Pomořansko a Helská kosa (polsky Mierzeja Helska či Półwysep Helski, kašubsky Hélskô Sztremlëzna)

Netradiční trek po mořském pobřeží začínáme na samotném konci poloostrova ve městě Hel (1)

Úvod svého vyprávění pojmu trochu netradičně, neboť sdělím, že všechno se mění. Týká se to lidí, staveb, myšlení i návyků, uvedené vyjádření se vztahuje i ke krajině. Že si nevymýšlím, potvrdí mi následující příklad. Když Jan Žižka po bitvě u Grunwaldu plenil na baltském pobřeží, mohl na moři spatřit - pokud ho to ovšem zajímalo - řadu ostrůvků. Pakliže by do stejných končin zavítal přibližně o dvě stě let později, zpozoroval by (já vím, že oslepl, a tak by nic neviděl, leč jedná se o vysvětlení), že některé ostrůvky spojily písečné duny. A kdyby do těchto míst zamířil v minulém století, zjistil by, že se po ostrůvcích nadobro slehla země a vznikl z nich celistvý poloostrov.

Ten existuje dodnes a nazývá se Helská kosa (polsky Mierzeja Helska či Półwysep Helski, kašubsky Hélskô Sztremlëzna). Výběžek začíná u města Władysławowo a táhne se od západu na východ k městečku Hel, dosahuje délky třiceti pěti kilometrů. Největší šířku má na samém konci (dva až tři kilometry), zatímco v nejužším bodě má pouze jedno sto padesát metrů. Pevnina odděluje od Baltského moře Puckou zátoku, jež představuje součást Gdaňského zálivu.

My náš netradiční trek po mořském pobřeží začínáme na samotném konci poloostrova ve městě Hel, které vzniklo ve 12. století. Až do těchto končin totiž vede silnice a železnice, dokonce sem jezdí vnitrostátní rychlíky a mezinárodní vlaky. Před půlnocí tudíž nasedám ve Wroclawi do železného oře a ráno po osmé hodině vystupuji v cílové stanici, kde máme sraz. Všechno klapne na jedničku. Setkáváme se a můžeme vyrazit do terénu, obratem tak však nečiníme.

Nejprve procházíme střediskem, které je po ránu značně ospalé a působí dojmem spící Šípkové Růženky. Jindy rušné ulice zejí víceméně prázdnotou a na městské pláži se pohybuje jen pár lidí; trochu litujeme, že až později dopoledne otevřou Fokarium. Jedná se o mořskou biologickou laboratoř, která se zaměřuje na výzkum baltské fauny, přičemž je součástí objektu veřejné akvárium, kde nabízí ke zhlédnutí představení s cvičenými tuleni.

Nakoukneme k přístavu a u muzea mineme sochu Neptuna, přecházíme na nejvýchodnější bod poloostrova (Kópc Kaszëbów). Zastavujeme u kamenů, na které umístili znak gryfa a nápis, který hlásá, že se jedná o počátek Polska. Fíha, lze s tím souhlasit? Snad nám místní občané prominou, ale zvažujeme, jestli se nejedná o opak? Ocitli jsme se přece na konci pomyslného "ocásku"!

V okolí se vyskytují bunkry, s jejichž výstavbou začali po první světové válce. Od roku 1931 se jednalo o přísně střežený vojenský prostor, v němž zakázali budování civilních obydlí a hotelů. Při obsazování Polska v roce 1939 trvalo nacistům celý měsíc, než výběžek obsadili, měli ho v držení do 14. 5. 1945.

I po druhé světové válce sloužila Helská kosa nejprve vojenským účelům a v padesátých letech zde postavili další bunkry, namontovali i nová děla. Dnes naštěstí běží o minulost a některé objekty lze navštívit; jak se přesvědčíme, přitahuje drsná historie zájemce i v dnešní době. V lesích nocují v dobových stanech lidé, kteří si oblékají vojenské mundůry, nadšenci válečných období mají nejenom na konci poloostrova zelenou.

Možná proto, že představujeme "suchozemské krysy", zajímá nás víc moře. Ocitáme se kousek za městem a před sebou máme krásnou pláž, proč se nesmočit? Ihned se převlékáme do plavek a lezeme do vody. Ta je sice trochu studenější a příliš dlouho v ní nevydržíme; ihned ale, za což by nás pochválily Rychlé šípy, plníme první bobřík tohoto treku, jenž hlásal, že se vykoupeme v Baltu.

Po vyvýšených lávkách, neboť se pohybujeme na území chráněného území, které vyhlásili v roce 1978 (Nadmorski Park Krajobrazowy), vracíme se do lesa. Dočasnou stopku nám vystavuje maják, jehož světlo je prý viditelné do šestatřiceti kilometrů. Vylézáme nahoru (za vstup se platí), trochu zamrzí, že nesmíme na ochoz. Vyhlížíme ven pouze skrze nepříliš čistá skla, nejvíc zaujme nedaleké městečko Hel.

Pokračujeme nádherným borovicovým lesem, jenž je protkán mnoha pěšinami. Lidé po nich směřují hlavně na pláže, navíc kolem nás pobíhají orientační běžci. Absolvují právě závod, při němž se vynořují a zapadají i do zdánlivě neprostupných houštin.

Konečně ruch ustává a je klidněji (do vzdálenějších končin jezdí "plážoví povaleči" na kolech, které zanechávají uzamčené v lese u stromů), netrvá dlouho a dočasně se loučíme s turistickými značkami, které mají u Helu podobu lodí s dělem. Můžeme jít buď po pláži, kde praží sluníčko, nebo lesem, nakonec volíme druhou variantu. Dočasně štrádujeme podél železniční trati a posléze lemujeme silnici, vedle níž zavedli stezku pro cyklisty. Jak jdeme, míjíme neskutečně "kolařů"; je jich dokonce tolik, až nabýváme dojmu, že si zde cyklisti z celého Polska dali národní sraz. Aspoň už nás ale nepřekvapí, že v každém středisku půjčují ve velkém "rowery".

Přicházíme do obce Jurata, již nazvali podle rusalky stejného jména (zřídili jí i sochu). Dotyčná dáma se dle báje zamilovala do chudého rybáře, což se nelíbilo jejímu otci. Jakmile vládce moří odhalil její poklesek, zachvátil ho amok a zničil její jantarový palác, jehož malé kousíčky vyplavuje moře do dnešních časů.

Nás zajímá hlavně jídlo, a tak si dopřáváme v příjemném zařízení výbornou rybu, přecházíme do Jastarnie. Tam zažijeme malý šok. V podobě milenců se na sebe mačkají stánky s pochutinami a pohostinské podniky; neschází upomínkové předměty a obchůdky všeho druhu, všude se valí davy lidí. Až s odstupem nám dochází, jaké jsme měli v Helu štěstí, že jsme se tam ráno nemotali ve špalírech návštěvníků; radši rychle vypadněme.

Stáčíme k moři - kdo by se znovu nevykoupal? - a po jisté době scházíme z pláže na cestu, jež lemuje pobřeží. Jdeme po ní, upoutává nás cedule. Stoupáme k ní a žasneme nad uvedeným údajem; na tabuli píší, že jsme se vydrápali na nejvyšší bod mezi osadami Jastarnie a Kużnica. "Horolezecká výzva" má hodnotu celých dvanáct metrů nad mořem.

Nejvyšší bod Helské kosy dosahuje nadmořské výšky dvacet tři metry (vrchol Lubek); k večeru přicházíme do Kużnice. Zaskakujeme na něco dobrého, přičemž zvažujeme, kde přespíme. Nakonec se utáboříme v hustém porostu těsně za osadou.

Následující den krátce po vyjití vyzvíme z informačních cedulí, že v navštívených končinách není povoleno stanování. No nic, už se stalo, chybu nenapravíme.

Mnohem víc nás trápí, že u odboček na pláže nejsou na rozdíl od včerejška umístěné záchody, které bychom po ránu docela rádi využili. V návaznosti na tuto skutečnost není divu, že se v lese každou chvíli válí toaletní papíry, které jednoznačně říkají, že tady někdo mocně "úřadoval". Naši "administrativní" činnost rozebírat nebudu, scházíme k moři.

Nekonečná pláž je stejně jako včera - bude tomu tak po celou dobu naší cesty - nádherná. Má značnou šířku a je písčitá, pročež dokonce chvílemi zvažujeme, jestli se pohybujeme opravdu v Polsku? Ať se na nás nikdo nezlobí, ale v kombinaci s fantastickým počasím si připadáme jako kdesi na exotickém jihu, nepřenesli jsme se v prostoru?

Jelikož voda láká ke smočení, neváháme; tentokrát nemusíme vyhatovat plavky. Přestože máme Polsko spojené se silným náboženským smýšlením, vyloupli jsme se na nudistické pláži; využijme toho. Voda je sice stejně jako včera o něco chladnější než například v Chorvatsku či Itálii, leč přesto nádherně osvěží; k nepatrným mínusům patří jen skutečnost, že většinou trvá hodně dlouho, než se ponoříme. Hladina nejednou i padesát metrů od břehu sahá nejvýš po kolena, naštěstí se tak neděje pravidelně. Příjemně naopak překvapí, že voda není příliš moc slaná, pročež na pokožce nezůstává povlak a nemusíme z ní drbat sůl.

Pokračujeme po břehu nazí, má to své výhody. Když se znovu rozhodneme smočit, shodíme ze zad pouze batohy a vlezeme rovnou do vody; po uschnutí můžeme ihned pokračovat. Je to príma, jen nás po jistém čase trochu zarazí, že se na pláži pohybuje čím dál víc lidí v plavkách. Nenastala někde logistická chyba? Očividně ano. Přestože stáhnuté offline mapy.cz tvrdí, že se natura pláž táhne až ke středisku Chałupy, je tomu ve skutečnosti jinak; přicházíme do zóny, kde naháčům zvoní hrana.

Naposledy se smáčíme bez oděvu a poté se oblékáme do suchých plavek, pokračujeme v túře. K poledni přicházíme do města Władysławowo, čímž se nadobro loučíme s Helskou kosou. Vnikáme do střediska a ve správný čas zastavujeme v příjemném pohostinském podniku na oběd (jasně že si dáme rybu), příchod jsme si nevědomky vypočítali téměř na minutu. Přestože celé dopoledne vládla obloze jasná modř, tak se po odbití dvanácté hodiny prudce zatáhlo a spadne i pár kapek. Naštěstí jsme výborně schovaní a neschází nám dobré zásobování, v nejmenším si nestěžujeme.

Posléze procházíme rušným městem, v němž by jen naprostý slepec nezpozoroval, že středisko nabízí návštěvníkům bezpočet atrakcí. Nabízí se zábavní parky a muzeum voskových figurín, v centru se na sebe tisknou restaurace a prodejní stánky všeho druhu.

Konečně scházíme zpátky k moři. Jelikož obloha zůstává stále zatažená, sundáváme pouze boty a kráčíme po břehu bosí; navzdory zhoršení počasí se na pláži neustále vyskytuje plno lidí. Pouze se nekoupou a zůstávají zalezlí buď ve stanech (i takové vybavení si místní občané nosí na pláž) nebo za plátěnou zástěnou, již běžně staví v písku proti větru. Za plentou turisté v klidu polehávají a možná i popíjí - poměrně dost lidí si bere k vodě alkohol - příliš by nás též neudivilo, kdyby se návštěvníci chtiví bronzu opalovali ve vybudovaných "krytech" na veřejných plážích nazí. Vidí tam na ně přece pouze sluníčko.

Jelikož turistická značka pravidelně odbočuje od pobřeží a zase se k ní po chvíli vrací, dočasně ji ignorujeme. Lemujeme moře a pláž opouštíme až u střediska Jastrębia Góra. Vnikáme do lesa a vylézáme na vyhlídku nad mořem, ocitli jsme se na nejsevernějším bodu Polska.

Není divu, že v oblasti výrazně přibylo lidí. Jejich zvýšený počet má vliv i na středisko, jemuž opět vládnou krámy a pohostinská zařízení, zastavujeme v jedné restauraci. Upoutává nás interiér, který vzpomíná Kašuby, což jsou potomci původních slovanských Pomořanů, kteří zde odjakživa žili a měli i svoji mluvu. Dnes jich v oblasti žije cca dvě stě tisíc.

Jastrębiu Góru opouštíme těsně před setměním a noční útočiště nacházíme v lese kousek za střediskem. Přestože jsme se vzdálili od moře, doléhá k nám dunění vln, jinak panuje klid.

Ráno přicházíme do obce Ostowo, načež se znovu dočasně loučíme s turistickou značkou, která vede vnitrozemím a prochází několika středisky. Stáčíme k moři a ubíráme se po pláži, na koupání to zatím není. Po včerejším odpoledním zhoršení počasí se teprve vyjasňuje a je poněkud chladněji, pevně ale věříme, že se záhy vyčasí. Jak mohu s předstihem prozradit, naše přání se brzy vyplní a až do konce putování povládne obloze jasná modř a sálající sluníčko.

Na oběd (ryb není nikdy dost) zastavujeme ve středisku Dębki, za sídlem se krátce napojujeme na turistickou značku, která se vrátila z "vnitrozemí". Netrvá dlouho a znovu stáčíme k moři; to by bylo, abychom se tento den nevykoupali. Následně nás pohltí les, jemuž vládnou převážně borovice, kromě listnáčů je doplňuje především vřes a keříčky brusinek či borůvčí. Připadáme si trochu jako ve Finsku, možná i proto se vyloupnou komáři. Usedají na naši pokožku a pokouší se nám pít drze krev; jelikož pro jejich rejdy nemáme špetku pochopení, zabíjíme je. Hernajs, neměli bychom se vrátit na pláž, kde žádná havěť neotravovala?

Dočasný klid nacházíme v obci Białogóra, kde v potravinách dokupujeme zásoby a zároveň dáváme v jednom z podniků do pořádku pitný režim. Po vniknutí do lesa na nás opět útočí komáři. Jelikož chceme další den dorazit do střediska Łeba, pokračujeme na Lubiatowo, nocujeme ve stínu stromů. Protože hmyz neustále útočí na naši kůži, stavíme za provádění indiánských tanců stan, nalézáme v něm útočiště před nepříjemnými krvepijci. Pod plachtou je sice neskutečné vedro, ale nic nás nekouše, aspoň se v klidu vyspíme.

Ráno procházíme střediskem Lubiatowo a stáčíme k moři, ubíráme se po pláži. Jak nám velí prostředí, občas se vykoupeme; z pobřeží odbočujeme do osady Ostetnik a zaskakujeme na oběd. Za vesnicí míjíme nádhernou písečnou dunu, nevylezeme na ni? Zkusíme to a drápeme se vzhůru, místo působí nádherně.

Abychom si pořádně užili moře, znovu mašírujeme po pláži a do lesa zahýbáme až před městem Łeba, neboť u vody přibylo neskutečně lidí. Netrvá dlouho a noříme se do ulic, v nichž to stejně jako v jiných rušných centrech neskutečně žije. Jeden podnik střídá druhý, v nabídce jsou i zábavní parky. Nechybí ani muzeum voskových figurín, k jehož návštěvě zve naprosto stejný plakát jako ve Władysławowu; pouze změnili název místa. Chvíli posedíme na zahrádce (myslím tím samozřejmě občerstvovací podnik, neboť záhonky jsme okopávat nepřišli); zahneme i k domu, jejž postavili obráceně - Dom do góry nogami. Dole je tudíž střecha a základy jsou nahoře, až ke stavení se nedostaneme. S večerem uzavřeli k oplocenému objektu přístup.

Procházíme rušnými ulicemi a nezadržitelně se blížíme k opačnému konci města, k našemu překvapení mineme čundráka, který se ubírá opačným směrem. Kde chce spát? Vždyť mašíruje do centra? Protože muž kráčí po opačné straně vozovky, pouze si pokyneme; zbývá prozradit, že jsme tento den potkali ještě další tři trekaře (předtím nebyl žádný). První upaloval v protisměru po pláži a k našemu šoku obul na nohy pohory a návleky, jako by vyrazil do strmých hor; nevěnoval nám špetku pozornosti. Následovaly dvě mladé holčiny, kdo ví, kde zakotvily na noc?

Proč to nepřiznat, zjištěné nás potěšilo, neb jsme získali důkaz, že i jiní lidé chodí u moře s plnou polní na zádech; nepředstavujeme jediné cvoky, kteří se rozhodli uskutečnit tento netradiční výšlap.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.