Beskid Ślaşki / Slezské Beskydy a Wielka Racza, výstup na nejvyšší horu Kysuckých Beskyd

Túra na Velkou Raču v Kysuckých Beskydech

Na nejparnější červencové dny, kdy si lidé v Česku užívali prodlouženého víkendu, jsme podnikli čtyřdenní túru za poznání Beskyd trochu jinak. Naše znalosti Beskyd - notoricky známých Moravskoslezských a námi oblíbeného pásma Velké Čantoryje náležící do Slezských Beskyd - jsme se rozhodli povýšit a vydali se ještě východněji.

Po několika dobrých referencích na polskou část Slezských Beskyd jsem měl delší dobu v úmyslu zrealizovat je v rámci jedné akce. Když se v průběhu letošního roku přidala osoba ze všech nejmilejší, která do toho ráda šla, byl od záměru k realizaci jen malý krůček. Jako bonbónek jsme si přidali cílový vrcholový bod na Velké Rači, kam je to ze Slezských Beskyd, co by kamenem dohodil.

1. den: Nýdek - Velká Čantoryje - Ustroń - Rownica - Brenna - Blotny - Sedlo pod Trzema Kopcami

Vyrážíme po šesté hodině ranní z Ostravy a v Nýdku vysedáme z autobusu s tím, že to bylo pro nás na další tři dny poslední svezení. Za bod přechodu česko - polského pomezí jsme vybrali Velkou Čantoryji (995 m) jako nejznámější představitelku západní části Slezských Beskyd. Po jejím bezproblémovém dosažení spřádáme plány nad kelímkem "Radka" v tušení, že celý přechod bude "brnkačka".

Čtěte také: Velka Čantoryje a udatní spící rytíři

Následuje však první varování, když začnou krátce po vstupu k našim severním sousedům naše kolena úpět při sestupu po sjezdovce do Ustroni. Ustroń k našemu potěšení poznáváme jen symbolicky, protože nás červená stezka rychle vyvádí z města přes Wislu směrem k vrcholu Rownica. Zároveň se zlehka plní moje osobní obavy, že úsek mezi pásmy Velké Čantoryje a Baraniej Góry nebude dvakrát záživný.

Cestou k Rownici několikrát přetínáme silnici vedoucí k tamní turistické oblasti s množstvím chat, kolib a letní sáňkařskou dráhou. Pro polední pauzu volíme až tu poslední, Zbojnickou chatu, s interiérem decentně provedeným v duchu starých kolib a pěkným výhledem z terasy na českou část Slezských Beskyd. Chata se nachází těsně pod vrcholem, z něhož se naše další kroky ubírají do vesnice Brenna, jednoho z lyžařských středisek v polské části Beskyd.

Za horkého odpoledne následně konečně začínáme stoupat na hřeben. Kolem 18. hodiny dosahujeme velmi sympatického schroniska PTTK Blatnia, v chatě si dáváme dalšího "Živce" a dobíráme vodu, protože v plánu je nocování ještě asi o hodinu chůze dále, v sedle pod Trzema Kopcami (1 082 m).

V těchto místech se po pravé straně mimo turistické značení nachází nejhlubší nekrasová jeskyně v Polsku, se svojí hloubkou 24 metrů. Ale v pokročilém čase ji nemáme zájem hledat a nacházíme na odlehlém místě v lese vhodné místo pro přespání. To se nedaří dle představ díky silnému nočnímu větru a aktivním místním dřevorubcům, kteří se dali do díla už před pátou ranní.

2. den: Sedlo pod Trzema kopcami - Klimczok - Skrzyczne - Barania Góra - Kowalówka

Přibližně po půlhodince chůze druhého dne dosahujeme krásného vrcholu Klimczok (dříve též Goryczna Skalka, 1 117 m). Z něho je krásně vidět nejvyšší bod druhého dne i celého výletu - Skrzyczne. Zároveň na vrcholu objevujeme jakýsi památník oslavující turisty a malou budku, určenou patrně pro přespání - škoda, že takové věci člověk neví dopředu.

Z Klimczoku je možné pokračovat dvěma cestami na rozdvojený hřeben. První vede po červené značce přes vrcholy Kotarz (974 m), Grabowa (907 m), Bialy Krzyź (941 m) a Malinów (1117 m) na Malinowskou Skału (1152 m) a pokračuje pásmem Baraniej Góry.

My však volíme druhou variantu a scházíme za cenu velké ztráty výšky do města Szczyrk (515 m) s ideou následného dosažení Skrzyczneho (1 257 m), nejvyššího vrcholu Slezských Beskyd s dominantním vysílačem. Přece jen, když už tam jsme, chceme vyjít na nejvyšší vrchol. Navíc nás k tomu vedou i racionální důvody. Po cestě nenacházíme žádné prameny, takže si ve městě potřebujeme dokoupit vodu.

Hned za městem docházíme asi dvacetičlennou partu malých dětí s rodiči, která má evidentně stejný cíl. V dopoledním parnu jen závidíme některým dítkám vykračujících si nahoru jen s lahví vody v ruce. Celé stoupání je vedeno pro nás docela podivnou trasou, obcházející kopec snad ze všech stran. Ale těší nás pohled na celkem vzdálený Klimczok a kopce, po kterých jsme šli včera. S výjimkou oné skupiny na vrchol neproudí žádné závratné davy lidí, příjemná změna proti přelidněné Lysé hoře.

S dětičkami se během výstupu a různě zvolených přestávek asi tak desetkrát míjíme, abychom dorazili na vrchol přesně v jejich středu. Před vstupem na vyhlídkové místo však dáváme přednost včasnému obsazení místa u pultu zdejšího schroniska PTTK. Oproti dalším poznaným chatám disponuje trochu vyššími cenami, ale pod dojmem hrdosti ze zdolání kopce si člověk rád dopřeje i kousek buchty za 10 złotek či talíř źurku za 15 zł. a přihodí zdejšímu houslistovi v kroji něco do klobouku.

Vracíme se k vyhlídce, děláme si vrcholové foto a kocháme se pohledem na všechny strany. Výhledy budou v následném pochodu hřebenem podobné.

Samotný hřeben připomíná charakterem spíše Jeseníky než Moravskoslezské Beskydy, tudíž příjemná změna a naplnění referencí, že polské Beskydy "jsou úplně něco jiného než Moravskoslezské". Pro nás s prochozenými Beskydami je zajímavý především pohled vpravo, kde vidíme vše, na co jsme "zvyklí". Velkou Čantoryji, za ní vykukující Ostrý, pak Travný a v lehkém oparu znemožňujícím vidět celý vysílač na nás i na polské straně dává pozor nezaměnitelný tvar Jejího Veličenstva královny Moravskoslezských Beskyd. Po levé straně se vypíná Beskyd Mały a před námi lehce vlevo Kysucké Beskydy a Oravské Beskydy (Beskid Źywiecki). Co i začínající turista jako já pozná zaručeně, je vrchol Velkého Rozsutce a tím Malou Fatru.

Při pochodu hřebenem ze Skrzyczneho postupně zdoláváme vrcholy Male Skrzyczne (1 211 m), Malinowska Skała (1 152 m) - s fotogenickými skalními útvary rozhodně stojící za zmínku i pozornost - stejně vysoký Zielony Kopiec a Magurka Wiślańska (1 129 m).

Většinu této trasy nás doprovázejí hromy z údolí, následně se mračna přesouvají až na úbočí Skrzyczneho a pokračují v našich stopách. Na Baraniu Góru (1 220 m), jejíž název celý masív polských Slezských Beskyd nese a na jejímž západním svahu pramení řeka Wisla doslova dobíháme v době, kdy je bouřka přímo nad námi a nacházíme chabé, ale aspoň nějaké, útočiště za betonovým soklem rozhledny.

Po nucené pauze scházíme dolů ke schronisku PTTK Barania Góra. Zvenku je to naprosto vybydleně vypadající dům připomínající zotavovnu ROH, kde máme problém najít vchod. Vnitřek celkem útulný, ale horká čokoláda ve stylu za hodně peněz trochu málo muziky a zákaz pít vodu na toaletách svědčící zřejmě něco o hygienických podmínkách. Tedy nic, co by nás tam táhlo na dovolenou.

Plán na nocování je u pramene řeky Olzy na svahu hory Ganczorka. Problém je v tom, že těch pramenů je 6 a za začínajícího šera nenacházíme ani jeden. Nepomohly ani nasbírané informace z internetu, že pramen je dokonce označený. Nakonec celkem nečekaně rychle vycházíme z lesa do osady Kowalówka.

Hned u prvního domku plápolá oheň. Poprosíme o trochu vody a pan a paní nám dokonce nabízejí přespání přímo u nich na zahradě. To nám připadá trochu žinantní, ale líbí se nám travnatý dětský fotbalový plácek přímo za jejich domkem. Po ujištění, že i kdyby to bylo soukromé, stejně nám nikdo nic neřekne, děkujeme za ochotu a tím považujeme druhou etapu za ukončenou právě ve chvíli, kdy nad nejjižnější partie Slezských Beskyd padá tma.

3. den: Kowalówka - Zwardoń - Uplaz

Na třetí den je naplánovaný cílový bod na Velké Rači (Kysucké Beskydy). Tím, že máme něco nadejito z prodlouženého předchozího dne, o jejím dosažení nepochybujeme. Plánem B byl návrat přes Istebnou a Kiczory na českou stranu, ale není důvod k němu přistupovat. Sil je dost a Velká Rača jako cílový bod je lákavější než pro nás ohrané a známé kopce. Ráno se loučíme s právě snídajícími našimi sousedy na jednu noc a ještě jednou děkujeme za vodu a ochotu.

Přes okraj Koniakówa a první vrcholek třetího dne Solowy Wierch (852 m) scházíme do města Zwardoń, kde v klidu obědváme a říkáme si, že na Rači budeme kolem šesté. Pokračujeme v poledním horku po červené polské stezce kolem schroniska pod Skalanka a dále přes Kikulu (1 087 m) a Maguru (1 067 m).

Přesně v šest hodin jsme vyšlápli na kopec, ze kterého je vidět vrchol Velké Rači. Jenomže se nám zdá daleko a po třech těžkých dnech a hlavně v tom teplotně nejžhavějším odhadujeme dobu chůze na hodinu a půl. Rozhodujeme se pod kopcem přenocovat s tím, že Raču zdoláme ráno. Až poté objevujeme na jednom stromě cedulku s názvem Uplaz. Pohled do mapy říká, že jsme opravdu jen kousek, ale sil už najednou tolik není a rozhodnutí neměníme. Zároveň si v noci užíváme lesní život se vším šramocením, které je ukončeno nefalšovanou kysuckou bouřkou.

4. den: Uplaz - Velká Rača - Oščadnica

Ráno dáváme dřívější budíček, ať jsme nahoře co nejdříve. A ouha, vrcholu Velké Rači (Wielkiej Raczy, 1 236 m) dosahujeme po necelých 40 minutách. Prostě úsudek nás večer zradil. Ale nelitujeme. Přicházíme ke schronisku PTTK na Wielkiej Raczy v 7.15. Tak si můžeme vychutnat překvapené pohledy skupiny mladíků, kteří sedí za stolem před chatou. Skleněné kuželky, prázdné plechovky, podepřené hlavy a coly na stolech svědčí o tom, že nejsou unaveni jen turistikou, ale předchozí večer to na Rači opravdu žilo.

Počkáme na otevření chaty a u hrnku herbatky si užíváme triumfu. Po nezbytném kochání z vyvýšeného podia a focení vyrážíme dolů do Oščadnice. Na vrchol právě přibíhá pán se slovenským státním znakem na tílku, se kterým prohazujeme pár slov. Oproti nám se tímto nádherným beskydským vrcholem moc neopájí, po cucnutí z bidonu už opět míří během dolů. My volíme po zjištění informací od onoho běžce trochu nešťastně delší cestu do spodní části Oščadnice, jejíž konec se neskutečně táhne, čemuž napomáhá vytrvalé obtěžování ovádů, a chůze po otevřené louce, která je příhodným místem pro ostré pálení slunce. Ale od zdárného konce výletu před polednem nás už nemůže odradit.

Přechod Slezských Beskyd (a Kysuckých Beskyd) se startem v Nýdku a cílem v Oščadnici nám trval tři a půl dne. Celková délka trasy byla 84 km s převýšením asi 3 900 m. Nutno podotknout, že jsme poměrně nezkušení trekaři, málo zvyklí na chůzi s těžkým batohem.

Celé Slezské Beskydy na polské straně jsou perfektně značené, během 67 km Polskem jsme ani jednou nesešli ze stezky. Prameny vody přímo u stezek jsme našli jen na začátku při výstupu na Čantoryji (rozcestí Padový) a pak až v závěru před Velkou Račou. Nicméně díky množství horských chat, chalup i vesnic či měst v blízkosti trasy, není s vodou velký problém.

Pochod lze samozřejmě snadno vést jako přechod po chatách. Všechny chaty, které byly naznačené v mapě, jsou plně funkční a až na výjimky působí přívětivým dojmem. Informace o většině z nich jsou snadno dostupné i na nejrůznějších polských webových stránkách. My jsme to však pojali jako test, co vydržíme v pravém smyslu slova trek.

Mapa

• Beskid Śląski, 1:50 000, EKO-GRAF Wroclaw 2007

Zdroje

• cs.wikipedia.org
• www.wikipedia.pl
• www.mapyonline.pl
• www.szlaki.net.pl

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.