Jarní Velká Fatra, hřebenovka (přechod) malebné slovenské Velké Fatry

Hřebenovka Velké Fatry od jihu k severu

Zase se mnou nechce nikdo jet. Nikomu se nechce šlapat dlouhé kilometry a stoupat upocené metry do kopce. Už jsem si zvykl a snad mi to i vyhovuje. V plánu mám dlouho odkládané toulky Velkou Fatrou. Z Blatnice, na Královu studňu, přes Ostredok na chatu Pod Borišovom a druhý den Liptovským hřebenem do Ružomberku.

Ve Velké Fatře jsem nikdy nebyl, ale prý je nádherná a tak se moc těším. Večer končím v práci, doma si beru krosnu, sedám do auta a frčím na východ. Užívám si čerstvý vzduch proudící pootevřeným okýnkem a vůni jarní noci. Idylku přerušuje mávající červené světlo kousek před parkovištěm na Bumbálce. Staví mě policejní hlídka a chce doklady. Ty vole, já nemám techničák. No tak to je bomba.

Policajti to berou v klidu, ale vypadá to na flastr a další cestu na Slovensko mi bez dokladů důrazně nedoporučují. Přemýšlím jak moc mě zdrží návrat pro papíry, bezmyšlenkovitě otevřu kastlík a pozri na ten zázrak. Jsou tam. Policajti se pochechtávají a pouštějí mě dál. Uff, to mi to pěkně začíná.

Čtěte také: Trek hřebenem Velké Fatry na Malou Fatru, Fatransko-turčanský…

Cesta rychle ubíhá a kolem půlnoci zajíždím na polňačku poblíž Martina. Sklopím sedačku, zalezu do spacáku a za chvilku spím jak dudek. Kolem páté mi zazvoní budík na telefonu. Vstávám do chladného rána a je to trochu týrání zvířátek. Obloha je absolutně jasná, ještě se třpytí nejjasnější hvězdy a všude dokola kolem jsou hory. V nejvyšších polohách se ještě bělají sněhová pole, ale tady dole už je jaro.

Cesta do Blatnice

Auto nechávám v Martině na sídlišti poblíž nádraží a jdu najít zastávku autobusu do Blatnice. Na autobus čekám jen chviličku a přijíždí postarší Karosa. Nasedám s několika místními a cukavě se rozjíždíme. Autobus se ještě chvilku motá mezi nevzhlednými polorozpadlými halami šedivých fabrik, ale už se vyloupneme z města a za chviličku drncáme úzkými silničkami v podhůří Velké Fatry.

V Blatnici vystupuji a procházím liduprázdnou dědinou směrem k ústí dolin. Tady ještě sluníčko nevyšlo a je dost chladno. Sedám si na lavičku u jezírka a snídám. Nikam nespěchám, mám před sebou celý den a to je příjemné pomyšlení. Vybírám si Blatnickou dolinu a vyrážím. Příjemná cesta velmi mírně stoupá hluboce zaříznutou dolinou. I když je ještě ve stínu, působí tak nějak přátelsky.

Vysoko nade mnou se pnou fantastické vápencové skalní věže, porostlé pokroucenými borovicemi. První paprsky ranního slunce se už doplazily i k nim a barví je do medova. Na dně doliny je stále ještě jinovatka, ale já se už hezky zahřívám. Stoupám a hlavu mám stále zvrácenou nahoru, pod nohama se mi něco pohne a já se leknu. Je to jen černý mlok posetý žlutými skvrnami. Krasavec.

Přes Priezory na Smrekov

Míjím rozcestí Juriášovo a pokračuji stále dál. Cesta je stále mírná a příjemná, sluníčko se už místy dostává i na dno doliny. Holé vrcholky bradlové Fatry jsou plné vápencových skal, jen tu tam roste strom co vypadá jako bonsaj. Přicházím na křižovatku cest i dolin s názvem Rakytovská dolina. Já pokračuji dál po zelené značce nahoru přes sedlo Priezory na Smrekov a dál ke Králově studni. Cesta mě sice vede dál dnem doliny, ta je teď však uzavřenější a kolem je hustší les. Brzy také začne stoupat.

Nabírání metrů jí asi baví a tak tlačí na pilu čím dál tím víc. Stále méně zřetelná cesta se ztrácí v nánosech loňského listí. Pohled zpět občas nabídne omezený výhled do strání Blatnické doliny. Přicházím na malou podmáčenou planinku uprostřed strmého lesa a najednou nevím kam dál. Brodím se s těžkou krosnou podmáčeným terénem tam a zpátky a cesta prostě není.

Vracím se kousek zpět a intuitivně zahýbám na sever po vrstevnici a hele, na stromě je zelená značka. Značení tu není vyloženě špatné, ale asi tu chodí málo lidí a tak je pěšina nezřetelná a snadno z ní sejdete po nějaké zvířecí stezce. Ještě několikrát ztrácím cestu což je ve strmém terénu vyčerpávající. Potím se jak dva dny před smrtí.

Orientuji se hlavně podle členitého zalesněného hřebínku, který má zelená značka podle mapy traverzovat a který mám stále po své pravé ruce. Pěšina si to nakonec namíří přímo proti svahu a za chvilku jsem v zalesněném, sedýlku Priezory. Cesta kousek traverzuje severní svah hřebínku, občas je vidět mezi stromy na zalesněné vrcholy v okolí. Na cestičku se plazí porost zakrslých buků a tu a tam se brodím prvními sněhovými poli.

Pomalu začínám stoupat na Smrekov. Cesta je zase dost prudká, ale vše vynahrazuje výhled na jihozápad a taky nádherné počasí. Sluníčko se činí a roztápí poslední políčka sněhu ve stínu smrků. Cesta nevede přímo přes vrchol. Vede tam jen významová odbočka. Házím krosnu do křoví a nahoru jdu nalehko. Na vrchol to už není daleko.

Pár metrů pod vrcholem je výhled nejlepší, je zde planinka a nic moc zde nezavazí rozhledu. Na východě je vidět hlavní hřeben Velké Fatry, výraznou Krížnou s vysílačem a šachovnicí kosodřeviny na úbočí, Královu skalu, na severu skalnaté vrcholky bradlové Fatry, výrazný Borišov a vykukující vrchol Ploské, na západě lány ještě holých bukových lesů, které jsou v ostrém jarním slunci úplně fialové a na jihu vrcholky Kremnických vrchů zahalených v hustém oparu.

Krize

Vracím se zpět na rozcestí a dávám si pauzu. Nějak mě ten výstup vzal. Ležím na sluníčku a nahřívám se. Vůbec se mi nechce pokračovat dál, ale chci dnes přespat na Chatě pod Borišovom a to je ještě kus cesty. Klesám dolů pastvinou, projdu kolem přístřešku s cedulí autobusová zastávka, vystoupám bahnitým svahem na nízký hřebínek a otevře se mi výhled na Královu skalu a Královu studňu. Mám krizi a vůbec mi nepomáhá ostrý studený vítr, který tady na vršku začal vyfukovat.

Klesám k rozcestí a je mi líto ztracených metrů. Konečně se napojuji na červenou značku a pokračuji na Krížnou. Stoupám podél napájecích žlabů pod vydatnou studánkou Králova studňa. Tady kolem se tak jmenuje všechno. Rozcestí, studánka i blízký hotel ve svahu pode mnou. Všude kolem, ve sněhem uválené loňské trávě, svítí fialové zvonky se sytě oranžovými středy. Snad je to šafrán. Je ho tu plno a je nádherný.

Cesta se houpe směrem k vrcholu. Chvilku stoupá, chvilku jde po rovině. Vede tam několik rozježděných cest. Nahoře je vojenský objekt s nízkým vysílačem a všelijakejma anténama a jeho obsluha si s ochranou přírody evidentně těžkou hlavu nedělá. Kolem dokola se jak mořské vlny vzdouvají hřebeny a hřebínky hor. Škoda, že opar stále houstne.

Se zatajeným dechem se dívám na neuvěřitelný sešup do doliny směrem k Turecké. Absolutně hladký travnatý svah padá z hřebene dolů. Konečně jsem na vrcholku Krížné. Dál mě cesta vede k severu, klesám pohodlnou pěšinkou travnatým oblým hřebenem, který je tak zežloutlý loňskou trávou, že vypadá jak hromada písku. V dálce se v oparu bělá nízkotatranská Chochula a Prašivá a přede mnou se klene oblý vrchol Frčkova a Ostredku orámovaný pásem sněhu na hraně západního kotle.

Ostredok

Zastavuji a dlouze odpočívám, cítím hroznou únavu a vůbec nevím z čeho. Navíc se mi povoluje popruh krosny a bolí mě záda. Musím se přemáhat abych znovu vstal a pokračoval. Potkávám první turisty dnešního dne. Tady po hlavním hřebeni se jich pár toulá. Pěšina mě vyvede na vrchol Ostredku, ale nezdržuji se tu a pokračuji dál. V dálce už vidím červenou střechu Chaty pod Borišovom a majestátní Ploskou.

Projdu kolem skalnatého vápencového Suchého vrchu a klesám na rozcestí Koniarky, musím se brodit už několikátým sněhovým polem a to se moc nelíbí mým botám. Nebezpečně vlhnou. Slunce kleslo, opar zřídl a kraj zalilo měkké večerní světlo. Kolem je neuvěřitelně krásná krajina. Má lehce dramatické linie, ale kouzlo ji dodávají drobnosti. Tu a tam stojí osamělý strom, pokroucený a olámaný.

Hladké travnaté svahy vypadají tak měkce a pohodlně, člověk by se nejradši natáhl a pozoroval mraky. Skupinky tmavých smrků vrhají dlouhé stíny a přikrčené salaše v údolí vypadají jak domky pro skřítky, co si z kůry staví děti v lese. Je to jak romantického obrazu a přece je to skutečné.

Druhý dech před Borišovom

Skoro celý den se mi šlo blbě, ale teď jsem chytil druhý dech. Z Chyžek si to k chatě nezkracuji po modré, ale pokračuji na dnešní poslední vrchol - na Ploskou. Téměř 250 metrů převýšení skoro vyběhnu. Únava je pryč, opar je pryč, zůstal jen pocit dokonalého okamžiku. Dlouho se kochám a fotím. Teprve studený vítr mě sfoukne dolů prudkým sešupem, pavučinou stezek a serpentin ve svahu nad sedlem mezi Borišovem, Šoproněm a Ploskou.

Chata Pod Borišovom je kousek ve svahu nad rozcestím. Udělal jsem krok do kopce a únava je zase tu. Plazím se a funím k chatě, ale ta jak by se vzdalovala. Nevzdorovala dlouho, potvora, nakonec jsem ji dohnal. Rychle se ubytovávám, umývám a jdu na polívku a pivo. No a pak ještě pivo a panáka a pivo a… V chatě je pár lidí, sesedneme se u jednoho stolu a povídáme si. O horách, o Slovensku, o tom, že chození po horách musí bolet, aby stála za to. Chatař zatím venku chystá májku. Zítra je první květen.

V noci se zatáhlo a začalo fučet. Ráno se mi stejně nechce vstávat, ale v devět už všichni odcházejí, tak se rychle zabalím a vyrážím taky. Venku se honí mraky. Nad Liptovem je modro, nad Turcem černo. Je chladněji než včera a vítr honí chomáče mlhy po svazích hor. Hodím si na záda krosnu a vyrazím, pomalu rozhýbávám ztuhlé svaly. Klesám k rozcestí a doháním své spolunocležníky. Loučím se s nimi, jdou po modré na Ostredok. Já pomalu stoupám zpět na Ploskou.

Směr Čierny kameň

Krátím si cestu a šetřím metry po zelené. Ta vede severním svahem Ploské a vrchol obchází. Severní stěna je však stále pod sněhem. Místy se brodím, místy obcházím, ale stejně lituji, že jsem nešel přes vrchol. O tolik výš to stejně není a cesta je tam rozhodně lepší.

Konečně klesám do sedla pod Ploskou. Slunko na obloze pomalu vyhrává souboj nad mraky a začíná se oteplovat. Taky vítr se utišil. Brodím se bažinkou vytvořenou stružkou vody z tajícího mohutného sněhového pole. Procházím pralesoidním hvozdem pod Čiernym kameňom, vyhýbám se bahnu a sněhu. V hlubokém stínu tu dýchá chlad zimy.

Jen vyjdu na louky pod Minčolem, je všechno jinak. Sluníčko se opírá do suché loňské trávy a na cestičce se vyhřívají ještěrky. Dívám se pozorně pod nohy, abych nešlápl na zmiji. Opět se nořím do lesa. Přemýšlím nad medvědy. Jestli takhle z jara mají hlad a jestli je hladový medvěd agresivnější než sytý. No, radši jsem si začal hlasitě zpívat.

Rakytov

Krosně se s protivnou pravidelností povoluje popruh a záda na to reagují po svém, bolí. Vycházím z lesa na louku a vidím strašáka dnešního dne, Rakytov. Cokoli jsem o Velké Fatře přečetl, všude se zmiňuje jako náročný a protivný kopec s luxusním výhledem. Pouštím se do něj. Pomalým pravidelným tempem stoupám stále výš. Zastavuje mě ostré zasyčení. Vedle cestičky leží, stočená do spirály, stříbřitě šedá zmije s černou klikaticí na zádech. Než jsem ji stihl vyfotit, odplazila se do hromady kamení.

Pokračuji malou skalní soutěskou dál, stále vzhůru, mezi kosodřevinou a za chvilku jsem nahoře. Tak to ani nebolelo i když to je 250 metrů převýšení. Obloha se zatím zlehka zatáhla, ale místy sluníčko kreslí fleky světla po okolních kopcích. Bohužel zase zhoustl opar. I tak je rozhled fantastický. Na severu se dá rozeznat Velký Choč, na východě se bělají Nízké Tatry, na jihu hřeben Velké Fatry jak plastická mapa absolvované trasy a na západě tajemný, divoký Turčanský hřeben.

Skalná Alpa, Smrekovica

Sestupuji do severního Rakytovského sedla a opět se nořím do lesa. Pěšina tu je krásně rovná a pohodlná, opírá se do ní sluníčko a cesta krásně utíká. Z východu obcházím Skalnou Alpu po příkrých, keři zarostlých, loukách a už jsem na dohled od horského centra Smrekovice. Kolem hotelu a vojenské zotavovny to moc zajímavé není, taky stoupání k Malé Smrekovici mě nebaví. Už mám cosi v nohách, krosna protivně tlačí a do cíle je stále velmi daleko.

Teprve v místě zvaném Jánošíkova Kolkáreň se mi zase začíná líbit. Jednak cesta klesá a hlavně tu je krásný horský les. Cesta se vine mezi olámanými smrky se stříbrnými suchými větvemi. Pod Šiprůňským sedlem posvačím na louce sevřené lesem a vydávám se na poslední etapu. Klesám pomalu přes Vtáčnik, procházím loukami a lesy, prozpěvuji si a pozoruji široké údolí Váhu, které se přede mnou otevírá.

Civilizace je čím dál blíž, občas vykouknou komíny celulózky v Ružomberoku, objevují se nejrůznější chaty a boudy a kamenitou cestu vystřídala rozbitá lesní asfaltka. Klesání je nekonečné a k bolavým zádům se přidávají i omlácená chodidla. Silnička mne vede na travnaté sedlo pod Sidorovom. Kolem už jsou chaty a nějaké penziony.

Vlkolínec

Dál klesám po žluté značce směrem k Vlkolínci. Jdu starou kamenitou cestou mezi pastvinami, remízky a šípkovými keři. Za chvilku už vidím první vlkolínské dřevěnice. Je to snad nejkrásnější dědina na Slovensku. Malebně učupená uprostřed kopců nad hlubokým údolím říčky Revúca.

Nezdržuji se, něco vyfotím a kolem kostela a stinného hřbitůvku mířím ke Krkaté skale a dál po rozbité asfaltce k Ružomberoku. Sluníčko, zdá se, dnes definitivně vyhrálo a kraj se vyhřívá v jeho podvečerních paprscích. Je krásně teploučko a jaro je zde v plném proudu. Všechno se zelená a dere ke slunci. Jak na dlani mám Ružomberok a Chočské vrchy.

Procházím zónou zahrádkářských kolonií, která se táhne až k městu. Po dvou dnech v horách tu vypadám jako upocený, špinavý a pajdavý exot. Místní korzují nebo grilují na svých chatičkách. Vcházím do města a okamžitě ztrácím značku. Intuitivně mířím do centra, ale cesta mezi rodinnými domky a paneláky je nezáživná a nekonečná. Nad kopci se objevují temné mraky a v dálce je slyšet hrom.

Konečně jsem v centru, přecházím po mostě Váh a vcházím na nádraží. Sedám si na lavičku na peróně vlakového nádraží. Dlouze svačím zbytky jídla ze svých zásob a čekám na vlak do Martina, kde na mne čeká zaparkované auto. Do kolejiště zatím hlasitě pleskají velké kapky první květnové bouřky. Už za tmy se dostávám do Martina a pajdám tichým sídlištěm k autu. Bál jsem se o něj, ale je v pořádku. Unavený, ale nesmírně spokojený nasedám. A teď hurá domů! Do sprchy a do postele.

Základní údaje o trase

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.