Pro co žijeme? aneb co mi dávají hory; zamyšleníaneb co mi dávají hory22.2.2013 | Jan Vašut
Pro mnohé zbytečná otázka, to je přece jasné: rodina, děti, milovaná osoba, sportovní výkon, práce… Mnoho je věcí pro které se dá žít a stojí za to žít. Ale jistě jsou i tací, kteří si řekli že už nemají pro co žít, nebo se vůbec nad touto otázkou nezamýšlejí, někdo svůj život utopí třeba v alkoholu apod. Pokusím se o krátké zamyšlení a vzdání alespoň maličkého holdu přírodě potažmo horám a sdělit pro co se dá také žít a pro co žiju i já a určitě mnozí z vás, kteří toto možná budete číst. Hory - žiju v nich v podstatě celý život, ale až postupem času přicházím na to co všechno jsou schopny mi dát, co mně pobyt v nich naučil a vlastně staly se smyslem mého života. Čtěte také: Evropská dálková trasa E3 očima Rastislava Škuty Je to vše co v nich zažívám, je to ta námaha při výstupu ať už jdete na tu či onu horu poprvé nebo po x-té, ten adrenalin na ostrém skalním hřebeni, emoce na vrcholu, spousta dřiny a potu, o bolavých nohách nemluvě. Jsou to ty východy a západy slunka, ať už obyčejné nebo neskutečně nádherné, kdy sluneční paprsky razí si cestu příbojem mraků barvíc jejich okraje do všech odstínů červené a rudé mísící se s jejich ocelovou šedí, aby pak zalilo krajinu zlatavým světlem, nebo když jako ohnivá koule zapadá za obzor, večer je vlahý a z dolin i okolních hřebenů ozývá se troubení říjných jelenů. Je to i ten pocit beznaděje a zmaru, když jdu několik hodin v mlze a větru, stoupám na vrchol hory, vysílám tiché modlitby k slunci a mrakům, najednou mraky se ocitnou pode mnou a hřejivé sluneční paprsky vlijí nový život do žil, vidím jen nekonečné moře oblačnosti a vrcholky hor, některé jsou doslova na dosah ruky jiné nekonečně vzdálené, to jsou ty chvíle pro které stojí za to žít. V zimě je to pohádková krajina zasypaná sněhem a taky ta neskutečná dřina, to když si jako největší greenhorn zapomenu doma sněžnice a brodíc se po pás ve sněhu proklínám sám sebe, s každým krokem ubývá sil, ale něco mně nutí jít dál a výš, co je to? Mužská ješitnost, hloupost, nebo vidina toho co mně čeká nahoře, když tam dojdu, z hřebene se rozhlédnu mrazivým vzduchem a vidím všechny ty nádherné hory desítky možná i stovky kilometrů okolo a v tu chvíli si řeknu: "Tak a teď můžu klidně umřít", ale neumřu. Sotva se dostanu zpátky dolů do civilizace, už zase přemýšlím co příště, kam vyrazit, na kterou horu, do jaké doliny, co zažít znovu z toho pro co stojí za to žít? Společnost v horách příliš nevyhledávám, ale jsou i vyjímečné případy kdy ano, to třeba když chodím na milovanou Lysou horu, v zimě kdy noci jsou dlouhé a ráno v sedm se již ve vrcholové boudě Šantán otvírá, venku je ještě tma. Čekání na východ si zpříjemním v teple Šantánu u čaje, jsem tu první a vychutnávám poklidnou atmosféru boudy, svítí jen tlumené světlo a z kuchyně se ozývá zvuk škrábání brambor, bude se vařit čerstvá polévka. Sedím u čaje, pomalu se začínají trousit první Lysaři, většinou chlapi v důchodovém věku co chodí denně, nebo alespoň několikrát do týdne. Prohodíme jen pozdrav, v zimě když za noc napadne velké množství sněhu, ještě dovětek: "Dík za stopu", krátký pohled do očí, pevný stisk ruky, netřeba dalších slov, každý z nás ví proč tu chodí a pro co žije. Kolikrát stačí jen kráčet temným nočním lesem, nasávat atmosféru okolo, zastavit, poslouchat, na hřebeni lehnout do spacáku a pozorovat hvězdy. Ráno po probdělé noci sedím na svahu hory, přejíždím pohledem dolinami pode mnou, už chci vstát a jít, nic zvláštního se dnes jistě nestane, ale co to? Na protějším svahu se něco hýbe. Beru dalekohled a pozoruju medvědici pasoucí se na svěže zeleném borůvčí, nedaleko dvě medvíďata skotačí mezi mladými smrčky jako děcka, a další ze zážitků na celý život je tu. Nebo když ráno mně probudí budík na oblíbeném místě v horách, jsem celý natěšený na východ slunka, jakýpak asi dneska bude? Sakra, nebude žádný, těžké mraky se valí nad hlavou, ještě sice nesedí na vrcholcích okolních hor, ale krajina je ponurá a šedá, dokonce začíná pršet, v dálce je slyšet hrom, studený vítr žene mraky k východu, ještě chvíli rezignovaně sedím na nevysoké skalce a čekám na zázrak. A zázraky se dějí, v jednom místě se sluneční paprsky proderou skrze mraky, jako ohnivé šípy padají k zemi a dopřejí zlatou koupel jen několika vyvoleným horám, i když jen kratičký okamžik, je to nepopsatelný pocit, po celém těle mám husí kůži a slzy mi vyhrknou do očí, krátké dokonalé splynutí s přírodou a živly mi dodává neskutečnou energii, už zase vím pro co žiju! Snad i ten nejotrlejší horal musí být z té přírody a věcí, které se v ní dějí někdy naměkko, nebo jen já, už snad stárnu a senilním? Snažím se věřit že ne, že existují jedinci na stejné nebo podobné vlně jako já a že jim tyto řádky nebyly pro smích, jako třeba většině jiným. Věřím, že ještě mnohokrát mi v horách vyhrknou slzy štěstí do očí a já se za to nebudu stydět a budu vědět, že vím pro co a pro koho žiju! Víte to i vy? ZávěrSnad závěr nevyzní jako nějaké moralistické žvásty, čtení nebylo určeno prioritně jen pro horaly a milovníky přírody, ale pro všechny lidi a mně nezbývá než tajně doufat, že když už ani jednomu člověku nepomůže tak alespoň trošičku někomu otevře oči a lidi kteří ví o čem jsem psal pohladí po duši a motivuje dál. Zároveň chci podotknout, že i jednoduchý "Valach dlaždič" (já), který kolikrát nejde pro sprosté slovo daleko, může mít svůj dokonalý svět a ostatním něco, i když třeba neuměle, sdělit. Na úplný závěr si ještě dovolím použít slova z knihy Řeckých bájí: "Člověk nemusí procházet životem jako lenivý stín a nemusí po něm zůstat jen prázdný měch od vypitého vína."Životu zdar, Honzek Další související články:+ Jak to všechno začalo …+ Chata pod Borišovom, jak se chataří na horách + Říkám vám, jde to III! aneb turistika s mrňaty + Co se děje zvířatům, stane se i lidem… + Fridtjof Nansen (1861 - 1930), polární badatel a diplomat + Rozhovor s manžely Hartlovými, nejúspěšnějším MTB maratónským párem v ČR + Ve Finsku již dávno platí "hiking without littering", tak proč by to nemohlo jít i u nás! + Baumgartner překonal rychlost zvuku při stratosférickém skoku z výšky 39 km! Líbil se vám tento článek? |
|