Zlaté Hory, zřícenina hradu Edelštejn na Zámeckém vrchu, Černé jezero a Zlatokopecký skanzen

Vydařená túra v Zlatohorské vrchovině

Začátek července nebyl tak úplně ideálním časem na vícedenní treky. Bylo vedro, komu by se chtělo plahočit s těžkým batohem někde po horách a dolech. Doma se nám ale sedět rovněž nechtělo, takže jsem se prolistovali mapou až kamsi ke Zlatým Horám. Ano, Zlaté Hory a Zlatohorská vrchovina budou tím pravým ořechovým na jednodenní toulky. Jak jinak, než po horách a dolech…

No, u Zlatokopeckého skanzenu u Zlatých Hor jsme se sešli čtyři. Já s dcerou a kamarád z Podkérkonoší s vnučkou, svého času prý nejlepším Michalčinou kamarádkou. Neplánujeme žádný "dead marš", protože teploty někde okolo +35 °C k dlouhým štrekám příliš nemotivují. Naplánoval jsem tak několik hezkých a nenáročných okruhů, ze kterých během čtyř dnů postupně uzobáváme.

První nenáročná túrka nás zavede do samotných Zlatých Hor, které právě letos (r. 2024) slavily 800 let svého založení, ale i na zříceninu kdysi hrdého hradu Edelštejn i k téměř neznámému Černému jezeru na severním úpatí Příčného vrchu, nejvyšší hory celé Zlatohorské vrchoviny.

Vyrážíme z parkoviště u Zlatokopeckého skanzenu a přes Údolí ztracených štol (440 m) se vydáváme na asi 14kilometrovou túru s převýšením pouhých 300 metrů. I tak nám to dnes bude bohatě stačit. Vedro je doslova k nesnesení a jen chladivý stín lesa nás od této pohodové procházky neodradí.

Po lesní cestě kolem velkého přístřešku, řady informačních tabulí naučné stezky a podél kanálu s přívodem vody do rýžovišť se dostáváme na rozcestí Zlaté Hory, okraj (460 m). Z něj pokračujeme do centra města s asi 3 700 obyvateli přes hezké nádraží (440 m) na konečné místní železniční dráhy s vodní pumpou z roku 1942, která kdysi napájela věčně žíznivé parní lokomotivy.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Provoz na trati Mikulovice - Zlaté Hory byl zahájen 31. října 1896. Ano, již na konci 19. století tady byla dopravní obslužnost lepší než dnes. V červenci 2024 bylo totiž možné se vydat pouze na výlet vlakem v sobotu a neděli v časech 9.32, 11.57, 15.57, 18.10 a 19.56. Nyní po zářijových povodních, které tento region těžce zasáhly, ani to ne.

Na náměstí ve Zlatých Horách bychom mohli zavítat do Městského muzea s expozicí historie a hornické činnosti v budově bývalé pošty, ale to není nic pro děcka. Holky mnohem více zaujal stánek s točenou zmrzlinou. A vietnamská restaurace s nabídkou různých dobrot. No, když je ten čas oběda, tak i nějaké asijské dobroty budou. Holky si dávají kofolu, no a my dospěláci si k tomu dobrému jídlu dáme i nějaké to pivko.

Po obědě pokračujeme dále. Míříme nazpět k jihu. Míjíme sanatorium Edel, které bylo založeno již v roce 1882. Dnes soukromé sanatorium slouží k léčbě dětských respiračních nemocí využívajíc i prostředků speleoterapie. Původně zde však doktor Karl Anjel zbudoval vodoléčebné lázně, ve kterých pobýval například skladatel Leoš Janáček a nebo spisovatel Franz Kafka.

Přes rozcestí Hadí louky (465 m) a Zlaté Hory, Bohema (490 m), stále po zpevněných cestách, míříme k Zámeckému potoku (523 m), od kterého nás čeká výživnější stoupání po kamenité lesní cestě vinoucí se podél místní sjezdovky až pod Zámecký vrch do výšky 654 m (horní stanice lanovky). Na Zámeckém vrchu (702 m) stával hrad Edelštejn (685 m), který se však zubem času i působením člověka proměnil v rozvaliny. Zřícenina rozsáhlého hradu Edelštejn, o kterém si můžete více přečíst v tomto článku, je doslova ztracena v hustém lese. Za návštěvu ale to místo, dýchající dávnou historií, rozhodně stojí.

Od Edelštejnu, který byl založen snad již začátkem 12. století (asi rok 1119) a zbořen vratislavským biskupem Joštem z Rožmberka v roce 1467, se otevírají omezené výhledy na severní stráně Příčného vrchu, které jsou z velké části holé. Kůrovec spořádal i zdejší smrkové lesy. Dílo zkázy pak dokonali těžaři.

Po prohlídce zříceniny sestoupíme na rozcestí Svatá Anna (690 m), kde stávala kaple zaniknuvši v roce v roce 1962 po pádu smrku. Dnes tady stojí alespoň turistický přístřešek neobvyklé konstrukce, který by se dal docela dobře využít k bivaku. Na tomto rozcestí opustíme dosavadní modrou turistickou značku a pokračujíce vpravo se vydáváme po žluté turistické cestě po vrstevnicové lesní cestě s výhledy (po pravici) k Biskupské kupě s vykukující rozhlednou zářivě bílé barvy.

Na blízkém rozcestí Zlodějské louky (650 m) pod Lysým vrchem však i žlutou opustíme. To abychom pokračovali opět vpravo, avšak tentokráte po červené turistické značce. To však jen na chvíli, protože i tuto značku opustíme a neznačenou lesní cestou pokračujeme k přírodní památce, kterou je malebné Černé jezero.

Černé jezero je vodní nádrží pod prameništěm Černého potoka, která byla zbudována v roce 1912. Za pouhé století (a kousek) si jej však příroda vzala zpět a dnes zdánlivě přírodní jezero plné ryb je obklopeno hustým lesem a unikátními břehovými porosty. Ne nadarmo se Černé jezero stalo i s níže ležící tůní přírodní památkou (rozloha téměř 212 ha) a evropsky významnou lokalitou. To především z důvodu výskytu čolka karpatského (Triturus montadoni), který je kriticky ohroženým druhem obojživelníka. Z obojživelníků bychom tady mohli potkat ještě dalších devět druhů a z plazů druhů pět.

Neradi opouštíme kouzelné Černé jezero, musíme však pokračovat dále, čas již pokročil a hladoši by zase jedli. Neznačenou prašnou cestou se dostáváme na rozcestí Pod Lysým vrchem (488 m) a z něj k Náhonu (465 m) zásobujícími vodou rýžoviště. Zde se optickou iluzí zdá, že voda teče do kopce. To jsme se ale již dostali téměř do cíle, do blízkosti Zlatokopeckého skanzenu v Údolí ztracených štol.

Poslední metry si tak opravdu vychutnáváme. Nikam nespěcháme, močíme nohy v lavoru. Kecám, chladíme je v zurčících vodách říčky Olešnice, která odvodňuje Údolí ztracených štol, a sbíráme síly na zítřejší túru z Rejvízu, která nás zavede do sousedních Jeseníků.

• Trasa túry přes hrad Edelštejn na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie