Pohoří Zelengora, úžasných přechod balkánských hor v Bosně a Hercegovině

Přechod pohoří v Bosně a Hercegovině (2)

V obklopení vápencových hor pokračujeme širokým údolím. Travou vede sotva znatelná pěšinka vyšlapaná bůhví od koho. Sem tam vidíme na kameni turistickou značku, která nás pokaždé ujistí, že jdeme správně. Luděk jako horský vůdce dokáže pěšinku správně vytušit i v místech, která jsou úplně zarostlá.

Pomalu se začínáme z údolí zvedat a traverzujeme svah po levé straně. Místy se motáme v kosodřevině, často překračujeme malé potůčky - vody je v těchto místech opravdu dost.

Čas od času zastavujeme a zapínáme mobil. Od včerejšího odpoledne nemáme mobilní signál a zapomněli jsme dát pokyn kolegyni - jenže kdo by tady uprostřed hor stavěl převaděče pro těch pár kravek, turisti tady nechodí.

Konečně se ocitáme na malém návrší - jsme sice stále obklopeni horami, ale v jednom místě se daří slabý signál zachytit. Chvíli to jde, chvíli ne, asi se jedná odražený signál odněkud z civilizace. Spojujeme se s domovem, píšeme zprávy s pokyny a informací, že nevíme, jak to bude se signálem dál, pak mobil vypínáme. Máme před sebou konec údolí a přestává sranda.

Čtěte také: Zelengora (1), přechod pohoří v Bosně a Hercegovině

Údolí působí neprostupně - ze třech stran jsme obklopeni příkrou skalní stěnou. Chceme-li jít dál, musíme se vyšplhat nahoru. Značky nám spolehlivě ukazují, kudy se máme ubírat. U pramene pod velkým kamenem bereme vodu a pak už hurá vzhůru - teda jestli tohle budeme na druhé straně zase slejzat!

Štirínské jezero

Cesta vede kamenným polem, prodírá se kosodřevinou - výstup je prudký a náročný, ale naštěstí ne moc dlouhý. Při vydýchávacích pauzách obdivujeme nádherná panoramata. Zelené údolí, odkud jsme přišli, je hluboko pod námi, kolem nás a nad námi trčí bílé vrcholky vápencových hor. Docházíme do malého sedla s křížkem.

Značky naštěstí pokračují dál, a po chvíli už vidíme hladinu dalšího jezera - jde o Štirínské jezero, největší jezero Zelengory. Je to nádherný pohled, jezero asi sto výškových metrů pod námi a všude kam dohlédneme, vidíme oblé zatravněné kopečky poseté bílými balvany různých rozměrů. A cestou dolů k jezeru - nekonečné borůvkové plantáže.

U jezera plánujeme oběd. Není tu však ani jedno stinné místečko, Luděk proto buduje z karimatek a holí improvizovaný přístřešek a já vařím rizoto. Ještě než se uvaří, koupeme se. Voda v jezeře je neuvěřitelně teplá. Nacházíme se ve výšce 1 677 metrů nad mořem, tedy ještě výš než na Sněžce.

Po stráni napravo od nás sestupují k jezeru lidé - od včerejšího večera jsou to první pocestní. Usídlují se na břehu jezera dál od nás, ale když se zvedáme a chystáme se odejít, vidíme dva z nich, jak běží k nám. Setkáváme se kousek nad jezerem - ani nás nepřekvapuje, že jde o partičku Čechů jdoucích také přes Zelengoru, jen v opačném směru (četli stejný článek jako my).

Měníme si mapy - my jim dáváme tu, co jsme prošli a oni nám přenechávají turistickou mapu NP Sutjeska. Taktéž si předáváme informace o další cestě - kde je voda, kde signál mobilu - no prostě je o čem povídat. Obdivují váhu našich batohů, sami nesou na zádech skoro třicet kilo.

Vypadáme asi jak zkušení horalové, ale není to dokonalým ultralehkým vybavením, jen prostým faktem - co jezdíme s dětmi, naučili jsme se na cestách vycházet pouze s minimálním množstvím věcí. Cesta ke Kotlaničku jezeru je prý více než jasná, proto se ani nesnažíme držet se chabého značení a planinou plnou krasových závrtů procházíme, jak nás napadne. Libujeme si, jak je to krásné jít nevysokou travou, kudy chceme, když tu najednou pláň končí prudkým srázem, pod kterým leží modrozelená hladina Kotlanička jezera.

Pokoušíme se najít cestu dolů, scházíme prudkým svahem, přelézáme obrovské kameny, spíš už skály, až konečně nacházíme pěšinu. Vede od jezera opět strmě vzhůru. Po prudkém výstupu přicházíme dokonce k turistickému ukazateli - na jednu stranu míří ke Štirinskému jezeru, na druhou stranu na Bregoč, nejvyšší horu Zelengory. A i cesta dál je více než dokonale značená - nové značky svítí na kamenech snad co dvacet metrů.

Putování mezi krasovými závrty

Pěkně vyšlapaná pěšinka se vine mezi vrcholky, obchází doliny a vyhýbá se krasovým závrtům. Za každou skalkou už vyhlížíme prašnou silnici, která má vést přes Zelengoru, už se nám to zdá dlouhé, nohy nezvyklé celodenním túrám v horách s těžkým batohem začínají bolet.

V proluce mezi vrcholky kopců se náhle objevují vysoké skalnaté hory - možná už jde o pohoří Volujak. Od Štirinského jezera jsme opět nikoho nepotkali, jenom volně pasoucí se koně. Nyní máme změnu - všude kolem nás se pasou ovce - dokonale maskované, od bílých obrovských balvanů nejsou skoro k rozeznání.

Jugovo jezero

Konečně přicházíme k silnici, která se vine Zelengorou jako dlouhý had až k Orlovačku jezeru. Z vršku pozorujeme večerní mumraj - bačové shání stáda krav, ovcí a koz, každé zvíře ví, kam jít - neuvěřitelné. Ze sedla vede značená cesta na Bregoč, my však na nocleh míříme k Jugovu jezeru.

Kousek od cesty nabíráme ze silného pramene vodu a potom volně loukami scházíme k jezeru. To se nachází pod skoro dva tisíce metrů vysokou horou Kalelija, ve výšce 1550 metrů. Naproti rozeznáváme špičatou horu Stog.

Na břehu jezera nalézáme malé tábořiště hned vedle buky porostlé stráně - zde je hranice lesa posunuta výš než u nás. Ihned rozděláváme oheň a pak skáčeme do vody. Po koupeli opékáme chleba a salám a brzy zalézáme do stanu spát. Ačkoliv je krásný večer, máme toho za dnešní den docela dost.

Ráno vstáváme jako vždy brzy, ale slunce již osvětluje svahy před námi a dává tušit, že i dneska bude vedro. Vracíme se na silnici, kde o kousek dál stojí dřevěná chata. Vypadá to, že se v chatě ještě spí, tak tu jenom ve velkém pytli necháváme odpadky a bereme vodu.

Bregoč

Dneska máme v plánu přejít přes nejvyšší horu Zelengory k jezerům Gornje a Donje Bare (která si po svém pracovně přejmenováváme na Horní a Dolní Bar). Bereme plný stav, tedy každý dvě jedenapůllitrové lahve. Podle průvodce, i podle těch kluků ze včerejška, voda cestou nikde nebude.

Nejznámější Orlovačko jezero ležící v nadmořské výšce 1 438 metrů jenom míjíme. Na břehu stojí několik aut, stanů a dřevěná kadibudka. Ale taky halda odpadků. Raději mizíme po sotva znatelné pěšince vyznačené prastarými turistickými značkami vzhůru k Bregoči.

Zatím netušíme, který z kopců je ten nejvyšší, máme před sebou více než půlkilometrové převýšení a svahy nad námi se zdají být neprostupné. Úzká pěšinka je však dobře patrná a spolehlivě nás provádí mezi skalkami, takže za chvilku jsme již vrcholkům některých kopců rovnocennými partnery a na jezero s tábořištěm shlížíme pěkně shora.

Krajina se pomalu narovnává, sklon zmírňuje, nahoru doslova letíme. Teprve až po nějaké době zjišťujeme, že se nám dosud pěkná pěšinka někam ztratila, už ani nevíme, kdy naposledy jsme viděli červenou značku. A který kopec je vlastně Bregoč, ten nalevo nebo napravo? Nebo že by tamhle ten vzadu, s tyčkou na vrcholu? Nezbývá, než si sednout, vytáhnout mapu a nastartovat GPS v mobilu.

Během pár minut jsme zorientovaní: po levé ruce máme Kozie Straně, jen o metr nižší než nejvyšší Bregoč, po pravé nějaký bezejmenný, asi 1 800 metrů vysoký kopeček. Bregoč je opravdu až ten vzadu. Ještě že jsme z cesty sešli, málem bychom došli někam úplně jinam. Stáčíme se tedy k jihu, je to tu naštěstí poměrně jasné a jednoduché - viditelnost dokonalá, terén schůdný.

Obcházíme asi čtyři obří závrty, jejichž dno vyplňuje starý sníh a za pár minut přicházíme na planinu s maličkým jezírkem, spíše větší louží. Zde se napojujeme na dobře značenou cestu přicházející zprava. Výstup je ještě hodně příkrý, kameny se sypou pod našimi botami, ale nic nás nemůže zastavit.

V malém sedýlku shazujeme batohy a posledních pár set metrů k vrcholovému kříži se vydáváme nalehko. Výhledy jsou fantastické - na část Zelengory, kterou jsme prošli včera, na hřeben, co nás ještě čeká, do doliny Sutjeska, na skalnatá pohoří Volujak a Maglič a na spoustu dalších hor a pohoří, která nedokážeme pojmenovat. Ve vrcholové knize dominují zápisy psané češtinou. Je příjemné vědět, že Češi jsou průkopníci turistiky i v zapomenutých koutech.

Pěšinkou v trávě se vydáváme po hřebeni dál. Zdejší okolí připomíná Nízké Tatry. Jak se tak kocháme nádherou kolem sebe, zjišťujeme, že nám opět vyšlapaný chodníček zmizel pod nohama a před sebou máme další propast. Já se z toho snad zblázním.

Přemýšlíme, zda slanit nebo skočit, když tu si všímáme, že pěšinka traverzuje kopec asi padesát metrů pod námi. Scházíme tedy prudkým travnatým svahem s odhodláním znovu nalezenou cestu již neztratit. Ta nás vede kousek bokem, kde pohodlně scházíme příkrou skalní stěnu a na místo, kde jsme před chvílí bezradně stáli, zanedlouho koukáme zdola.

Cesta k jezeru Donje Bare

Přicházíme do sedla zarostlého bukovým porostem. I lesem je cesta poměrně dobře patrná a značená, ačkoliv příroda tu nad turisty vítězí. Je tu stín, tak se rozhodujeme zde poobědvat. Nejlepší místo je sednout si rovnou na cestu. Neustále mám pocit, že až tu někdo půjde, zakopne o nás, ale v celých horách se zdá, jsme dneska úplně sami.

Po jídle a krátkém odpočinku pokračujeme na Uglješin vrh. Ten má mít pouhých 1 859 metrů a navíc stezka jeho vrchol obchází, ale stoupání nejprve zarostlým lesem a poté loukami se zdá nekonečné. Pomalu přichází únava a dochází voda. V parném dni jí hodně šetříme, a naštěstí je v okolí dostatek zralých borůvek. Jak jsou osvěžující!

Uglješin vrch traverzujeme kamenito travnatým svahem a před sebou máme sestup do sedla a další část hřebene. Já scházím dolů, Luděk pokračuje v traverzu dál. V sedle shazuji batoh a čekám na Luďka. Ten na mne zdálky mává a signalizuje, že jdu špatně - cesta prý pokračuje jeho směrem. Vůbec se mi to nezdá, ale nakonec se vydávám za ním. Teprve odsud vidím modrozelenou hladinu Horního Bare, jezera, které je ukryté těsně pod skalní stěnou (1 550 m).

Abych se vrátila na stezku, čeká mě nepříjemný úsek. Několik metrů pode mnou končí prudký svah a následuje kolmý, asi stometrový sráz dolů. Šplhám od něho co nejdál, přidržuju se trávy a kamenů a je mi na brečení. Pohodová procházka mezi jezery se změnila v horolezeckou výpravu. Přesto mi to nedá, vytahuji foťák z brašny zavěšené na krku a fotím - jezero Gornje Bare se skalnatým hřbetem Tovarnice řadím mezi nejhezčí místa celého vandru.

Konečně jsem na značené stezce, na které se cítím přeci jenom maličko bezpečněji. Přesto - stačí udělat malou chybu nebo zaškobrtnout a je po nás. Oddechnu si, až když máme celý svah za sebou a kráčíme vysokou travou v dolině. Na nebi se začínají kupit mraky - když jsme odjížděli, předpověď na pátek byla bouřky, ale nevěřila jsem, že by předpověď na týden dopředu vyšla.

Konečně jsme na cestě sjízdné pro auta - přezouvám se do sandálů, abych po celém dni ulevila nohám. Za pár minut jsme na rozcestí a znovu mírně stoupáme, tentokrát k jezeru Donje Bare. To sice leží ve výšce 1470 metrů, ale cesta k němu vede do kopce. Když už se zdá, že stoupání snad nikdy neskončí, ocitáme se na malém parkovišti s cedulí a kadibudkou. Je zde zaparkované auto, opodál zbudovaný přístřešek s ohništěm a přes pokosenou louku v dáli památník partyzánům. Krásné místo.

Jdeme se prvně podívat k jezeru Donje Bare, které leží asi sto metrů odsud, po schodech dolů. Stojí u něj stejná chatka jako poblíž Orlovačka jezera a ruiny nějaké další budovy. Jinak jezero připomíná šumavská jezera. V chatě je živo, ale její návštěvníci už dovolenou končí - nosí obrovské kufry k autu a posléze odjíždí. Kdo chce, může si chatu pronajmout, klíče je možné získat v Tjentišti.

Po jejich odjezdu jsme u jezera opět osaměli. Nad údolím Sutjesky se mračí, dvakrát jsme už zaslechli hřmění, je potřeba rychle jednat. Koupeme se v opět neuvěřitelně teplé vodě jezera, poté ze slaboučkého pramene tankujeme vodu a následně se přesunujeme k přístřešku. Rozděláváme oheň a vaříme večeři o několika chodech. Bouřka se rozpadla, jdeme spát.

Jenže po pár minutách spánku přichází druhá vlna. Blýská se sice několik kilometrů daleko, ale okolní kopce odráží hromy, takže se hluk násobí. Hory nasvícené vzdálenými blesky vytváří sice efektní, ale pro mne hrůznou podívanou.

Uprostřed bouře se z louky pod námi ozývá podivný zvuk - táhlé vytí trvá několik dlouhých vteřin. Co to jenom je? Až když se to po chvíli ozve znovu, nejsme na pochybách - jde o vlčí vytí. Až nám z toho běhá mráz po zádech. Ale vlků se nebojím, spíš té bouřky - sice jsou kolem nás vyšší hory, ale ani my nejsme úplně nízko. Naštěstí se ani tahle druhá vlna nepřibližuje, takže po nějaké době znovu usínáme. Nebe nad námi je optimisticky černé, plné svítících hvězd.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.