Na Skále (718 m), vrch a pěší turistika v Nepomocké vrchovině

Na Skále, hora Nepomucké vrchoviny

Jedním z celků Středočeské pahorkatiny je Blatenská pahorkatina a jejím nejzápadnějším podcelkem je Nepomucká vrchovina. Na jejím samém západním konci, při hranicích se Šumavským podhůřím, se nachází nejvyšší hora celé Středočeské pahorkatiny Drkolná (729 m n. m.). A ještě kousek od ní na jihozápad je jedna z nejkrásnějších hor celé pahorkatiny se zajímavým jménem Na Skále (718 m n. m.).

Pravděpodobně v hlubokém údolí pod jejími západními svahy Nepomucká vrchovina končí. Na východním svahu hory je rozložena víska Hradiště s velmi pěkným zámečkem. Pod hranicí lesa jsou louky, ze kterých se otevírají překrásné výhledy na vzdálenou Šumavu. Nad loukami je pás smrkového a smíšeného lesa, jižní svah je porostlý bukovým lesem.

Vrchol, to jsou mohutné staleté buky. Nejvyšším bodem je kouzelný skalní útvar, který je protažen ve směru východ - západ v délce několika desítek metrů. Na skále je umístěn železný kříž.

Čtěte také: Nahoru na Horu, Nepomucká vrchovina

Naše cesta na tuto horu začíná na malém nádraží v Malonicích. Je součástí tratě z Horažďovic - předměstí do Klatov. Kromě hezké nádražní budovy jsou tady ještě pozůstatky po armádě v podobě rozsáhlých nákladových ramp.

Od nádraží pokračujeme okreskou k osadě Střítež. Otevírají se odtud pohledy k jihu a k východu na hory Svatoborské vrchoviny. Za Stříteží cesta míří do údolí k vísce Soustov. Na malé návsi je skupina památných lip, jedna z nich je zcela výjimečná. I když přišla o část koruny, přesto, co zbylo se jen tak nevidí.

Úzká asfaltka nás po čtvrthodince přivádí na okraj Bernartic. Vlevo je velká zahrada, na které žije stádo lam. Jak je vidět lidská přítomnost jim vůbec nevadí, naopak celé stádo přibíhá k plotu a středem jejich zájmu se stává naše rotwajlerka. A ta je vyvedena z míra natolik, že jenom sedí a kouká.

V Bernarticích obdivujeme u jednoho stavení malá boží muka se sv. Janem z Nepomuku. Značná část stavení, jako ve všech okolních obcích, jsou v rukou chalupářů a jen některá jsou obývána trvale. Za vsí je malé údolíčko, v němž překračujeme potok. Na březích kvetou petrklíče a na svoji slavnost květů se připravují trsy blatouchů.

Začíná stoupání do vísky Boříkovy. Ta je o málo větší, má velkou náves s křížkem a zvoničkou. Pomník padlým ve světové válce patří také padlým z Bernartic a Hradiště. Pomník má ve spodní části destičku připomínající smrt pilota, který bojoval ve druhé světové válce v britském královském letectvu. Na druhé straně silnice stojí budova staré tvrze.

Překonáváme krátký úsek po silnici a docházíme do již zmiňovaného Hradiště. Naši cílovou horu máme jako na dlani. Ještě nakouknout k zámečku. Ten je opraven a není veřejnosti přístupný.

Začínáme s výstupem po loukách nad zámečkem. Otevírají se nám nádherné pohledy k jihu na ještě zasněženou Šumavu. Je odtud vidět značná západní část hor. Na pohled máme Drkolnou a ještě o něco blíže kužel Hůrky, na které kdysi stálo slovanské hradiště. Louky končí a vstupujeme do hustého smrkového lesa. Sem ještě jaro nedorazilo a tak vítáme malé ochlazení. Teplota se již dostala přes dvacet stupňů a začíná to pálit.

Za lesíkem vstupujeme pod koruny starého bukového lesa a po pár krocích ji máme před sebou. Z této strany vypadá skála malá, tak něco kolem pěti metrů. Z boku připomíná hlavu podřimující gorily. První, nejvyšší blok je ukončen křížem a vede kolem něho po jižní straně stezka celým hřebenem. Z této strany je skále velkolepá a její výše je jistě kolem 10 až 12 metrů. Navíc je pod ní příkrý svah posázený velkými kameny. Jedinou vadou na kráse je, že vidíme pouze do údolí na jižní a západní straně. Zbývá vychutnat si okolní krásu, posvačit, což vítá náš psí doprovod, a poté se rozloučit s touto nádhernou horou.

Na Skále, turistická mapa

Sestupujeme jižním svahem a protože Slunce se rozhodlo, že dnešní den padne teplotní rekord, hledáme možnost jít zpátky lesem. Z louky pod lesem se nám hora ještě představuje v celé kráse. Dále pokračujeme již lesem. Následuje krátká zastávka u kouzelného Mochtínského potoka, který se tu mezi kameny prodírá do údolí.

Starou cestou, která je místy vyznačena kameny, se vracíme. Z lesa bohužel vycházíme v Bernarticích. I na lamách je vidět, že horko jim není vlastní. Cesta se díky bohu občas vine mezi malými lesíky, ale přesto jsme rádi, když se za vrškem vynoří budova nádražíčka. Krásná cesta krajem bez turistů je u konce.

Objevili jsme kouzelnou horu, kam se jistě ještě někdy vrátíme. Podzim, díky složení lesa, tu musí být přímo pohádkový. Ještě pár drobných informací. Turisticky značené cesty tady nejsou. Zabloudit se také nedá a pokud je v batohu mapa KČT č. 64 Šumava - Železnorudsko a dostatek pití, pak je vše v nejlepším pořádku. A kolik, že jsme ušli asi kilometrů? Tam i zpátky tak něco kolem deseti.