Kempa (571 m n. m.), nejvyšší vrch v Jablunkovská brázdě stojí u Bukovce

Kempa a starosta Bukovce na vrcholu, Jablunkovská brázda

Je paradoxem, že Kempu (571 m) jsem jako nejvyšší bod celku Jablunkovské brázdy navštívil z nejvyšší vrcholů Západních Beskyd úplně poslední. Poprvé se tak stalo v dubnu 2010, i když jsem v okolí byl mnohokrát a v Písku u Olzy dokonce na dovolené s rodiči již v roce 1951.

Tehdy jsem ovšem nevěděl, že se nacházím v jakési Jablunkovské brázdě a že nějaká Kempa existuje, což jsem konec konců nevěděl ještě ani před pár lety. Pouze jsem registroval označení rozcestníku - "Za Kempou", když jsem v průběhu posledních třiceti let kráčel častokrát z Hrčavy na Gírovou či naopak. Bližší mi byla asi pražská Kampa u Vltavy a hospoda U stoleté báby s plzeňským mokem, jenž se ovšem nachází v Pražské plošině, náležící Brdské oblasti Poberounské soustavy.

Jablunkovská brázda je jeden z šesti dalších známějších celků Západních Beskyd (Hostýnsko - vsetínská hornatina, Rožnovská brázda, Moravskoslezské Beskydy, Slezské Beskydy, Jablunkovské mezihoří), jenž spolu s Jihomoravskými Karpaty (Mikulovská vrchovina), Středomoravskými Karpaty (Ždánický les, Litenčická pahorkatina, Chřiby, Kyjovská pahorkatina), Slovensko - moravskými Karpaty (Vizovická vrchovina, Bílé Karpaty, Javorníky) a Západobeskydským podhůří (Podbeskydská pahorkatina) náleží k Vnějším Západním Karpatům.

Takže jsem vylezl konečně na poslední patnáctý nejvyšší vrchol těchto celků. Na oslavu by se v tomto případě hodilo třeba Karpatské brandy, bratři Slováci ho nyní vyrábí ve značkové nové kvalitě (dříve to byl dvouhvězdičkový destilát typu "poručík"), ale u nás na Ostravsku není k dostání. Taky se dělá likér zvaný Karpatská horká, ale to je sladké lepidlo.

Rozlohou nevelká, avšak malebná Jablunkovská brázda se svými 74 km² sousedí na jihu s Jablunkovským mezihořím (26 km²) s nejvyšší Gírovou (840 m), na severu se Slezskými Beskydami (54 km²) s nejvyšší Velkou Čantoryjí (995 m), na západě s Moravskoslezskými Beskydami (633 km²) s nejvyšší Lysou horou (1 323 m) a na severovýchodě s Podbeskydskou pahorkatinou (1 508 km²) s nejvyšší Ondřejnickou Skalkou (964 m).

A má hned v Západních Beskydech dva primáty - je nejnižší a dá se až nahoru vyjet na lyžích na lyžařském vleku, což je primát možná všech 94 nejvyšších vrcholů geomorfologických celků, protože až úplně nahoru snad nikde jinde šlepr nejede. Zde nepočítám sedačkovou lanovku, kde "mizí" styk lyží se sněhem. Ale ani tam nekončí horní stanice úplně na vrcholu. Jako na Sněžce, Klínovci či Velké Javořině. I když na Lysé hoře tomu dříve takto bylo skoro také.

Kempa na turistické mapě

Počátkem dubna jsem tedy vyrazil s cílem "dobytí Kempy" z vesnice Bukovec, kdy jsem popojíždědlo zanechal kousek od kostela u obchodu a asi po 200 metrech směrem na jihovýchod odbočil mezi domky polní cestou na tento kopec. Je vlastně zakončením celé Jablunkovské brázdy cca 1,5 km od hranice s Polskem. Kopec je holý, je na něm horní stanice lyžařského vleku, kdy lyžařská sjezdovka areálu KEMPALAND směřuje na severovýchod k silnici, která vede již na hraniční přechod s Polskem v obci Jasnowice, nedaleko pěšího přechodu v Hrčavě do další obce Jaworzynka.

Na kopci je také pár dřevěných hospodářských budov a na východě ještě pár stavení, které se nacházejí stále v katastru Bukovce, který se tak stal nejvýchodnější obcí v České republice. Dříve však byla za nejvýchodnější obec považována Hrčava, která je odtud kousek přes kopec na jihu.

Na vrcholku potkávám trojici sympatických mladých lidí, kteří se s požitkem rozhlížejí po okolí a řeší nějaký problém. Dávám se s nimi do řeči a po představení zjišťuji, že jeden z nich je starosta obce Bukovce - pan Petr Jalowiczor, který mi vypráví o nejvýchodnějším bodě ČR a vysvětluje, kterak se Bukovec vlastně stal nejvýchodnější obcí.

Oba se shodujeme na tom, že i když Hrčava o své prvenství přišla, je obec vyšší a má také svou zvláštnost - Trojmezí, kde se dotýkají hranice České republiky, Slovenska a Polska. Na památku nečekaného střetnutí mimo zdi obecního úřadu jsem si ho s jeho svolením na vrcholu Kempy vyfotografoval a mám dobrý pocit, že osud Bukovce je v dobrých rukou.

To je moc a moc dobře, zdejší srdeční a pracovití lidé z pod hor si to určitě zaslouží. Nikdy to neměli lehké. A také již zcela neplatí - "Tam na wschodzie w každym dómke polám ludzie samogónke". To v překladu místního nářečí s názvem "po našimu" znamená - "Na východě v každém domku pálí lidé samohonku". I když domácí voňavá "vařonka" se v Jablunkovské brázdě občas objeví i dnes.

Kdysi jsem její větší množství vypil v roce 1972 na tzv. "Gulašpartyji" třineckých ocelářů v Nýdku, na kterou mě pozval tehdejší tamější mistr martinských pecí - můj dobrý přítel a spolužák z VŠB J.Š. alias Šulejkin (1946). Vařonka mu za dobu jeho působnosti v Třinci dala zdravý hutnický základ a dnes je význačný úspěšný vědec v oblasti vad odlitků v rámci lehce nahlodaného ocelářského průmyslu České republiky. Tehdy jsme však ve vařonce pod Velkou Čantoryjí nenalezli vady, nýbrž klady a bylo nám blbě až následující dny. V současnosti ale dáváme oba přednost pěnivému moku.

Starosta s nadšením vypráví, jak se budoval tento areál KEMPALAND, jenž mimo sjezdovky o délce 600 metrů s převýšením 120 metrů nabízí i v létě mnohé aktivity - terénní káry, trampolíny či lukostřelbu. Součástí areálu je parkoviště i venkovní posezení s občerstvením. Loučíme se, on mi s úsměvem dává svou vizitku a upozorňuje mě na www.kempaland.cz, já mu pro změnu slibuji, že se o Kempě pokusím něco načmárat a pošlu mu to i s jeho fotkou na úřad do Bukovce.

Ještě se chvíli kochám nádhernými výhledy, na severu se dme blízký hřeben Slezských Beskyd, naproti na západě Velký Polom, Kozubová, Ostrý a Javorový s vysílačem v Moravskoslezských Beskydech. Mezi Velkým Polomem a Kozubovou vykukuje špice bílé Lysé hory, která zde z dálky vyhlíží jako špička Sněžky odněkud od Luční boudy. Na polské straně je vidět mohutná Baraní gora a vrchol osamocené Ochodzité s vysílačem nad vesnicí Koniakow.

Vyrážím dále beze značky pastvinami na východ a při překračování drátěné ohrady pro dobytek si trhám na zadku své skoro nové trekové kalhoty, takže žena Maruška bude mít zase práci navíc. Bude muset nití zašíti díru na řiti a přitom klidná býti a neklíti…! Cesta vede loukami stále na východ, až narážím konečně na zelenou značku v místě "Za Kempou", jenž směřuje od hraničního přechodu okolo nejvýchodnějšího bodu republiky přes Sušanský vrch (618 m) na rozcestí s názvem "Na Dílku", kde se napojuje na značku z Hrčavy na Gírovou.

Dávám řeč s šedivým domorodcem, který se svou čipernou babičkou sedí na lavičce a vyhřívá se na sluníčku v zahradě své horské samoty jako starý kocour. Ten však vyjadřuje o významnosti nejvýchodnějšího cípu republiky pochybnosti. Asi pochází z Hrčavy. Ale pak se shodujeme na tom, že poslední domky těsně u hranice s Polskem ještě náleží do katastru Bukovce. Hranice v těchto místech vytváří jakýsi zaoblený výběžek na východ a "Vo tom to je…!". V dalším stavení u lesa je na zahradě plno zvířat, asi pět obrovských štěkajících psů, šest malých kůzlátek a několik koček. U cesty zase plno žlutého podbělu. Nádhera!

Rozcestí "Na Dílku" poněkud utlumilo horskou idylu a euforii z tohoto konce světa. Zdevastované odpočívadlo, prohnilé dřevěné lavice, plno láhví i plechovek, nedopitá plastová láhev vína pochybných kvalit - zkrátka spoušť v tak krásném koutě Západních Beskyd na východě republiky. Ty skutečné Východní Beskydy začínají až v Nízkých Beskydech nedaleko Dukelského průsmyku.

Zřejmě je to zde "země nikoho", je to do Hrčavy a do Bukovce asi stejně daleko. Odskočil jsem si pak na jednu malou "šoférskou desítku" do Hrčavy a stejnou cestou zpět jsem se vrátil na rozcestí pod Komorovským Grúněm, na kterém stojí vysílač, jenž spíše hyzdí než krášlí krajinu. Několik dalších, pro změnu "Groňů", je v okolí hranice na polské straně hned několik.

Další cesta vedla na pohostinnou chatu Gírovou, výhledy z vrcholu byly díky polojasnému počasí příznivé - v dálce vylézal zasněžený Velký Rozsutec v Malé Fatře a na východě Vysoké Tatry. Cestu zpět do Bukovce jsem zvolil opět přes Komorovský Grúň a částečně po betonových panelech v poli sestoupil po červené značce k autu. Celý tento okruh měřil asi patnáct kilometrů, jednalo se tedy spíše o horskou procházku.

Protože úsek cesty mezi Třincem a Jablunkovem je díky výstavbě nové dálnice v současné době zcela "přecpaný" (postával a poskakoval jsem po něm na jedničku cestou tam asi 40 minut), rozhodl jsem se návrátiti se do vlasti přes Polsko. Kousek se vracím směrem na Jablunkov, odbočuji doprava na východ, míjím onen areál KEMPALAND s posledními zbytky sněhu a brzy stojím na hranici, kde je odbočka k nejvýchodnějšímu bodu "české hroudy".

Jedu přes Jasnowice a Istebnou - rodiště slavného polského horolezce Jerzyho Kukuczky (1948 - 1989), přemožitele všech 14 osmitisícovek, jenž tragicky zahynul na Lhotse (přeseklé lano kamenem). Dále projíždím přes honosná podhorská i lázeňská střediska Wislu a Ustroň (rekreační a lázeňské domy nezvyklých rozměrů XXL - nikde na světe jsem neviděl nic tak obrovského), odkud znám zkratku do Horní Lištné u Třince.

Dýmy kouřících Třineckých železáren v již Třinecké brázdě celku Podbeskydské pahorkatiny v Západobeskydském podhůří mne jako bývalého hutníka přátelsky vítají a dávají tušit, že kyslíková ocelárna taví o sto šest. Takže jede i koksovna, vysoké pece, kontilití a válcovny. To je na jedné straně dobře (je hospodářská krize jak v lize!), ale ortodoxním ekologům by se to asi moc nelíbilo.

A tak jsem ukončil svou nenáročnou pouť s cílem navštívit nejvyšší bod Jablunkovské brázdy. Vylezl jsem na něj bez lana, cepínu i bez kyslíkového přístroje. Adrenalin chyběl. Ale pravda - viděl jsem toho dost - okolní hory, lyžařský vlek až na vrchol, samotného sympatického s tarostu Bukovce, nejvýchodnější část naší země a také Lysou horu, Rozsutec i Vysoké Tatry. A roztomilá kůzlátka na samotě mezi Bukovcem a Hrčavou připomínala, že teprve nedávno na začátku dubna byly letošní Velikonoce.

Nepořádek na rozcestí "Na Dílku" zase to, že je pořád co vylepšovat - možná by to mohli uklidit žáci obou nedalekých vesnic třeba při budoucím Dni Země… A jejich tátové či strýcové by při této příležitosti třeba slíbili, že flašky a plechovky od piva nebudou házet na zem! Tak jako si včera nejmocnější pánové naší planety Obama a Medvěděv v matičce Praze přislíbili, že nebudou házet "na Zemi na zem" jaderné hlavice. Takže se máme jako vždy na co těšit!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.