Hoher Dachstein, výstup trasou Sky Walker Klettersteig v Rakousku

Ve starobě po 15 letech na Hoher Dachstein

Tento majestátný bílý klenot Severních vápencových Alp s proslulou unikátní jižní stěnou jsem navštívil poprvé v roce 1993, kdy se jednalo o dvoudenní přechod z jihu. Šlo se tehdy od spodní stanice lanovky v Ramsau od Türlwandhütte (1 716 m) přes Dachstein - Südwandhütte (1 910 m) do sedla Hunerscharte (2 602 m) a dále již klasicky kolem horní stanice dachsteinské lanovky na Hunerkogelu (2 687 m) po Schladminském ledovci ke stěně, zajištěné lany a s úvazky na vrchol.

Odtamtud jsme v husté mlze a mrholení sestoupili k Adamekhütte (2 196 m), kde jsme přenocovali za 175 Sch na osobu a oslavili to pivem za 39 Sch. Asi těch piv bylo více, již si nevzpomínám kolik, ale vím zcela přesně, že jsme k tomu popíjeli český tuzemský rum, protože jsme byli promrzlí jak sobí lejna v tundře.

Další den jsme sestoupili přes Simonyhütte (2 204 m) do jednoho z nejznámějších míst v celých rakouských Alpách - Hallstattu (508 m) a přespali v jednom malém stanu s Z.F. alias Šakalem a M.D. zvaným Bandaskou někde u jezera v dešti po vzoru našich předků z dob "hallstattské kultury", která tento kraj proslavila po celém světě. Ochrannou ruku nad námi tehdy držel nesmrtelný nestor turistiky Vlastík M. z Frýdku - Místku, přezdívaný široko daleko Stařík. Ale má k němu stále ještě sakramentsky daleko!

Nahoře jsme tehdy měli velmi špatné počasí, byla mlha a téměř jsme ani neviděli velký vrcholový kovový kříž, který byl již v zářijovém počasí pokryt námrazou. Bylo mi to tenkrát strašně líto, těšil jsem se moc na výhledy k Taurám a hlavně na Grossglockner, ale rozhled byl nulový. Jednalo se tenkráte teprve o mou historicky třetí návštěvu Alp - bylo to krátce po pádu "železné opony". Proto jsem si řekl, že pokud budu mít příležitost, vylezu si nahoru někdy jindy za hezkého počasí.

Vzpomínám si, že tehdejší túra, která nám prvního dne trvala od půl sedmé ráno do tři čtvrtě na pět odpoledne, tedy více než 10 hodin, mi nepřipadala nikterak náročná ani na převýšení a ani na lezení v zajištěné stěně. Byl jsem mladší a zdravější. Tehdy jsem byl přesvědčen a pyšný nato, že Hoher Dachstein měří 3 004 m, což bylo i na razítku chaty Seethalerhütte, na dalších materiálech i mapkách. Ale dnes se slavný Dachstein v mapách poněkud "zmenšil" a měří jen 2 996 m. Někdy dokonce pouze 2 995 m, takže asi netají jen ledovce, ale i vápence. Čert se v tom kurňa vyznej!

Hoher Dachstein

Hoher Dachstein je vrcholový bod v pohoří Dachstein, které jako mohutná a rozložitá běloskvoucí vápencová hradba vládne široko daleko na území Štýrska na východě a jihu, Horního Rakouska na severu a Salzburska na západě. Zdálky silně připomíná italské Dolomity, vždyť dolomit se od vápence liší jen příměsí uhličitanu hořečnatého - barva je téměř stejná. Pro nás Čechy je to vlastně nejbližší "velehora", kterou můžeme pozorovat např. z Kletě v Blanském lese či z Vítkova kamene na Šumavě. To se podařilo mi, měl jsem štěstí.

Masiv Dachsteinu je rozdělen pochopitelně jako "všechno" do několika dalších horských skupin, ale těch si nebudu všímat. Okolní pohoří jsou Totes Gebirge a Ennstalské Alpy na severovýchodě, Rottenmannské Alpy na západě a Schladminské Alpy na jihu. Na jihovýchodě se zvedají Vysoké Taury s 1. a 3. nejvyšší horou Rakouska. V době Rakouska - Uherska však byla nejvyšší hora Ortler, která dnes leží na území Itálie.

A jak to bylo na "Kamenné střeše" letos v srpnu 2009?

Od té doby jsem byl v Alpách, ať již v Rakousku, Itálii, Německu, Švýcarsku či na Korsice a na Dachstein jsem poněkud zapomněl. Ale letos jsme se s mým přítelem Z.K. alias Chřestýšem - bývalým horolezcem Baníku Ostrava přihlásili na týdenní pobyt v Gröbmingu nedaleko Schladmingu s CK Juhász, kde byla možnost lézt po feratách a Dachstein byl nedaleko. Takže nebylo co řešit. Oba vůdci - Pepa O. a Jirka N. jsou kromě zkušených horolezců také členy HS Jeseníky, takže se budeme ve stáří na lanech cítit bezpečně.

"Vercajk" do hory máme, i když moje žlutá přilba, vypůjčená od kamaráda Pavla Š. alias Šédi, který s ní byl i na Pamíru a bůhvíkde ještě, vyhlíží poněkud zvláštně mezi těmi moderními typy "pohlavní ochrany". Ale je to pořád lepší než prezervativ - ten by šedou hlavu před pádem kamení příliš neochránil. Ten je spíše na gonokoky. Ale ti se naštěstí ve skále příliš nevyskytují, jsou spíše na "červené domečky" a mezinoží v nížinách. Takže je tady na lanech vlastně bezpečněji!

Autobus vyjíždí z penzionu Bertrand v Gröbmingu přes Ramsau placenou cestou serpentinami (Dachsteinstrasse) pod spodní stanici lanovky (Dachsteinsüdwand - Seilbahn) jako před léty. Pod námi na jihu se vine řeka Enns, která se u Linze vlévá do Dunaje, jehož bublající horské vody končí nedůstojně v Černém moři.

Tentokráte pojedeme s Chřestýšem lanovkou, výstup na vrchol z výšky 2 687 m bude pro naše zhuntovaná těla dostačující. Jsme již starší exempláře, kteří pamatují 13 ze 44 amerických prezidentů, 7 československých a 2 české. Někteří z těchto pánů či soudruhů také chodili po horách - ale s ochrankou.

Lanovka tam a zpět stojí se slevou pro skupiny "jen" 27 Euro, ale opotřebovaným kloubům a chrupavkám to přijde vhod. Vzhledem k tomu, že jsem si před pěti týdny přivezl z jižním sluncem rozžhavených hor Korsiky opětovnou trombózu levé nohy, ředím si krev injekcemi Fraxiparine Forte a Warfarinem, kromě toho vlastním "sérii" dalších chorob pohybového ústrojí, podložených RTG a CT vyšetřeními, které mi však za odměnu poskytují možnosti následné rehabilitace v lázních. Ty si vyhledávám ovšem opět v horách. Je to takové horsko - léčebné perpetum mobile. Dnes nastane fáze pustošení a devastace těla. Do lázní pojedu zase na jaře napřesrok. A je to!

Na kabinu lanovky čekáme asi 20 minut, ale o to rychleji jsme nahoře. Z vrcholové výhledové plošinky je možno pozorovat ty, kteří se rozhodli pro výstup po nové, v roce 2006 vybudované feratě s názvem "Sky Walker - Klettersteig" - je extrémní a dosti "vzdušná". Na délce 320 metrů se zde překonává výškový rozdíl 170 metrů. Občas si borci zaslouží u "lanovkářů" i zasloužený potlesk. Pokud jsou zde rakouské feraty řazeny do stupňů obtížnosti A - E, obsahuje tato zajištěná cesta i několik stupňů E. V Dolomitech jsou např. nejobtížnější feraty označeny černou barvou. Jiný kraj - jiný mrav.

Schladminský ledovec

Na plošince se s Pepou a Chřestýšem občerstvujeme kalíškem vínovice a vydáváme se na Schladminský ledovec, jenž posléze za horou Hoher Gjaidstein (2 794 m) přechází ve větší Hallstattský (Hallstätter Gletscher - dlouhý 3,5 km). Ten zamýšlíme pozorovat z vrcholu, bude-li jasno. Ale to je dnes téměř zaručeno, obloha je zcela "vymetená", nikde ani mráčku. Na rozcestníku je možno číst: Hoher Dachstein - 2 hodiny. Napřed trasa vede po široké cestě ledovcem, okolo se prohání běžkaři v kombinézách, ale dobré podmínky jsou jen zrána, kdy je chladněji.

Adamekhütte. Chata Adamekhütte je otevřená pouze sezónně, obvykle od konce května do konce září. Mimo tuto dobu je k dispozici pouze zimní prostor - winterraum s kapacitou pouhých 7 míst.
K jeho otevření je ovšem potřebný AV klíč! V chatě jsou pokoje s 25 lůžky a pak společná noclehárna - matrazenlager s kapacitou «

Na ledovci můžeme potkat kohokoliv v jakémkoliv oblečení, jen ti co mají přilby a lano směřují ke králi tohoto pohoří. Některé dámy jsou obuty v botách na vycházku do parku, potkávám blonďatého muže v mokasínách, již promočených, jenž vyhlíží v klobouku jako populární herec Paul Hogen z amerického filmu Krokodýl Dundye. Tváří se také mužně a docela spokojeně, byť má nohy promočené jako vodník Česílko.

Takže i já vyrážím a notuji si do kroku jako kdysi pan Pešek v jedné filmové pohádce - "Jááá s písničkou jdu po ledovci jako ptáček…, trala lalala tralalala!" Cesta napřed vede rovně mírně do kopce a pak zabočuje za horu Nördlicher Dirndl (2 818 m), takže nástup do stěny Dachsteinu od lanovky s vyhlídkovou masňáckou restaurací není vidět. Kolem projetého chodníku jsou vidět velké a hluboké ledovcové trhliny, z nichž by byl těžký únik.

Pak se dostáváme na rozcestí, doleva na západ se jde na chatu Seetalerhütte, ale my míříme na sever k nástupu do stěny. Je možno využít hned dvě zajištěné varianty, na té první čeká dole u skalisek asi patnáct lidí, takže stoupáme po ledovci stále výše. Jde se docela blbě, občas by to chtělo i mačky a někteří je skutečně mají. Budou se jim hodit hlavně při sestupu.

Asi po hodině "ťapání" sněhem stojíme u úpatí bílé stěny. Je nás celkem devět, z toho dvě mladičké a krásné děvčata z Beskyd - Lucka a Lenka, které jsou pod dozorem svých mladých žárlivých rytířů.

Nasazujeme přilby, úvazky a rukavice

Nasazujeme úvazky, přilby a rukavice a vnikáme mezi skály, cesta je jištěná lany i kolíky, obtížnost odhaduji na A - B. Nic náročného. Stupů a chytů je dostatek. Největší překážkou jsou zácpy, které vyrábějí skupiny "grüssgottů" s vůdci, jenž je ještě navíc kromě vlastních karabin jistí na zvláštním laně. Sicher je sicher! Vynucených přestávek využívá každý po svém, někteří fotí, jiní svačí, já piji pivo v plechu a Pepa kouří jednu cigaretu za druhou. Nikotin horským vůdcům dodává klid - tak to má být! Nervozita do hory nepatří.

Kolem nás poletují černé horské kavky, které očekávají ochutnat svačiny lezců. Asi v půlce se obě feraty setkávají, ta spodní přichází zleva po traverzu, takže je zase o něco hustěji. Člověk nemá pomalu ani šanci se v klidu vyčurat. Pohledy dolů k ledovci jsou fantastické a úchvatné, naproti na severu se zdvihá špičatý Niederer Dachstein - také s křížem (2 934 m), na západě se tyčí Mitterspitz (2 926 m).

Konečně vrchol

Prolézáme posledním kolmým komínem, ale když z něho vyšplháme, je již vidět velký kovový kříž a okolo něho ti, kteří se dopracovali v euforii až sem nahoru. Děláme společné foto a občerstvujeme se každý po svém. A konečně je to tady! Tak jsem se po letech konečně dočkal - na jihovýchodě jsou vidět Vysoké Taury a očekávaný nejvyšší vrchol Rakouska - Grossglocker (3 789 m) s typickým tvarem zvonu a kousek vedle Grossvenediger - Velký Benátčan (3 674 m), který je po Wildspitzi (3 772 m) třetím nejvyšším vrcholem Rakouska. Na ní jsem byl, ale také s použitím lanovky Pitztalgletscherbahn.

Tam a zpět mi to od ní na vrchol po ledovci trvalo v roce 1995 necelých 6 hodin, byla to dost makačka, lezl jsem úplně sám. Nahoru jsem si nesl dvě ostravská piva a plaskačku rumu, dal jsem okusit dvěma Polákům - emigrantům, kteří se jako správní gurmáni od Varšavy olizovali až za ušima.

Ale zpět k Dachsteinu. Kontrolujeme vůdcovský čas, šli jsme přesně dvě hodiny, rychleji to ani vzhledem k zácpám nejde. Všude kolem nás jsou k oblakům se šplhající vrcholové štíty bílých hor, jenž nelze obejmout…, je to velkolepá širokoúhlá podívaná, kterou dokáže plně pochopit pouze ten, kdo vylezl nahoru. Nebo ten, kdo byl na podobných líbezných a krásných místech někde jinde.

Lidé, které vidíme se pohybovat dole na ledovci, vyhlíží odtud nějak mrňavě, někteří jdou dolů, ale jiní ještě nahoru, vždyť poslední lanovka nazpět jede až v 17 hodin. Je dost času. Přichází vůdce Jirka, jenž lezl tou první variantou a popisuje nám, jak to vypadá ve spodním, těžším úseku. Většina skupiny se rozhoduje pro sestup právě po ni, my s Pepou půjdeme klasicky stejnou cestou. Uvidíme, co bude rychlejší, ta naše cesta je kratší, ale zase musíme nepříjemně klesat po měkkém ledovci dolů.

Sestup z Dachsteinu

Sestup ve skále proběhl tak jako výstup úplně v klidu, ale po ledovci to bylo mrzké a párkrát jsem sebou seknul na prdel. Klouzalo to jak sviňa. Ještě, že jsem si pak mokrý zadek ochránil svým ledvinovým pásem na bederní lumbosakrální oblast. Opatrně "šmajdám" po bočních hranách bot bez tyček dolů a pozoruji, jestli nespatřím sestupovat Jirkovu skupinu, ale pořád nikoho nevidím. I Pepa se mi ztratil z očí, "běžel" dolů jako mladík, takže ještě jdu na pivo na vyzývavou chatu Seetalerhütte, kde končí většina pochodníků - lanovkářů.

Černí alpští ptáci jsou zde tak drzí, že provádějí nálety na svačiny hostů na terase. Jen taktak jsem uhlídal svůj chleba s vuřtem. S chutí jsem si dal po dobře vykonaném dílu pivo a pak druhé. Na slunci probíhá dehydratace a já přece musím ředit krev. Doktoři by měli radost. Pod chatou je velká hromada odpadků - i sem pronikla civilizace a bezohlednost vůči přírodě. Velebnosti - to je hnus!

Po druhé hodině odpolední se vydávám posilněn nazpět, ledovec pod slunečními paprsky přímo teče a na cestě je místy až 5 - 10 cm vody. Je to nebezpečná břečka, nechtěl bych do toho spadnout na řiť, tak kráčím velmi pomalu, rozvážně a opatrně. Ještě že vody z ledovců odtékají podzemními slojemi.

Na stanici lanovky pod restaurací sedí již na obrubníku pokuřující Pepa z Karlovy Studánky a praví, že ostatní ještě nedorazili. Ale již za chvíli vidím Chřestýše a další, jejich cesta byla ve skále o něco delší. Skupinu jistí vzadu Jirka z Lanškrouna. Ten díky svému vždy nejnovějšímu typu horského oblečení a štíhlé postavě vyhlíží jako zkušený "vrcholový manekýn". Sluší mu to!

Objevují se posupně i ti, kteří nebyli nahoře, ale strávili čas na ledovci, příp. na obou Gjaidsteinech, kam vede pohodový hezký "choďák". Někteří z nich pak však šli dolů k autobusu po svých. Šikulové! Odjezd z parkoviště je stanoven na šestnáctou hodinu a vychází nám to tak akorát.

Večer následuje sprcha, gulášovka, vepřo - knedlo - zelo a několik čepovaných Radegastů. V "zápípí" (pracoviště výčepního) působí na svém důležitém místě usměvavá a hezká paní Maruška z Petřvaldu u Karviné, kde přes rok učí děti zeměpis a tady si to trénuje, občas jde s námi i na výlet. Mezitím čepuje s láskou pěnivý mok. Na penzionu je totiž klasická česká kuchyně se vším všudy, což je pro mne dar z nebes. Jsem vlastenec.

První Kučerova věta …

Pak jsme si dali na našem mládeneckém pokoji chladné obklady - já na nohu a tříslo, Chřestýš na koleno a kotník. Následovala teplá hruškovice pana Jelínka z Vizovic, která se skrývala ve skříni. Nebylo to ono, ale Chřestýš mi vysvětlil první slavnou Kučerovu větu, jenž zní - "První štamprle může být i teplá!" a spali jsem jako mimina. Holt - únava je nejlepší polštář! Ráno jsem se zeptal s obavou na druhou Kučerovu větu a ta pro změnu říká, že i druhá štamprle může být teplá, pokud není k dispozici chladící zařízení.

Protože "věty slavných" bývají většinou tři, tak ta poslední zní: "U dalšího kalíšku pálenky je to již jedno!" A je po ptákách! Zbývá pro dokreslení jen dodal, že onen jistý Kučera je bývalý ostravský horolezec, který dříve s Chřestýšem lezl a dnes s jejich pánskou družinou jezdí již mnoho let na kolech po vlastech českých a moravských. Cyklisté však alkohol nepijí…!

Takže nezbývá než zvolat - " NA DACHŠTAJNĚ BYLO FAJNĚ - NO NI?!"

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.