Serra da Estrela, horská turistika v Portugalsku a nejkrásnější turistické trasy v portugalských horách

Na hory do Portugalska

Portugalské hory nebývají příliš častým cílem českých turistů. Důvodem je zřejmě značná vzdálenost i poměrně slabá propagace. Pokud však budete plánovat cestu do Portugalska a máte rádi hory, nevynechejte některé z mnoha zdejších pohoří. Tento článek pojednává o jednom z nich - Serra da Estrela - ve volném překladu "Hvězdné hory".

Toto pohoří leží na východě Portugalska v regionu Beiras. Dopravní dostupnost je poměrně dobrá. Jedno ze vstupních měst do národního parku, Guarda, leží přímo na hlavní silnici (dálničního typu), která, zjednodušeně řečeno, vede ze Španělského území (Salamanca, Ciudad Rodrigez) až na pobřeží do Porta, což znamená, že se návštěva hor dá docela jednoduše zkombinovat s návštěvou pobřeží a přístavních měst. Stejně tak je možné využít služeb železnice či autobusové dopravy.

Do větších měst vedou spoje ze všech směrů, ale dále je pak nutné využít místní dopravu na niž je nutno se informovat na místě. Jízdní řády na místních zastávkách nenajdete a s místními horaly si bez znalosti portugalštiny poradíte jen stěží. Na druhou stranu ochota a jazykové znalosti personálu informačních středisek jsou skvělé.

Serra da Estrela je prudce se rozvíjející region. Je to v důsledku rostoucího významu turistiky a také silného přílivu investic z fondů Evropské unie. Mnoho zahraničních turistů, zejména Francouzů, Němců či Britů, využívá možnosti nákupu stále relativně levných nemovitostí v atraktivních lokalitách a spojují tak příjemnou možnost trávení letní i zimní dovolené s výhodnou investicí do budoucna. Nemusíte se však obávat příliš civilizovaných hor. Do vyšších a méně dostupných partií se turisté ještě nedostali a život tu dále běží v poklidných venkovských kolejích.

Čím je serra da Estrela zajímavá? V první řadě přírodou, národní park tu byl založen vzápětí po nastolení demokracie - v roce 1976 . Kombinuje se tu mediteránní klima s alpínským, což umožňuje život mnoha specifickým druhům rostlin a živočichů a také se tu poměrně harmonicky střetává s přírodou i člověk, který odpradávna využíval hory k extenzivnímu pastevectví. Dále tu leží nejvyšší vrchol pevninského Portugalska Torre (1 993 m). Je možné ho zdolat po svých, ale i mnohem jednodušeji po úzké horské silničce, která vede ke sjezdovkám na vrcholu.

Tím se dostáváme k další možnosti vyžití - lyžování. Portugalsko určitě není lyžařskou velmocí a místní svahy se nemohou těm alpským zdaleka vyrovnat, ale pokud hledáte něco nového, proč ne. Skipark na Torre nabízí osm sjezdovek s různou obtížností a čtyřsedačkovou lanovkou a několika menšími vleky. Sněhovou pokrývku v nejvyšších partiích obvykle najdete od listopadu do května.

My jsme ale nevyrazili do Portugalska lyžovat, ale chodit po horách. Treking určitě nepatří k nejoblíbenějším portugalským radovánkám o čemž jsme se v následujících několika dnech aktivně přesvědčovali. Brožurkou slibované značení zdaleka neodpovídalo nám známému standardu a tak přišly vhod staré katastrální mapy, které jsou v brožurce černobíle, ale celkem kvalitně okopírované. Jediným problémem je občasná neaktuálnost obsahu jako například chybějící linie nového elektrického vedení nebo nejnovější silnice vybudované v současném stavebním boomu z peněz EU.

Značení v této oblasti tvoří různé varianty červených a žlutých pruhů ale místy je velmi nespolehlivé až mizející. možná už někoho napadla otázka proč jsme si nekoupili turistickou mapu. I nás to napadlo, ale kromě výše zmiňované brožurky jiná neexistuje (kromě katastrálních map, které si můžete objednat na katastrálním úřadě v Lisabonu). Nespornou výhodou ale je, že uvedený průvodce je k dostání zdarma ve všech informačních centrech a pokud vládnete angličtinou (nebo jiným světovým jazykem) je jednoduché si o něj elektronickou poštou požádat (turismo.estrela@mail.telepac.pt).

Serra da Estrela je protkána celkem hustou sítí cest. Hlavní je stezka označovaná jako T1 (značená souvislým červeným pruhem) je hřebenovou túrou procházející pohoří od severozápadu k jihovýchodu. z ní se odděluje několik značených cest které ji spojují s úbočními stezkami T2 aT3, a které vedou méně náročným terénem v obydlenější krajině.

Je výborné zvolit kombinaci úboční cesty s hřebenovou. Hřebenová část nabízí liduprázdné kamenité hory s krásnými výhledy do rozsáhlých ledovcových údolí, kde jsou jezera ledovcového původu, často ještě zpevněná a přetvořená na přehrady a travnaté planiny s občasnými jezírky vrchovištního typu. Za celý několikadenní přechod jsme na hřebenu, vyjma několika pastevců nikoho nepotkali. Nejlepším obdobím k trekingu v horách je tu červen až září pro hlavní hřeben. V nižších oblastech se sezóna prodlužuje až o měsíc na obě strany.

My jsme navštívili Estrelu v parném počátku srpna. Volili jsme cestu začínající na nejvyšším vrcholu pevninského Portugalska - Torre (1 993 m). Je to plochý nevýrazný vrchol se dvěma vysoko se tyčícími kopulemi leteckých radarů postavených za Salazarova režimu v 50. letech a opuštěných v letech sedmdesátých. Úzká horská silnice vás dovede až na vrchol a ušetří namáhavé a pozvolné stoupání z Guardy. Výhodou je velké parkoviště (neplacené), kde není problém nechat auto i několik dní - Portugalci prostě nejsou žádnými velkými velkými fanoušky vysokohorské turistiky a všude rádi jezdí autem. Když jsme si na Torre vyndali z auta všechno "nádobíčko" a natěžko vyrazili vstříc horám, působili jsme dost exoticky.

První problém, který se potom cyklicky opakoval, bylo najít značku. Portugalci totiž končí se značením ve chvíli, kdy je cíl na dohled a znovu začínají až ve chvíli, kdy znovu přestává být vidět (a to platí pouze pro dobře značený hřeben, úboční cesty jsou značené jen sporadicky). Mapy v průvodci jsou ale poměrně přesné a s jistou dávkou zkušenosti a větší dávkou štěstí se směr dá odhadnout.

Samostatnou kapitolu pak tvoří navigace za pomoci domorodců, kteří jsou plní ochoty, velmi afektovaní a hluční a obyčejně jim nevadí, že jim nerozumíte ani jediné slovo. Nejednou se k nám ve snaze pomoci seběhla na náves dost velká část obyvatel osady. Musím ale poznamenat, že to co jsme z posunků vyrozuměli bylo většinou správné.

Cesta z Torre do Vale do Rossim je nádherná hřebenová partie. Vybrali jsme si ji k přenocování. Stanování je v národním parku samozřejmě zakázané kromě nouzových případů, ale vzhledem ke vzdálenostem k nejbližším kempům se téměř každé přenocování na hřebeni dá označit za nouzové. Cesta je relativně nenáročná a travnatá údolí se stádečky ovcí a koz se střídají s vyprahlými kamenitými planinami. Slunce tu pálí mnohem více než u nás a slábnout začíná až kolem šesté večerní.

V poledním horku je lepší zvolit siestu někde ve stínu, který se tu ale nehledá lehce. O to příjemnější je pohled na Vale do Rossim (1 437 m). Původem ledovcové jezero s hladinou zvýšenou umělou hrází. Voda je tu čistá a chladná, koupání osvěžující. Je tady i kavárna, kemp a také zdroj pitné vody, která na hřebeni samozřejmě není. Nás však cesta vedla dál na severozápad po nižší části hřebene porostlé rozsáhlými křovisky a ohořelými stromy svědčícími o častých letních požárech. Nádherné hájky jedlých kaštanů, které zvou k postavení stanu raději vynechte. Ostny obalů loňských plodů dokáží proniknout i sešlapaným sandálem natož pak podlážkou stanu nebo karimatkou.

Po dalším dni už trošku únavného pochodu po hřebeni se těšíme na sestup do civilizace. Začíná žlutá značka, kterou v příštích dnech uvidíme jen vzácně. První civilizací je turistické městečko Gouveia. Krásné a starobylé i s atmosférou, ale přeci jen už trošku přelidněné (zvláště Francouzi a Brity). Dáme si kávu a koupíme výborný portugalský domácí chléb. Pitnou vodu zde najdete v každé vesnici. Obecně platí, že tam, kde je kohoutek se jedná o vodu užitkovou, protože pitná voda je ta pramenitá, volně vytékající. Většinou ji najdete přímo v centru vesnice po obrazem některého ze svatých. Jak se vzdalujeme od Gouvei, procházíme dalšími nádhernými vesnicemi a pak už jen vesničkami a osadami.

Přespali jsme na vrcholku Senhora do Desterro (800 m). Poutní místo s malou kapličkou, ale dojem kazí nová silnice, která slouží k dopravě do lyžařského střediska na Torre. Čeká nás ostrý nástup na hřeben zpět do Vale do Rossim. Tentokrát už jsme využili místního kempu a znovu i vodu místního jezera. Večer ještě trochu levné sangrie a pořádně si odpočinout před závěrečným stoupáním zpět na Torre. Cestu už známe a tak to jde celkem rychle. Auto je na svém místě a tak nám trek šťastně skončil. Pro nás je to závěr naším putováním po Španělsku a Portugalsku a čeká nás ještě 2 800 km domů.

Literatura

Barbosa, A., Correia, A. (1992): Discovering the region of the serra da Estrela. National Park Reserves and Nature Conservation Department. Lisboa. 119 s. ISBN 972-9

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.