Zempléni-hegység aneb Slanské vrchy / Tokaji-hegység - Tokajské vrchy (3)

Putování hřebenem slovensko-maďarského pohoří

Plocha o rozloze pět hektarů vznikla sesuvem skal a půdy, kdysi se u ní nacházelo výletní středisko. Odvál ho však nemilosrdný čas. Chatičky jsou pobořené a působí krušně, nefunguje ani bufet. U vody (dorazili jsme večer) pobývá pouze pár rybářů. Přesto Izru obejdeme kolem dokola a navrch se vykoupeme, na noc se nakonec vracíme ke kótě Bodnár. Ve dvou se vejdeme do malého dřevěného přístřešku; před spaním si otevřeme víno, které jsme zakoupili v Maďarsku.

Jelikož v místě noclehu máme i studánku, dobíráme ráno vodu, vracíme se kousek k hranicím. Po zelené značce, jež lemuje patníky, vyrážíme nejprve na vrch Tolvar-hegy, zdoláváme téměř tři sta metrů převýšení. Jenže jakého převýšení! Stezka vede kolmo vzhůru a není to žádná pohodová selanka, tenhle ranní tělocvik by nerozdýchal ani králík z klobouku Bob, který nutil Bobka k pravidelnému cvičení. Nohy bolí a po těle teče pot, a abychom zmírnili strmost, snažíme se podél pěšiny štrikovat v mírných serpentinách.

S úlevou vítáme, když se ocitáme u vrcholové skalky, příliš si nepomůžeme. Ačkoliv trošičku klesneme, šlapeme opět vzhůru (naštěstí je výstup už jenom pozvolný), zastavujeme až na kopci Kis-Milic alias Malý Milič (892 m). Sundáváme batohy a oddychujeme, nohám však volno dát nemíníme. Pár metrů od nás stojí rozhledna, těšíme se na výhledy.

Nadšení nám nevydrží dlouho. U spodního schodiště chybí příčky, po nichž by se dalo jít nahoru, co to znamená? Vystavili na objekt zákaz vstupu? Vypadá to tak. My se nevzdáme a zkusíme se na vyhlídku vydrápat i tak. Nebo tak neučiníme? Sotva chytneme za zábradlí, tak to se rozhoupe a působí dojmem, že se zbortí. Není tomu výš ještě hůř, přestože rozhledna nevypadá na první pohled nijak špatně?

Nakonec se nikam neškrábeme a pokračujeme na Nagy-Milic alias Velký Milič (894 m), což je nejvyšší hora maďarské části právě navštíveného pohoří. Stojí zde pylon se slovenským státním znakem. Pokračujeme po hranicích. Klesáme a slušné výhledy nám nabídne Skárošská vyhliadka, následuje velmi prudký sešup.

Scházíme na Vlašskú lúku a obědváme z vlastních zásob, loučíme se s maďarským územím. Nadobro přecházíme na Slovensko. Mašírujeme lesem a cesta vede téměř pořád po asfaltce, porost opouštíme nad osadou Slanec. Přecházíme rušnou silnici a u studánky dobíráme vodu, těšíme se z pěkného pohledu na Slanský hrad.

Po občerstvující zastávce pokračujeme k sídlu a míjíme přírodní rezervaci Trstinové jazero, na zříceninu lezeme bez batohů. Z původního hradu se zachovala pouze věž, kterou dali v podstatě do pucu, a část paláce, jejž obepíná lešení, opraven je i malý zbytek hradeb. Z kopce získáváme i slušný výhled, jako na dlani máme např. Velký Milič, přes nějž jsme přecházeli dopoledne.

Hrad zřejmě založili z popudu uherského krále Bély IV. po tatarských nájezdech ve 13. století, vlastnilo ho postupně několik rodů (Arpádovci, Drughetovci, Losonzové, Forgáczovci). Po jistou dobu ho držela v moci i husitská vojska bratříků. Na konci 17. století sídlo na rozkaz Juraje Rákocziho II. podpálili a časem se změnil v ruiny; v současné době probíhají opravy.

Ze zříceniny scházíme do obce Slanec, která vznikla dřív než hrad. Nejprve dokupujeme potraviny. Následně míříme do restaurace. Protože obědové menu už nevydávají, spokojíme se pouze s jedním pivem a přesunujeme se k pohostinskému zařízení u pošty, kolem nějž jsme prve sestupovali. Otevírají ho o páté, která právě odbila, dáváme si pizzu.

S večerem se vracíme do terénu a postupujeme na Slančík, túru končíme v lese. Ráno máme jen kousek k širokému kolejišti, které musíme přejít, vlaky nám naštěstí přechod nekomplikují - jedna souprava prosvištěla těsně před naším příchodem a další se zjeví, až poodejdeme.

U Regety zahýbáme do lesa, trochu nás zaráží ukazatele. Turistický rozcestník uvádí, že máme jít do Dargovského priesmyku tři hodiny, zatímco cyklistická šipka hlásí patnáct kilometrů. Jelikož cesty vedou v podstatě souběžně, nějak nám to nesedí. Od začátku je jasné, že jeden údaj klame. Jak se časem ukáže, půjde o ten náš. Štreka nám potrvá o hodinu déle. A to ještě často jdeme raději po silničce než lesem, v němž značka i stezka občas dočasně zmizí a je nutno se prodírat křovinami či lézt přes popadané stromy. Už se nedivíme, proč před vstupem do hvozdu psali, že se má za špatného počasí jít po asfaltce.

Že se blížíme k prvnímu významnějšímu cíli tohoto dne, vypozorujeme s předstihem, doléhá k nám burácení projíždějících aut. Dostáváme se do Dargovského priesmyku (473 m), kudy vede v dnešní době mezinárodní silnice; za druhé světové války se tady tvrdě bojovalo. V prosinci 1944 až lednu 1945 zde německá vojska bránila Rudé armádě proniknout do Košické kotliny, padlo zde cca dvacet dva tisíc bojovníků.

Nejprve narážíme na pomníček dvou mužů, kteří zde zemřeli při likvidování válečné munice až v roce 1947, ocitáme se na rozsáhlém prostranství. Vévodí mu památník padlým (ruský voják, muž a žena), který vybudovali v letech 1954-55; těsně vedle se nachází pietní síň, jež je bohužel zavřená. Za vozovkou stojí dva ruské tanky, později narazíme i na zemljanky. Než se k nim dostaneme, zastavujeme u bufetu. Pořádný dlabanec a pivko v žádném případě neuškodí.

Pokračujeme na Bordu a cestou na Herľany nenecháváme bez povšimnutí bezpočet ostružiníků (už jsme se těmito plody ládovali i v předchozích dnech). S předstihem jsme zvědaví, jak vypadá rybník poblíž Vyšné Kamenice, kde podle staré mapy stával tábor, rádi bychom se vykoupali. Bývalou slávu však odnesl čas.

Totéž ostatně můžeme pronést i o Herľanech, kam přicházíme k večeru. Hospoda a potraviny nefungují a hned tak asi neotevřou, zavřeny jsou i lázeňské objekty. K naší smůle dovolenkuje i chlouba tohoto střediska, což je studený gejzír, jenž uměle vznikl v roce 1872 a v prodlužujících se intervalech stříká vodu do výšky dvaceti metrů.

Naštěstí není úplně nejhůř. Kousek od gejzíru je otevřen stánek s občerstvením. Poroučíme si pivo; jelikož nevaří, objednáváme si k večeři křupky. Já vím, že se nejedná o žádné labužnické hody, leč zbylé rohlíky radši necháváme na příští den, neboť se budeme výhradně toulat divočinou, kde nic neseženeme - beztak se naše žaludky budou ptát, proč je bezdůvodně týráme hladem.

Prvně za čundr také potkáváme jiné trekaře, byť jsou trochu "zhýčkaní". Přespávají vždy někde v ubytování. Jedná se o dva Němce (muž a žena), kteří jdou ze své rodné vlasti přes Česko, Polsko a Slovensko do Budapešti, momentálně jsou na cestě čtvrtý měsíc.

V rozhovoru s místními občany sklouzne hovor i na slovenskou klasiku, čímž myslím přítomnost medvědů. Ihned jsme upozorněni, ať si dáváme pozor. Huňáči, pokud ve Slanských vrších opravdu pobývají, se nám ale tradičně vyhnou. Když už jsem nakousl faunu, doplním, že jsme nezaznamenali ani příliš moc jiné zvěře, dvě srny a liška nestojí téměř za pozornost.

Nocujeme v přístřešku na okraji Herľan, což se ukáže býti prozíravým tahem. K ránu totiž drobně zaprší. Jak zjistíme později, stáhl hlavní déšť asi hřeben, neboť je tam mnohem mokřeji; vracíme se zpátky do hor. Stoupáme a nádhernou zastávku představuje vyhlídka na Rankovských skalách (790 m); šplháme na vrcholovou hřebenovku. Po ní se budeme ubírat až do Prešova. Toto město však není na pořadu tohoto dne.

Stoupáme na vrch Makovica (981 m), kde postavili několik vysílačů, o kousek dál zaslechneme v lese k vlastnímu šoku cinkání zvonku. Co to znamená? Rázem si vybavuji hru Járy Cimrmana Hospoda na mýtince. Nevynoří se z houštin hrabě Ferdinand von Zeppelin alias pašerák Göč zvaný Dešťovka? Nikoliv, v protisměru se vyloupne cyklista vedoucí kolo, který zvonil, jelikož nás zaslechl a obával se medvěda.

Dáme chvíli slovo a přes Menší vrch (949 m) a Lipovou (836 m) přicházíme na Ordanky (705 m). U nich se konečně na chvíli rozestupuje porost a máme i výhledy (převážná většina slovenské části hor je zarostlá). Pokračujeme na Grimov laz (943 m). Na louce se nachází studánka (pár jsme jich minuli i cestou) a turistická útulna, přístřešek se nám příliš nezamlouvá. Batohy radši shazujeme na okraji lesa, kde se nám líbí mnohem víc. Před utábořením se nalehko vydáváme na Šimonku (1 092 m), což je nejvyšší hora Slanských vrchů. Výšlap není kupodivu nijak dramatický, na vrcholu stojí kříž. Výhledy jsou dosti omezené.

Vracíme se k zavazadlům a chystáme nocleh. Večeře je skoupá - suchary s plátkovým sýrem si dávám prvně za život. Navrch ovšem přidáváme výborné tokajské víno, které jsme koupili minulý den ve stánku v Herľanech, a tak je nám nakonec hej.

Poslední den se nejprve ubíráme na další tisícovku Slanských vrchů, což je Čierna hora (1 073 m), cestou míjíme nádherné skalky. K dalším poutavým útvarům se dostaneme po sestoupení z vrcholu (Zbojnícka skala), následují věže, jejichž název vzpomíná Polynésany (nepřepadnou nás lidojedi?). Jedná se o Šarišské Moai, protože skalky připomínají obří hlavy, které se nacházejí na vzdálených ostrovech; pouze tady s nimi "nešiboval" Pavel Pavel.

Přecházíme další slanskou tisícovku Tri chotáre (1 025 m) a klesáme na Javornickú poľanu. Mylně doufáme, že teď už budeme v podstatě pouze klesat. Od chaty Fricka (837 m) stoupáme dosti strmě na Oltáre (906 m), teprve poté sestupujeme z hor.

Čím níž se ocitáme, tím víc se otepluje, trochu delší zastávku činíme na vrchu Zámek (625 m), kde se nacházel Zbojnický hrad; původní název zněl zřejmě Solnohrad. Založili ho na přelomu 13. a 14. století a do roku 1670 ho vlastnil rod Soósovců, v roce 1715 ho z rozhodnutí uherského sněmu zbourali. I proto na něm moc ruin nenalezneme. Všechno ale vynahradí fantastický výhled. Přímo pod námi je Ruská Nová Ves a za ní Prešov, do dálky se táhne Slovenské rudohorie, jemuž vévodí Kojšovská hoľa, výrazně se ukazuje i Roháčka. Přehlédnout nelze Šarišský hrad, pohoří Bachureň a Čergov, vrch Stráž či zříceninu Kapušany. Tak tohle je opravdu paráda.

Klesáme do Ruské Nové Vsi a naše kroky neomylně směřují k hospodě, jelikož od rána jedeme pouze na sušenky. Přestože v otevřeném lokálu hraje hudba, sděluje nám číšnice, jež se dočasně změnila v uklízečku, že dosud neotevřeli a nic nám tudíž nedá. No nic, nechť si počká na místní štamgasty.

Pokračujeme do Prešova a nejprve se dostáváme do Solivaru. Původně se jednalo o samostatnou obec, kterou později pohltilo krajské město. Už od pradávných časů zde těžili a zpracovávali sůl, pročež přicházíme k bývalým průmyslovým objektům, které dnes slouží coby muzeum.

Pěkné, naše plány jsou ale jiné. Vpadneme do první restaurace, na níž narazíme. Udobřujeme si žaludky, které nám vyčítaly, že jsme je dočasně zanedbávali; přece si je nerozkmotříme.

Neb máme dobrý čas, zaskočíme po jídle na Soľný hrad; jak se přesvědčíme na vlastní oči, památka klame názvem. Místo opevnění narazíme na kostel. Pokračujeme do centra Prešova a dostáváme se na náměstí, jemuž dominuje římskokatolický kostel svatého Mikuláše, zrovna před ním pořádají folklórní slavnosti. Všude se tudíž pohybuje nepřeberně lidí.

Jelikož nás stále sužuje žízeň, nevěnujeme se hudbě a zaskočíme do hospody. Poté se ubíráme na nádraží a přejíždíme do Kysaku. Tam nasedáme do mezinárodního vlaku, do nějž jsme si s předstihem zakoupili jízdenky s lehátkem. Přes noc se vracíme do vlasti. Končí parádní výšlap, v němž nás (nechť Slovensko promine) o něco víc uchvátila maďarská část. Návštěva těchto zdánlivě neznámých končin předčila naše očekávání.

• První část článku
• Předchozí (2.) část článku