Velkej vandr Polskem, 500kilometrový horský trek přes Walim, zámek Ksiaž a Kondratów

Trek mezi Javornickým výběžkem na východě a Frýdlandským na západě (2)

Šli jsme ještě asi dva kilometry podél říčky Stěnavy po úzké silničce, která spojovala jednotlivé grunty. Pak jsme odbočili na sever do malého zaříznutého údolí Marcowskiho potoka. Mířili jsme se do kopců mezi českou hranicí a říčkou Wlodzica. Krásné malebné kopce, louky a občas nějaká chalupa.

Zvolená cesta však nebyla ideální. Údolíčkem vedla vcelku slušná asfaltka, ale jen kousek do osady Blogocice. Dále následoval bahnitý úvoz, který se postupně s přibývající výškou rozšiřoval do luk. Cesta někam zmizela a my šli po nepatrné stezce loukou. Ještě že už přešlo deštivé počasí. Byli bychom pěkně zráchaní. Takto jsme došli do osady Rzedzina. Bylo to jen pár chalup.

Pak už byly polní cesty a šlo se lépe. Když jsme vystoupali na kopce, začaly se nám otevírat výhledy do krajiny. Byla vidět další údolí, ale i Sowie Gory. Na samotném konci byl nejvyšší bod Wlodzicka Góra (755 m). Pro možnost výhledu zde Poláci udělali rozhlednu (vieža widokowa). Otevřel se nám pěkný výhled do údolí s dráhou, na Sowie Gory, i hraniční Javoří hory.

Na rozdíl od předešlých dřevěných rozhleden, které jsme na naší cestě potkali, byla tato kamenná (jen pár let stará). Nevím co je to za módu stavět dřevěné rozhledny, za 10 let jsou shnilé a musí se zavřít. Zato kamenné tu mohou být, s pravidelnou údržbou, klidně sto let.

Prudkým svahem jsme sešli do údolí Wlodzici u vsi Swierki. Údolím vedla dvoukolejná trať. Právě ve vsi Swierki se nořila do nejdelšího tunelu v Polsku. Měl délku asi 1 300 m. Ze vsi jsme stoupali na vrch Gontowa. Po pěkné štěrkové cestě jsme došli do sedla pod vrcholem. Poté jsme se vkradli do lesa a po delším hledání našli rovné místo na spaní. Zase na kousku staré zarostlé cesty.

Další den se naše cesta ubírala k severu. Mířili jsme do městečka Walim (Waltersdorf). Toto městečko se nalézá pod sedlem mezi Sovíma horama na východě a Wlodařem na západě. Chvíli jsme se zde zdrželi. Zašli jsme na poštu a napsali pohledy. Také jsme zašli do lékárny. Bobuli praskla na prstu u nohy kůže a potřebovala mykotickou mast. Strejdovi v lékárně jsme řekli o mast na mykózu a on s plným pochopením vyřkl: "Grybica!" a dal nám mast s klotrimazolem. Pak ještě nákup v sámošce a už jsme museli jít dál, čas postoupil. Větší část denní porce kilometrů nám ještě zbývala.

Jak jsme se vzdalovali od hranic, tak začínal být znatelný trend satelitní výstavby. Rozparcelovaná pole u vesnic a na nich nové nevkusné baráky vůbec se nehodící do této krajiny. Někde jsem četl, že Poláci kteří léta pracovali v zahraničí se vrací do vlasti a zakládají rodiny. Toto možná bude důsledek. Každým rokem je tu takovéto zástavby více. Staré domy v tyrolském stylu se rozpadají a místo nich se staví domy které vypadají stejně jako v našich satelitech.

Ve Walimi jsme se zašli podívat na nádražní budovu. Místní strejda nám povídal, že dawna štancja kolejowa tu fungovala někdy do konce 60. let. Asi tak jako většina dědictví po Prušácích. Když se to po nějakých 25 letech začalo rozpadat, tak to zrušili. Z údolí Walimi jsme vyšli do kopců a ubírali se po loukách než jsme se dostali do lesů. Značené stezky nás vedly převážně listnatými lesy až nad ves Bystrzyca Górna. Čekal na nás strmý sestup do hlubokého údolí.

Na okraji vesnice jsme se potkali s další zrušenou dráhou. Na této však bylo něco jinak. Proběhl na ní pokus o celkovou rekonstrukci. Bylo položeno nové jařmo s plastovými podkladnicemi. Přejezdové zařízení ještě zabalené v igelitu. Opodál vysoké bezbariérové nástupiště s nedokončenou dlažbou. Vše v takové stavu, který by nasvědčoval přerušení prací před pár lety. Těleso už začalo pomalu zarůstat plevelem. Copak se tu asi stalo?

Vesnicí protékala stejnojmenná říčka. Na lavičce u navigace jsme si odpočali a nasvačili se. Škoda, že tu nebyl krámek. V tomto vedru jsme měli chuť se napít nějaké bublinkové limonády. Následovalo prudké stoupáním ven z údolí. Kousek výše ve svahu jsme potkali staré zákopy. Táhly se přerušovaně až na nedalekou Widnou góru. Název byl přiléhavý. Byli jsme na samém okraji Slezských hor, dál směrem na SV se už rozkládala Polská nížina.

Pomalu se den nachyloval k večeru a my z lesa vešli do polní krajiny. Prošli jsme vsí Modliszów a Pogorzala. Po poli nasvíceným večerním měkkým světlem jsme se přiblížili k lesu. V něm jsme si našli místo u mělkého potoka v místech s památnými duby. Byli jsme už blízko aglomerace Walbřichu, byl slyšet zvuk projíždějících vlaků.

Na další den jsme si naplánovali kratší trasu, místo třiceti kilomerů, jen něco lehce přes dvacet. Chtěli jsme totiž navštívit zámek Ksiaž (ksónš), česky Kníže. Název byl asi odvozen z původního Fürstenstein. Tento mohutný zámek na skalním ostrohu má až ikonický vzhled a na rozdíl od jiných ho Poláci nenechali zchátrat, naopak se o něj snaží starat. Vstupné bylo relativně drahé - 45 zlotých, ale na Karlštejn by to asi stálo podobně. Koupili jsme si vstupenku na základní okruh, který nás provedl zámkem.

Na rozdíl od českých hradů a zámků, kde jsme zvyklí na prohlídky s průvodcem, zde dostanete letáček a audio průvodce (česky). Mě se to možná líbilo víc než u nás. Pohybujete se po vyznačené zapáskované trase a audio vám automaticky spouští příslušné kapitoly. Můžete jít svým vlastním tempem a když se vám některá část výkladu nelíbí tak ji přeskočíte.

Po prohlídce jsme si v občerstvení koupili párek v rohlíku (polsky: Hot dog) a vyrazili dál. Zbývalo nám ještě dost kilometrů. Naše trasa pokračovala přes bývalý rozsáhlý zámecký lesopark, kterým protéká říčka Pelcznica. Právě na ostrohu nad jejím tokem zámek stojí. Působí opravdu mohutně. Dole nad řekou stojí zřícenina hradu Starý Ksiaž. Jedná se ovšem o romantickou napodobeninu. Od zříceniny jsme šli podél proudu řeky. Údolí bylo dost zarostlé a zámek jsme moc neviděli. Navíc voda přitékající přímo z města docela smrděla.

Pak už jsme šlapali většinou po silnici. Bylo vedro a moc nám to neutíkalo. Prošli jsme dlouhou vsí Cieszów a sešli do údolí říčky Strzegomka. Vcelku nezajímavý tok v lukách. V další vsi silnice odbočovala nad údolí a my pokračovali po značce, která byla v mapě vyznačena ve stráni nad říčkou. Jenže v terénu byla zamalovaná a my zjistili proč. Čekala na nás louka plná kopřiv a pak křoví. Až ve vzrostlém lese šlo jít lépe. Po silnici by to bylo lepší. Následovala dlouhá ves Pietrzyków položená ve stoupajícím údolí. K večeru jsme došli k lesu kolem vrchu Twardota. V údolí u lesního potůčku jsme si postavili stan a byli jsme rádi, že už je večer. Měli jsme toho dost.

Ve směru naší cesty se nalézal park Krajobrazowy Chelmy. Tvoří výběžek slezských hor do Polské roviny. Nebyly to velké kopečky, dosahovaly výšky okolo 400 m. Listnaté lesy, vulkanické kopce a mezi nimi louky nebo pole. Docela mi to připomínalo naše středohoří. Jen takové placatější. K této oblasti jsme ale museli projít několik kilometrů otevřenou krajinou.

V obci Klaczyna jsme přešli další zrušenou dráhu a po rozpálené silnici dosáhli Wiadrówa. Na mapách.cz byl u kostela zakreslený krám. Udělali jsme si 500 m zacházku a opravdu tam byl a hlavně byl otevřenej. Koupili jsme si něco k svačině a láhev Pepsi. V této vsi jsou zajímavostí dva kostely. Starý katolický s věží která má jednoduchou sedlovou střechu a z dálky připomíná trafostanici a druhý kostel klasicistní protestantský. Ten má propadlou střechu a zbyly z něj jen obvodové zdi. Je vidět, že tu moc protestantů nemaj.

Z Wiadróva jsme zamířili po silnici na západ a míjeli další protáhlou ves Sokola. Zajímavostí bylo vybudované protipovodňové koryto, které mělo odvést vodu mimo potok protékající obcí. Po jeho hrázi jsme šli. Takovéto dílo jsme viděli poprvé, přeci jen nepocházíme z rovinaté oblasti. Za vsí jsme se napojili na červenou a dostali se do stínu lesa. Podařilo se nám přejít holé roviny a byli jsme v kopcích.

Červená značka vedla kolem kopce zvaného Rataj. Obcházela ho po úpatí. Viděli jsme ale šipku k vrcholu s nápisem Male organy Myšliborskie. Až později nám došlo, že organy nebudou orgány, ale varhany. Je pravdou, že starých lomů je tu v okolních kopcích hodně. Když je velká část Polska rovina, tak se někde dobrý kámen brát musel. Kus za Mysliboří jsme se dostali do ucelenějšího lesního celku, který tvoří SZ okraj této oblasti. V jeho severní části se nalézá Diabelská góra (387 m). Pod jejím plochým vrcholem jsme si našli místo na spaní v pěkném dubovém lese.

Na další den jsme měli málo jídla. Včera jsme si měli v krámku koupit něco s sebou. Špatně jsme si spočítali kolik toho máme. Byla neděle a jako jediné větší sídlo jsme měli navštívit večer Swiercawu. Nevěděli jsme, zda tam budou někde mít otevřeno. Vyrazili jsme dál po červený, která nás dovedla do Stanislawówa. Ves ve strmém údolí. Horní konec obce končil na hřebeni s pěkným výhledem.

Černá značka nás dovedla do Kondratówa. Ves v otevřeném údolí v polích postavená podél potoka. Bylo ještě dopoledne a šli jsme kolem fotbalového hřiště ležícího za potokem. Kolem byly párty stany a stolečky. Kouřilo se z ohniště. Asi tu proběhla včera večer nějaká slavnost, něco jako dožínky.

Hřiště bylo v místech kde nebyly domy. Šel jsem se tam podívat, věděl jsem, že po každé oslavě se najdou nějaké zbytky. A taky že jo. Na stolech jsme posbírali několik pečených klobásek. V alobale ugrilovaná jelítka s paprikou a cibulí. Půlku pytlíku krájeného chleba. Jako desert dva tácky dortíků různých druhů. Samozřejmě jsme brali jen to co bylo nenakousané.

S pitím to bylo slabší, zbylo tam jen několik lahví toniku (kdo by to také pil). Vše jsme nacpali do batohu a až za vesnicí se najedli. Byli jsme zachráněni před bídnou smrtí hladem. Dalo by se říct že to byla krádež, ale blbě jsme se necítili. Až se vesničani vyspí z opice a půjdou uklízet tak to stejně hodí slepicím. A pro slepice tam toho zbylo ještě dost.

Dále nás vedla žlutá značka. Přes ves Gozdno jsme došli na vršek nad údolím Kaczawy. Nalézají se tu zbytky dvou hradišť a pár zdí po hradu. Toto místo se jmenuje Wielislawka. V mapě bylo dokonce vyznačeno, že tam stávala turistická chata Willenbergbaude. Z kopce jsme seběhli k říčce a vesnickou zástavbou došli do Swiercawy. Potkali jsme se s další zrušenou tratí, která vedla údolím.

Swiercava je malé městečko se starým jádrem. Před městem je opevněný kostel a uvnitř další dva. Přímo na náměstí jsme našli otevřenou sámošku. Koupili jsme si jídlo na cestu i na svačinu, kterou jsme si snědli v parku na náměstí. Během našeho vandru jsme si hodně oblíbili podmáslí - maslanku, kterou mají dobrou a je na výběr od několika výrobců. Polské bulky jsou z jiného těsta, které je tužší než jsme zvyklí z našich rohlíků. Proto jsme sousta zapíjeli podmáslím, aby se lépe žvejkala.

Z náměstí jsme se vydali po žluté značce vedoucí po malé silničce do vsi zvané Lubiechowa. Dlouhá ves vystavěná podél potoka stoupá z roviny pod kopec zvaný Okole. Je to vlastně zalesněný hřeben dosahující výšky okolo 700 m n. m. My už jsme hledali místo na spaní a tak jsme nešli vesnicí až nahoru, nýbrž jsme v půlce odbočili doprava.

Přes pole jsme došli k lesu, který dál od vesnice zasahoval níže do údolí. Hledali jsme místo na spaní v lese, který byl hodně mladý a hustý. Šli jsme po stoupající traktorové cestě v které tekl potok. Z bočních cest také tekly potoky. Odbočili jsme na jednu suchou boční cestu a našli trošku vzrostlejší les kde se dalo upravit místo na spaní. Voda byla hned po ruce, přímo pod námi tekl menší potůček.

• Předchozí (1.) část článku
• Dokončení článku (3. část)

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.