGV, 360km/hod - to již pěkně sviští. Obdiv Pendolina skončil.

Kdy se chystáš nejdříve na svou další cestu a kam to bude?

Již brzy. 18.9.2010 vyrážíme se Zdeňkem letadlem do Paříže a pak vlakem do Diou, kde jsme na jaře skončili. Ještě odpoledne se vydáme na 254 kilometrů trasy do Le Puy-en-Velay. Čeká nás Massif Central a cesta ve výškách 1 000 až 1 600 metrů, nejvyšší hora na trase je Pierre sur Haute (1 633 m), takže konečně překonáme naší nejvyšší Sněžku o pár metrů. Tímhle masivem a pak dále ve výšce nad tisíc metrů půjdeme dalších sto padesát kilometrů. No nazdar!

Konečně příští rok již z Le Puy-en-Velay vyrazíme po GR 65 (francouzky "grande randonee", španělsky "gran recorrido") a to po jedné ze tří historických poutních cest, která se jmenuje Via Podiensis. Ta začíná v katedrále v Le Puy-en-Velay a odtud se vydávali poutníci do Santiaga již od středověku. Měří to "jen" 1 354 kilometrů. Všechny tři francouzské cesty se spojují před španělskou hranicí v St. Jean Pied de Port, kde již posledních 791 kilometrů směřuje společně do cíle po světoznámé svatojakubské cestě. Španělé jí říkají "camino francés", tedy francouzská cesta. O té byly již napsány stovky knih. Známý je třeba "Poutník - Mágův deník" od Paola Coelha, "Cestou hvězdy" od Pavly Jazairiové, která prošla cestu nedávno nebo "Musím jít dál" od pátera Františka Lízny. Je to legendární slavná cesta . Stačí na webu napsat do Googlu "Camino frances" a dozvíme se mnohé!

Takže příští jaro si už budeme muset pořídit hůl a mušli - znak to poutníků i pořádný klobouk. Z obyčejného turisty se tak rázem stane poutník. No ale tak nás vede naše vyvolená E3 a hvězdy! (Compostela je v překladu pole hvězd.)

Na závěr nezbývá, než Rastislavovi poděkovat za rozhovor, popřát mu hezké počasí, dobrou kondičku a mnoho nových zážitků na dalších úsecích mezinárodní trasy E3. A také plno svítících a zářících hvězd nejen o nocích na obloze, ale také v duších všech poutníků! Ale hlavně v duši jeho a pochopitelně i jeho kamarádů.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.