Norsko: Tafjordské hory a nejkrásnější horské treky - norské Tafjordské hory v červenci

Turistika v norských horách v červenci

Tafjordské hory se nacházejí asi 350 silničních kilometrů severně od Bergenu v těsné blízkosti nejhezčích norských fjordů. V tomto pohoří téměř nezavadíte o člověka, zato je tu velmi pestrá skladba krajiny zahrnující kamenité vrcholky, spoustu jezer, křovinatou tundru a zalesněná údolí. Začátkem července jsme tu našli taky opravdu velké množství sněhu.

Protože Norsko nemá jednotný vyhledávač autobusů, zabralo hledání místní dopravy na trase Bergen - Tafjordské hory - Oslo hodně energie a času, a výsledek nebyl uspokojivý ani cenově ani logisticky. Místo toho jsme si půjčili auto, díky kterému jsme mohli absolvovat několik výletů mimo Tafjord. Cestou z Bergenu jsme se prošli k ledovci Jostedalsbreen a na horu Fanaraki, na trase do Osla jsme se zastavili v v Lillehammeru a jeho okolí. Nadto jsme auto použili k malému posunu z Tafjordských hor do Geirangeru.

Čtěte také: Tafjordské hory, turistika a turistické trasy v Norsku

Jako východisko jsme zvolili severní břeh jezera Breiddalsvatnet a od něj po značce pozvolně stoupali skrz ustupující vegetaci. Nahoře se scenérie po překlopení z jižní na severovýchodní stráň prudce proměnila a získala zřetelně zimní ráz.

Terénem, kde se rozsáhlá sněhová pole spravedlivou měrou střídala s kameny, jsme se postupně přiblížili k závěrečnému výstupu na chatu Danskehytta. Nocování v chatách v tafjordské oblasti stojí pro nečleny norského turistického sdružení 350 NOK a pro dospělé členy 240, pročež tato varianta v našich plánech nefigurovala. Přesto jsme u chaty chvíli setrvali a za přihlížení zasněné mladé správkyně a zcela adekvátně, totiž polárně, zbarveného místního psa jsme promýšleli možnosti taktického ústupu do menších nadmořských výšek.

Zvolili jsme odbočku na západ, slibující nejrychlejší naplnění tohoto cíle. Na západním svahu rychle ubylo sněhu a po kratším prudkém klesání jsme se utábořili, zvyklí očekávat příchod noci. Ani tento, ani žádný jiný den v Tafjordských horách raného července se však opravdová noc nekonala.

Ráno bylo na programu scénické klesání k údolí u jezera Kaldhussatervatnet a poté jihozápadní obrat a výstup o dvě jezera výš. Procházka údolím vyvolávala ve vlhkém dni dojem teleportu do deštného pralesa, ale u cílového jezera Slettdalsvatnet o 300 metrů výš, za nezměněné vlhkosti a o poznání nižší teploty, jsme se rychle vrátili do reality.

Následující den jsme měli v úmyslu se přes vrcholek vysoký 1462 metrů, stojící v oblasti nazvané poněkud temně Vesteras, překulit vstříc populárnímu geirangerskému fjordu. Od jezera vede nejprve prudké, ale zábavné stoupání nízkými křovisky a potom už cesta pokračuje po kamenech, pochopitelně za přibývajícího sněhu. Těsně pod vrcholem se nad námi ukázal impozantní sněhový převis, který jsme vyhodnotili jako nepřekonatelnou překážku. Již podruhé jsme tak museli volit ústupovou cestu, tentokrát obratem o 180 stupňů, který ale za občasného pozdravu slunečních paprsků přinesl velmi pěkné výhledy na jezero Slettdalsvatnet.

Stočili jsme se jižně a nastoupili cestu k bočnímu východu z hor směrem k naší výchozí silnici. Cesta to byla dlouhá, podmáčený terén nedovoloval utáboření a brzy se přidal déšť. Jezera se střídala jako na běžícím pásu. Ve chvíli, kdy už jsme očekávali sestup k silnici, se místo toho otevřel pohled na největší jezero v této sérii, napůl zamrzlé Kolbeinsvatnet. Okolní prostředí tvořil ledový vzduch, vůbec žádná vegetace, zasněžená špičatá hora a možná i kletby zimní královny.

Teprve po průchodu touto ledovou říší jsme mohli nad silnicí rozbít tábor a ráno jsme do Geirangeru dojeli poněkud potupně autem. Fjord je působivý a to obzvláště v kombinaci se sluncem, které na nás konečně souvisleji zasvítilo. Podnikli jsme výšlap kolem atraktivního vodopádu Storseterfossen směrem na Vesteras v protisměru oproti předchozímu plánu, na dálku jsme pohrozili nepokořenému vrcholu zvoláním "tohle není naše poslední slovo", poslušně jsme se otočili a opustili tafjordské pohoří.

Závěrem ještě krátké FAQ pro potenciálního návštěvníka Tafjordských hor

Kolik na horách potkám lidí?

Všechny lidi, které jsme viděli od chvíle zaparkování pod horami až po návrat na silnici (tedy nepočítaje výstup nad Geiranger), můžeme snadno vyjmenovat:

• Správkyně chaty Danskehytta a dva lidé, snad manželský pár, odpočívající uvnitř
• Muž, patrně Nor, běžící pozdě večer kolem našeho prvního nocoviště do prudkého kopce k Danskehyttě
• Nor, sestupující proti nám od jezera Slettdalsvatnet do údolí Kaldhussatervatnet. Na náš dotaz neuměl dát žádnou informaci o situaci na cestě směrem na Vesteras. Proto jsme ho později odhadli na účastníka stavby malé dřevěné chaty, probíhající u jezera Slettdalsvatnet.
• Tři dělníci pracující na téže stavbě.

To znamená, že v terénu jsme nepotkali ani jednoho turistu.

Je v horách dost vody?

Čisté potoky tečou, kam se člověk podívá. Celkově jsme zažívali nikoli nedostatek, nýbrž přebytek vody v nejrůznějších podobách.

Kde se dá stanovat?

Všude mimo těsnou blízkost chat, možnosti volby jsou na některých místech omezeny podmáčeným terénem a ve vyšších polohách sněhovými poli.

Je začátek července dobrá doba na návštěvu tafjordských hor?

V srpnu lze snad očekávat méně sněhu. Na druhé straně, celodenní světlo v červenci přináší velkou volnost v časovém rozvrhu.

Jak snadno a draho se parkuje?

Parkování všude kromě Bergenu bylo velmi snadné a obvykle se na parkovištích nenacházel nikdo, kdo by požadoval peníze. Jak pod Tafjordskými horami, tak i v Geirangeru, u Jostedalsbreenu, v Lillehammeru a v Oslu se nám tudíž bez problémů podařilo zaparkovat zadarmo.

Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…

Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…

Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola

Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce…

Starohorské vrchy křížem krážem, dvoudenní túra po…

Starohorské vrchy jako soused mnohem známější Velké Fatry resp. Nízkých Tater stojí tak trochu…

Na Elbrus přes Pik Terskol, výstup na nejvyšší horu Kavkazu…

"Ne! Nechci si to ulehčovat, ani náhodou! Do lanovky mě nikdo nedostane, takový kopec by mě ani…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.