Belsazar Hecquet, průkopník alpského horolezectví

Průkopníci alpského horolezectví a historie horolezectví

Nebylo snadné se zviditelnit v jakémkoliv oboru lidské činnosti, když v osvícenském období roku 1740 - 1815, kdy Belsazar žil, Evropou zněla Bachova a Händlova muzika, próza a poezie měla svůj vrchol v Schillerovi a Goethem do toho všeho francouzská revoluce s tažením Napoleonových vojsk, kdy během dvou dnů měnila půda pod nohami těchto ozbrojenců i třikrát svého majitele.

Není tedy divu, že okénko v kolonce – narozen dne, zůstalo na místní faře v Leonquet u Bretaně prázdné. Vyplněn byl pouze přibližně rok a jméno matky, která na rozdíl od otce byla známa. Neví se ani přesně kolik měl Belsazar sourozenců. Jeho nejranější mládí je zahaleno tajemstvím. Samotný Belsazar se odvolával na svůj aristokratický původ, který byl však podložen pouze zmínkou v Belsazarově rodokmenu na faře V Leonquet.

Jeho bystrý ostrovtip však neunikl pozornosti kněžím jezuitského řádu, kteří do něj vkládali velikou naději v teologických naukách. Z Belsazara vychovali sice slušného a bohabojného člověka, ale chlad jezuitských kostelů mu příliš neučaroval. Na pařížské univerzitě začal studovat filozofii a později lékařství. Osud chtěl však všechno jinak. Na jedné studijní cestě lodí mezi Aglií a Španělskem mu učarovala námořní navigace a plavba po moři natolik, že se přihlásil do služeb jedné námořní jachty plující pod francouzskou vlajkou jako plavčík. Kapitán si samozřejmě nemohl nevšimnout Belsazarovy bystrosti a ochotně ho zasvěcoval do tajů navigace a obchodování.

S těmito znalostmi se přihlásil do armády, kde byli nadšeni jeho pozorovacím talentem a léčebnými metodami. Při jedné námořní bitvě však k nelibosti svých nadřízených důstojníků léčil raněné nepřátele stejně pečlivě jako své soudruhy. Vojákům se vůbec nelíbila jeho jezuitská výchova a Belsazarem se rozloučili.

Všude však zuřily válečné konflikty a lékařské řemeslo na takové úrovni bylo velice žádané. Jeho pracoviště bylo nyní na bojišti. Jednou si ho najali Rakušané, někdy Francouzi, nebo Prusové. Belsazar však léčil stále svým bohorovným způsobem - všem stejnou měrou. Léčil všechno co se jen trochu pohybovalo. To zavdalo příčinu k jeho obvinění ze špionáže a pozdějšímu převelení do týlu.

Válečný vítr ho zavál až do Prahy, kde v polním lazaretu musel léčit pouze ty, které mu určili jeho nadřízení. Časy se však uklidnily a mírová doba nabídla Belsazarovi v Praze další čas ke studiím. Tentokrát si vybral zoologii a botaniku. Jeho toulky do přírody a stálé objevování něčeho nového dalo jeho životu nový rozměr. Jeho toulavé boty dostaly křídla. Rozhodl se ze dne na den pro cestu do Besarabie. Bez větších příprav a loučení opustil Prahu a univerzitu. Jeho cesta však skončila tak, jak musela skončit.

V Budapešti došly zásoby, peníze i chuť. Neznalost jazyka, maďarský patriotismus a loupežníci, kteří ho připravili téměř o všechno, ho donutily vrátit se trošku blíže civilizovanému světu. Rozhodl se dokončit své lékařské vzdělání ve Vídni, což se mu dokonale povedlo. Vystudoval s tím nejlepším prospěchem. Vídeň měla zájem o jeho vědecké práce, ale Belsazara přitahovala příroda přímo magicky. Ucházel se o přidělení v horách, což se mu záhy splnilo. S umístěnkou v Laibachu byl spokojen.

Byli s nim spokojeni konec konců i jeho pacienti, protože Belsazar neskonale rád chodil, takže navštěvoval své pacienty i v těch nejneschůdnějších končinách. V jeho horské pracovně svítívala lampa hodně dlouho do noci. Jeho práce v oblastech mineralogie, zoologie a botaniky oceňovaly ty největší kapacity tehdejší doby. Vedl rozsáhlé konzultace s církví, se kterou se dostával mnohokráte do ostrých a vyhraněných sporů pro své pokrokové nazírání světa. V té době začal také uveřejňovat své publikace.

Sám velký horolezec a vědec Julius Kugy zvaný "Král Julských Alp" prohlásil, že tyto publikace mu otevřely oči a našel v nich uspokojivé odpovědi na mnoho sporných otázek. To on dostal vysokohorskou turistiku do oblasti Triglavu. Hory byly v té době zahaleny do tajemné oblasti tajemného až mystického nazírání a obav všeho druhu. Naproti tomu Belsazar chápal hory jako zdroj poznání a seberealizace.

V jedné z nesčetných příruček doporučuje pro stoupání vyztužit si čepici mechem, aby případné kamení hlavu zraniti nemohlo. Na otázku zda se nebojí pohybovat se v mracích odpovídal s humorem: "Musíte stoupat velmi rychle, abyste nevyráběli příliš dlouho mnoho vodních par a mohli se na vrcholku porozhlédnout." V roce 1777 se pokusil poprvé o výstup na Triglav.

Po dlouhé a strastiplné cestě se ocitl na večer na Velo Polje asi 1 000 metrů pod vrcholem. Dále už odmítli nosiči stoupat. Hluboká mlha jen málokdy poodkrývala oponu té překrásné scény. Rozhodl se pokračovat sám. Mlha a přibývající tma ho však donutily sestoupit na Velo Polje, kde na něho čekali nosiči. Jeho cesta skončila pro tentokrát na malém Triglavu.

Příští rok byl Triglav zlezen jeho žákem Lorenzem Wilonitzem a dvěma domácími nosiči. Sam Belsazar překonal Triglav ještě dvakrát. Vroce 1779 a 1782. Tyto výstupy posílily neobyčejně Belsazarovo sebevědomí. Cítil se být horolezcem. V publikaci Oryctographia Camiolica píše: "V horách jsem se musel obracet pouze sám na sebe. Nikdo nikdy se nedostal do takových životních situací jako já v horách. Sám osamělý jsem se obracel pouze na Boha a jemu děkuji, že jsem dostal vždy správnou odpověď."

Po roce 1779 se začal zajímat také o Grossglockner. Na silném bosňáckém koni projel údolí Mollu do Heiligenblut a potom přímo do Pasterze. Při spatření Grossglockneru zůstal stát v němém úžasu. "Ještě nikdy jsem neviděl tak velkou a nádhernou horu," uvedl v knize "200 mil". Okamžitě začal sestavovat plán cesty. Počítal s několika výškovými tábory, které doporučil zásobit dřevem pro několikadenní přenocování.

Nejvíce se obával napadení medvědem nebo ještě nějakým dosud neobjeveným zvířecím druhem. K tomu účelu doporučil dvouhlavňovou pistoli a dlouhý nůž. Ještě dvě desetiletí si však musel Grossglockner počkat na své přemožitele bratry Klocovy z Heiligenblut. Jestli se řídili jeho radami není známo. Belsazar podnikl objevitelské výpravy pod Grossglockner ještě v létech 1781, 1783 a 1785. Všechny svoje poznatky zaznamenal v knihách již zmíněné "200 mil", "Fyzikální a politické cestování po Dácii, Sarmatskem, Norskem a Karpatami".

Tyto knihy vyvolaly velkou diskusi mezi Belsazarem, jeho přívrženci a církví. Jeho přívržencům se nelíbil název - politický, protože Belsazar byl zcela apolitický a v jeho spisech není jediná zmínka o nějakých politických názorech. Těžko říci, co Belsazara k tomuto titulu vedlo. Horší, ale byl střet s církví. Belsazar bezostyšně propagoval koupání bez oděvu v horských jezerech a pod skalními vodopády. Církev mu vyčítala nedostatek studu i v široširé samotě. Navrhovala stažení knih z obchodů. Nakonec se dohodli na kompromisu. Belsazar musel opravit některé statě a zdůraznit, že se koupal výhradně v noci.

V roce 1785 zůstal opět fascinovaně civět na masív Wilder Kaiser. Obešel celý tento mohutný komplex, pronikal hluboko do nitra Wilder Kaiseru horskými údolími. Nocoval pod širým nebem nebo primitivním stanem. Znovu hýřil radami a poznatky. Na cestu doporučoval dlouhé kalhoty z kamzičí kůže, psí sádlo pro vnitřní i venkovní mazání, nezbytný dvouhlavňový revolver, plácačku na mouchy a dobré nervy. Tato rada platí snad do nynějška.

Neví se přesně co přimělo šedesátiletého dobrodruha, naivního malíře, horolezce, spisovatele, vědce, lékaře a botanika, aby dospěl k názoru, že se ožení. Musel to být čin velice promyšlený, odpovídající jeho povaze. Vybral si neobyčejně oduševnělou a překrásnou dvacetiletou nevěstu. Bohužel šťastné, ale bezdětné manželství trvalo pouze deset let. Na sklonku svého života se usadil ve Vídni. Nepřestával však vědecky pracovat.

Jeho díla našly odezvu a příznivě se k nim vyjadřovaly ty největší vědecké kapacity. Svobodný pán, prezident mnichovské akademie von Moll ho nazval svým nejlepším přítelem. V jednom z posledních dopisů von Mollovi píše: "Už se připravuji na pobyt v nebi. Jsem stále hloupý jako ovce. Abych mohl někomu něco sdělit, musím to prožít. Když to pěkné prožiji, těžko se mi bude umírat. Chlape neměj dlouhou chvíli!" Zemřel ve Vídni 10. ledna 1815. Jeho náhrobek zdobí věta: "Hlavu měj horkou, ale mysl klidnou!"

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.