Grossvenediger (3 657 m n. m.), výstup na mohutnou ledovcovou horu v rakouských Alpách

Jak jsme nezmrzli na Grossvenedigeru: túra na Grossvenediger - 4. nejvyšší horu Rakouska

Vlastně by nadpis měl znít: "Jak nezmrznout na Defreggerhaus?" Odpověď by byla jednoduchá: "Nejezdit na hory, když se chata zavírá a winterraum neotvírá". Ale tak lehké to nebylo.

Přichází konec září a začátek října. Sice máme pocit, že jsme letos ještě nesundali mačky z bot, ale zase se nám začíná stýskat po horách. Po těch pořádných se skalnatými vrcholy posypanými sněhem po celý rok. Na konec letošní sezóny si vybíráme některou z lehkých túr, i když těžkou jsme vlastně letos nepodnikli.

Jeden z nás se pasuje na odborníka z oboru meteorologie a klimatologie (asi proto, že si s několika tyká). S tvrzením, že na konci léta jsou všechny mosty vytáté a tak půjdou vidět (skoro) všechny trhliny, dochází k přesvědčení o lehkém pohybu přes Inneres Mullwitzkees. Volba tak padá na Grossvenediger, 4. samostatnou nejvyšší horu Rakouska (podle jiných způsobů řazení 5.).

Čtěte také: Grossvenediger a Grossglockner, výstup ve Vysokých Taurách

Telefonát na chatu Deffregger, kde hodláme nocovat, nás ujišťuje, že je otevřená. Brzy odpoledne vyrážíme, abychom hodinu stáli na dálnici před Brnem a děkovali letošním dotacím za opravy cest. Pozdě večer s notným zpožděním přenocujeme v St. Valentinu a až ráno pokračujeme dál. Celou dobu navíc prší. Předpověď se změnila v pátek těsně před odjezdem. Mizérie.

Před tunelem Felbertauern začíná sněžit. Za ním se mraky trochu trhají, ale teprve po příjezdu do Hinterbichlu se objevuje sluníčko. Parkoviště (placené) na Wiesenkreuz netrefujeme, zajíždíme až do Strodenu, odkud se vracíme. U auta si pak dáváme oběd a posloucháme sirény z nedalekého lomu.

Uvažujeme o cestě pěšky na Johannishütte. Od toho nás odrazují další dva turisti, německy mluvící. Cesta je údajně nehezká a na chatě se kromě toho koná nějaký slet milovníků modelů letadel, vrtulníků a dalších létajících strojů. Ti mají povolení vyjet až k chatě, čehož hodně využívají. Uskakovat se nám nechce, kromě toho doufáme ještě v malou podvečerní procházku. Platíme si tedy "Venedigertaxi" (zpáteční 20 E, dílčí jízda za osobu 12 E), protože zítra při sestupu rozhodně nebudeme mít čas.

U Johannisovy chaty je skutečně nebe i parkoviště plné. A počasí se kazí. Ještě neprší, ale vidět nejsou ani ty houby. Vše krásně pocukroval sníh a výhledy by asi byly fajn, jenže vidíme tak akorát ke kopcům u chaty s názvy typu Kapunitzköpfl, Mullwitzköpfl apod. Obcházíme Johannisku a stáčíme se doprava kolem drobného žlabu na travnatou pláň, kde pomalu nabíráme výšku k oněm "köpflům".

Záhy tráva mizí ve sněhové peřině, asi tak po kotníky. Především v horní části, kde přechází suťovějším údolím pod Defreggerkou, sněhu přibývá a začíná klouzat. Pospícháme do chaty, míjíme několik skupinek krajanů. Diví se, jak máme malé batohy. Uvažujeme, co v nich asi mají oni, protože nám snad nic nechybí. Od rezervní zásoby vody přes přilby, cepíny, lana, sedáky… Sice máme mačky zvenku, ale zase takový rozdíl není. Zdá se nám to bezpečnější, než zjistit, kudy se hroty prosekly z obalu.

V chatě se koná obvyklý kurz němčiny. S angličtinou jsme nepochodili. Platíme, ubytováváme se a při jídle zjišťujeme, že až na dva páry Němců (či možná Rakušanů) osazenstvo budou tvořit jen Češi. Mnozí doufají, že kromě "Velkého Benátčana" zvládnou okruh přes Schwarze Wand a Hoher Zaun. Jejich nadšení nesdílíme. Budeme rádi, když se počasí zlepší. Plánujeme, že při dobré aklimatizaci a stále jen slibovaném slunečném dni, zkusíme na zpáteční cestě Rainerhorn.

Z úvah nás vyrušuje hluk zvenčí. Chatař zavírá okenice. Jdeme do postele, protože v jídelně je dost zima. Jenže chladno je všude ještě větší. Zítra se prostě Defreggerka zavře, takže dneska se netopí. A netopilo se ani pár dní předtím. Posloucháme nadávky kolem a sbíráme deky z volných postelí. Pod více než půltuctem se konečně dá vydržet. Pohled na studený komín, kde hvízdá meluzína, nakonec zakryje noc.

O půl šesté ráno nás chatař všechny prostě vyžene. Staří horalé a horolezci prostě zažili drsnější časy a mladší generace je zhýčkanější. Vydáváme se tedy vzhůru po spleti chodníčků skalami, balvany i sněhem až do sedla pod Mullwitzaderlem. Několik metrů pod ním začíná Inneres Mullwitzkees. Svítá a konečně se ukazuje počasí č. 1. V údolí, vlastně ve výšce chaty, je inverze. A nad ní pochopitelně parádní jasno.

Ukazuje se většina ledovce a za ním spíše nesměle vykukující Grossvenediger. Cesta k němu se složitě klikatí kolem trhlin, jakých je teda skutečně dost. Varovná tabule s obrázky, co asi mají jeho návštěvníky vyděsit, působí mnohem mírněji. Pod mačkami se místy ozývají dunivé zvuky pod vrstvou čerstvého, větrem hnaného sněhu.

Předcházíme několik skupin. Před námi je jen pár Němců. Jdeme v jejich stopách, než se na Rainertörlu setkáme. Tady je sněhu o dost víc. Není to sice žádná hrůza, ale tvrdá ledová krusta vyhlazená větrem se vždy propadne tak do půlky lýtek. Dvojice jde na Hohes Aderl a my s nimi. Je asi jedno, kudy nahoru.

Na hřebínku mezi Hohes Aderl se střídáme v prošlapávání a obdivujeme výhledy. Grossglockner vévodí východní straně, na západní za spletí ostrých štítů se rýsuje i Švýcarsko s Berninou. Sever se topí v mracích, na jihu bezpečně rozeznáváme stěny Tre Cime a další italské kopce. Takový pohled se nám nabízí celou cestu od krátké odbočky na skalnatější Hohes Aderl až po Grossvenediger. Kříž na vrcholu se trochu schovává za vrcholovým hřebínkem, podle našeho odhadu je níže než zbytek hory. Na rozdíl od ostatních míst je cíl na pevné skále.

Velký Benátčan se po chvíli zvolna mění na Velkého Čecha. Několik skupinek praotcových potomků stoupá na vrchol. Uvolňujeme jim místo a míříme dolů. Skoro se všemi prohodíme několik slov. Okružní cestu všichni zrušili. Připadá jim příliš vyčerpávající v málo prošlapané stezce. Uvažujeme, že jsme si mohli pospat. Cestu by pak prošlapali oni nám.

Ještě zvažujeme výstup na Rainerhorn, ale ledovec Oberer Keesboden beze stopy s ukázkově se otevírající trhlinou skoro přes celé západní úbočí nás dost odrazuje. A především uvažujeme, jak se stav některých mostů změní v poledne. Jeden z nás sice tvrdí, že statisticky není možné žuchnout dvakrát za sezónu do trhliny, převládne ale věk rozumu a přeci jen čas návratu domů, ať se před pondělkem ještě trochu vyspíme.

Cesta dolů je, až na naše dva německy mluvící spoluturisty o kus dál vpředu, prázdná. U chaty ponořené do mraků posloucháme zvuku rozbrušovaček a skřípění lanovky. Nezdržujeme se tu. Proč taky. Na chatě není ani voda (zjistili jsme si předem), pijeme zbytek vlastní. Tu a tam se mraky rozebírají, v potoku doplňujeme láhve, sestupujeme níž a níž. Čekáme na první Venedigertaxi po polední pauze, tedy ve 13:00.

Kolem nás bzučí několik vrtulníků horské služby, Apačů, bombardérů… Uhýbáme nějaké žluté mašině, ať náhodou cena rozbitého modelu není vyšší než naše hlava. Potkáváme druhé dva naše německé známé, co cestou na vrchol ztratili lano (!). Vrátili se tedy přes Mullwitzaderl dolů a lano sebrali při cestě zpět. A pak jen domů… Za tunelem je opět hnusně.

Grossvenediger ze strany od údolí Dorfer(-bach) představuje určitě horu, jaká si zaslouží velký zájem. I když patří mezi nejvyšší vrcholy Rakouska, není vůbec obtížná. Klasifikaci asi odpovídá F (bez lezeckých úseků), cca I UIAA (spíše chodecký terén). Vrcholový hřebínek je údajně mírně exponovaný, ale v podstatě se jedná o stezku na úrovni Roháčů nebo třeba Východné Vysoké, Jahňačího štítu apod. Podmínkou samozřejmě je určitá dovednost při v podstatě celodenním pohybu po ledovci s náležitou výstrojí (mačky, navázání na lano).

Orientace je snadná (jasně zřejmá podle terénu), kromě toho asi většinou vyšlapaná stezka. Dolní část ledovce Schlatenkees zvaná Inneres Mullwitzkees je ve špatném stavu a je asi největším nebezpečím (v závislosti na pohybu ledovce jsou někdy umísťovány i žebříky), v horní (Oberer Keesboden) se situace podstatně zlepšuje. Cesta z Johannishütte na Deffregerhaus 2 hod., na vrchol přes Hohes Aderl 3 hod., dolů na Johannishütte 3 hod. 1 545 m převýšení (nutno připočíst několik menších stoupání a klesání na ledovci).

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.