Přechod poloniny Svidovec a poloniny Krásna ve Východních Karpatech na Zakarpatí

Nezapomenutelná hřebenovka na Podkarpatské Rusi

Vyprávění zachycuje přechod jedné z největších polonin na Podkarpatské Rusi - Svidovce. Je monumentální, krásná a příjemně schůdná. Oproti jiným poloninám má poměrně rovný hřbet bez velkých výkyvů a hlubokých sedel. Naše trasa vedla z města Rachov do Usť Čorné a pak přes poloninu Krásna do Koločavy.

Po skoro 24 hodinách jízdy z Prahy prostředky hromadného ničení vystupujeme v Rachově z rozvrzaného autobusu. Jsme dva a už je večer. Pomalu se šeří. Ve městě se nám spát nechce a tak vyrážíme. Přejdeme most mohutné řeky Čorna Tisa a pak se vydáváme po turistické značce. Ta vytrvale stoupá a křižuje prašnou silnici z vyskládaných kamenů s četnými zákruty. Kolem ní jsou ve stráni rozptýlené chalupy.

Asi po dvou hodinách cesty se dostáváme za osídlení, cesta už tolik nestoupá. Prudké stráně se poněkud zmírnily a nad cestou se objevilo dobré místo na spaní. Stráň tam končila plochým hřbetem se sedélkem. Právě tam stavíme stan a jdeme spát.

Ráno máme společnost. Přímo kolem nás se pase stádo čtyř koní, hezky na volno. Vaříme snídani a pokračujeme po prašné cestě. Stoupání je vcelku příjemné a pravidelné. V sedle pod kopcem Terentin (s vysílačem) je dobré místo na přespání i přístřešek s lavičkami. Silnice vede na vrchol s vysílačem, zde končí. Na tento kopec ale stoupat nemusíme. Pohodlně ho obcházíme úboční cestou.

V karpatském průvodci je uvedeno (vydání 2010), jak jsou tyto části poloniny intenzivně obhospodařovány a jsou zde kravíny a salaše. Občas jsme nějakou tu kravku zahlédli, ale se stoupající výškou byla krajina opuštěnější a tráva skoro nespasená.

Hlavním pozůstatkem velkého zemědělského využití jsou četné úboční cesty, které zpříjemňují chůzi. Nemusí se jít klasicky hřeben nahoru dolů, ale většina malých vrcholků se relativně pohodlně obejde po cestách okolo. Jsou to klasické traktorky s kolejemi a loužemi. Ne jako ta pěkná cesta k vysílači.

Hřeben se postupně zvedá a cesty se stávají strmějšími. V sedle mezi Malou Bliznicí a Bliznicí stavíme stan na malém plácku u cesty. Přímo nad námi se tyčí mohutný kopec Bliznice s vrcholem v mracích. Během dne se počasí pomalu kazilo. V sedle dost fouká, postupně začalo pršet a vítr zesílil. Zalézáme.

Stan vibroval silným větrem a občasnými poryvy až do rána. Kapky pleskaly do pláště stanu. K ránu se nepohoda trochu zmírnila. Zabalili jsme stan a stoupáme ve větru a mlze na vrchol Bliznice. Krásný výhled odtud si pouze v duchu představujeme.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Jdeme dál, přejdeme sedlo, kde se v mlze pase stádo koní a stoupáme na Velkou Bliznici (1 881m n. m.) - nejvyšší vrchol Svidovce. Při sestupu jsme potkali pár místních turistů, kteří se jdou podívat na vrchol, asi moc výhled mít nebudou.

Celý den nemáme štěstí na počasí. Mraky vůbec nevypadají, že by se chtěly trhat. Naštěstí už prší jen chvílemi, i vítr se trochu umírnil. Krásné výhledy, na které upozorňuje průvodce, jen tušíme, vítr občas na okamžik odhalí tu údolí, jinde část svahů.

Dostáváme se do sedla pod vrchem Stoh, kde je lyžařské středisko Dragobrat. Končí tu lanovka, která přichází odněkud zdola z mlhy. Pod námi ze střediska vozí terénní zily (auta) turisty na ledovcové jezero, nacházející se dál na hřebeni. Jezdí i v tomto počasí, občas se jim na vyježděné hřebenové cestě musíme vyhýbat.

Pak jsme ještě někdy odpoledne v mlze slyšeli stádo ovcí a otravoval nás pastevecký pes. Museli jsme ho zahnat několika výstražně hozenými kameny. Až odpoledne se začalo počasí vylepšovat a poměrně rychle se mraky roztrhaly. Aspoň teď k večeru jsme viděli majestátní hory, přes které jsme prošli. Spali jsme v sedle před posledním větším vrcholem Tempa (1 634 m n. m.).

Na Tempu stoupáme další den. Pak už prakticky pořád klesáme. Hřebenová cesta se kousek od vrcholu změní v pouhou stezku. Sestoupáme do hlubokého sedla pod vrchem Stohy, s loukou a lesem okolo. Pod buky je zde pěkný rovný plácek na spaní s ohništěm. Pak zase výstup ze sedla a po hřbítkách s pěkným výhledem postupně klesáme. Stihne nás jedna menší přeprška a pak se dostaneme do lesa.

Začíná prudké klesání do Usť Čorné. Ve vsi je několik hospod a obchůdků. Dáváme si v jedné z hospod pelmeně a kvas. Nakupujeme zde také čerstvé potraviny. Začínáme stoupat po cestě na poloninu Krásna. Kus nad hřbitovem odbočuje vpravo z hlavní cesty odbočka. Vykročíme po ní a nalézáme poměrně pěkný les. Není šíleně prudký jako všude jinde a dají se v něm nalézt rovná místa pro stan. Vodu bereme z potoka, který teče kousek od hlavní cesty.

Ráno stoupáme po klikaté cestě stále vzhůru až se les začne otevírat a vystupujeme na poloninu Krásna. Oproti mojí předchozí cestě (v roce 2012 s Pafem) zde vyrostlo několik chalup a u jedné je jednoduchý lyžařský vlek. Dál už jen polonina.

Počasí bylo opravdu krásné a pro focení se nabízela spousta pěkných bezpracných záběrů. Jen mačkat spoušť a bylo to. Večer jsme si nabrali vodu z pramene nad stezkou při obcházení kopce Gropa z východní strany. O kus dál za tímto kopcem si nalézáme rovné místo vedle cesty a stavíme stan. Pěkně se rozfoukalo a rychle se ochladilo. V noci vítr ustal. Krásný západ Slunce.

Poslední den jsme přešli zbytek poloniny Krásna. Počasí nám přálo i nadále. Cestu mezi jednotlivými vrcholky hřebene si jde ulehčit i tím, že některé vrcholy obejdete po úbočních stezkách, kdysi dávno vyšlapaných ovcemi. Tyto stezky jsou spíše vidět z větší dálky jako čáry v trávě. Pak si stačí zapamatovat kde z hlavní vozové cesty odbočit.

V místech výhledu a sestupné cesty na Koločavu si vaříme jídlo a pokračujeme ještě k vysílači na vrcholu Topas (1 548 m n. m.). Vylézt nahoru na věž po polorozpadlém žebříku se nám moc nechtělo, ale jistě by to šlo. Pak doporučuji se vrátit a sejít po hlavní cestě do Koločavy.

My jsme chtěli jít jinudy a příliš se nám to nevyplatilo. Na české mapě totiž byla kreslená cesta z vrcholu Vosová, která klesá přes boční údolí do údolí Terebly. Žádná taková cesta tam ale není. My jsme se ale nevzdali a hrdinně vyrazili do lesa. Poznali jsme tudíž, co znamená neprostupný karpatský les.

Sestupovali jsme asi 700 m výškových prudkou strání v bukovém lese. Když jsme se dostali na doslech k potoku, tak se sklon ještě zvýšil, skoro jak sklon skluzavky. U potoka už to bylo lepší. Kdysi dávno tu těžili a tak to tu muselo být projeté lesní technikou. Jenže to už zase zarostlo a napadaly přes to stromy a prorostly kopřivy. Místy bylo lepší jít potokem a skákat po kamenech.

Na soutoku s potokem z druhé strany Ypsilonového údolí jsme se po přebrodění dostali na docela slušnou cestu. Byla trochu zarostlá smrčky, ale vedla tam nepatrná prošlapaná stezka. Stezka se postupně zvětšovala a pak přibyly i stopy kol. Došli jsme k prvním domkům Koločavy. Jako první byla nějaká chovná stanice s dravci ve voliérách.

Údolí vyústilo k řece Tereble. Šli jsme kousek proti proudu. Přes řeku zde vedla zavěšená lávka na druhý břeh, k hlavní silnici. Přechod přes lávku byl trochu napínavý. Ne snad že bychom trpěli závratí, ale kvůli stavu lávky. Zavěšená pochozí část byla ze dřeva a to bylo už docela dost shnilé. Přes největší díry byla volně položená náhradní prkna. Místní ale přes to normálně chodí. Před námi přes lávku tlačil místní děda kolo a nevypadal že by projevoval obavy.

V Koločavě jsme došli do hospody Četnická stanice, najedli se tam a přespali. Kdo jste nebyli v Koločavě, tak vás na první pohled zaujme velké množství domácího zvířectva volně se potulujícího po vsi. Hlavně krávy. Pasou se vedle silnice, jdou po silnici, stojí na silnici a auta se jim v klidu vyhýbají, no prostě pohoda. Ráno krávu pustí ven a večer, když ji tlačí plné vemeno, tak přijde sama domů.

Druhý den jsme si v hospodě zapůjčili jízdní kola a udělali si výlet na říčku Ozerjanku. Jeli jsme se podívat na místo, kde tábořil Jaroslav Foglar v roce 1938 se svým oddílem skautů. Bohužel jsem se nepřipravil doma a měl jsem jen nepřesný popis kde hledat. Takže jsme to nenašli.

Dodatečně jsem pak zjistil, že jsme nebyli moc daleko. Jen vědět, kde od říčky odbočit. Ta louka, kde Foglar tábořil, je totiž kus nad řekou, ve stráni. I přes nedosažení hlavního cíle byla tato vyjížďka do údolí Ozerjanky velmi zajímavá. Přiblíží vám vesnický život kolem řeky.

Možná že kvůli nepřízni počasí se někdy časem pokusíme přejít Svidovec znova. Z jeho hlavní části jsme opravdu moc neviděli. Přechod poloniny Svidovec nám zabral tři dny s dvěma přespáníma na hřebeni. Přechod poloniny Krásna trval dva dny s jedním přespáním na hřebeni.

Připojuji odkaz na pěknou stránku s popisem cesty k pomníku na tábor J. Foglara: http://spravnym.smerem.cz.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.