Treking > Treky, turistika > Ostrôžky, přechod neznámého slovenského pohoří ležícího jižně od města Detva
Ostrôžky, přechod neznámého slovenského pohoří ležícího jižně od města DetvaPutování téměř neznámým slovenským pohořím27.3.2012 | Jana Waldhauserová
Na Slovensku existují pohoří, jejichž jména jsou známá daleko za hranicemi státu a každoročně přitahují tisíce až desetitisíce návštěvníků a rozhodně si nemohou stěžovat na nedostatek reklamy. Je o nich napsáno množství článků, vycházejí o nich obrazové publikace, píše se o nich v turistických průvodcích. A pak tu jsou hory, o nichž se v literatuře nedozvíte téměř nic a neznají je nejen běžní turisté, ale častokrát o nich nic neví ani lidé z nedalekého okolí. Mezi taková pohoří patří i Ostrôžky… Poměrně malé pohoří se rozprostírá na středním Slovensku jižně od Detvy a severozápadně od Lučence. Na severu Ostrôžky vystupují ze Zvolenské kotliny, na západě je ohraničuje pohoří Javorie, na jihu spadají do Juhoslovenské kotliny a na východě hraničí se Slovenským rudohořím - s Revúckou vrchovinou a Veporskými vrchy. Ostrôžky jsou součástí sopečného Slovenského středohoří a představují jeho jihovýchodní okraj. Svým charakterem se dost podobají sousedící Krupinské planině, jsou ale členitější. Původně náhorní neovulkanická planina se svažuje od severu k jihu a je rozčleněna hustou sítí potoků a říček do soustavy protáhlých, poměrně rovnoběžných hřbetů, které od sebe oddělují jednotlivá hluboká zalesněná údolí. Výsledkem je značně členitá vrchovina dosahující nadmořských výšek až přes 800 metrů, kde kromě sopečných hornin (andezity, tufy, tufity a jejich aglomeráty) vystupují i krystalické horniny sousedícího Slovenského rudohoří. Čtěte také: Hrad Divín, hrad nad přehradou Ružiná Pro pohoří je typické kopaničářské osídlení v roztroušených horských usedlostech - lazech. Osadníci od 13. století osidlovali postupně od jihu liduprázdné území náhorní planiny a zakládali malé obce v místech původně dubových a bukových pralesů. Živilo je pastevectví a málo úrodná políčka a výsledkem jejich úsilí jsou dnes převážně odlesněné hřebeny. Rozsáhlé pastviny se ale dnes už využívají jen místně k chovu ovcí a většinou samovolně zarůstají křovinami, v místech zaniklých lazů lze narazit i na uměle vysázenou hustou smrčinu, která tu působí ve výhradně listnatých horách jako pěst na oko. Pohoří Ostrôžky je budováno především vulkanity, podobně jako sousední pohoří Javorie. Pouze na severovýchodě vystupují granodiority jádrového pásma pohoří. Pozoruhodný je výskyt karbonátových hornin a mramorový lom v Tuhári, jenž je podle mých zjištění jediným lomem svého typu na Slovensku. Pohoří Ostrôžky představuje jakousi náhorní planinu, která je ukloněna ve směru sever - jih. Pouze okrajové části pohoří jsou rozčleněny hlubokými říčními údolími na několik menších částí. Na strmých úbočích pohoří se zachovaly původní lesy, přestože velká část území pohoří je osídlena a hospodářsky využívána… Po turistické stránce jsou Ostrôžky dosud oázou klidu a na toulkách půvabnou krajinou dalekých výhledů, idylických lazů i zachovalých lesů se setkáte s pohostinnými obyvateli i bohatou přírodou. Síť značených tras je sice řidší a místy zanedbaná, nic ale nebrání vyzkoušet i vlastní orientační schopnosti a zvolit si vlastní směr putovaní. K největším lákadlům náleží vrcholy Lysec (716 m), Bralce (817 m), Javor (821 m) či Budínská skala (765 m). Ubytovací možnosti jsou dost omezené, přenocovat lze například v Divíně či u nedaleké Ružínské přehrady. Problémem je i špatná autobusová dostupnost některých oblastí o víkendech. K nejvyššímu vrcholu pohoříMy jsme svou několikadenní výpravu do Ostrôžek zahájili výstupem k Ostrôžce (877 m), nejvyšší hoře celého pohoří, která dala horám jméno. Ze sedla Stará Huta - Poľana, přes které prochází silnice ze Zvolena na Veľký Krtíš a je tu i autobusová zastávka, jsme po červeně značené Rudné magistrále vystoupali do Sliačské Podpoľany. Do rázovité laznické osady stoupá jen štěrková lesní cesta, která ji spojuje s civilizací. Stavení s dochovanou lidovou architekturou sice už slouží převážně k rekreaci, ale několik chalup dosud obývají staří usedlíci. Těžké to tu musí mít hlavně v zimě, kdy cesty zapadnou sněhem a musí vyžít z vlastních zásob. U malé kapličky jsme si všimli dokonce dřevěné stodoly s prohnilou doškovou střechou, kterou kryjí rezivějící pláty plechu. Za neutuchajícího štěkotu psů jsme prošli osadou a pokusili jsme se doplnit zásobu vody ze studny před jednou z chalup. Stařík, kterému patřila, nám ochotně přispěchal na pomoc a kromě vody nás pohostil i pálenkou a na cestu nám nabídl výborná jablka. Náš cíl, Ostrôžka, se zvedá hned za osadou. Odbočili jsme k ní neznačeně po loukách vlevo podél okraje lesa až do sedélka pod plochým vrcholem. Vrcholová kóta značená tyčí se skrývá vpravo v lese v hustém porostu a je tudíž bez výhledu. Z luk je naopak nádherně vidět celý masív Poľany i pohoří Javorie.Z Plutova vrchu na JavorDalším vynikajícím vyhlídkovým vrcholem je sousedící nižší Plutov vrch (741 m), který vystupuje za silnicí nad lazem Rakytné. Červená značka ho nesmyslně míjí při úpatí a ztrácí se v křoviskách, určitě by se vyplatilo vyznačit k vrcholku odbočku. Z lučinatého temene hory je téměř kruhový výhled na sousedící pohoří Javorie, na Poľanu a na jižní pokračování Ostrôžek s dominantním Javorem a Budínskou skalou. Otevřenou krajinou rozptýlených lazů jsme po červené sešli po severních svazích Ostrôžek k rozcestí Packov vrch a odtud po modré pokračovali do sedla pod Kajlovom vrchom. Odměnou nám byly nepřetržité výhledy na rozložité pásmo Poľany, na Veporské vrchy a Nízké Tatry v pozadí. Z Kajlova vrchu je to už jen kousek po žluté do Podkriváně, odkud stoupá modrá značka k vrcholku Javoru (821 m), který je nejvyšší v novohradské části Ostrôžek. Bývalé vrcholové pastviny dnes zarůstají jalovce, šípky a trnky, vrcholek zdobí andezitové skalky, dřevěný slovenský kříž a schránka s vrcholovou knihou. Díky nedaleké silnici z Budiné je vrchol poměrně snadno dostupný a navštěvovaný, odměnou je i zajímavý pohled na roztroušené lazy v okolí vysoko položené obce Budiná. Ochranu obyvatel hradu Divín zajišťovala masivní až dva metry široká zeď. V roce 1559 bylo vybudováno nové předhradí s moderními obrannými prvky (bastion a dvě nárožní bašty). Ani tato opatření však nezabránily, aby jej v roce 1575 dobyli Turci, kteří jej okupovali až do roku 1593. Hradu se stalo osudným loupeživé řádění jeho posledního majitele, loupeživého rytíře Imricha III. Balassa, nechvalně známého v celém okolí. Až do roku 1679 (některé prameny uvádějí rok 1683), kdy jej císařská vojska mající na hradě posádku vyplenila, vypálila a vyhodila do vzduchu. Rytíř Imrich Balassa byl uvězněn, ale uprchl. Na Divín se však již nevrátil… Seběhli jsme na rozcestí u bývalé chaty pod Javorom. Vyhořelá ruina kdysi patřila místním turistům, pak zemědělskému družstvu a po jeho krachu zůstala bez majitele a spěje nenávratně k zániku. Původně to byla laznická usedlost, jakých je po okolních svazích více. Po modré značce sledujeme vybíhající odlesněný hřbet zakončený vyhlídkovým Uhliarskem (647 m), kruhový rozhled na Revúckou vrchovinu a Ostrôžky vylepšuje nový lovecký posed na vrcholku kopce. Ruiny DivínaNásleduje sestup do Divína, kterému vévodí především romantická zřícenina na vápencovém bradle. Sice už nejsme v Ostrôžkách, ale bylo by škoda ji minout. Gotickému hradu z konce 13. století předcházelo pravděpodobně slovanské hradiště chránící cestu z Juhoslovenské kotliny údolím Kriváňského potoka do Zvolenské kotliny. Tehdy se v okolí hradu rozprostíraly močály, na jejichž místě je dnes hladina Ružínské přehrady. Původně chránila hrad plášťová zeď se střílnami, v 15. století přibyla hranolová věž a v době tureckého vpádu na Slovensko byl hrad přebudován na pevnost chráněnou bastiónem, hradbou s dvojicí nárožních bašt, příkopem, padacím mostem a palisádou. Přesto vše byl hrad 28. července 1575 Turky dobyt a obsazen a stal se na dalších 18 let střediskem nového tureckého okrsku. Turci ho vydali až 26. listopadu 1593, když se stáhli z okolních území. Do historie hradu se nechvalně zapsal v 17. století i jeho majitel Imrich III. Balaša, který byl kromě jiných násilností obviněn z vraždy vlastní manželky (údajně ji vyhodil z okna hradu) a skončil ve vězení. Vlivní přátelé mu z něj však brzy pomohli a dokonce se mu podařilo získat i povolení na stavbu nového opevněného zámku v podhradí. Odtud pak lstí zaútočil na svůj vlastní hrad, který tehdy strážila královská posádka, aby ho získal zpět. To se mu sice podařilo, ale císař Leopold vyslal k hradu vojsko, které ho nejen dobylo zpátky , ale i důkladně pobořilo. Balašovi se opět podařilo beztrestně uniknout a zemřel později v klidu v dnešním Maďarsku. Osud hradu nakonec zpečetilo v roce 1679 rozhodnutí vyhodit jej do povětří. Dodnes se z hradu dochovaly mohutné zbytky jak gotického horního hradu, tak i protitureckého opevnění. Zřícenina je volně přístupná. Zajímavá je i stavba zmiňovaného zámku s rozlehlým nádvořím, čtyřmi nárožními baštami a původně i vodním příkopem. Dnes je značně zchátralý, nevyužitý a nepřístupný. Výčet památek v Divíně doplňuje barokní kostel s obrannou zdí z 17. století. Pseudokrasové jeskyněZ Divína jsme vystoupali po žluté značce přes Štefanove studničky zpět na náhorní hřebeny Ostrôžek do Budiné. Za obcí je pomník popravených zajatých partyzánů a místních obyvatel, které tu na Budínských lazech dali v lednu 1945 oběsit okupanti. Hned nad památníkem se zvedá holý travnatý vrchol kóty Jasenie (771 m), poskytující dokonalý kruhový rozhled. Pod svahem u silnice je dále zajímavé sopečné skalní seskupení Kamenná vráta. Naším dalším cílem je nedaleká Budínská skala (765 m) na odbočce zelené značky, na jejímž vrcholku se nejen skrývá malé andezitové skalní město, ale dokonce ve stěně jedné ze skal i tunelovitá pseudokrasová jeskyně. Po zelené značce lze pokračovat po táhlém hřebenu až na Bralce (817 m). Krátká odbočka končí na zarůstající louce u vrcholové tyčky se schránkou s vrcholovou knihou vedle pěkného dřevěného přístřešku vhodného i k bivakování. O něco níže pod vrcholem na zelené značce sestupující do Tuháru je veliké andezitové bradlo, které ve svém nitru skrývá 39 metrů dlouhou chráněnou puklinovou jeskyni ve skalní rozsedlině. Na starých mapách bývá označována jako Medvedia jaskyňa, na novějších jako jaskyňa pod Bralcami. Cesta zde je velice strmá, kamenitá a vede nádherným bukovým lesem pralesového charakteru. PolichnoZ Bralců sestupujeme po modré značce do Polichna, rodiště slovenské spisovatelky Boženy Slančíkové, píšící pod uměleckým pseudonymem Timrava. Neobvyklé jméno si zvolila podle své oblíbené studánky, ke které vede krátký místní okruh s odbočkou na Timravský vrch (671 m).
Peši z Prahy do Prahy
Nápad prejsť po vlastných zo slovenskej Prahy do českej Prahy sa zrodil v hlave Tomáša Medvéša z Lučenca. Dňa 30.4.2004 v podvečer vstupu Slovenskej republiky a Českej republiky do Európskej únie z obce Praha v okrese Lučenec v spoločnosti niekoľkých priateľov štartuje osemnásť turistov, z toho štyri ženy, z Klubu slovenských turistov Lampáš Lučenec a Javor Divín. Je koniec apríla, teplota okolo 23 °C. V malebnej obci Praha pri Lučenci sa schádzajú členovia výpravy, pre ktorých starosta Ján Karman pripravil pohostenie. Nadšenie a dobrú náladu zaznamenávajú aj televízne štáby, prostredníctvom ktorých nás počas diaľkového pochodu poznajú ľudia nielen zo Slovenska ale aj Moravy a Čiech. Povzbudzujú nás a vyzvedajú, odkiaľ sme, a prečo to robíme. Niektorí sa dokonca pýtajú, či sa tým živíme… V sousedící obci Abelová, kde prožila spisovatelka většinu života, je pamětní síň a pomník, v Polichně je pamětní tabulí označen její rodný dům. Žlutá značka vede z Polichna k Lentvorskému mlýnu, nad kterým se už zvedá Lysec (716 m), nejvýraznější vrch jižní části Ostrôžek. Vede k němu červená značka. Zalesněný vršek hory skrývá zbytky pravěkého hradiště v podobě výrazného okružního valu, nechybí ani vrcholová schránka, za výhledy se musí sestoupit na travnaté jižní úbočí. Praha a HaličVe výčtu zajímavostí Ostrôžek nesmí chybět ani dvě obce se zajímavým zeměpisným pojmenováním - Praha a Halič, které propojuje červená značka z Lysce. Praha za své jméno a vznik vděčí působení vojsk bratříků vedených Janem Jiskrou z Brandýsa. V letech 1450 - 1451 na svém tažení sídlil právě na hradě v nedaleké Haliči. Hrad se do dnešních dnů nedochoval a nahradil ho současný barokní zámek, ve kterém sídlí vlastivědné muzeum. Putování Ostrôžkami mohu doporučit především těm, kdo hledají v horách klid, samotu, dokáží se i někdy porvat s džunglí křovin, trní a bujných lesů a nevadí jim ani občasné bloudění. Východní část pohoří v okolí Divína má od roku 2003 nově obnovené přehledné značení, horší je to západněji v oblasti Lysce. Nutná je kvalitní podrobná mapa, například č. 145 Javorie, Ostrôžky 1:50 000, VKÚ Harmanec, 1999. Nejvhodnějším obdobím k návštěvě je zřejmě podzim, kdy nádherně vyniknou zbarvené listnaté lesy a velké množství ocúnů na pastvinách, nebo jaro, kdy naopak rozkvétají na hřebenech v okolí lazů ovocné stromy a louky. Léto tu bývá vzhledem k blízkým maďarským rovinám horké a vyprahlé. V pohoří je naprostý nedostatek studánek, naštěstí u lazů bývají často studny s vynikající vodou, a tak se tu žízní netrpí ani za horka. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Išli sme to v r. 2007 z Banského Studenca až do Veľkého Krtíša. Trasu som popísal na www.hiking.sk v článku "Opustená a spiava krása". Pre nás, tulákov, je to zaslúbená zem.
Další související články:+ Peši z Prahy do Prahy+ Ostrôžky - neznámé pohoří středního Slovenska, turistika a příroda + Sopky a vulkanismus, ohnivé divadlo |
|