Trek od hradu k hradu na Považském Inovci, turistika v slovenských horách

Přechod pohoří Považský Inovec a Strážovské vrchy

Pohoří Považský Inovec představuje součást Západních Karpat a táhne se v délce cca čtyřiceti osmi kilometrů nad levým břehem Váhu od Trenčína k Hlohovci; šířka činí patnáct až dvacet pět kilometrů. V porostu převládají listnáče (buky a duby) a podloží se skládá z krystalických hornin a jurských vápenců. Nejvyšší vrchol je Inovec (1 042 m).

Krátké představení Považského Inovce máme za sebou, vydejme se do hor. Naším východiskem se stává lázeňské město Piešťany, kam přijíždíme před osmou hodinou večerní. Ve středisku se nijak nezdržujeme a procházíme ulicemi, trochu víc pozornosti věnujeme jen soše vyléčeného muže, jenž před lázeňským mostem láme berli. Docela by nás zajímalo, zda to tak funguje i ve skutečnosti, protože jakýsi "pacient" položil k nohám sochy opravdickou zlomenou berli.

U lázeňských objektů trochu tápeme, kudy přesně vede turistická značka, ujímá se nás občan venčící psa. Doprovází nás až do obce Banka, poté se odděluje. Postupujeme opět sami a konečně se dostáváme mimo stavení. Mezi stromy nás upoutávají světýlka, u křížů v lese svítí zažhnuté svíčky. Končíme nakonec kousek od nich a využíváme k přenocování turistický přístřešek.

Čtěte také: Tropický Považský Inovec, 4denní trek severovýchodní části pohoří s…

Ráno prosvítá mezi korunami stromů sluníčko, jež nás bude doprovázet po celou dobu našeho putování, vyrážíme do terénu. Stoupáme na Plešiny, kde mezi vykácenými stromy zahlédneme vrch Marhát; aspoň víme, kam půjdeme.

Visiace skaly

Navazujeme na hřebenovou červenou turistickou značku a nadobro nás pohlcuje les, zčista jasna se ocitáme v bedlovém království. Všude kolem vykukují z trávy i listí obrovité klobouky, kdybychom se je rozhodli spočítat, strávíme tady nejmíň celý den. Jelikož jdeme na těžko, plodiny nesbíráme a nad úrodou pouze slintáme, trochu jinak to o něco později vidí osazenstvo traktoru, jež zastavuje u "širých lánů". Zaručeně si po návratu domů dopřejí lukulské hody.

Míjíme Krahulčie vrchy, pozornost zvyšujeme za sedlem Gajda. Někde tady podle mapy z internetu (papírová verze z roku 1999 místo jen zmiňuje) má vést krátká odbočka na Visiace skaly. Netrvá dlouho a spatříme významovou značku. Odkládáme batožiny a nalehko míříme na vyhlídku. Dostáváme se na skalisko s křížem, odkud se zaručeně nabízí výborný rozhled, bohužel nám není příliš přáno. Přestože svítí slunce a oblohu nehyzdí jediný mráček, panuje opar. Spatříme pouze nejbližší okolí.

Vracíme se k batohům a pokračujeme v túře, dočasně opouštíme hlavní hřebenovku. Klesáme po zelené značce a jsme zvědavi na Mačiacu jaskyňu, nějak se s ní nesetkáme. Ač je na mapě vyznačena, skrývá se nejspíš v lese.

Svätý Jurko a Marhát

Přecházíme na žlutou značku a dostáváme se k bývalým ovocným alejím. U těch, neboť zdejší usedlosti dávno odvál čas, rozšiřujeme své zásoby o spadané hrušky. Zastávku na oběd činíme nad bývalým sadem u kostela svatého Jiří (svätý Juraj). Dřívější románskou rotundu postavili v první polovině 9. století, a tak není divu, že prošla pár rekonstrukcemi. Z původní stavby se dochovaly základy a obvodové zdivo. Později přibyla věž a útulek pro poustevníka, místo působí velmi malebně.

Usedáme na lavicích, jež svědčí o tom, že tady i v dnešní době probíhají bohoslužby; při jídle zvažujeme, jestli jsme se právě nestali hvězdami místního vysílání. Zabírá nás kamera monitorující okolí. No co, aspoň vidí, že nám chutná.

Poblíž kostelíka lze dobrat pitnou vodu, opět stoupáme. Vracíme se na hřeben a zase odkládáme batohy, bylo by přece neodpustitelné, kdybychom vypustili vrchol Marhát (748 m). Ve středověku na něm bývalo opevněné hradiště, dnes je bod významný tím, že nabízí k návštěvě rozhlednu - v roce 2004, kdy jsem do oblasti zavítal prvně, ještě nestála.

Míjíme přístřešky a lezeme na dřevěnou věž, kóta nemá chybu. Přetrvávající opar sice brání dalekým rozhledům (při dobré viditelnosti bychom podle ukazatelů zahlédli i Alpy), stejně jsme spokojeni. Před námi se zvedá zalesněný hřeben Považského Inovce, po němž hodláme pokračovat, zahlédneme i obrysy pohoří Tribeč, Vtáčnik, Strážovské vrchy či Malé Karpaty. Protože nemáme naspěch, rozděláváme plechovková piva, jež jsme vzali s sebou nahoru, a uvelebujeme se na sedátkách, nakonec na rozhledně setrváme přes půl hodiny.

Bezovec a Tematín

Následně jdeme přes Jelenie jamy a Kostolný vrch k nádherným loukám u Veselého vrchu, nezadržitelně se blížíme k cíli našeho prvního dne. Ocitáme se na Bezovci, kde věříme v teplé jídlo; opak je pravdou. Nejprve narazíme na uzavřený penzion, stáčíme k hotelu Inovec. Tam mají sice otevřeno, nejedná se však o žádnou výhru. Obsluhu vůbec nezajímá, že někdo přišel, a nevěnuje nám sebemenší pozornost, šok se dostaví i ve chvíli, kdy zajdeme vyzvídat k baru.

Přestože jsme přišli s plnou polní a očividně nepatříme k ubytovaným hostům, táže se nás "inteligentní" dívčina, jestli vlastníme hotelové kartičky. Následně, aby toho nebylo málo, netuší, jestli si můžeme objednat večeři. Ví jen to, že má kuchař jinou práci a momentálně nám nic neukuchtí; při dotazu, jak dlouho to bude trvat, krčí zmateně rameny. Profesionální přístup zkrátka dostává na frak, shodujeme se, že jsme podobné jednání nezažili ani nepamatujeme. Protože ani další členky obsluhy nepůsobí důvěryhodněji, dáváme si pouze po jednom pivu a raději se urychleně přemisťujeme.

Doufáme, že větší úspěch sklidíme u chaty Šport, leč i ta je uzavřena. Holt nám není přáno. Posouváme se a stavíme stan na blízkém hřebínku, z nějž je výborný výhled na vrcholy Bezovec, Prieľačina a Panská Javorina, večeříme z vlastních zásob. Do přístřešku zalézáme poměrně brzy, neboť se po setmění okolo sedmé hodiny výrazně ochlazuje. Už aby byl jeden v teple ve spacáku.

Ráno nás opět vítá nádherný slunečný den. Aby oschl mokrý stan, rozhazujeme ho na okraji blízkého lesa a nalehko odskakujeme na zříceninu hradu, jenž se podle pověsti kdysi nazýval Temetöhely (Pohřebiště). Na tomto vrchu si prý kdysi srazila vaz při jízdě na koni dívka jménem Harmatka a truchlící snoubenec se jí rozhodl zůstat poblíž i po smrti. Postavil si na místě neštěstí sídlo - proto ten podivný název - později hrad přejmenovali na Tematín. To platí dodnes.

První zmínka o opevnění, jež patřilo králi, pochází z roku 1270, posléze ho zabral Matúš Čák Trenčianský. Po jeho smrti připadlo sídlo opět koruně, následně vystřídalo řadu majitelů (mj. Thurzovci, Bercséniovci). V roce 1710 hrad dobylo a poničilo císařské vojsko, k obnově už nedošlo. I přesto je patrné, že se jednalo o mohutnou stavbu, o čemž svědčí obrovitá obranná zeď s palácem či torzo věže; v dnešní době probíhají rekonstrukční práce.

Topoľčianský hrad

Příjemná zastávka je za námi a vracíme se do Bezovce, balíme fidlátka. Scházíme do Nové Lehoty, kde dokupujeme v potravinách jídlo, přeje nám štěstí. Podnik má ráno otevřeno pouze do deseti hodin a my přišli později, o prodloužení provozní doby se zřejmě zasloužil filmový štáb, jenž na rynku cosi natáčel. Majitelka zřejmě cítila kšeft.

Z obce zmíním i jakýsi umělecký výtvor na návsi, u nějž jsme marně hledali, co představuje; ať se na nás nikdo nezlobí, ale usoudili jsme, že jde o dvě ruce, které - lépe to bohužel napsat nemůžu - drží v dlaních hovno. Možná jsme se šeredně mýlili v úsudku, leč nic lepšího nás nenapadlo; aspoň se dalo vtipkovat, co všechno lze v obci nalézt.

Ubíráme se pohodlnou cestou k samotě, kde vyvěrá pitná voda, v bývalé stodole by se dalo nádherně přespat. Následně strmě stoupáme. Konečně se ocitáme na hřebeni a klesáme na druhou stranu mezi jalovci, před námi se ukazuje další bod naší trasy. Tentokrát se hlásí o slovo Topoľčianský hrad, k němuž se stejně jako k Tematínu vztahuje smutná pověst.

Sličná dcera hradního pána se zamilovala do mladého zemana, leč ten musel odejít na vojnu. Oddaně na něj tedy čekala, což se znelíbilo bohatému nápadníkovi ze sousedního hradu, jenž si na ni brousil zuby. Protože ho odmítla, rozhodl se pomstít. Poslal jí falešný dopis, v němž napsal, že milého v bitvě zabili. Dívce zpráva zlomila srdce a umřela žalem, mladý zeman se vrátil z války až po její smrti.

Za výstavbou hradu stál zřejmě na začátku 14. století Matúš Čák Trenčianský, ačkoliv některé zdroje uvádí v rodném listu už století třinácté. Následně hrad náležel králi, který ho v roce 1389 daroval Széchéniyovcům. V letech 1431 - 1434 se jednalo o nejvýznamnější husitské středisko v Ponitří, později ho získal Jan Jiskra z Brandýsa. Mezi další významné majitele patřili Forgáchovci.

V 18. století začal Topoľčianský hrad pustnout, v posledních letech naštěstí prošla zřícenina rekonstrukcí. Mnoho hradeb zpevnili (jaká to změna oproti mojí návštěvě z roku 2004) a v prostorách paláce zřídili dokonce jakýsi amfiteátr; zřejmě tady čas od času pořádají kulturní představení. Litujeme jen toho, že je uzavřena věž, v níž jsou prý umístěny nalezené artefakty. Nějak se s tím ale vyrovnáme.

Prohlídka je za námi a směřujeme do penzionu pod hradem, oproti včerejšímu hotelu běží o pomyslný ráj. Dopřáváme si výborné jídlo a nemůžeme si stěžovat ani na obsluhu, byť nás po příchodu zaskočí dotazem, zda se vejdeme k prázdným stolům. Jakmile nám ale docvakne, že se jedná o vtip, nalaďujeme se na stejnou tóninu a následně souhlasíme i s tím, že nám nechutnalo, ačkoliv jsme talíře téměř vylízali.

Panská Javorina

Z podniku odcházíme vyloženě přežraní; při výstupu na Panskou Javorinu (943 m) mi připadá, že nesu na břiše batoh navíc. Cestou krátce zastavujeme na Biele Bukovině, kde za druhé světové války působil partyzánský oddíl Jana Žižky a zesnuli tady dva členové této brigády, upozorňuje na ně památník. O kus výš lze dobrat ve studánce pitnou vodu.

Později nás zaskočí zákrut nově budované silnice, u krajnice nechybí dopravní značka s uvedením povolené rychlosti. I cesta až pod vrchol je k našemu šoku projeta těžařskou technikou, trochu nás to děsí. Viděné vyvolává dojem, že někdo má zájem, aby až na kopec vyjeli motorizovaní jedinci.

Konečně přicházíme na Panskou Javorinu a zabydlujeme se v přístřešku, jejž na kopci postavili teprve nedávno. Před setměním vylézáme na rozhlednu (při mojí předchozí návštěvě se v oblasti nenacházela jediná vyhlídková věž). Jelikož podobně jako včera panuje opar, přicházíme o parádní rozhled, škoda. Z vrcholového ochozu nás záhy vyhání studený vítr. Zalézáme do přístřešku a otevíráme plechovkové pivko, aspoň se nám bude lépe spát. Přesto nás v noci vzbudí ryk jelenů. K přírodě to ale patří, pořád je to lepší, než kdyby opodál řvaly motory čtyřkolek.

Ráno v duchu hesla "Co se večer naučíš, bude se ti po svítání hodit," vylézáme opět na rozhlednu. Z ochozu vidíme, kam povedou naše příští kroky, vypadá to nádherně. Hřeben vede na nejvyšší vrchol pohoří, na němž se tyčí dva vysoké stožáry.

Inovec, Chata pod Inovcom

Vyrážíme do terénu, pohlcuje nás les. Navazujeme na červenou hřebenovou značku a krátce zaskočíme k útulně Izba, kde by se dalo také přespat. Zanedlouho míjíme dřevěný kříž a přes kóty Ostrý vrch, Jakubová a Palúch přicházíme na nejvyšší horu celého pohoří Inovec (1 042 m). I tady čerstvě postavili rozhlednu, příliš nás nenadchne. Kvůli okolním stromům z ní není na dvě světové strany pořádně vidět, nejde nám na rozum, proč věž nepostavili o pár metrů vyšší. Nic by tím nezkazili.

Pozdější oběd si dáváme na Chatě pod Inovcom, kde se to rojí výletníky. Podnik plně uspokojí naše chuťové buňky a dává konečně nadobro zapomenout na strašáka se jménem "hotel Inovec". Po konzumaci brynzových halušek scházíme příjemnou cestou do Mníchovy Lehoty (cestou se ukáže i Trenčín), z osady prudce stoupáme na zalesněný vrch Macková.

Soblahov

O pár metrů dál obcházíme Čiernachov, kde nějaký "inteligent" zamazával značky, naštěstí se neztratíme. Krátce opouštíme les a ubíráme se přes rozsáhlou louku, doufáme, že nalezneme vhodné místo na spaní u chaty pod Ostrým vrchom. To se nestane. Oproti předpokladům, že půjde o pusté končiny, hemží se oblast lidmi, čili nic pro nás.

Naštěstí se záhy ukáže, že vše zlé je pro něco dobré. Sice oproti původním předpokladům ujdeme cca čtyři kilometry navíc, slavíme ale úspěch. Nedlouho po setmění se dostáváme k rozhledně Dúbravka nad osadou Soblahov. Místo je pro nocleh jako stvořené, potěší i uhlíky, jež plápolavě žhnou v ohništi. Rozdýcháváme je - asi tady před naším příchodem kdosi pobýval - a rozděláváme oheň. Opékáme chleba a je nám hej, na noc se zakubláváme do spacáků v přístřešku u rozhledny.

Trenčianský hrad

Na vyhlídkovou věž vylézáme až ráno; z viděného zmíním vrchol Inovec, přes který jsme šli předchozí den. Máme ho jako na dlani. Protože se v okolí začínají hemžit lidé, příliš se nezdržujeme a dáváme se opět na pochod. Nejprve lemujeme ohrazený vojenský prostor, poté zastavíme na Brezině u památníku umučeným za druhé světové války.

Od něj scházíme do Trenčína, který spolu s Nitrou a Bratislavou patří mezi tři nejstarší slovenská města; vznikl v 11. století. Lidé tady žili ale už mnohem dřív, první nálezy pochází z pravěku a doby bronzové. Známý je i nápis, jenž upozorňuje na přítomnost římské legie v letech 179-180 našeho letopočtu.

Protože jsme minulý den ušli pár kilometrů navíc a máme slušný čas, přichází na řadu hlavní dominanta města, což je hrad. Ten stál na skalním ostrohu nejspíš od 11. století, přesto ho prvně zmiňují k roku 1111. Jeho největší rozkvět se vztahuje k počátku 14. století, kdy si ho za svoje sídlo zvolil "král Tater i Váhu" Matúš Čák Trenčianský a proměnil ho v centrum svého rozsáhlého panství.

Po jeho smrti se sídlo vrátilo do královské moci a mezi návštěvníky se zapsali polský král Kazimír, český vladař Jan Lucemburský a císař Karel IV. Následně se střídali majitelé a docházelo k rozšiřování opevnění, k újmě na zdraví přišel hrad dne 11. 6. 1790, kdy vyhořel. V 19. století začaly město ohrožovat kameny padající z ruin, a tak došlo k dílčím opravám, k rozsáhlé rekonstrukci se přikročilo po druhé světové válce. I proto dnes vypadá Trenčianský hrad jako ze škatulky a věž i palác volají po návštěvě.

Kupujeme si vstup bez průvodce a necháváme batohy u pokladny, stoupáme branami k hodinové věži. Kousek za ní se nachází neskutečně hluboká Studna lásky, k níž se vztahuje milostná pověst. Když se majitel hradu Štefan Zápolský vrátil z tažení do Turecka, přivedl s sebou zajatce, mezi nimiž se nacházela i krásná Fatima. Není proto divu, že záhy přijel do Trenčína její snoubenec paša Omar a hodlal ji vykoupit.

Pán sídla ovšem o jejím propuštění navzdory nabízenému bohatství nechtěl slyšet a prohlásil, že dívku vrátí jedině tehdy, když skála, na níž opevnění stojí, vydá slzu vody. Pašovi, pokud nechtěl Fatimu ztratit, nezbylo, než se svými muži vykopat studnu, a tak se bez okolků pustil do práce. Kutal a kutal, na pramen narazil po čtyřech letech. Až tehdy mu Štefan Zápolský zajatou milenku vrátil, načež mu Turek vmetl do tváře, že jeho srdce je tvrdší než hradní skála.

Navštěvujeme i hladomornu a samozřejmě nevynecháme jádro nejstarší části hradu, vystupujeme na věž. Z té se nabízí nádherný výhled, je to paráda. Nemůžeme se vynadívat, a tak, jelikož si lepší rozlučku s Považským Inovcem nemůžeme přát, končím své povídání o zdánlivě opomíjeném pohoří, jež ale nezklame žádného milovníka hor.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.