100 kiláků jarním Slovenském rudohořím (3), skvělý horský trek na Slovensku

Veporské vrchy a Muránska planina

Blížím se k prvnímu nádhernému místu parku, k bývalé osadě Kučalach. Značená trasa uhýbá na křižovatce nalevo nahoru, já ale zamířím doprava. Na velké louce pod stejnojmenným vrchem stojí několik chat, od kterých se naskýtá parádní pohled do doliny Rimavice a na Stolické vrchy. A přicházím sem právě v čas, protože se zrovna ohlásil první hrom a spustila se velká letní bouřka.

Uchyluji se na terasu jedné chaty, díky ní sleduji tohle vodní divadlo naštěstí v suchu. Ze střechy stékají proudy vody a občas spadne cosi bílého. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že se jedná o kroupy. Brzy jich všude kolem leží asi centimetrová vrstva. Po odeznění bouřky začíná z dolin stoupat pára.

Rozhoduji se odejít a vrátit se na cestu. Čeká mě stoupání, které končí kousek nad další chatou. K té doporučuji zajít, výhled na Kučalach je odtamtud asi nejlepší. Nad chatou je rozcestí kde si můžu vybrat ze tří směrů. Dá se pokračovat na Fabovu hoľu, nejvyšší bod celých Veporských vrchů, popřípadě k pramenu řeky Rimavy. Mé kroky ovšem povedou po zelené značce, nejkratší cestou do sedla Burda.

Čtěte také: Sto kiláků jarním rudohořím (2), Veporské vrchy a Muránska planina

Znovu se rozpršelo a když v půlce cesty narazím na další chatku, znovu se schovám na terasu. Pršet nepřestává, tak se nakonec vydám dál. Do sedla Burda přicházím kolem spáleniště, kde ještě nedávno stávala útulna, kterou nějaký závistivec podpálil. Škoda, stavil bych se na čaj či pivko a klidně tu dnes i přespal, kdyby to šlo. Naštěstí se brzy začne stavit srub znova a tentokráte nebude otevřeno jen o víkendu, ale celoročně. Těším, jak se sem potom stavím na návštěvu, možná další zimu.

Sedlo Burda, Malá Stožka

V sedle Burda stojí nějaká chata s terasou, kam se zase na chvíli schovám. Déšť ustává, rychle vyrážím na poslední dnešní úsek. Ještě asi čtvrt hodiny jdu po magistrále, která je tady tak rozryta, že se jedná spíš o bahenní lázeň, než o cestu. Potom odbočím po žluté trase dolů do doliny. Do doliny, kterou považuji za nejúžasnější místo celého parku.

Chodník mě přivedl pod Malou Stožku. Je to taková malá stolová hora a je odtud pěkný výhled na Fabovu hoľu. To nej ale teprve přijde. Cesta začíná klesat do doliny Randavica a ten pohled co nabízí, je pastva pro oči. Úzká dolinka sevřená strmými svahy Velké Stožky. Sice ji kryje hustá oblačnost, ale to jí dodává dramatičnost. Pro mě jedno z nejúžasnějších míst ve slovenských horách. A je tu jeden bonus, který vidím kousek pode mnou. Malá bouda, ve které budu dnes spát.

Scházím tedy ještě kousek níž a brzy stojím u salaše. Shazuji batoh a vydávám se na louku lovit snímky. Že mám ve vysoké trávě po kolena promáčené kalhoty mi nevadí. V mezeře oblačnosti se ukázalo Slunce a zároveň začalo jemně poprchat. Mám jeden sen, a to že tuto dolinu vyfotím po dešti a s obloukem duhy. A opravdu, nad Stožkou se začíná tvořit duha. Nevěřím svým očím a začínám být velmi, velmi nervózní, ten sen se mi tvoří před očima!

Bohužel, mezera se zatáhne, slunce zmizí a sen se rozplyne. Vzrušení opadlo a místo toho začal padat vydatný déšť. Zalézám do salaše, převlékám se do suchého a už nevylezu. Pršet nepřestalo a z posezení u ohně nic nebylo. Škoda, odebírám se pod střechu na kutě a bubnování deště na ni mě brzo uspává.

Medvědí stopy

Ráno neprší, ale hranice oblačnosti je ještě níž než včera. Po snídani a sbalení opouštím salaš a vyrážím na úsek, na který se velmi těším. Jen co vyjdu ze salaše, opět se rozprší. Cesta mírně klesá a ujdu po ní jen pár desítek metrů než si všimnu čerstvých medvědích stop mířících směrem k salaši. Na tom by nebylo nic zvláštního, medvědích stop jsem na planině viděl už spoustu, tyhle ale měří skoro 25 centimetrů, takže jejich majitel, co se tady potuloval, mohl vážit i tři metráky! Ještě že pršelo a nic jsem tak neslyšel, asi bych se moc nevyspal.

Poněkud ostražitěji přijdu k hájence pod Stožkami. Jejich skalní stěny spíš tuším než vidím. Od hájovny začíná pozvolný výstup.Trasa opustí cestu a změní se na úzký chodník. S oblaky kousek nad hlavou pomalu nabírám výškové metry a užívám si pochmurné atmosféry. Při mojí podzimní návštěvě, kdy prakticky po celou dobu byla mlhy nebo pršelo, jsem si uvědomil, že asi neznám žádné hory, kterým by deštivé počasí tak slušelo. Je to tady v dešti takové magické.

Nižná Kľaková, Ľadová jama

Chodník vstoupí do užší dolinky na jejíž konci se nachází odbočka ke skalní bráně. Od ní je hezký pohled nazpět do doliny, vzhledem k mlze tam ale nejdu. Od odbočky je už jen pár minut na známou Nižnou Kľakovou, kde stojí, mimo jiné, velká útulna. Když sem přicházím, přestává pršet. Času mám dost, zastavuji se tady na delší dobu, vařím čaj a suším mokré věci ze včerejška. Útulna je v naprostém pořádku z její terasy pozoruji mlhu, která se sem cpe z Hrdzavé doliny.

Při mém odchodu stále neprší, citelně se ale ochladilo. Rudná magistrála prochází pod nejvyšším bodem Muránske planiny, pod kterým je i odbočka s pěkným výhledem právě do Hrdzavé doliny. Všude kolem ale vidím šedobílou hradbu mlhy. Následně se ocitnu ve fantastickém horském lese, a právě lesy jsou takovým synonymem pro planinu.

Procházím přes Čmierovu poľanu, odlesněnou plochu posetou osamocenými smrky. A to už jsem kousek od Studňi, známého místa uprostřed planiny. Kromě pár chat a vydatného pramene, se tady nachází zajímavý přírodní úkaz zvaný Ľadová jama. Pár desítek metrů dlouhá jeskyně, ve které se až do letních měsíců drží silná vrstva ledu.

Od Studně mám několik možností, kam se vydat. Nejčastěji používaná trasa vede po magistrále směrem k Poludnici, parádnímu rozhledovému bradlu. Můžu také využít zelené značky, která vede krásnými divokými lesy s roztroušenými polanami. Protože ale tyhle trasy znám, vybírám si třetí, žlutě značenou trasu. Ta vede první necelé dva kilometry po silnici, ale u přístřešku pod Veľkým Cigánem z této cesty uhne.

Zpočátku vede cestička smíšeným lesem a několikrát celkem prudce klesá. Některé stromy tady jsou úžasné, zvláště potom pár starých javorů. Charakter okolí se změní, když se objeví výruby. Je z nich nějaký ten omezený výhled, ale většinou už na nich roste mladý les. Naštěstí se nejedná o smrkové monokultury, ale o listnaté, či smíšené lesy.

Směr Muránsky hrad

Dříve jsem s velkým despektem sledoval velkou těžbu dřeva tady v národním parku, ale už se na to dívám jinak. Za pár desítek let tady poroste fantastický les, jak se na Muránskou planinu sluší a patří.

Žlutá trasa se potom u rozcestí Jaskova muka připojí k magistrále a to je už kousek od Veľké lúky. A když sem přicházím, uvědomuji si, že mé putování rudohořím pomalu končí. Louka je dnes bez koní, asi jsou někde vzadu u hřebčína. Mně nezbývá nic jiného, než jít ještě asi dva kilometry k chatě Zámok, kde budu dnes spát. Přímo v chatě ne, ta je otevřená jen o víkendech, ale v její velké kryté verandě.

Přicházím sem, shazuji batoh ze zad a s úsměvem na rtu usedám. Dávám si poslední doušek slivovice, vyšla úplně přesně. Jsou teprve tři hodiny a mám tak spoustu času podívat se nahoru na hrad. Chci si ale chvíli odpočinou. Udělám si čaj a chvíli na to schází z hradu jedna dvojice turistů. Nepočítám-li Zbojskou a dolinu Hronček, kde jsem potkal pár cyklistů, jsou to vlastně jediní lidé, které jsem potkal. Dáváme se do řeči, během které se hodně zatáhlo.

Loučíme se a jen co dvojice odejde, spustí se vydatný déšť. Prší skoro dvě hodiny, a místo toho, aby déšť zeslábl, přižene se černočerná tma a s ní vichr a bouřka. Začíná mi být chladno, tak rozbaluji spaní a zalézám do spacáku. Vypadá to, že z hradu už nic nebude.

Někdy po sedmé večer, když už skoro usínám, uvidím z verandy na jeden strom dopadat sluneční paprsky. Vylezu ven a můj pohled upoutá protrhávající se obloha. Je půl hodiny do západu Slunce, rychle obouvám boty, beru foťák a doslova vybíhám na Muránský hrad. Ten je třetím nejvýše položeným hradem na Slovensku a také jedním z nejrozlehlejších.

Slunce začíná zapadat za obzor a já mám tak velmi málo času na fotografování. Muránský hrad je jednoznačně nejlepší výhledové místo v celém parku, jenže jeho vyhlídky jsou od sebe celkem dost daleko. Naštěstí to tu dobře znám, takže přiběhnu na jednu, udělám několik snímků a běžím rychle na další. Na tu, ze které je výhled na Stolické vrchy a Nízké Tatry. Díky předchozí bouřce je dohlednost skvělá a zřetelně tak vidím bílou pokrývku na Králově holi. Že by kroupy? Nevím.

Slunce zapadlo pár minut po tom, co jsem sem doběhl. Nějakou dobu tady ještě postávám a vydávám se nazpět k chatě, kde po zalezení do spacáku usínám.

Vstávám ráno, zrovna když vychází slunce. Rychle balím a podruhé vyrážím na hrad. Užívám si excelentních výhledů, zvláště v dálce na jihu vidím v dolinách ležet mlhy. Škoda, že neleží přímo pod hradem, bylo by to velmi fotogenické. Rozhlížím se po zdánlivě nekonečném rudohoří a napadá mě, že lidský život nemůže stačit na to, všechny ty kopce a doliny projít. Slibuji si ovšem, že se jich pokusím navštívit co nejvíc, rudohoří je totiž silně návykové.

Po návštěvě hradu mě čeká už jen sestup dolů do Muráně. Jsou to asi čtyři kilometry a za necelou hodinku stojím na náměstíčku, které je, oproti podzimu, už zrekonstruováno.

A to je konec. Klidně bych ještě pokračoval, ale to si budu muset nechat na příště. A na těch necelých sto kilometrů, které jsem ušel, budu opravdu dlouho vzpomínat, byl to totiž excelentní trek, se vším, co k Rudohoří patří!

• Trasa: Strelníky - Bukovina - s.Jasenová - Betónka - Hronček - s. pod Vartou (odbočka k útulně Varta) - s. Zbojská - s. Burda - Randavica - Nižná Kľaková - Studňa - Jaskova muka - Chata pod Muráňským hradom - hrad Muráň - Muráň
• Délka trasy: cca 90 km
• Převýšení: cca 4 000 m
• Čas: cca 30 h

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.