Na sopku Taranaki (2 518 m n. m.), túra na osamocenou sopku na Novém Zélandu

Výstup na osamocený vulkán na Novém Zélandu

Na Novém Zélandu, na západním pobřeží Severního ostrova, dřímá stratovulkán Mount Taranaki. Tato mnohovrstevná sopka je vysoká 2 518 metrů a je proslulá jedním z nejsouměrnějších sopečných kuželů na světě.

Prvním Evropanem, který horu Taranaki spatřil, byl britský mořeplavec James Cook. Ten jí dal jméno, pod kterým ji dnes známe - Mount Egmont. V současnosti je tato hora nejnavštěvovanějším vrcholem v zemi. Ročně na ni vystoupí téměř 250 000 lidí. Díky své podobnosti s japonskou horou Fudži poskytl její vrchol kulisu filmu Toma Cruise - Poslední samuraj…

Ovčí karambol

Již od roku 1881 byly svahy této hory v okruhu téměř desíti kilometrů od vrcholu chráněny a roku 1900 zde na 33 530 hektarech vznikl národní park Mt. Egmont, druhý národní park v zemi. Pro Maory byl vrchol posvátným tabu. V jeskyních a puklinách pohřbívali své mrtvé náčelníky a hustý les na úbočí jim poskytoval úkryt v době nebezpečí.

Čtěte také: Národní park Egmont, Nový Zéland

K Mt. Egmont se vydáme po silnici Heritage trail číslo 43, což je jedna z nejizolovanějších silnic na Novém Zélandu. V naší dodávce pojmenované Cruzín je nás pět: já, můj přítel Aleš, brácha Mirek, který za námi přijel na měsíc cestovat, Fil a Dáda. Před cestou natankujeme plnou nádrž, benzínka je víc jak po 150 kilometrech.

Cesta je úchvatná, lemovaná divočinou. Občas musíme po štěrku, občas se před námi objeví stádo ovcí s pasákem, které nám zahradí cestu - další častý jev na Zélandu. Prostě ovce všude. Ne nadarmo na hlavy "kiwíků", jak se místním říká, míří nespočet vtipů, zvláště z Austrálie. Třeba: "Na Novém Zélandu je 40 miliónů ovcí a 4 milióny z nich si myslí, že jsou lidé".

Spokojeně si jedeme a kocháme se okolní džunglí, když vtom se proti nám vynoří zpoza zatáčky kamion a o fous nás mine, přičemž se trošku rozvlní.
"Co to je za pitomce, že to tady tak krosí?" diví se Fil.
"Ježkovy oči, on se převrátil!" s pohledem do zadního zrcátka Aleš šlápne na brzdu.

A opravdu! Všichni vyskáčeme z Cruzína a spěcháme ke kamionu. Přívěs je celý nakřivo v příkopu. Ozývá se jen srdceryvné bečení. Takže veze ovce. Překvapivě. Chudáci…
"Můžeme pro vás něco udělat?" ptá se Aleš řidiče, který zoufale pobíhá kolem kamionu.
"V tom jednom návěsu mám 230 ovcí!" lamentuje, "Jo, vezmi tady Lucy a jeďte někam, kde je signál nebo odkud se dá zavolat pro pomoc!"
"OK," naložíme Lucy, jeho maorskou pomocnici, a já s Alešem vyrážíme hledat signál, ostatní zatím počkají s řidičem.

Jenže ono hledat signál v novozélandské divočině je marnost nad marnost. Nakonec se přece jen poštěstí a v jedné díře s názvem Tahora si nakonec Lucy od nějakých lidí zavolá z pevné linky.

"Fakt by mě zajímalo, jak tady ty lidi žijou. Co dělají celý dny, čím se baví," přemýšlím při pohledu na pět baráků uprostřed džungle, kde je nejbližší město stopadesát kilometrů daleko.

Pak odvezeme Lucy zpátky. Ostatní se v mezičase snažili nahánět ovce, kterým se podařilo utéct, ale poměrně marně. Nabereme je, popřejeme řidiči a Lucy "Good luck", což zní až ironicky, a pokračujeme dál.

"Tak to bylo dost šílený!" konstatuje brácha. "By mě zajímalo, kolik ovcí to přežije."
To mě taky. Snad to nějak zvládnou…

Bez cepínů ani ránu

Cestou se zastavíme na procházku k mohutným Mount Damper Falls, vodopád měřící 74 metrů. Kousek od něj si najdeme parádní tábořiště a nakonec se nám dokonce i podaří rozdělat oheň, což je téměř nadlidský výkon - všechno je totiž mokré. Aspoň můžeme bráchovi předvést, co se v naší dodávce skrývá za klenoty, a natahujeme obří plachtu, pod kterou trávíme příjemný večer.

Druhý den dopoledne si dáme výlet k vodopádům, pro změnu, tentokrát k Rerekapa Falls. Cesta je bahnitá, přes ovčí farmy, leč výsledek rozhodně stojí za to! Brácha se tu dokonce i vykoupe, čímž si získá můj obdiv. Voda je tak ledová, že by mi asi upadly nohy, kdybych tam skočila! A pak už pozvolna přejedeme do New Plymouth.

Majestátní kužel Mount Taranaki, náš cíl pro další den, je bohužel zahalen v mracích. Snad to zítra bude lepší. Ze všeho nejdřív navštívíme místní infocentrum, neboli "Íčko". A to fakt stojí za to! Nadchnou nás hlavně místní dětské vynálezy, například opasek naplněný vodou, aby člověk toužící po procházce mohl "vyvenčit" i svoje rybičky.

Taky navštívíme místní show o historii Zélandu. Je to takové malé kino, kde se mění barvy sedaček a dívá se na dvě plátna současně. Docela zajímavý projekt. Mají tu i malé muzeum. Když všechno dostatečně prošmejdíme, zajdeme se k pultíku zeptat, zda se dá vylézt až na vrchol Mount Taranaki.
"V žádným případě," zní odpověď, "To byste potřebovali horský vybavení. Normálně tam jít nemůžete."

To je pro nás obří zklamání, protože jsme měli v plánu tuhle horu pokořit. Co se dá dělat… Ubytujeme se v Holiday Park u moře a asi v půl deváté večer přijedou naši kamarádi Dejv s Verčou. Den všichni ukončíme luxusní dlouhou horkou sprchou.

A přeci vzhůru!

Po mohutné snídani se nakonec kolem půl deváté vypravíme. Dnes máme opravdu štěstí. Je azuro a téměř symetrický Mt. Taranaki se tyčí v dálce. Poslední erupce tohoto vulkánu zformovaného před více než 70 000 lety proběhla roku 1755.

Tato hora patří k nejvlhčím místům Nového Zélandu. Říká se, že pokud je vrchol sopky vidět, bude pršet, a pokud vidět není, už prší. Se svými 2518 metry není zdaleka nejvyšší místní horou, ale údajně patří k nejkrásnějším. Botanik z výpravy kapitána Cooka, pan Banksse, se prý o ní vyjádřil jako o nejvznešenější hoře, jakou kdy viděl.

Po několika minutách dojedeme do North Egmont, což je jedno ze tří přístupových míst do zdejšího národního parku. Tady se setkáme s dalšími našimi kamarády, Dejvem a Verčou. Opět navštívíme Íčko. Chvilku to tam obhlížíme a zkoumáme, co bychom mohli jít za trek.

"Dá se jít na vrchol nebo ne?" zkusíme se ještě jen tak pro jistotu zeptat.
"Ano, dá," odpoví chlápek, co tu pracuje, "Ale teple se oblečte a nezapomeňte, že je brzo tma a nahoře mrzne, takže je to navečer už hodně nebezpečný a je třeba se zavčas vrátit." Tak to je nemalé překvapení a pro nás novinka, která nenadále mění naše plány. Rozpoutává se debata.

"Takže půjdeme tady tenhle okruh, Pouakai Circuit, přespíme tady na Holly Hut a ještě předtím vylezeme na vrchol," shrnu nakonec náš ambiciózní, možná až předimenzovaný plán. Na Zélandu totiž mají v parcích vybudovaný systém chatek, kde turisté mohou za poplatek přespat. Což je super. Chaty jsou většinou na krásných místech a je v nich všechno, co člověk potřebuje.

Z North Egmont se konečně vypakujeme v jedenáct. To není zrovna ideální čas pro zdolávání vrcholu. Čeká nás kilometrové převýšení. To je dost. A pravda, Egmont nám dává pěkně do těla! Nejprve projdeme stálezeleným deštným lesem. Jsou tu snad všechny odstíny zelené. Pokroucené dřeviny, živé i ty už padlé, jsou silně obrostlé mechy, lišejníky a kapradinami, což působí opravdu pohádkově. Zato stoupání nahoru už je o dost méně poetičtější.

Až nad mraky…

"Musíme dělat krátký, ale častý zastávky," razím heslo a taky ho dodržuji. Když se vyšplháme nad zeleň, čeká nás asfaltka s opravdu strašidelným sklonem.

"Proč je tady silnice? Dyť takovej sklon přece nemůže nic vyjet!" diví se Verča.
Všichni supíme jak lokomotivy a chvílemi lezeme nahoru skoro po čtyřech. A batoh je čím dál těžší… Nejvíc obdivuji svého bráchu, který nikdy nic podobného neabsolvoval. Já ostatně taky ne, ale přece jen jsem větší tramp. A on, který ještě před týdnem dřepěl v Praze v kanceláři, s nulovým pohybem, se teď drápe na vrchol Egmontu. Taky se potí jak vepř. To ale my všichni.

Na konci asfaltky nás čeká Lodge, jakýsi privátní horský klub. U něho nabereme trochu sil, něco sníme, probereme další strategii výstupu, nakonec tu necháme veškerou naši bagáž a šplháme dál. Tentokrát po dřevěných schodech. Ani nevím, kolik jich bylo - rozhodně nemálo! Cestou potkáme pár turistů, jejich výbava se ale s tou naší nedá srovnat. Většinou vypadají jako profesionální horolezci a my? Raději ani nevědět jak asi v jejich očích vypadáme…

Pak přijde na řadu štěrk. A ten je nejkrutější. Jeden metr nahoru a půl zase dolů. Nohy se boří, voda žádná - všichni ji v rámci odlehčení nechali u chatky. My pitomci. Ale ty výhledy, ta panoramata! Štěstí nám zase jednou přeje a my máme krásné počasí. Je úžasné dívat se na mraky takhle zvýšky. Pod nimi prokukuje země. Jako z letadla! Opravdu nádhera… Proto stojí zato zatnout zuby a drát se dál. Když je překonán i štěrk, nastoupí skála.

"Heve, heve," křičí Fil s plnou pusou sněhu.
Všichni se k němu hrnou a každej chroupe nebo olizuje zmrzlý sníh - aspoň něco na zahnání žízně. Dáme krátkou pauzu.

"No musíme pohnout!" ujme se slova Dejv, "V půl pátý je tma, nejpozdějc ve tři se musíme vydat nazpátek, abychom nešli potmě. Teď je půl třetí."
"Já už nemůžu, počkám na vás tady, mám dost," odfukuje brácha zhroucený na nejbližší skále.

"Jak daleko ještě může být ten pitomej vrchol?" dívám se nahoru nad sebe. Nikdo neví. Od této chvíle už to je zoufalý výšplh jednotlivců. A tak se není co divit, že pouze pár z naší skupiny dosáhnou vrcholu - Dejv, Fil, Aleš a Dáda. Mě zbrzdí menší kolize. Mám brýle a už delší dobu se mi zdá, že na jedno oko špatně vidím. ´To je tou únavou,´ myslím si. Jenže není. Když si brýle sundám, abych je přece jen prozkoumala, zděsím se.
"Sakra!" zakleju, když zjistím, že jedno sklíčko chybí.
Začnu lítat po skalách s očima upřenýma na zem, ale bezúspěšně. Může být kdekoli a takové sklíčko se špatně hledá, zvláště bez brýlí…

Chataření, nad to není

Ve čtvrt na čtyři vidíme naše dobyvatele, jak už sestupují, vyčerpaní, ale evidentně spokojení z pokoření Mount Egmontu, a pomalu zahájíme sestup. Ten je aspoň dvacetkrát rychlejší než výstup. Štěrk doslova sklouzneme, schody seběhneme a jsme u našich batohů.

"Tak na tu Holly Hut za světla nedojdem ani náhodou, za chvíli je tma," hodnotí situaci Dejv.
"Kousek dolů po asfaltce jsem viděl rozcestník, kde byla napsaná nějaká chata čtvrt hoďky od toho rozcestníku. To bude asi nejblíž," vzpomene si Fil. Nápad se setká s vlnou nadšení, a tak za zbytků světla vyrážíme.

"Tady je to jak v Krakonošově zahrádce!" jsem nadšená krásou naší cestičky táhnoucí se po hřebenu. I do této chaty dojdeme už téměř za tmy. Nikdo tu není, jen pár vačic ochomýtajících se kolem, a úžasný výhled na Egmont. Neuvěřitelné, že ještě před chvílí byli někteří z nás na vrcholu…

Chatka je to luxusní, dokonce nám tu předchozí trekaři nechali i pár svíček, a tak si každý za plápolajícího světýlka ukuchtí večeři a celí utahaní sumírujeme zážitky a pocity.

"To byl pěknej hňup v tom prvním Íčku! Kdyby nám nenakecal takový blbosti, tak jsme to všichni krásně a v pohodě zvládli," mumlá Fil masírující si své zmožené nohy.
"Vy jste tam aspoň vylezli… Já bych ho nakopala!" postesknu si. Nedobytí Egmontu považuji za osobní prohru.
Po dostatečné kritice zaměstnance Íčka jdeme spát. Všichni usneme jako miminka a spí se parádně.

Ráno v devět vyrazíme džunglí dolů na parkoviště k našim autům, kde nabereme zásoby, a opět se vydáme na Pouakai Circuit, 25 kilometrový okruh. Nahoru se dnes jde ještě hůř, přestávky musím dělat poněkud častěji. Ale pak nahoře po vrstevnicích už se zase jde jedna báseň! Až na občasné sesuvy půdy, kdy je chůze poněkud nebezpečná. Právě proto mě nemálo udivuje, kolik tu potkáme starých lidí. Já v jejich věku už budu nejspíš pod drnem a oni si tu hopsají jako kamzíci…

Holly Hut, kde jsme podle prvního plánu měli spát včera, je opět na parádním místě. Ostatně jako všechny zdejší chaty.
"Haha, tak sem bysme včera nedošli ani náhodou, to jsme to teda naplánovali!" směje se Verča.

Opět máme krásně, oběd si sníme venku s úžasným výhledem na Taranaki. Nikomu se po obědě dvakrát zvedat nechce, leč je třeba vyrazit, a tak pokračujeme bažinatým údolím na protější vršky.

"Rychle všichni sem," najednou zahuláká Aleš, "Já mám snad vidiny!"
"Co je?" spěchám za ním a zírám na to, co on. Před námi "visí" na nebi docela malá duha, ale celá v kruhu! Takový barevný prstýnek, nikdo nic podobného ještě neviděl a všichni děláme pár "uměleckých" fotek.

Na noc zakotvíme na Pouakai Hut, tentokrát s nádherným výhledem na New Plymouth a moře rozkládající se několik set metrů pod námi. Na téhle chatě je kromě nás ještě jedna rodinka, to nám ale nevadí. Po večeři si pěkně sedneme ke kamnům a hrajeme karty.

Jak na opičí dráze

Další den chatu opustíme po osmé hodině, což je na nás poměrně rekordní čas. Zatáhlo se, dnes už není azuro, naopak mrholí, ale vzhledem k tomu, že začínáme sestupovat opět do džungle, nám to ani nevadí. Cesta je to věru dobrodružná! Příkře dolů bahnem a přes kořeny, div že se nepolámeme či nesklouzneme až dolů.

"To je tady normální, takovýhle treky?" ptá se mě brácha.
"Já se občas taky divím...," povídám mu, "Ale to je právě ono. Aspoň se člověk nenudí."
Když tenhle pekelný kopec konečně sestoupáme, všichni si oddychneme. V přístřešku, co tu stojí, si dáme oběd.

"A kudy to jako pokračuje dál?" diví se Dáda, když dojíme. Opravdu musíme chvíli hledat. Vypadá to, že cesta dál vede přes příkrý, v podstatě spíš kolmý, ale krátký sráz dolů k řece.
"Tudy, jo? To nemyslej vážně!" zírá Verča na sráz pod našima nohama.
"No opačně bych to fakt jít nechtěla!" hlásím, když sráz zdoláváme.

Dole je ještě třeba přeskákat docela divokou řeku, což je pro Verču nemalý oříšek. A to netuší, že tenhle brod zdaleka není poslední… Ani visutý most nechybí a brácha je nadšený. Je to taková opičí dráha a já si to fakt užívám. Rozmanitost nade vše! To se mi na tomto treku právě líbí nejvíc - ta různorodost. A ostatně na celém Zélandu. Je to úžasně pestrá země, stejně jako legendy, co si o své zemi vytvořili Maoři.

I Taranaki je opředen legendou, která skýtá okouzlující vysvětlení, proč stojí vulkán takto osamocen. Podle ní Taranaki kdysi žil s ostatními novozélandskými vulkány - Tongarirem, Ruapehu a Ngauruhoe - ve středu země. Když se ale Taranaki začal dvořit Pihanze, krásnému kopci, který všichni čtyři obdivovali, Tongariro žárlivě vybuchl (k čemuž sopky občas mají sklon). Taranaki před jeho hněvem uprchl na západ, kde dodnes stojí, a cestou vytvořil koryto řeky Whanganui.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.