Slezské Beskydy (2), zimní hřebenovka malebného pohraničního pohoří na česko-polském pomezí

Trek v zimě a mrazu v méně známém beskydském pohoří (2)

V noci se mi spalo bezvadně. I přesto, že nocleh ve schronisku na Stecówce nevyšel. V budově mají havárii s vodou kvůli silným mrazům. I tak se mi podařilo sehnat nocleh v této horské osadě. Ráno hledím z okna, Norové mě opět nezklamali. Venku je vymetená obloha přesně podle jejich předpovědi počasí. Celá polana je pokrytá asi metrovou vrstvou sněhu, který se krásně třpytí ve vycházejícím slunci. To svědčí o tom, že je pěkně přemrzlý a že venkovní teplota taky nebude žádná hitparáda.

Odchod jsem si naplánoval na 8 hodin ráno. Kupodivu to dodržím, většinou se mi totiž vždy podaří zpozdit se alespoň o dobrou půlhodinu. Super je, že na pokoji mám i varnou konvici, takže si vařím vodu na čaj. Posléze zjišťuji, že čajové pytlíky jsem nechal doma. Tak ještě prosím paní domácí, zda by mi jich pár neprodala. Dává mi 3 kusy, tak ji za to dávám 5 zlotek, aby mě nepomluvila. A po vydatné snídani jsem připraven vyrazit.

Teplotu venku jsem odhadl dobře. Sice svítí sluníčko, ale i tak je asi -10 st. C. Šinu si to vyšlapaným chodníčkem v hlubokém sněhu zpět na cestu kolem sousedního domu, kde jsem včera zavítal nejprve. Ještě se se mnou přišli rozloučit psi snad ze všech domů v osadě. Poté se vracím zpět ke kostelíku Pod wezwaniem Matki Bożej Fatimskiej.

Čtěte také: Předchozí část článku Tři dny potulování ve Slezských Beskydech…

Konečně si jej mohu prohlédnout za světla, stejně jako celou polanu Stecówku. Co jsem tak zjistil o tomto dřevěném kostelíku - byl postaven v letech 1957 - 1958, v noci z 2. na 3. prosince 2013 vyhořel, poté byl obnoven v předchozím duchu a v roce 2016 znovu otevřen. Jinak na mě polana působí dost malebně, otevírají se z ní pohledy na vesnici Istebna, na Jablunkovské mezihoří a na kopce nad údolím Czarne Wisełky. Také na kopec Karolówka (931 m), na který mám dnes namířeno jako na první. Vede tudy červená značka tzv. Główny Szlak Beskidzki, po které jsem včera přišel a dnes po ní budu pokračovat.

Výstup na Baraniu Góru

U kostelíka se vydávám po asfaltce - povrch je pod sněhem - na cestu. Po ní přicházím až na rozcestí, kde značka odbočuje do řídkého lesa. Naštěstí je zde jakž-takž prošlápnutý chodníček, takže sněžnice zatím nutné nejsou. Jinak zde mám možnost odbočit do údolí Czarne Wisełky, ze kterého vede asfaltka až ke schronisku PTTK na Przysłopie.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Volím cestu lesem, tudíž po hřebeni. Mírně stoupám krajinou jako z pohádky o Mrazíkovi a posléze jdu po širokém rovném hřebeni porostlém jen nízkými smrky a břízkami až se dostávám na rozcestí Nad Pietraszonkou. Červená značka odtud prchá dolů do údolí Wisełky. Nenechávám se zastrašit a pokračuji ve výstupu na Karólowku po černé značce.

Nořím se do vysokého lesa, chodník tady prošlápnutý není, ale sněžnice ještě nedávám. Přicházím na další rozcestí Nad Stoczkem od něj se vydávám po zelené značce dále. Z Karolówky začínám mírně klesat až na silnici vedoucí z údolí Czarne Wisełky, na kterou se připojuji u jakési kapličky či zastřešených božích muk.

Chaty už vidím před sebou a dalo by se k nim po silnici dojít. Ale značka nelogicky odbočuje prudce doprava. Ještě kontroluju mapu a opravdu mám odbočit. Říkám si tedy, že nebudu zkracovat chodníky a půjdu po značce. Cestička je chvíli vyšlapaná, ale po chvíli odbočuje prudce vleva do svahu. Měl jsem jít raději po silnici, protože se tady po kule propadám do sněhu a pěkně se zdržuju na těch necelých 400 metrech než se prokoušu k chatě.

Celý název této chaty zní Schronisko PTTK na Przysłopie pod Baranią Górą. Samotný Przysłop je velká polana na úbočí Baraniej Góry. Mimo schroniska se zde ještě nachází Muzeum Turystyki Górskiej PTTK a několik dalších staveb. Chata je otevřená, takže do ní ihned zapadám na pivo. 7 zlotých sice není nejlevnější cena, ale další možnost se naskytne až na Skrzycznem.

Celkově chata vypadá zvenku nic moc, ale to z toho důvodu, že je momentálně v rekonstrukci. Samotná restaurace s barem se mi líbí, působí na mě typicky horsky. Je zde poskytována i možnost ubytování, ale pokoje jsem neviděl, tudíž nedokážu posoudit. Cenu mají přijatelnou - do 35 zlotých za noc a osobu. Protože je pracovní týden, jsou zde asi 3 turisti, zbytek osazenstva jsou dělníci pracující na rekonstrukci - i v těchto mrazech!!!

Využívám wifiny na chatě a kontaktuji přítelkyni, že jsem v pořádku. Velmi dobře se mi sedí, ale je 10 hodin dopoledne a je načase pokračovat v cestě. Nyní již půjdu po zelené značce až na Skrzyczne. Hned za chatou začíná chodník stoupat. Musím dávat bacha, ať mě nesrazí některé z dětí ze školního výletu, jenž zde sáňkují. Jejich učitel je hned kárá, aby dávali pozor a pustili mne.

Stoupání není nikterak prudké a rychle nabírám výškové metry. Opět krajina jak z ruského filmu. Ten kontrast azurové oblohy s bílou sněhovou peřinou na zemi a bílým šatem, který mráz nadělil stromům…, ten prostě žeru. Trošku mě štvou návěje ve vyšlapaném chodníku, protože mě zbržďují, ale nenechávám si tím zkazit náladu.

Ani se nenadám a jsem na Wierchu Równiańskim (1 160 m) a po chvíli na Wierchu Wisełka (1 192 m). Mezi nimi se nachází tzv. Wykapy Czarnej Wisełky, což není nic jiného než pramen řeky, ale z důvodu vysoké sněhové pokrývky jej ani nehledám. Tady už nasazuji sněžnice, protože hřeben se již srovnává a je značně odkrytý. Do toho duje silný ledový vítr. Povrch je prašan s ledovou krustou na povrchu.

V 11 hodin dopoledne stojím na vrcholu Baraniej Góry (1 220 m). Vrcholové partyje patří do stejnojmenné přírodní rezervace o rozloze 386 ha, chrání i prameny Wisły, vzácnou faunu a flóru (např. vrbovku nicí, oměj tuhý moravský, hornici alpskou). Na samotném vrcholu je umístěna rozhledna, ze které (ale ne jen z ní) jsou nádherné výhledy do Polska, ČR i Slovenska. Je možno odtud shlédnout celé Slezské Beskydy, Beskid Mały, Beskid Makowski, Beskid Żywiecki, Tatry, Chočské vrchy, Malou Fatru, Strážovské vrchy, Javorníky, Moravskoslezské Beskydy a při dobré viditelnosti údajně i Jeseníky. Já mám to štěstí, že vidím alespoň Malou Fatru a rozeznávám moji starou, známou a oblíbenou Lysou horu v MS Beskydech.

Přechod na Skrzyczne

Dobře viditelný je i vrchol Skrzyczne se svým vysílačem, který vypadá již na dosah ruky, ale… opravdu jen vypadá. Celý hřeben od vysílače až po Kopu Skrzyczeńskou ční z mlhy a mraků jako osamělý ostrov. Celkem mě udivuje i charakter hřebene, jenž jsem schopen přehlédnout. Je široký a holý. Očekával jsem, že bude porostlý lesem, stejně jako hřebeny hor u nás v Moravskoslezských Beskydech. V silném a mrazivém větru to nebude žádný med, ale slunce nad hlavou mě udržuje v dobré náladě.

Jelikož zde není vyšlapaná žádná stopa (a jestli byla, vítr ji zavál sněhem), tak jdu víceméně na slepo směrem, kterým tuším správnou cestu. Značky se objevují jen občas, často jsou zakryté přimrzlým sněhem. Hned ze startu mě čeká prudký sestup. V hlubokém prašanu to není ani na sněžnicích až taková sranda, jak by se mohlo zdát, takže hazím držkopád a letím z kopce dolů. Naštěstí ta metrová vrstva sněhu vytvořila i dobrou tlumící a brzdící peřinu, takže pád je krátký a do měkkého.

Takto se víceméně úspěšně přesunuji až do sedla Nad Roztocznym (1 058 m). Nyní následuje přes kilometr dlouhý výstup na Magurku Wiślańskou (1 140 m). Opět nijak zvlášť neřeším cestu a jdu tam, kde tuším chodník a kde se mi jde nejlépe. Samotná hora je z jedné poloviny (spadající směrem k Wisłe) porostlá smrkovým lesem, druhá půlka a rozsocha z ní vybíhající směrem do vesnice Węgierska Górka jsou holé.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z výše zmíněné Magurky klesám do sedla pod ní. Stále ještě do mě pere slunko, takže mám perfektní náladu, jak se mi výlet daří. Ale v tomto sedle se vše mění, protože se nořím do mlhy, která zde panuje. A to až po Kopu Skrzyczeńskou, což je asi jen 5 km chůze po hřebeni.

První problém se dostavuje při výstupu na vrch Gavlasi (1 076 m). Z ničehonic mě přepadá strašná těžkost v hrudi a tep se mi zvyšuje asi na 200 za minutu. Normálně mám pocit, že se mi dostavuje infarkt. Už jsem slyšel o spoustě mladých, zdravých, sportujících lidech, které tato nepříjemnost přepadla. Zkouším to rozchodit, ale nepomáhá to. Musím se zastavit a na dobrou čtvrthodinu si dát pauzu.

Tato slabost mě přepadá ještě asi 2×, vždy jí musím řešit odpočinkem. Jakmile se dávám dokupy, zjišťuju, že mi absolutně dochází energie. Taky jsem jedl jen sardinky na snídani, tak se není čemu divit. Problém ovšem je, že mi začínají dělat nenormální problém veškeré výstupy a to se nezmiňuju o neustálém a nepříjemném přelézání i 1,5 metru vysokých návějí. Do toho silný vítr, neustále mě z jedné strany liskají ostré krystalky ledu a navíc mi v tenkých rukavicích mrznou prsty na rukou. Ke všemu jsem na jedné hůlce ztratil talířek, takže mi vždy při zapření zapadá celou délkou do sněhu.

V jednou místě jsem na tom už tak bledě, že padám na kolena, hlavu pokládám do sněhu a mám pocit, že má duše opustila tělo a že se nyní dívám sám na sebe, jak tam jen uboze ležím ve sněhu.

Obdobně jsem už na tom jednou byl na Malé Fatře, při zimním výstupu na Velký Kriváň. Tehdy jsem taky vstoupil do mlhy a za každou cenu jsem chtěl až na vrchol. Jenže povrch naprosto splýval s mlhou, do toho taky foukal silný vítr a vůbec nešlo rozeznat, kde vlastně jdu. Já ale za každou cenu chtěl až nahoru a pomocí mobilu jsem našel cestu.

Naivně jsem si říkal, že se vrátím ve svých stopách. Prd… asi po 3 minutách na vrcholu, po mnou vyšlapané cestě, nebylo ani stopy. Ale dolů jsem se dostat musel. Takže jsem zeslezl z kopce, následně mi zamrzl mobil a já poté na hřebeni dobrou třičtvrtěhodinu bloudil, zapadajíce po kule do sněhu, než jsem našel cestu ven z mlhy. Tehdy jsem už svůj život taky viděl bledě.

A tehdy jsem se i zapřísáhl, že se podobným šílenostem vyhnu, vyvaruju se jich a nebudu svoje bytí riskovat v podobných stupiditách. Asi jsem se ještě pořádně nevyškolil… Každopádně jsem bojovník, duše se mi vrátila do těla, řekla si, že mě ještě neopustí. Rychle z horní kapsy báglu tahám studentskou pečeť, kterou tu mám pro případy nouze jako zdroj okamžité energie. Bezuzdně požírám celou tabulku a ejhle, ono to opravdu funguje. Energie se vrací do těla. Poté nasazuju hrubé rukavice, které mám na snowboard, protože nemám ani v plánu přijít o prsty.

Ale samotné rukavice mě nezahřejou, musím jít. Tělo pohybem spaluje energii a ta se přeměňuje na teplo. To mi prohřeje i ruce, ale i tak to trvá půl hodiny. Snažím se nemyslet, jak je to ještě daleko, protože i to mi podkopalo psychiku společně se špatným počasím. Myslím na to, jak si dám ve schronisku pivo, ve Szczyrku něco dobrého na jídlo a jak se setkám doma s přítelkyní. A takto se mi daří překonat všechny kóty na hřebeni Zielony Kopiec (1 152 m), Malinowskou Skału (1 152 m) a Kopu Skrzyczeńskou (1 189 m) nevyjímaje.

Nad poslední jmenovanou horou potkávám první lidi - dva snowboarďáky, neskrývám radost a ihned se s nimi dávám do řeči. Na Skrzyczne to mám prý ještě hodinu. Po chvíli stojím na vrcholu Małe Skrzyczne (1 211 m), kde končí lyžařské lanovky z různých částí Szczyrku a zde již potkávám spousty nadšenců pro zimní sporty. To mi rapidně zlepšuje náladu.

Na nejvyšší horu Slezských Beskyd je to již jen 1,6 kilometru při celkovém stoupání 83 metrů. Vysílač na vrcholu je z dálky dobře viditelný, cestou míjím parádní přístřešek na bivak a kochám se pěknými výhledy na Beskid Żywiecki, Tatry, Babiu horu (1 725 m, nejvyšší horu celých Beskyd) a Malou Fatru.

V 15:35 stojím na vrcholu Skrzyczne (1 257 m), stejně vysokém jako naše Kněhyně v Moravskoslezských Beskydech. Nachází se zde několik budov, mimo jiné telekomunikační vysílač vysoký 87 metrů, horní stanice lanovky, či Schronisko PTTK na Skrzycznem. Hned jak udělám vrcholové foto, zapadám do posledního jmenovaného. Pivo je pro mě momentálně balzámem na duši.

Szczyrk

I když schronisko nabízí ubytovací kapacity, dokonce za relativně slušnou cenu 50 zlotých na osobu za noc, nezůstávám zde. Sice venku se už sešeřilo, ale jsem rozhodnut, že dnes dojdu alespoň do Szczyrku. Už tak jsem kvůli svým slabým výkonům podstatně zkrátil trasu a budu muset zbytek treku přehodnotit.

Před chatou se loučím s místním bernardýnem a hledám trasu dolů. Nedaří se mi ji vystopovat, tak se přidávám ke kolemjdoucímu turistovi, místnímu občanovi Szczyrku. Je znalý terénu, takže spolu kecáme a sestupujeme po lyžařské sjezdovce. Asi v půlce cesty se loučíme, on má namířeno do jiné části města. Mě doporučuje slézt zbytek cesty pod lanovkou. To taky dělám, sice opět na mnoha místech zapadám hluboko do sněhu, ale přece jen je to nejrychlejší cesta.

Přibližně po hodině chůze stojím na hlavní cestě ve městě Szczyrk. Ještě nahoře jsem si říkal, že sehnat zde ubytování bude hračka. Penzionů a hotelů je zde spousta, je to opravdu turistické centrum místní oblasti. Ale sehnat prázdný hotel v tak skvělé lyžařské sezóně?? Nadlidský úkol.

Beru to po výše zmíněné hlavní cestě (městem vede jen jedna) a postupně zvoním u každého penzionu, na který narážím. Ale asi po deseti pokusech ztrácím naději. Všude je prostě plno. Pak zkouším ještě jeden penzion, ze kterého zrovna vyběhl chlapík. A konečně… momentálně má prázdno, ale nemá vytopeno. Na noc mě vezme, ale jen na jednu, protože následující den už má mít plně obsazeno. To mi vyhovuje, protože zítra stejně razím dále. Nejprve mi říká cenu 100 zlotých na noc. To se mi zdá moc a chlapík nakonec zlevňuje na 50, protože pokoj je dvojlůžkový a uznává, že použiji jen jedno lůžko.

Mám krásný pokojíček s vlastním sociálním zařízením, podle mě i za rozumnou cenu na to, jaký je Szczyrk turistické centrum. A protože mám hlad, padám do nejbližší pizzerie na večeři a pivo na oslavu toho, že jsem dnešní náročný den vůbec přežil… Zároveň musím vyřešit a naplánovat, jak budu postupovat zítra.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.