Trek kolem Manaslu a Annapuren, aneb na dosah osmitisícovek v Himalájích v Nepálu

Nepál 2011, Himaláje (1)

Motto: Když jednou poznáš Nepál, musíš se sem vrátit

Ale že to trvalo. Celých 15 let. Pozvání přišlo ještě v roce 2010, na vánoce a nedalo mně to spát. Někdy v únoru jsem přepočítal vlastní kasičku a zjistil, že výlet a jeho platby jsem schopen zvládnout, a šel se podívat na internet na ceny letenek. Daly se pořídit už od cca 21 tis. Kč, což mě potěšilo a začal jsem se taktně vyptávat mojí ženy Evy, co ona na to.

Odpovědi zpočátku nebyly nijak povzbudivé a já navíc měl ještě nabídku na léto od Pavla s Olgou na lezeckou výpravu na Spantik a Nanga Parbat, což bylo nesmírně lákavé. Ale nepodlehl jsem tomuto snu (jako před časem Mount Everestu) s tím, že už jsem na vysoký kopec lezl sám v roce 1996 a nyní chci výlet do Nepálu absolvovat se svou ženou.

Čtěte také: Trek kolem jezera Manasaróvar pod horou Kailás, Tibet

V jedné slabé chvíli slíbila, že pojede a taky dala podmínky, že ji budu trénovat. Ale zkuste trénovat ženu, když nechce nebo aspoň ne tak, jak je potřeba (sportovní tréninkový deníček se zápisy aktivit a následné vyhodnocení zátěžových testů…). Nevadí. Když toto ženy odmítají, tak je třeba koupit letenky a to naše něžné a hlavně spořivé ženušky donutí k akci.

V březnu kupuji letenky včetně pojištění pro případ zdravotních problémů a současně trénuji se ženou na společných výletech (byla jich celá řada, v zimě týden na běžkách, cyklo i pěších výletů skoro nepočítaně, ten poslední, zátěžový, se uskutečnil 10 dní před odletem - přechod hřebene Nízkých Tater.

Poslední den, kdy jsme sestupovali opět k našemu autu zaparkovanému u hotelu Ďumbier v ústí Svatojánské doliny z útulny Ďurková jsem sliboval, že nic horšího než tento 9 hodinový pochod nás nečeká…). Sliby se slibují…

Současně s tímto tréninkem se řeší složení týmu a co podnikneme za výlet, případně výlety (moje žena nemá ráda termín "výlet", když je nucena 3 týdny chodit s batohem na zádech).

Z počátku jsme tři (my dva a naše kamarádka Šárka v současné době pracující v KTM), ale někdy v květnu se k nám přidávají ještě naši mladí známí Renata a Martin Stillerovi. Martina jsme poznali už v roce 2005 na zájezdu do Norska. Alespoň se náš tým s průměrným věkem cca 53 let omladil na lépe vypadajících 45 let.

Během jarních měsíců se ustálil, mimo termín daný již dříve zakoupením letenek, i program. Po studiu informací z internetu se rozhodujeme na spojení dvou treků - kolem dvou osmitisícovek - Manaslu a Annapuren. Chtěli jsme maximálně rozumně využít 30 denní vízum pobytem především na horách a vyzkoušet si dlouhodobou zátěž našich tělesných schránek více než třítýdenním putováním himalájskou krajinou. Užili jsme si jí vrchovatou měrou.

Náš rozpočet je (mimo letenky) cca 1 000 USD na osobu a tak si můžeme mimo 40 USD za vízum objednat i let z plánovaného konce našeho putování (Jomosomu) do Pokhary (méně než 100 USD). Rozhodování o zakoupení této letenky byla nejvíce diskutovaná záležitost, stejně jako jestli si najmeme mimo "povinného" průvodce i jednoho nebo dva nosiče.

Týden před odletem máme vše odsouhlaseno a naše představa (dána do jisté míry nepřesnými nebo i neúplnými informacemi) je následující: na náročnější první trek kolem Manaslu si vezmeme průvodce a dva nosiče a až budeme 14 denním pochodem adaptovaní a "zocelení", tak si "užijeme" druhé části výletu sami, bez průvodcovských služeb a nesení části našich věcí nosiči. Že to nakonec dopadlo poněkud jinak, bylo dáno našimi nabytými zkušenostmi z první části treku.

Na první část cesty (s třemi batohy o celkové váze cca 53 kg tramvají z našeho domova ve Výškovicích do Svinova na nádraží) odjíždíme dne 8. října v 7.20 a po relativně snesitelné cestě (v porovnání s loňskou cestou na Nový Zéland) přes Miláno a dále přes Dillí s AIR India se následující den ocitáme s 2hodinovým zpožděním v Kathmandu (dále jen KTM), kde na nás už netrpělivě čekají ostatní účastníci zájezdu.

Jedeme se ubytovat do soukromí (část Budačok v blízkosti Swayambhu), do domu, kde sídlí katolická charita, starající se o sirotky z předchozích bojů mezi vládními vojsky a povstalci - maoisty. Jejich symbolů (u nás nechvalně známých z let minulých…) byla cestou (hlavně na treku kolem Manaslu) k vidění spousta.

Protože jsme měli zpoždění a ještě jsme vystáli další, asi 2hodinovou frontu na vstupní vízum, jsem přesvědčen, že nám nevyjde setkání s Olgou, ženou mého dlouholetého spolulezce Zdeňka Hrubého, která přiletěla do Nepálu o pár hodin dříve. Dali jsme si sraz v Thamelu v hospodě u Toma a Jerryho a k údivu všech zúčastněných se i opravdu scházíme, i když o něco později.

Po zažehnání velké žízně z cesty jdeme ale ještě ukojit hlad do tibetské restaurace (k "Tibeťanovi") a dáváme si každý podle své chuti nějaké dobré jídlo. Zapíjím stylově pivem Everest (tato značka zde v roce 1996 nebyla, vznikla údajně až při oslavách 50. výročí vystoupení prvních lidí na vrchol Mount Everestu.

Další den jde Šárka ještě do práce a my dospáváme včerejší náročný a hlavně dlouhý den a srovnáváme si (aspoň částečně) svoje biologické hodiny. Z našeho pohodlného bydlení se vypravujeme skoro v poledne a jdeme pěšky na jednu z hlavních památek a atrakcí pro turisty, kteří jsou první den v Nepálu a to obvykle právě zde, v KTM.

Po dlouhých letech opět vidím Swayambhu, hlavní budhistickou památku ve městě. Potom opět pěšky procházíme městem až do turisticky atraktivního Thamelu, kde jsme domluveni na 15 hod v místní cestovní agentuře Kathmandu Gest Hause. Šéfem této cestovní kanceláře je poměrně mladý Nepálec Abhi, se kterým jsme (Šárka) komunikovali ve stádiu příprav našeho výletu (abhi@himalayanencounters.com).

Asi po dvou hodinách vyřizujeme všechny náležitosti následujících dní, platíme v hotovosti všechny dříve dohodnuté služby a tím uzavíráme smluvní vztah. Náš průvodce už byl při tomto aktu a zdál se nám všem pohodový a příjemný, což se nám v následujících dnech i potvrdilo. Večer přebalujeme, pár věcí necháváme v našem ubytování a jdeme spát opět až kolem půlnoci.

Trek kolem Manaslu

Vstáváme už před pátou a chvíli po půl sedmé odjíždíme i s našim průvodcem Ramem (48 let) a nosiči Laxmim (oba bez mailové adresy) a Kedarem (Shrestha.Kedar@ymail.com) (27 a 22 let) autobusem do nástupního místa našeho putování, do Arughat Bazaru. Kvalita autobusu odpovídá celkovému stupni vývoje Nepálu a cesta nás opravdu nadchla, ale i vyčerpala.

Ze začátku se jelo ještě i po asfaltové silnici, i když ani tato nesnesla srovnání s našimi silnicemi 2. kategorie. A co teprve, když se sjelo z hlavní cesty a vjelo se na tu vedlejší. To se děly věci. Ještě jsme zkrátka nebyli dostatečně adaptovaní. Nejprve jedeme do kopce, potom opět do hlubokého údolí a to se ještě znovu opakuje. Ani jsem se nesnažil najít si tuto část cesty na mapě Nepálu.

V podvečer se po vysilujícím boji o přežití vykulíme rádi na konci cesty v Arughat Bazaru, nahodíme si naše "drahé miláčky" na záda a jdeme asi půl hodiny k policejní stanici, kde Ram potvrzuje bez naší přítomnosti povinné papíry, které byly zajištěny již v KTM (tzv. permity na oba treky).

Potom asi za necelou další půlhodinu docházíme před slušně vypadající hotýlek. Ubytování, první sprcha ve vlažné vodě, kterou zde, ve výšce 500 m n.m. ohřívá jen teplý vzduch a následuje dobrá, nyní už vegetariánská večeře. Takové budou ještě minimálně dalších 14 dní.

Večer máme informační breefing, na kterém domlouváme, že využijeme další den ráno ještě možnost svézt se terénním vozem nějakých 10 km údolím proti toku řeky Budhi Gandaki. Dobrá myšlenka. Máme sice dva nosiče (Ram si nese jen svoje věci), ti nesou každý cca 20 - 25 kg, tak na každého z nás ještě zbývá tolik, že to na zádech není vůbec příjemné (viz náš průměrný věk).

Ten můj má odhadem 20 kg a jen vzpomínám na staré časy, kdy jsem na Špicberkách nebo v Grónsku v letech 1994 a 1995 začínal na váze 35 kg a to jsem na Špicberkách ještě nesl pušku na ochranu proti ledním medvědům. Vůbec to nechápu. Jedeme jeepem asi dvojnásobnou rychlostí než jdou pěší chodci, ale ti zase nejsou blokovaní auty, které místy zcela uzavřely průjezd a zablokovaly cestu nahoru i dolů.

V obci Soti Khola končí naše jízda touto poslední "cestou necestou". Zažíváme i náročné brodění přes všude přítomné přítoky z levé strany, kdy se až tají dech. V tomto okamžiku je třeba vyzdvihnout umění místních řidičů, kteří své stroje zvládají více než skvěle, přímo mistrovsky.

Řidiči zde určitě neřeší, jakou mají euronormu na emise, ale jen to, aby dojeli na místo určení. A to se jim i daří. Většina nákladních aut a autobusů je indické provenience (firma TATA) a terénní vozy jsou pak téměř výhradně značky TOYOTA. Náhon na všechna čtyři kola není v těchto krajích přepychem, ale naprostou nutností.

Další dny jsou si podobné jako vejce vejci. Vstáváme kolem 6. hod ranní, v sedm je snídaně a kolem 8. vycházíme s tím, že na oběd (polévka nebo něco jiného z místní nabídky) máme 1-2 hod přestávku a následuje pochod do 16-17 hod. V šest večer je tma jako v ranci a to už jsme vždy okoupaní, posléze už jen umytí v ledové vodě a čekáme obvykle 1-2 hod na objednanou večeři.

Po krátké poradě, co budeme podnikat další den (tedy kam máme dojít a jak dlouho to asi bude trvat…) jdeme obvykle (kostky ani další karetní hry se moc neuchytily) už na tvrdé lože. Postele jsou většinou jedinou výbavou místních pokojů (nikdy jsme neleželi na zemi), ale bohužel jejich součástí je většinou jen 5 cm vysoký molitan a to našim tělesným schránkám (té mé určitě), zhýčkaným z našich domovů 20-30 cm matracemi opravdu nestačí.

Já osobně to řeším tak, že si do spacáku vždy dávám svoje "drtičky mrazu" (flísové rukavice). Takže otlačeniny kyčelních kloubů udržuji ještě pod hodnotou jejich nenávratného zničení. Při vzpomínce na školní klasiku - lože Záhořovo… jsem rád za každé nové ráno, kdy se raději už kolem šesté hodiny skulím z postele jen proto, abych tam už nemusel déle ležet.

Cesta vede stále stejným údolím, chvíli stoupáme, chvíli klesáme. I když je absolutní převýšení mezi dvěma noclehy jen 300 - 500 m, myslím, že nebudu daleko od pravdy, když uvedu, že minimální reálné převýšení bylo ve výši cca 800 - 1 200 m denně.

Důležitá rada, kterou nám Ram dal k dobru hned první den byla, že když jdou osli, muly nebo koně, vždy mají přednost a pochodující turista musí uhnout vždy ke svahu, zastavit se a pokračovat až stádo přejde.

Je pravda, že zde to, co neodnesou zvířata (nebo v malé míře nepřepraví helikoptéra), musí odnést na vlastních hřbetech místní lidé. Někdy nám tato situace zaváněla středověkem. Naši nosiči, kteří měli tak do 60 kg živé váhy, nesli 20 kg batohy (možná, že ze začátku i 25 kg), ale my aspoň nesli srovnatelné váhy. Pánové kolem 20 a děvčata v rozmezí 10-15 kg. Ale to, co jsme někdy viděli (a bohužel to byli i Češi), že si zaplatili každý svého osobního nosiče, který nesl těch 20-25 kg a turista si vykračoval s baťůžkem obsahujícím jen svačinku, foťák nebo kameru a něco na oblečení.

Na druhou stranu i já uvažoval o najmutí místních nosičů jako nejlepší alternativě dát jim práci a tím i výdělek. Ale určitě ne za cenu toho, abych měl a nebo mohl mít pocit, že místní zneužívám. A to už vůbec nemluvím o výpravách s plným servisem, kterých jsme viděli opravdu hodně, kdy se kolem dvojice točí 5 - 6 nosičů, kteří vše chystají v předstihu pro své bílé "sahiby". Na to opravdu nejsem zvyklý.

Dny míjejí a dříve vlažná voda z natažených hadic se postupně ochlazuje a nakonec to komplexní mytí už vůbec není tak příjemné jako v prvních dnech. Má to ale i jednu výhodu. Nejsem klasickým milovníkem piva a i doma vždy, když je to možné, sáhnu po vypocení na výletech nebo práci na zahradě po bezalkoholickém Birelu, abych "zůstal ve hře". V prvních dnech pochodu jsem se potil tak, že jsem musel zahánět žízeň místními, velmi drahými a pochopitelně, že alkoholickými pivy (Everest, Ghorka, Sant Miguel a Tuborg).

Pravidlo při setkání na cestě se zvířaty je jednoznačné, uhnout

Postupně procházíme řadou obcí velmi obdobného vzhledu a v paměti už zůstaly jen ty, ve kterých jsme spali. Lapubesi (880 m), Dobhan (1 070 m), Deng (1 860 m), Namrung (2 540 m), Samagaun (3 390 m) a konečně vytoužené Samdo, což byla poslední celoročně obývaná obec v údolí (3 690 m).

Zajímavou zkušenost jsme udělali v obci Deng, kde nás ubytovali v novostavbě, která byla ještě ve stádiu dokončování. Vše probíhalo jako obvykle, jen jsme navíc poprvé uvařili kaši, kterou snědl skoro z poloviny syn majitele. Ani jsme při tom nemuseli mluvit. Jedl, až se mu dělaly za ušima boule.

Ráno, když jsme obdrželi prostřednictvím Rama účet, tak se nám protočily panenky a po nabrání dechu jsme se začali radit, jak budeme reagovat. Zaplatit nebo nezaplatit požadovanou částku, která byla více než zlodějská a pan majitel si účtoval i pobyt v jídelní místnosti a celou večeři pro 5 lidí, i když jsme večeřeli jen 3.

Martin je náš vyjednávač a vyjednávání zahajuje velmi vstřícným kompromisním návrhem, který ale majitel zcela odmítá. Včera večer nás lákal k ubytování nízkou cenou a dnes ráno nám naúčtoval proti včerejší domluvě i vyšší částku za vlastní ubytování.

Nakonec majitel (částečně i na nátlak místních, kteří se přidali do diskuse) ustoupil ze svého požadavku, ale přesto jsme mu zaplatili (náš vstřícný návrh) stále podstatně více než bylo obvyklé a než jaké služby jsme dostali.

Dohodli jsme si s Ramem, který byť s rozpaky a nesouhlasem zaplatil za sebe a za nosiče požadovanou částku hned ráno, jasný postup, aby se tato situace už neopakovala. Nabyli jsme přesvědčení, že si zde někdo z místních uvědomil, že může na turistech něco trhnout, ale narazil…

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.