Pohoří Tribeč a Pohronský Inovec, přechod hor ve Slovenském středohoří

Trek ve slovenských horách

Cestu po dvou slovenských pohořích začínáme ve městě, z něhož nám za společného Československa fotbaloví komentátoři sdělovali, že se nacházíme na stadiónu pod Zoborom. Jedná se o Nitru, jejíž dominantu tvoří tamní hrad. Ve městě kníže Pribina postavil v roce 828 první křesťanský kostel na Slovensku.

My však upřednostňujeme pohoří Tribeč, a tak se bez většího zdržování přesunujeme místní autobusovou dopravou na konečnou stanici Liečebný dom. Z té máme do přírody coby kamenem dohodil, a tak záhy vnikáme do pohoří, jež patří do Tatransko-fatranské oblasti a dělí na čtyři podcelky - Zobor, Jelenec, Veľký Tribeč a Rázdiel. Tvoří ho hlavně granodiority a krystalické břidlice, kterým přizvukují především vápence či křemence. Lesy jsou převážně listnaté.

Zobor a Žibrica

Tolik krátké představení prvního z navštívených pohoří, ubíráme se kolem Svoradova pramene. Studánka je pojmenovaná podle poustevníka, jenž prý žil v nedaleké jeskyni. Skalní příbytek však vynecháváme a stoupáme na první významný bod, jenž se nazývá Zobor (587 m).

Čtěte také: Zoborské vrchy a lesostep, exotika za našimi humny

Z vrcholu vápencového kopce se nabízí výhled hlavně na Nitru a nelze přehlédnout ani blízká Pyramida. Nejedná se však o dílo starých Egypťanů, kteří by jakýmsi nevysvětlitelným způsobem doputovali do středu Evropy a pohřbili na území dnešního Slovenska faraóna, běží o křemencový předvrchol námi navštíveného vrcholu. Na jeho skalním ostrohu se pne vzhůru k nebi vysílač, k němuž vede toho času nefunkční lanovka. Jak nám ale bylo prozrazeno, snad v brzké době obnoví její činnost, uvidíme.

Pokračujeme po Ponitrianské magistrále, jejíž červená značka vede do pohoří Vtáčnik, a dostáváme se na Žibricu (617 m). Nejenom mapa, ale i významové značky tvrdí, že vrchol nabízí výhled, opak je pravdou. Návštěvníka obklopuje hustý porost. Truchlit ale nemusíme. Krásná výhledová místa se vyskytovala u úpatí Žibrice, odkud jsme měli Zobor i vysílač na Pyramidě jako na dlani.

Sestupujeme a míjíme obrovitý lom, v obci Žirany se posilňujeme z vlastních zásob. Noříme se opět do lesa a stejně jako při předchozí cestě míjíme bezpočet brouků, mezi nimiž se vyskytují např. zlatohlávci, ploštice či hrdobci alias hovniválové. Stopku nám dočasně vystavuje až Remitáž, již jsme při naší cestě překřtili na Ermitáž. Ve skutečnosti se jedná o rekreační oblast obce Jelenec, ve kterém jsme u chmelového moku dali případné dehydrataci jasně najevo, že na nás bude krátká, byť jsme to s konzumací nijak nepřeháněli.

Hrad Gýmeš

Po příjemné zastávce stoupáme do kopce a navštěvujeme zříceninu Gýmeš. Hrad postavili ve 13. století na místě původního hradiště, písemně je sídlo doloženo k roku 1253. Vlastnili ho Forgáchovci, a přestože ho dvakrát dobili Turci, sloužil až do 19. století. Opustili ho roku 1865, což má na svědomí, že nemusíme absolvovat tzv. lopatový tanec, jímž kdysi vítali na hradě hosty. Před vstupní branou každého, kdo objekt navštívil poprvé, udeřili v rámci uvítacího ceremoniálu čtyřikrát do zadku dřevěnou lopatou, načež dotyčný musel zvěčnit svůj zážitek do pamětní knihy.

Veľký Tribeč

Míjíme zbytky paláců a věže, sklepení i hradby, coby bonus se nabízejí pěkné výhledy do okolí. Z kopců zaujme především nejvyšší hora pohoří Veľký Tribeč, dále Veľký Lysec, či již námi navštívená Žibrica. O tom, že je místo atraktivní, svědčí poměrně dost návštěvníků.

Sestupujeme do obce Kostoľany pod Tribečom a denní pouť zakončujeme na loukách poblíž Jedlinek. Nacházíme výborné místo, jež by mohlo bez uzardění sloužit členům V.I.P., od postavených stanů se nám nabízí vynikající výhled. Přímo před námi se zvedá kopec se zříceninou hradu Gýmeš a navíc se s příchodem noci protahují stíny, na jedné straně zapadá Slunce a na druhé vychází Měsíc, zkrátka nádhera. Ostatně nebyli jsme sami, koho zajímalo přírodní představení, se setměním přichvátali lesem i divočáci. Jelikož jsme jim ale zabrali nejlepší řadu, naštvali se a odtáhli zklamaně pryč.

Ráno nás budí kukání kukaček, jak je nutno poznamenat, slyšíme tyto ptáky každou chvíli. Schválně počítám, kolik nám na druhý den připraví kilometrů, jakmile se ale dostanu nad stovku, radši to vzdávám. Tolik bychom neušli. Leda by kukačky předpovídaly počet vystoupaných výškových metrů. První den jsme navzdory relativně nízké poloze pohoří vystoupali cca tisíc metrů převýšení a druhý den, jak se ukáže, to nebude o moc méně.

Po snídani z vlastních zásob se noříme do lesa a stoupáme, u Nemecké studne míníme dobrat vodu. Nezdaří se. Prameniště rozryla divoká prasata, jako by se nám mstila, že jsme jim minulý večer obsadili na louce exkluzivní místa. Naštěstí nevadí, máme zásoby.

Dostáváme se na nejvyšší kótu pohoří, což je Veľký Tribeč (829 m). Turistický rozcestník, dřevěný kříž, vrcholová kniha a značně omezený výhled průsekem mezi stromy, vrchol obtáčí mohutný val. Jedná se o zbytky dávného hradiště, kterých se v blízké oblasti nachází víc. Jak jsem totiž zatím neprozradil, vyskytují se pozůstatky valů i na Zoboru, Žibrici či na skalní vyhlídce Studený hrad kousek od Gýmeše, kam jsme minulý den též zavítali.

Z Veľkého Tribeče pokračujeme po zelené turistické značce. Jedná se o nádhernou hřebenovou cestu, která nikoho neurazí a naopak každého turistu příjemně potěší. Občas se nabízejí zajímavé výhledy na okolní krajinu. Chvíli stoupáme a vzápětí klesáme, přecházíme kopce jako Malý Tribeč, Medvedí vrch, Mišov vrch či Javorový vrch.

Myšlenky na pivní mok

Navzdory zdánlivé pohodě se nám však nevyhne menší krize. Naše myšlenky totiž postupem času odmítají vnímat přírodní krásy a upnou se pouze na jediný bod, jenž představuje vidina pivního moku. Není tudíž divu, že ve Skýcově, kam následně sejdeme, míří naše kroky přednostně do hospody.

Krčma se nazývá Hrušov, čímž prozrazuji i název posledního bodu našeho druhého dne. Jedná se o nedalekou zříceninu hradu, jenž vznikl ve 13. století. Tehdy se pan Forgách z Gýmeše vypravil se sluhou do lesa a pronásledovali jelena, daleko od domova je zastihla tma a lijavec. Před zmoknutím a zřejmě i nachlazením je zachránil smolař Horuša, který je ukryl ve svém skromném příbytku. Forgách si místo okamžitě zamiloval a dal zde postavit hrad. Název připomíná jméno jeho zachránce, kterého jmenoval kastelánem.

Hrad Hrušov

Samozřejmě, jak každý poznal, šlo o pověst, platí jen to, že hrad vznikl ve 13. století. Ve skutečnosti ho dal postavit roku 1283 Matúš Čák Trenčianský, jenž, jak jsem opomenul uvést, vlastnil krátce i Gýmeš. Vraťme se ale k Hrušovu. Jelikož se na něm velmi často střídali majitelé, nebudu je vyjmenovávat, hrad coby sídlo účastníků protihabsburského povstání vyplenilo a zničilo v roce 1708 císařské vojsko. V současné době objekt opravují, a tak lze na zřícenině kromě paláců, věží a zdí nalézt i lešení nebo kupy kamení, které uvedou ruiny do lepšího stavu.

Nocujeme nedaleko Hrušova, ráno se rozdělujeme. Kamarádi odchází na autobus, jenž jede na Topolčianky, já pokračuji v přechodu. Ubírám se na Jedľové Kostoľany a procházím lesem, při zdolávání potoku volím variantu brod. Bohatě mi stačí krasobruslařské piruety na prvním z kluzkých kamenů, při nichž jsem si málem nabral do boty vodu. To už ale vcházím do obce, v níž se těžilo hnědé uhlí. Současně upírám zrak ke kopci Drieňová (552 m), na němž je vidět rozhledna. Jelikož se ale oproti předchozím dvěma dnům zakabonilo a výhled není žádná sláva, vypouštím výstup na vrchol.

Živánská veža

Následuje odbočení mimo turistickou značku, příčinou je Živánská veža. Jedná se o zříceninu bývalé hlásky, jež se zvedá na ostrohu nad cestou. Věž postavili ve 14.století a tvořila součást obranného systému hradu Hrušov, původně ji obklopovalo i malé předhradí. Vybírali tam od průchozích mýtné.

Vracím se na zelenou značku, jež mi v následném lese občas zmizí, přesto se v terénu zorientuji správně. Přicházím do obce Veľká Lehota, jež už náleží k Pohronskému Inovci, a tak o pohoří něco málo prozradím. Území spadá pod oblast Slovenského středohoří a sousedí nejen s navštíveným Tribečem, ale i Vtáčnikem, Štiavnickými vrchy, Žitavskou pahorkatinou a Hronskou pahorkatinou. Geologický základ je sopečného původu a tvoří ho andezity a riolity. Jelikož pohoří není nijak rozsáhlé, dá se přechod zvládnout během jediného dne, což mohu potvrdit.

Veľký Inovec

Než opustím Veľkou Lehotu, učiním malou zastávku. V obci se nachází pramen řeky Žitavy, k němuž se táhne po silnici významová značka. Asfalt opouštím o kus dál a napojuji se na turistické modré značení. Projdu mezi domky a ubírám se mezi loukami, následuje les. Stoupám, důvod je prostý. Můj cíl představuje nejvyšší hora pohoří Veľký Inovec (901 m). Cíle je dosaženo. Na vrcholu se nachází skalisko s omezenými výhledy, zdobí ho namalovaný slovenský znak.

Zamrzí jen jedno, těsně pod vrcholem je uzavřena chata KST. Zas jednou mi ale přeje štěstí. Při odchodu od stavení se přede mnou náhle vynoří člověk jdoucí v protisměru, jak se ukáže, běží o chataře. Obracím se a neopovrhnu pivním občerstvením, odcházím těsně před setměním. Jelikož poslední den už jen pouze sestoupím do Žitavan a do Zlatých Moravců, končím své povídání o krásném koutu, jenž sice není veřejnosti tolik znám, leč zaručeně stojí za návštěvu.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.