Přechod: Rychlebské hory a Žulovská pahorkatina, turistika v kouzelných horách v českém Slezsku

Treking v českých horách

Rychlebské hory se nacházejí severně od Jeseníků a jejich nejvyšší hřebenová část tvoří hranici s Polskem, přičemž u našich sousedů mají hory v severní části název Góry Zlote a na jihu Góry Bialskie. Střídají se na nich jehličnany (smrky) s listnáči (převažují buky) a tvoří je převážně krystalické horniny a granity.

My svoje putování začínáme v nejsevernější obci českého Slezska v Bílé Vodě, kde na úvod hodláme poobědvat. I proto vysedáme na zastávce pojmenované "Bílá Voda, restaurace". K našemu nemilému překvapení však zjišťujeme, že pohostinské zařízení je mimo provoz, a jak nám sdělí jedna místní občanka, prý je tomu už slušnou řádku let (nefungují ani potraviny).

Vyrážíme tedy po asfaltce na konečnou stanici autobusu, kam jsme se mohli, znát okolnosti, v klidu svézt. Co čert nechtěl, netrvá dlouho a míjí nás autobus vracející se zpátky do Javorníku, nerad bych se mýlil, ale řidič se při pohledu na naše maličkosti obtěžkané těžkými batohy vesele šklebí. Jako by se bavil tím, jak jsme naletěli.

Z Bílé Vody na Borůvkovou horu a Koníček

Krátce zastavíme na rozcestí u bývalého zámku, příliš se ale nezdržíme. V objektu se nachází psychiatrická léčebna, a protože bychom neradi upoutali pozornost místních zřízenců, obědváme radši až na louce kus za Bílou Vodou. Odtud se nám nabízejí první výhledy na okolní hory, mezi nimiž se zvedá do výše náš první cíl, Borůvková hora. Následně k ní vystoupáme po hraniční cestě s Polskem, na niž jsme se napojili v sedle Růženec.

Borůvkové hoře (899 metrů) vévodí rozhledna vybudovaná v roce 2006, přičemž se na jejích úpravách doposud pracuje. Přes den se na ni dá v rámci otevíracích hodin vystoupat a z jejího ochozu shlédnout nejen Rychlebské hory, ale například i Králický Sněžník. Severovýchodně směrem do Polska se pak táhnou víceméně nekonečné roviny, na nichž zaujmou hlavně obrovité přehradní nádrže využívané k rekreačním účelům (Jezioro Nyskie a Jezioro Otmuchówskie).

V budově pod rozhlednou se také nacházejí panely s texty a fotkami připomínajícími setkávání českých a polských disidentů před a v průběhu roku 1989, přičemž, jak prozradím s předstihem, tabule se stejným tématem se vyskytují i podél pohraniční cesty. A abych nezapomněl, jako bonbónek se dá u rozhledny i občerstvit – pivo, grog, čaj nebo káva, časem možná budou nabízet i širší sortiment.

My však s hlavním občerstvením vydržíme do obce Travná, která se prvně připomíná k roku 1290 a do roku 1948 se jmenovala Krutvald. V místě se nachází nejenom kaple Panny Marie Salettské se "zázračným" radioaktivním pramenem a nezvykle ohromný kostel v novogotickém slohu, ale i restaurace, která nás, jak již padlo, silně zajímá. Pivo i jídlo lze jen doporučit, hlavně aby obsluha příliš nezpychla a nezkazila se.

Posilněni pokračujeme přes krásné louky nad Zálesím ke Koníčku. K vrcholové kótě (850 metrů) nakonec nedojdeme. Stany rozkládáme kousek pod ní nedaleko hranic s Polskem v místě, kde pramení pitná voda, neb by nám, jít dále, pěknou chvíli trvalo, než bychom našli další vhodné místo pro doplnění prázdných láhví.

Přes noc se rozprší a lije i ráno, čehož náš stan, jenž jsme si soukromě dovolili označit písmenem A, využívá k odpočinku. Zatímco stan B pilně vaří a hrabe se v batozích, my spokojeně spíme a vstáváme až s devátou po upozornění, že déšť konečně ustal. Přesto se ale stačíme nasnídat a zabalit dřív, než se to povede "béčku", vyrážíme s desátou.

Na Koníček jdeme pěšinou podél hraničních patníků. Z namoklých větví kape voda a tráva i keříky borůvčí nám máčí boty, co je však nejhorší, padla neprůhledná mlha, která nás bude doprovázet celý den. Nedaleké kmeny stromů se ztrácejí v bílé kaši, a tak se nám odnikud nenabídne slušný výhled na okolní kopce. Ale co, nezoufejme, i zakaboněný les má svůj tajemný půvab, vraťme se k samotnému putování.

Kousek za Koníčkem přicházíme na oficiální turistický hraniční přechod a po průzkumu mapy se rozhodneme pokračovat směrem ke Špičáku po zelené značce Polskem. Jak se záhy ukáže, obsahuje mapa KČT z roku 2002 (možná už ale byla vydána nová verze) poněkud klamné údaje. Cesta na rozdíl od ní vede v podstatě nestále po hranicích, zpět do vlasti se vracíme na dalším oficiálním turistickém přechodu u Hraniček, což jsou rozsáhlé pastviny na místě bývalé obce. Bohužel při přechodu louky kvůli mlze nevidíme ani stromy, jež ji obklopují, působí to zvláštně. A stejně zajímavě působí, když uprostřed luk nalézáme u rozcestníku schránku s vrcholovou knihou.

Přes Břidličný vrch a Kovadlinu na nejvyšší vrch Rychlebských hor

Obědváme z vlastních zásob u chaty nad pramenem pod Stráží, vodu lze získat i o něco dál, zhruba tři sta metrů pod sedlem Peklo, kde na ni upozorňuje cedule. To už ale přicházíme přes Břidličný vrch (926 metrů) a Kovadlinu (989 metrů) cestou, která nepochybně zaujme každého milovníka hor, na nejvyšší vrchol Rychlebských hor Smrk (1 125 metrů).

Fouká a kolem nás plují mraky, citelně se ochlazuje. I proto zalézáme do dřevěné budky a oblékáme se. Pojídáme pamlsky a čekáme na posledního člena naší výpravy, který k našemu neskonalému údivu pořád setrvává v kraťasech a tričku, přičemž nechápe, proč by mu měla být, podobně jako nám, zima.

Nyní zbývá jen vyřešit, kde zakončíme denní putování. Jako nejzajímavější varianta se nám jeví útulna Mates, na niž upozorňuje rozcestník. Sejdeme tedy k ní a zjistíme, že o žádnou útulnu nejde. Jedná se o obyčejnou dřevěnou budku, která jako by z oka vypadla boudičce na Smrku. I proto kvůli sílícímu větru sestupujeme ještě o něco níž a táboříme na rozcestí Tři studánky, kde navzdory názvu žádný pramen nespatříme. Naštěstí jsme si s předstihem nabrali dostatek vody, a tak nemáme nouzi.

Lví hora

Ráno náš stan A opět vstává později a sbalí vše dřív než stan B, co je však hlavní, vyčasilo se. Ukazuje se jasně modré nebe, a tak hned panuje veselejší nálada. Navíc nám výstup na Lví horu (1 040 metrů) nabídne i skvělé výhledy. Jako na dlani máme před sebou nedaleký Smrk i další kopce Rychlebských hor, k nimž se přidá i masiv Hrubého Jeseníku, načež jeden pomalu začne litovat, že podobné počasí nepanovalo i včera. To by bylo pokoukáníčko! Vrátit se kvůli tomu na hřeben ale nemíníme.

Nádherné výhledy na navštívené hory se nám ostatně otevřou i kousek nad Horní Lipovou, oblasti Jeseníků pro změnu vládne Šerák. A aby toho nebylo málo, v dáli vykoukne i nejvyšší hora Jeseníků Praděd se svým neodmyslitelným vysílačem. Znepokojivě vzhledem k okolní krajině působí snad jen obrovitý vápencový lom u Smrčníku.

Neustále od něho i k němu směřují náklaďáky a značka vede k naší nelibosti chvíli vedle nich po silnici, zkrátka nic moc. Naštěstí ale těžaři počkají s odstřelem do chvíle, než opustíme inkriminovanou oblast a neohrozí nás tak létajícím kamením.

Léčivé prameny

Následná zastávka nás poněkud zklame. Jeskyně Na Pomezí je uzavřena. Vynechává každé pondělí, a to právě nastalo, přičemž provozovatele neoblomila ani skutečnost, že následující den máme státní svátek spojený s oslavami vítězného ukončení druhé světové války. Není otevřen ani přilehlý bufet, a tak bez vody vyrážíme do Lázní Jeseník.

Ty byly založeny roku 1822 coby první vodoléčebný ústav na světě Vincencem Priessnicem, pročež neudiví, že se zde nachází Priessnitzovo sanatorium a Priessnitzův pramen. Okolo lázní navíc vedou kolem dalších pramenů naučné okruhy jak pro pacienty, tak i pro další návštěvníky, a abych dodal lázním mezinárodní lesk, uvedu, že se zde léčil například ruský spisovatel N.V. Gogol.

My se v Lázních Jeseník zastavíme na pozdní oběd a posléze se vydáváme rovnou na sever. Při odchodu z městečka mineme prapodivnou kompozici plastik moderních sochařů, jež mezi námi zřejmě k lítosti tvůrců nevyvolaly žádný velký ohlas, vodu dobíráme u Večerního pramene. Poté podél několika dalších pramenů obtáčíme Studniční vrch a od Riperova kamene, kde se zase jednou nachází vrcholová knížka, sestupujeme prudce dolů.

Jdeme a jdeme, až nás náhle zarazí stará zeď vybudovaná v lese. Díváme se do mapy a nenacházíme o ní jedinou zmínku, rozhodneme se tedy prozkoumat, co se nachází v hloubi lesa. Objevujeme pár ruin dávno zaniklých stavení i další kupy kamení, docházíme na turistické tábořiště kryté stínem skal, v jehož blízkosti se citelně ochlazuje. Místo působí až mysticky a tento dojem následně potvrzuje i pyramidovitě se zvedající zeď, která končí až u Mariina pramene, vyznačeného na mapě.

I proto se nakonec shodujeme, že se jedná o bývalý lom a terasy nejspíš sloužily k lepšímu pohybu pracovníků i k tomu, aby balvany nezavalily přístupovou cestu. Jisti si svým vysvětlením však nejsme a pravda může být úplně jinde, škoda, že se v daném místě nenachází nějaká zmínka o minulosti zajímavého koutu.

Kaltenštejn

Posléze ještě uvažujeme, že jsme se na daném místě mohli utábořit, byť se klubou i skryté obavy, zda by na nás v noci nezačal vzhledem k mystickému prostředí házet kameny nějaký skřet. To už se mění krajina. Vysoké hory zůstávají za našimi zády a obklopují nás rozsáhlé louky s rozesetými usedlostmi, jež vzhledem k horském terénu vypadají jako z úplně jiného světa.

Míříme na Hradisko a na něm se nacházející zřícenina hradu Kaltenštejn připomínán prvně roku 1295) předčí všechna naše očekávání. Zaujmou nás zbytky zdí i zčásti zasypané sklepení, bývalému sídlu jednoznačně kraluje poškozená válcová věž.

Navzdory příznivým podmínkám k táboření hrad opouštíme a náš odchod, jak si dovolím upozornit, nezpůsobil strach ze zlé hraběnky, která podle pověsti byla zakleta v bílou paní, ale jiné důvody. Závěr dne nás totiž zastihuje v obci Černá Voda, kde zastavujeme v hostinci u Kaštánku, abychom zhodnotili nejen dnešní, ale i předchozí dny putování. K spánku se odebíráme za svitu čelovek do blízkého smrkového lesa.

Přes Smolný vrch do Velké Kraše

Další den k ránu opět sprchne, naštěstí déšť brzy ustane. Poté, přičemž náš stan A vstává tradičně později, pokračujeme dál na sever. Nadobro přitom opouštíme Rychlebské hory a noříme se do svrchovaného území Žulovské pahorkatiny, kde nás čeká víceméně jediná zastávka, jež se honosí titulem Smolný vrch (404 metrů). Kopec nabízí slušnou vyhlídku na Rychlebské hory a pár zajímavých skalních útvarů, mezi nimiž vyniká chráněná národní přírodní památka Venušiny misky.

Běží o kruhové prohlubně v kamenech a původně se o nich mluvilo coby o obětních miskách pohanských předků, dnes jsou spíše opředeny pověstmi o pobytu nadpřirozených "Venušiných lidiček". Jak ale oni lidičky přesně vypadali, netuším. Naše putování záhy končí ve Velké Kraši, kde nasedáme na vlak, pročež závěrem pouze dodám, že má-li někdo zájem o nepříliš frekventovanou, leč nádhernou oblast, nechť neváhá a zamíří do tohoto koutu naší republiky. Jistě nebude ani trochu zklamán.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.