Výstup na Ben Nevis (1 344 m n. m.), nejvyšší horu ve Skotsku i Velké Británii

Túra na nejvyšší horu Skotska, Cuillin Hills a Yr Wyddfa

Na přelomu července a srpna jsme zamířili přes Kanál do ostrovního království, kde se jezdí vlevo, měří se v palcích, stopách a mílích, váží v uncích a i turistické mapy mají podivná měřítka jako 21/2 inches to 1 mile. A aby to nebylo všechno, mluví se tam gaelsky a také keltsky. Jsou tam neskutečně krásné hory, místní říkají Vysočina, neskutečně mokré hory vonící vřesem a rašelinou, neskutečně proměnlivé počasí, přátelští a slušní lidé. Cesta je tam daleká a vcelku nudná. Po dálnici přes Německo, Belgii, kousíček Francie a celou Anglii až do skotského Glassgow.

Naším prvním cílem byly Grampiany a nejvyšší munro Skotska. Munrem jsou nazývány všechny hory nad 3 000 stop vysoké, tedy necelý kilometr. Věřte ale, že to nic neubírá na jejich náročnosti, kolikrát se jde téměř od moře. Po silnici A82 přijíždíme k samotě uprostřed Vysočiny se jménem Altnafeadh, nad níž vyrůstá strmý hřeben masívu Buachaille Etive Mór, což prý znamená v překladu Velkého pastevce ovcí nad údolím.

Výstup na Stob Dearg vysoký 1 022 metrů je strmý, technicky i fyzicky náročný. Podle místního hodnocení se jedná o tzv. černou túru. Ve Skotsku jsou obtížnosti označovány podobně jako ferraty v Dolomitech, tedy modrá - červená - černá. Nutno říci, že ve Skotsku neexistuje značení, a to ani různými pruhy a fleky červené barvy, jak jsme zvyklí z Alp, nebo i z Norska například. Sporadicky se objeví kamenný mužík, mapa je naprostou nezbytností a je potřeba pozorně sledovat místy neznatelně vyšlapanou stezku.

Grampiany

Začátek výstupu z východní strany je vcelku jasný, ale v okamžiku, kdy se dostáváme do skalnatého terénu, stezka se ztrácí a začínáme slézat skalky podle citu. Lezecké úseky nejsou zase tak obtížné, jak to zdola vypadá, místy je to dvojkový terén, ale hora až marnotratně hýří stupy a chyty. Rychle nabíráme výšku nad údolím a současně se citelně ochlazuje. Na vrcholu už řádně protahuje a ke slovu přijdou čepice, rukavice i kapuce.

Další průběh hřebenovky je již choďák. Spadneme do sedla 902 m, abychom vystoupali na Stob na Doire (1 011 m). Poslední vršek je Stob Coire Altruim (941 m) a následuje prudký sestup až na 400 m do údolí Lairig Gartain kterým se vracíme podél říčky Coupall k silnici. Poprvé pocítíme, co znamená krásné, ale neuvěřitelně mokré hory. Celé údolí je podmáčené a obtížně se hledá suchá cesta. Dobře naimpregnované pohorky jsou tady naprostou nezbytností.

Ben Nevis, nejvyšší hora Skotska

Naše další cesta vede přes Allt-na-reigh (Pass of Glencoe) a naše citlivé duše dostávají první ránu. Před námi se otevře krásou omračující údolí Glen Coe, které končí u jezera Loch Leven. Toto neskutečně nádherné údolí je poznamenáno krvavou událostí, na níž Skotové ani po třech stoletích nezapomněli.

V dobách jakobitských povstání sem přijela anglická armáda - královi vyslanci - podepsat mírovou dohodu, nechali se místním klanem McDonaldů tři dny hostit, načež čtvrtý den v noci, naprosto zbaběle ve spánku své hostitele povraždili, včetně většiny žen a dětí. Tento neslýchaný čin prý tenkrát veřejně odsoudili významní evropští panovníci, králové Francie a Španělska především.

Po březích jezera Loch Linnhe se dostáváme do městečka Ghearasdan (Fort William) a blízkého údolí Glen Nevis. Jak již název napovídá, naším cílem je nejvyšší místo celého Spojeného království Ben Nevis (1 343 m). Tato hora je známá tím, že zde panuje 330 dní v roce špatné počasí, tak proč by parta Čechů měla mít štěstí? Vystupujeme klasickou cestou, tzv. kočárovkou (dřív prý byla upravená pro výjezd vrchnosti na kopec, chudáci koně). Terén je chodecký, bez potíží, ale převýšení značné, téměř od moře. V sedle u Lochan Meall an t-Suidhe (také se vám líbí gaelské názvy, mě přímo fascinují) se začínáme nořit do nízkého šedého nimbusu, který nás provází až na vrchol.

Nahoře fouká a je pěkná kosa, nicméně místní Highlanders (dokonce i women) sem i vybíhají v kraťasech, prostě takový skotský Mont Blanc. Na chvíli se rozjasňuje a najednou z vrcholu vidíme tu fascinující hřebenovku, o níž jsme četli v průvodci (opět zařazená mezi černé) a rozhodnutí tudy sestupovat je otázkou okamžiku.

Z vrcholu je nejobtížnější při horší viditelnosti trefit sestup do sedla nad údolím Coire Leis. Je třeba jít jihovýchodním směrem a dávat pozor na téměř kolmé srázy na severní straně hory - bránu Mordoru, jak to nazvali naši mladí. Úsek ze sedla pod vrcholem na protější Carn Mor Deargh (1 220 m) je pro zkušené, netrpící závratí, s jistou chůzí ve vysokohorském terénu - tedy velice obligátní doporučení že, nicméně nabízí to nejlepší, co může masív Nevisu nabídnout.

Následují již snazší vrcholy Carn Dearg Meadnonach (1 179 m) a Carn Beag Dearg (1 010 m). Odtud se již jen prudce sestupuje po klouzavých, zatravněných a vřesem porostlých svazích do údolí říčky Allt a Mhuilinn, kudy vede cesta od opuštěné observatoře (možnost bivakování využívají i místní Skotové se svými dětmi) dolů do Lochyside Taobh Lochaidh (obec hned vedle F. Williams), a to přímo k místní distillery, báječný závěr takového podniku u single malted whiskey, jakou u nás ani za drahý peníz nekoupíte.

Ostrov Skye

Naše poznávání Skotska pokračuje na ostrově Skye, největšího z vnitřních Hebrid. Je pokládán za nejkrásnější a mohu jen nadšeně souhlasit, i když nám jasně ukázal kdože je tady pánem a řádně prověřil naše fyzické i psychické předpoklady. Nejdříve míříme do Carbostu, kde je nejexotičtější distilerka tzv. lávy z Cuillins, uzené (topí se rašelinou) taliskerské whiskey, která díky skvělé hlubinné vodě je jednou z nejlepších ve Skotsku.

Na opití se jsme chudí, tak pokračujeme do čedičového pohoří Old Man of Storr, kam se dostanete po jediné "main roads" ostrova A87. Ovšem silnice místy připomíná okresku a auta se musí vyhýbat na vyhybnách. Autobusy pak mají značný problém.

Čedičové věže jsou úchvatné a rozhled na Hebridy a Atlantic Ocean nezapomenutelný. Na jihu ostrova se pak rozkládá pohoří Red Cuillins z tvrdého pískovce, spíše oblých tvarů a Black Cuillins z vyvřelého gabra, kde se nacházejí nejtěžší horolezecké terény v zemi.

Přechod Černých není nic pro turisty (IV UIAA), tak volíme klasiku, přechod srdcem pohoří mezi Červenými a Černými od hotelu Sligachan (kde majitelem kempu je skutečný Kelt, nebo snad Viking, alespoň podle vizáže) kolem jezera Coruisk, přes nechvalně známé šikmé gabrové plotny The Bad stepp a pobřežní "kozí" stezkou do Elgolu.

Musím říct, že Kílins nás nezklamaly, i když nám připravily neskutečně šeredné počasí, voda z nebe, voda pod nohami, voda zleva od mořského příboje, brodění rozvodněných říček po pás, udržování psychické podpory kolektivu (jedna z lehčích mamek dvou dětí nám málem odplavala do Atlantiku), ale vzdát to nešlo. Upozorňuji, že hory jsou velmi pusté a ohřát se lze opravdu až v Elgolu.

Cairngorm Moutains

Den po našem odjezdu slyšíme ve zprávách, že byl ostrov pro turisty uzavřen úřady. My jsme mezitím navštívili Inverness (krásné město, mnoho Skotů v kiltech), Loch Ness (nic moc, tahání peněz z turistů) a Edinburgh (nádhera, skvělá architektura, probíhající kulturní festival, pouliční hudebníci), projeli jsme pod Cairngorm Moutains a nechali si zajít chuť na výstup na druhou nejvyšší horu Ben Macdui, počasí prostě bylo proti nám a vydali se na dlouhý přejezd do severního Wallesu, z hlediska lingvistického ještě většího oříšku - keltštiny.

Chceme navštívit Barc Cenendlaethol Eryri, tedy Snowdonský národní park a také nejvyšší horu Yr Wyddfu. Za dva dny, které nám zbyly, není možné poznat celý park, ale z toho, co jsme viděli je nádherný a jako by stvořený pro rodinnou turistiku s dětmi (od 10 let). Podle naší Y map hanfodol ar gyfer gweithgareddau awyr agored (kouzelné že - mapa pro outdoorové aktivity) si vybíráme pro výstup cestu Miners Track ze sedla Gorphwysfa (359 m) kolem dvou kouzelných jezer Llyn Llydaw a Glaslyn, kde jsou právě ty pozůstatky těžby (s baterkou je možné vlézt opatrně i do štoly), abychom prudkým výstupem dosáhli sedla a po hřebeni pak i vrcholu (1 085 m).

Rozhled po parku je úchvatný a protože přeje i počasí (kupodivu), vidíme až na bílé písečné pláže Atlantiku, vzdálené vzdušně okolo 20 km. Na vrcholu se buduje nová restaurace a vede sem horská ozubnička, dokonce s dvojitým ozubením (mnohem více promilí než z Tanvaldu do Kořenova). Hodnotit zcivilizování tohoto vrcholu mi nepřísluší, ale parní ozubnicová mašinka je kouzelná. Sestup z vrcholu je mnohem pohodovější záležitost, východní svahy jsou pozvolnější než prudké skalnaté západní srázy a kolem nás funí nahoru a dolu vláčky s turisty. Vláček končí v městečku Llanberis u jezera Llyn Padarn.

Druhý den se vydáváme na protější, téměř liduprázdný hřeben Glyder Fawr, avšak počasí se kazí a jsem opět v mlze a dost obtížně hledáme cestu. Nakonec po troše bloudění na travnatokamenitých pláních se počasí smiluje a ukáže nám jezero Llyn Cwmffynnon, odkud je to coby kamenem dohodil do sedla Gorpwysfa. Parádní je, že odtud jezdí skoro každou hodinu místní autobusek, který nás doveze zpět do údolí.

Jako perlu nakonec bych si dovolil jedno srovnání. V roce 2005 jsme v Norsku objevili obec s nejkratším názvem na světě "A", ve Wallesu naopak mají obec s nejdelším názvem na světě "Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch", vyslovit se nepokouším a nechápu, jak tohle slovo může česky znamenat "Kostel svaté Marie v roklině bílých lísek poblíž prudkého víru a kostela svatého Tysilia z červené jeskyně". Ale jak vidno, Keltové nepotřebují mnoho slov na vyjádření tak poetického názvu.

Praktické informace:

Ve všech navštívených lokalitách je v podstatě tolerováno bivakování v přírodě, podobně jako v Norsku. Pozor jen na soukromé majetky, ale jen ty oplocené a na lovecké sezóny. Otravná jsou hejna muchniček, ale jen když nefouká, jsou tak lehké, že je již mírný větřík odfoukne do prostoru. Kempů je všude dostatek a jsou dobře označeny. Ceny se pohybovaly od 2,5 do 9 L, ty dražší byly ale opravdu luxusní. Pro návštěvu Edinburghu doporučuji Mortonhall, skvělý kemp na předměstí, do centra jezdí místní busy, vyplatí se celodenní jízdenka. Mapy lze koupit na místě a cena vychází stejně jako v Kiwi v Praze. Jsou z nakladatelství Ordnance Survey a použitelné jsou řady Landranger 1 : 50 000 a Exproler 1 : 25 000.

V horách je absence značení, kromě sporadických kamenných mužíků, znalost práce s mapou je nezbytná. Ceny jsou na naše poměry vysoké, potraviny se nejlevněji koupí v obdobách našich diskontů nebo v Tescu. Hráčům country, domorodné hudby, či hudby etnické vřele doporučuji navštívit některou ze známých prodejen hudebních nástrojů. Připadáte si tam jak v ráji a je vám dovoleno zahrát si na Martina za 6000 L nebo na pětistrunku Paragon za 2000 L, věc u nás téměř nemožná (nejste li náhodou Malina nebo Křesťan). Jednodruhová sladová whisey je obecně vynikající, v cenách od 20 do 6000 L (nelžu, za padesátiletou, lahev mám vyfocenou).

Na jízdu vlevo si rychle zvyknete a to i na kruháčích. Značení na silnicích je perfektní, dlouho před křižovatkami jsou čísla silnic přímo na vozovce v jednotlivých pruzích. Hlavní Motorway z Londýna do Glasgowa je šestiproudá, místy osmiproudá (o tom si za naše drahé dálniční známky můžeme nechat jen zdát). V současné době bych ještě neriskoval výlet do na ostrovy jen s občankou, pas je spolehlivější, kontrola v Doveru je poněkud přísnější, ale není dotěrná. Cestou zpět je vše již O.K.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.