Rodna, přechod (hřebenovka) malebného lučnatého pohoří ve Východních Karpatech v Rumunsku

Přechod pohoří aneb rumunské Roháče

Tak jako posledních několik let jsme se i letos rozhodli uspořádat pěší kurz do Rumunska pro studenty Masarykovy univerzity. Naše volby padla na pohoří Rodna. Toto nádherné opuštěné pohoří se nachází na severním okraj Východních rumunských Karpat a svým charakterem se podobá Nízkým Tatrám nebo Roháčům. Tvoří jej převážně krystalické břidlice s místy vystupujícími vyvřelinami a vápenci.

My jsme si naplánovali pětidenní pohodový přechod tohoto pohoří doplněný návštěvami Kluže, Oradei a termálních lázní Baile Felix. Celá hřebenovka Rodny měří ze západu na východ něco přes 50 km a je charakteristická dlouhými a prudkými nástupy a nevelkými převýšeními (100 - 200 výškových metrů) v centrální části.

1. - 2. den

Nejúnavnější na cestování je cesta sama. Po celodenním trmácení se Karosou, zpestřeným pouze občasnými zastávkami na benzínkách, odpočívadlech a státních hranicích jsme pozdě večer přijeli do malé rumunské vesničky Negreni. Tady je naše tradiční tábořiště na pěkném místě u řeky, asi kilometr za vesnicí.

Druhý den jsme opět pokračovali busem, tentokrát již ne po kvalitních maďarských silnicích, ale převážně po rumunských okreskách. Cestou jsme se zastavili na prohlídku Kluže, kde jsme také vyměnili eura za rumunské leie. V Rumunsku se v současné době platí starými i novými lei. Na těch nových chybí čtyři nuly, což přináší další zajímavý rozměr při již tak složitém placení.

Navštívili jme zde i jednu z restaurací, ale místní kuchyně nás příliš nezaujala. Připadali jsme si jako bychom se vrátili v čase tak o 20 let. Po prohlídce města jsme dále pokračovali autobusem do sedla Setref, kde měl druhý den začít náš přechod.

Postavili jsme stany a protože v sedle byla útulná hospůdka s venkovním posezením, začal krátký seznamovací večírek při kytaře, který se pro některé hodně protáhl. Litují asi zejména ti, kteří si do hospody nevzali čelovku a při zpáteční cestě ke stanům okusili kouzlo místních zabahněných potůčků.

3. den

Další den jsme ráno konečně zahájili náš přechod. Vstávání do zamračeného dne, nabalení batohů na pětidenní pochod, vyhledání pořádné sukovice na "boj" s místními psy a mohli jsme vyrazit. Počasí nebylo nic moc, ale většina byla ráda, že si po dvou dnech v autobusu konečně protáhne kosti.

Na začátek nám příroda přichystala několikakilometrové prudké stoupání, kterým jsme se z 819 m n. m. dostali během dvou hodin až do takřka 1 200 m (Capu Muntelui 1 194 m). Postupně začalo drobně mrholit, pak pršet, foukat, prostě ideální počasí na turistiku. Navíc se přidala mlha, bylo vidět na 20 m a na poměrně málo orientačně přehledných místech zmizelo značení a začali jsme na dobře spasených pastvinách trochu bloudit.

Díky buzole jsme si udrželi směr a na okraji lesa po zhruba kilometru opět narazili na značení. Pár výškových metrů jsme sklesali a pak začali znovu stoupat, tentokrát až do 1 450 m. Naštěstí déšť začal pomalu ustávat a tak poslední část po loukách okolo Muncelul Raios (1 703 m) byla příjemnou procházkou.

Zakempovali jsme v sedle Pietrii (1 196 m), u salaše, v jejíž blízkosti byl malý pramen. Tento den jsme vystoupali 820 výškových metrů a sešli 475 m. Poklidnou noc nám k ránu přerušili místní domorodci se svými psy, kteří se asi hodně divili, kdo se jim to u salaše usídlil.

4. den

Také následující den jsme začali rychlým nabíráním výškových metrů. Na některých členech výpravy se únava z předchozího dne v kombinaci s prudkým stoupáním s 20 kilovými batohy začala projevovat. Nicméně všichni statečně šlapali, případné nadávky na vedení polykali mezi zuby a po necelých dvou hodinách jsme se dostali na vrchol Vf. Batrana (1 710 m).

Počasí, i když lepší než předchozí den, nás stále nenaplňovalo přílišným optimismem. Zamračeno, občas mlha, občas drobný deštík, na hřebeni nepříjemný vítr. Někteří jedinci se snažili zahřívat různými druhy domácích pálenek, nejlepší variantou se ale ukázala termoska s horkým čajem. Dlouho jsem přitom váhal, jestli ji nemám z důvodu redukce váhy nechat raději v autobuse.

Z Vf. Batrana vedla naše trasa převážně po vrstevnici a až v poslední části jsme ještě vystoupali přibližně 200 výškových metrů do sedla Tarnita La Cruce (1 985 m). Tady jsme měli původně v plánu se utábořit, ale mlha a neskutečný vichr, který si se slabšími jedinci doslova pohrával, nám změnily plány. Operativně jsme se rozhodli přesunout k jezeru Rehra, které jsme spíše tušili v mlze někde pod námi. U jezera bylo počasí přece jenom snesitelnější, a tak se každý pokusil najít kousek rovného místa na stan a uvařit.

Kombinace odpočinku, dobrého jídla a občasného a velmi nesmělého probleskávání slunce v cárech mlhy nabudilo několik jedinců natolik, že se ještě v pozdním odpoledni vydali "dobýt" nejvyšší vrchol Rodny - Vf. Pietrosul (2 303 m). Ta rozumnější a také trochu lenivější část výpravy zůstala v táboře. Nicméně vrcholové skupině se odpolední výlet líbil, ačkoliv si nikdo z jejich členů nebyl příliš jistý, kde vlastně byli. V té mlze se prý ani nedalo poznat, jestli došli až na samotný vrchol Vf. Pietrosu nebo skončili na některém z předvrcholů vystupujících z hřebene. Tento den jsme zvládli 855 výškových metrů nahoru a 165 dolů.

5. den

Vstáváme do mírně se lepšícího počasí. Při pohledu na Vf. Pietrosul se to moc nezdá. Jeho vrchol je zahalen mraky zřejmě po většinu dní v roce a zvláště při přechodu teplé fronty, se kterou jsme sem přijeli.Viditelnost se pod mraky zlepšila a na severu sledujeme údolí řeky Viseu, pohoří Maramureš, které svírá toto údolí ze severu a tvoří hranici s Ukrajinou.

Po snídani stoupáme zpět do sedýlka a po hřebenu se dáváme směrem na Vf. Repede (2 074 m). Teplá fronta se nehodlá vzdát, a tak se střídají dobré výhledy s mlhou. Hřeben není technicky obtížný, je zde pěkně vyšlapaný chodník, občas se střídají kratší prudší stoupání a klesání. Tato část hřebene není výrazně obtížná, výškové rozdíly jsou zde do 100 m.

Na konci dnešního putování se dostáváme do vápencové oblasti Rapa Piatra Rei, kde jsou nádherná bradla a svahy strmě padající do údolí k vesničce Statineua Borsa, což je v této oblasti známé lyžařské centrum. Náhorní plošiny jsou porostlé kosodřevinou, rododendrony a borůvčím. I v tuto dobu je borůvek stále dostatek, a tak si zpestřujeme jídelníček.

Poměrně pěkný výhled na sever končí až hluboko na Ukrajině, dobře jsou zřetelné jižní hřebeny jejích hor a někde dál tušíme v oparu i Hoverlu, která by měla být vzdálená do 60 km vzdušnou čarou. Vody na vaření i pití je na místním tábořišti dostatek, proto doplňujeme energii i tekutiny co to jde. Večer jsme si nasbírali trochu dříví, postáli i poseděli u ohýnku, ale chlad nás poměrně brzy zahnal do spacáků. Nahoru jsme vyšlapali 875 m, dolů 935 m.

6. den

Ráno bylo hodně chladné, jen velmi neochotně jsme opouštěli stany. Cestou do sedýlka Saua Gargalau jsme potkali místní sběrače borůvek, kteří snášeli svůj výdělek do údolí. V sedýlku jsme se rozdělili na pokračující a zkracující skupiny, kdy méně zdatní a někteří nemocní šli směrem na sedlo Prislop, kde je turistické zázemí s chatou a občerstvením. Zde nás počkají ještě dva dny, než se pro ně zastavíme při cestě autobusem zpět.

Většina pokračovala v přechodu a čekalo nás stoupání na vrchol Vf. Gargalau (2 159 m). Tady nás obklopila hustá mlha. Na jejím vrcholu jsme trochu podcenili průběžnou orientaci a nechali se svést lepším terénem, bohužel v opačném směru. Naštěstí jsme toho moc neušli, nakonec jsme se vydali správně, našli řídké značení a především sešli kousek pod vrchol, kde již byla lepší viditelnost a orientačně jsme se chytli.

V této části Rodny je profil hřebene již náročnější, výškové rozdíly mezi vrcholy a sedly i přes 200 m. Ovšem celkový dojem je větší a musím konstatovat, že tato východní část je skutečně nádherná a turisticky velmi vděčná.

Viditelnost se zlepšovala, cestou jsme mohli pozorovat v jižním směru Calimany a jejich nejvyšší kopec Pietrosul, který jsme přešli v minulém roce. Vzdálenost byla přesně 62 km, což jsme zjistili díky jeho poloze, kterou jsem měl stále ještě v GPS. Tento den jsme potkali poprvé jiné turisty, smíšenou skupinku Němců a místních.

V závěru dne nás čekal ještě výstup na druhý nejvyšší kopec Rodny, Vf. Ineu (2 279 m) odkud jsme měli dobrý výhled na jih a východ. Východním směrem jsme pozorovali další pohoří táhnoucí se až k nížině u hranic s Moldavskem. Bohužel na sever byl v době naší přítomnosti na Vf. Ineu přítomen mrak plazící se po jejím severním svahu vzhůru, takže výhled tímto směrem žádný.

Z vrcholu je dobře vidět na tábořiště u plesa L. Lala Mica (1 920 m), kde byl plánovaný náš poslední nocleh v pohoří Rodna. Zde jsme se mohli také konečně umýt. Na tábořišti již byla skupinka turistů z Polska, kterým jsme se zřejmě nelíbili a po našem příchodu sbalili batohy a odešli spát na druhou stranu plesa. Jejich místo později zaujala skupinka Francouzů, která přišla za soumraku. Tento den jsme zdolali nahoru 1 025 výškových metrů, dolů 930 m.

7. den

Poslední den nás čekal sestup do údolí přes sedlo Pasul Rotunda (1 271 m), které tvoří předěl mezi pohořími Rodna a Suhard. To byla pro většinu z nás nejméně příjemná část putování.

Od tábořiště se nejprve přechází přes údolí vytvořené ledovcovou činností k druhému plesu L. Lala Mare (1 875 m). Za ním vede již jen úzká pěšina hustě lemovaná borůvčím, u kterého jsme často postávali. Byli zde i domorodci pilně sbírající do větších soudků, které měli z větší části naplněny. Je to jedna z mála možností přivýdělku v těchto odlehlých končinách Rumunska, kde se špatně hledá práce.

Přes krátký výšvih jsme se dostali na cestu, která nás svedla do sedla Rotunda, odkud to bylo jen 5 km po prašné cestě k autobusu. Než jsme do sedla dorazili, prošli jsme vrstevnicovou cestou nádhernými, přes kilometr dlouhými svahy jako zrozenými pro freeriding, skialpy i telemark. Sněhu zde bývá hodně a tak jsme mohli přemýšlet o dalších cílech na zimu.

Cestou se nám otevírají výhledy na východ, kde pokračuje pohoří Suhard, na něž navazuje Gimalau - Rarau. Na severu jsme v průběhu sestupu sledovali východní část Maramureše a opět jsou dobře vidět hřebeny Karpatského oblouku na jihu Zakarpatské Ukrajiny.

Po krátkém odpočinku v sedle jsme vyrazili poměrně rychle (s vidinou kvalitního občerstvení v autobuse) do údolí. Autobus stál u potoka, kde jsme udělali pořádnou hygienu a vyrazili busem do sedla Prislop, kde nás již čekala naše menší skupina. Protože zde stojí místní Alpský hotel, který sliboval i posezení, rozhodli jsme se zde tedy přespat a strávit předposlední rumunskou noc.

Večer se většina šla seznámit s místní kulturou a folklórem do turistické chaty, kde jsme si trochu zazpívali a okusili místních pochutin a tekutin. V noci celkem vydatně pršelo, což nám již ani moc nevadilo.

8. den

Ráno rychle balíme a odjíždíme do údolí řeky Viseu, kde si chceme prohlédnout známé Maramurešské dřevěné kostely typické pro tuto oblast. První byl poměrně záhy ve Statinuea Borsa, další až v lese za Moisei. Potom jsme se přehoupli přes sedlo Pasul Setref, odkud jsme před pěti dny vyráželi na přechod a uháněli směrem na Cluj a Oradeu.

V Oradei jsme utratili zbytky místní měny a odjeli na tábořiště v Maďarsku strávit poslední noc. Poslední den jsme si přivstali, abychom byli již brzy odpoledne v Brně. Tím jsme završili náš úspěšný zájezd do nádherných končin rumunských hor.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.