Saint Véran, Queyras ve francouzských Alpách je doslova zapomenutým koutem Francie

Zapomenutý horský kout francouzských Alp (2), hory a turistika

Brzy ráno procházíme ještě spícím Aiguilles. Obdivujeme staré kamenné domy s dřevěnými balkony plnými květin a břidlicovými střechami, kamenné kašničky s chladnou vodou. Jsme ve výšce zhruba 1 500 m a chladný vzduch je cítit čerstvým modřínovým dřevem, které místní řemeslník právě použil na opravu jednoho z domů.

• Předchozí část článku

Hned za vesnicí nás čeká prudké stoupání a již ve správné provozní teplotě dosahujeme výšky 1 900 metrů, kde si na louce plné sarančat dopřáváme v již hřejícím sluníčku krátký odpočinek. Krátké výrazné hvizdy obracejí naši pozornost k vypaseným svišťům, kteří se kousek od nás také nastavují slunečním paprskům. Pak už procházíme po měkounké stezičce pohádkovým modřínovým lesem, abychom nad hranicí lesa poprvé míjeli skupinku turistů s vypracovaným horským vůdcem. Mají stejný cíl jako my, jezero Le Grand Laus ve výšce 2 570 m.

Le Grand Laus

Kromě italštiny slyšíme i němčinu a dva turisti podle vizáže určitě pochází z dalekého Japonska. Zvláštní ovšem je, že si místní horský vůdce vede do hor i koně. Kolem jedenácté již sedíme u nádherně modrého jezera a doplňujeme kalorie i tekutiny. Chvíli po nás doráží i mezinárodní skupina se svým horským vůdcem. Ten přivazuje svého koně na dlouhé horolezecké lano k rozcestníku, převléká se do plavek, zahraje na bicepsy a už se noří do ledového jezera. Jeho značně zpocení a vyčerpaní klienti polehávají na břehu jezera a s obdivem sledují svého průvodce.

Mezitím se z průvodcova hnědáka stává zloděj svačin. Využívá délky svého lana, prochází se beze strachu mezi námi a začíná drze prozkoumávat obsah našich odložených batohů. Rychlým odkulením stranou zachraňuji svoji svačinu, kterou se mi přičinlivý koník snažil pohotově vytrhnout přímo z ruky. Ostatní urychleně odklízí svoje batohy do bezpečné vzdálenosti.

Poté se nám odvíjí před očima scéna jako z nejlepší restaurace. Horský vůdce osvěžen ledovou koupelí sahá do batohu, vytahuje asi pětilitrový plastový kbelík a do plastových talířků servíruje s profesionálním úsměvem klientům pokrm podobný čočce. K tomu rozdá nakrájenou bagetu, vařená vejce a všem popřeje dobrou chuť. Po prvním chodu znovu sahá do batohu, vytahuje pořádné kolo sýra, pečlivě ho krájí a rozděluje. To už se nám pořádně sbíhají sliny! Když pak ještě jako dezert rozdává nádherné broskve, rezignujeme a pokračujeme ve výstupu k horním jezerům Lac Mézan a Petit Laus ve výšce 2 700 m. To tedy byl servis!!!

Pohledy shora na horská plesa i okolní hory jsou úžasné. Před 14. hodinou dosahujeme vrcholu Pic. Malrif ve výšce 2 906 m. Poleháváme a vychutnáváme si nádhernou scenérii. Brzy se objevuje náš známý horský vůdce se svojí výpravou. Je to sympaťák, dává se s námi do řeči a pomáhá nám pojmenovat všechny okolní vrcholy. Vrací se s klienty dolů, ale my pokračujeme dál směrem do sedla Col de Thures (2 797 m).

Výhledy se mění a okolní krajina jakoby připomínala Tibet, nikde ani živáčka, nekonečné bezlesé svahy, slunce mezi mraky vrhá zvláštní stíny, dokonalá pustina. Jen veliký orel královský kontroluje naše kroky z modré oblohy. V sedle si dopřejeme müsli tyčinku, pár doušků vody a pohled na impozantní Monte Viso (3 841 m), nejvyšší horu přírodního parku Queyras, kterou ještě pokrývají zbytky sněhu.

Máme za sebou již skoro sedm hodin cesty a čeká nás ještě přes tisíc metrů klesání do vesnice Le Roux. Skoro sbíháme a za dvě hodinky jsme v Le Roux u našeho busu a vychutnáváme si jak pivo v plechovce tak i dnešní nádherné zážitky.

Do nejvýše položené vesnice v Evropě

Z Col Agnel do Saint Veran – nejvýše položené vesnice v Evropě Cestou do sedla Col Agnel (2 744 m) pravděpodobně překonáváme rekord v obsazení našeho doprovodného devítimístného mikrobusu, když se nás do něj nakonec nasouká 26. Tímto skoro cirkusovým výkonem se vyhýbáme sedmikilometrovému stoupání s převýšením 700 výškových metrů.

U chaty Ref. Agnel, kde se postupně vysoukáme z našeho vozidla, to je do sedla už jen asi 100 výškových metrů, takže po slabé čtvrthodince stoupání už nahlížíme do Itálie, protože sedlo leží přímo na hranici a silnička odsud prudce klesá do italské nížiny a dál směrem k Ligurskému moři.

Dlouho se nezdržujeme, kousek se vracíme a stoupáme dál na třítisícovku Pic Caramantran. Výstup není nijak namáhavý a během hodinky a půl už se můžeme těšit výhledy z vrcholu ve výšce 3 033 m. Fouká sice silný a studený severní vítr, ale obloha je modrá a viditelnost neskutečná. V dálce na severu rozeznáváme bílou čepici Mont Blancu, i známou siluetu Matterhornu.

Impozantní Monte Viso

Blíže na západě se nám ukazují zasněžené čtyřtisícové vrcholky národního parku Des Ecrins. Na východě kousek od nás se jako na dlani vypíná impozantní masív Monte Viso (3 841 m) připomínající rakouský Grossglockner. Vrchol tohoto nejvyššího vrcholu oblasti Queyras je již na italské straně.

Navlékáme na sebe bundy a čepice a celou hodinu se nemůžeme odtrhnout od tohoto představení. Někteří se pak již vydávají na sestup k jezeru Lac de La Blanche. My si ještě prodlužujeme túru lehkým lezeckým výstupem na další třítisícovku Rocca Bianca (3 059 m), která nás za naši námahu opět odměňuje nádhernými panoramatickými výhledy.

Během sestupu k jezeru potkáváme ve výšce 2 800 m kromě kamzíka také rozesmátého dlouhovlasého "týpka" v červených trenýrkách, košili a nízkých botách, který s napěchovanými igelitovými taškami v každé ruce míří někam dále nahoru.

Marně si lámeme hlavu s tipováním toho, z jakého supermarketu a hlavně kam si tento "turista-otužilec" asi vyrazil. Po krátké zastávce u jezera, sestupu po vyhřátých loukách plných svišťů a měkoučkých stezkách v pásmu modřínů zakončujeme dnešní krásný den v nejvýše položené vesnici Evropy v Saint Véran ve výšce 2 040 m.

Saint Véran

Procházka vesnicí je opravdovým zážitkem. Obdivujeme unikátní původní kamenné domy s dřevěnými patry z velkých trámů a střechami z velkých kamenných desek. Příjemná zákoutí s typickými kašničkami, sluneční hodiny na zdech domů nabízí rozličné motivy i moralistické nápisy upozorňující na to, že život je krátký. Voňavé krámky nabízí místní produkty od sýrů, přes místní uzeniny kořeněné horskými bylinami až po med a džemy z také místních horských zdrojů.

Malé restaurace zvou k ochutnání krajových specialit včetně oblíbeného jehněčího, či jen k posezení u kávy a voňavých "crepes" s borůvkami nebo jahodami. V jednom z domů sloužícím jako muzeum se můžeme dozvědět více o životě místních obyvatel. Domy mají jakési balkony zvané "Lobbio", které jsou obráceny vždy k jihu a původně sloužily jejich obyvatelům k ukládání a následnému postupnému dozrávání úrody.

Vzhledem ke zdejšímu drsnému klimatu byla totiž sklizeň prováděna vždy s určitým předstihem. Obyvatelé domu se pohybovali na těchto poschodích po malých římsách spojených schody nebo žebříky. Ještě do poloviny minulého století lidé a dobytek společně sdíleli spodní kamenné části domů k udržení tepla v zimních měsících.

Týden v Queyras nám utekl neuvěřitelně rychle. Kromě šesti krásných celodenních túr jsme každý večer věnovali posezení u dobrého francouzského vína a ochutnávce místních výborných sýrů. Jediný mírně deštivý den jsme využili k odpočinku, návštěvě pevnosti Fort Queyras a přelezení lehké feraty postavené ve skalnaté soutěsce přímo pod pevností. A to už nám nezbyl čas na rafting, pro který jsou zde velmi dobré podmínky a je možné jej absolvovat s místní raftařskou společností.

Závěrečná zastávka v sedle Col d´Izoard ve výšce 2 361 m, kudy vede i slavná Tour De France, byla už jen naší poslední zastávkou v Queyras. V přírodním parku, který sice není mimo Francii tak známý a populární, ale který rozhodně patří ke krásným koutům Francie, který by si milovníci hor, historie a aktivně prožité dovolené neměli rozhodně nechat ujít.

Praktiké informace

Přírodní regionální park Queyras (Parc Naturel Régional Du Queyras) zaujímá plochu 650 km² a byl vyhlášen až v roce 1977 nejen za účelem zachování zdejší jedinečné přírody, tradiční místní kultury ale i za účelem tuto oblast ekonomicky zhodnotit v rámci turistického ruchu. Park se nachází jihovýchodně od města Briancon rozprostřen kolem nejvyššího obydleného údolí Hautes Alpes přímo v sousedství italských hranic.

Nejkratší vzdálenost z Brna přes Vídeň, hraniční přechod Tarvisio, Veronu, Turín a Briancon je asi 1 300 km. Přirozená střediska oblasti tvoří starobylé vesničky bývalého Escartonu: Arvieux, Aiguilles, Abries, Chateau-Ville-Vielle, Molines, Ristolas a Saint Véran. Turistické informační centra najdete ve všech těchto obcích, kde je také možné dokoupit zásoby v obchůdcích či supermarketu.

Ubytování je možné v kempech (např. v Chateau Queyras) nebo v řadě horských chat, soukromých penziónů či hotýlků. Všechny informační letáky či brožurky jsou k dostání pouze ve francouzštině. Rafting je možné zajistit přímo u místní raftové společnosti v Chateau Queyras.

Mapy

Francouzské mapy lze je koupit v Brianconu nebo přímo v turistických informačních centrech v Queyras:

• Grenoble, Gap č.54 v měřítku 1:100 000 od francouzské IGN (Carte Promenade) za 5,- EUR
• Queyras Ubaye č.06 v měřítku 1 : 60 000 od FFRP za 9,- EUR
• Queyras 1:25 000 od FFRP za 11,- EUR

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.