Túra na Galdhopiggen (2 469 m n. m.), nejvyšší horu v Norsku v pohoří Jotunheimen

Túra na nejvyšší horu pohoří Jotunheimen, Norska a Skandinávie

Galdhopiggen. Vrchol, který by se mezi alpskými velikány jevil jako pouhý trpaslík (stejně jako alpské "velikány" mezi himálajskými vrcholy). Přesto jde o horu velmi známou. Určitě známou těm turistům, kteří někdy zamířili na sever do Norska. Galdhoppiggen (2 469 m) je nejvyšší horou nejen Norska, ale celé Skandinávie.

Na některých mapách sice jeden blízký vrchol o několik metrů vyšší. Tomu však vděčí jen za svou silnou sněhovou čepici. Znalci již určitě vědí, že jde o Glittertind, oddělený od masívu Galdhopiggenu dolinou Vis (Visdalen). Pokud však výšku určíme podle skály, pak Glittertind dosahuje výšky "pouhých" 2 465 metrů, tedy o čtyři metry méně než Galdhopiggen. Tento problém je však předmětem neukončených diskusí v samotném Norsku a my jej nevyřešíme.

Vrchol naleznete v pohoří Jotunheimen. V překladu to znamená Země obrů. A skutečně jde o věčně bílé obry. Nejenže se zvedají z nadmořských výšek blízkých mořské hladině, ale díky vysoké zeměpisné šířce jsou zde vegetační pásma posunuta o dobrých 900 i více metrů níže než u nás ve střední Evropě. Proto klimatické podmínky na jejich vrcholech odpovídají klimatickým podmínkám na alpských čtyřtisícovkách.

Masív nejvyššího vrcholu Norska je izolován značně hlubokými dolinami od okolních štítů. A východě je to dolina Visdalen, Leirdalen na severozápadě a na jihu dolinou jezera Labgvatnet. Celý masív pokrývá rozsáhlý a značně narušený ledovec Svellnosbreen.

Obtížnost

Výstup na vrchol není technicky příliš obtížný. Na žádném svém úseku nepřevýší I. st. UIAA. Tím ale nechci tvrdit, že není nebezpečný. Na výstup je zapotřebí lano, úvazek a cepín. Zhruba polovina trasy totiž vede po ledovci (v případě první varianty) a jak víme ze základních pravidel pohybu v horách, na ledovci se vždy navazujeme!

Ledovec je sice plochý a zdánlivě bezpečný, ale opak je pravdou. Ledovec je totiž na mnoha místech rozpraskaný s četnými hlubokými kavernami, které jsou mnohdy zatopeny vodou. Tudíž by se vám mohlo stát, ač to zní jakkoliv kuriózně, že se na ledovci utopíte.

Mačky nejsou zapotřebí, povrch je měkký a rozmoklý, alespoň v době kdy jsou túry možné. Norové proto při výstupu používají gumové holínky, protože jsou zde četné kaluže a vodní strouhy. Za mlhy a špatného počasí může být celá oblast značně orientačně náročná.

Příjezd

Nejvhodnější přístupovou cestou je silnice E 6 z Osla do Lillehameru. Ve městě Otta na Rv 55 vedoucí do města Lom údolím Ottadalen. Údolím protéká jedna z neoblíbenějších a nejznámějších raftařských řek Norska – Otta. Po dalších čtyřech kilometrech jízdy z Lomu narazíme na značenou odbočku k chatě Juvvashytta. Zde se již, oproti minulosti platí mýtné.

Cesta nás dovede až do výšky 1 841 metrů k chatě Juvvashytta, která je nejvhodnějším výchozím bodem na vrchol. Druhá výstupová trasa vede od chaty Spiterstulen, která leží v dolině Visdalen. Tato cesta se sice prakticky vyhýbá ledovci, ale převýšení na ní je zhruba o půl kilometru vetší.

Výstup

Od chaty Juvvasshytta nám na vrchol zbývá 628 výškových metrů. Cesta se nejdříve klikatí po kamenité pláni zhruba na jihozápad. Po asi 40 minutách chůze dorazíme k ledovci. Zde nás cedule upozorní na nebezpečí a na nutnost se navázat. A to dokonce v českém jazyce. Odsud je jíž pěkně vidět černá pyramida Galdopiggenu. Cesta po ledovci se občas mění díky nevyspytatelnému pohybu ledovcových trhlin. Proto v případě čerstvého sněhu doporučuji počkat, až cestu prošlape místní průvodce. Ten vyvádí klienty od chaty.

Galdhopiggen na mapě

První třetina výstupu (asi půl hodiny) po ledovci je poněkud strmější a vede zhruba na jihozápad. Druhá část vede po relativně rovném platu (taky asi půl hodiny) přibližně k jihu. A právě zde je největší množství trhlin a kavern. Cesta nás zavede k levé části skalnatého hřebene spadajícího k vrcholu. Po překonání kratšího výšvihu se dostaneme na skálu. Na skále již můžeme sundat úvazky s lanem. Nemusíme se obávat, že vám je někdo zcizí. Přece jenom mentalita Norů je značně odlišná od té naší.

Výstup dále pokračuje přímo vzhůru (zhruba na západ) po skalních blocích. Po asi půl hodině následuje vysněžené sedlo. Odtud již vidíme samotný vrchol, kde dorazíme za slabou čtvrt hodinku. Výstupová doba činí obvykle dvě a půl hodiny a samozřejmě je závislá na fyzické kondici, na počasí a na stavu ledovce.

Vrchol

Na vrcholu stojí chata obhospodařovaná DNT (Norský turistický svaz). Chata má sezónní provoz. Lze zde zakoupit čaj, kávu, oplatky, pohlednice a také pěkné tričko a obrázkem Galdopiggenu. Ze severu je chata obložena kamennou ohradou, na jih a západ se přes velká skleněná okna naskýtají úžasné rozhledy na panorama Jotunheimenu.

Na samotném vrcholu je kovová rozhledová růžice, která vám usnadní orientaci ve změti sousedních vrcholů. Za dobré viditelnosti se otevírají pohledy na celé pohoří Jotunheimen, dohlédnout lze i Romsdalu a Rondane. Na jihozápadě lze spatřit snad nejrozeklanější a nejdivočejší vrchol Norska – Hurrungane.

Z nejvýraznějších okolních vrcholů si uveďme Bukkeho (2 314 m), Leirho (2 330 m), Glittertind (2 465 m), St. Memurutind (2 364 m). Ze vzdálenějších vrcholů stojí za zmínku Skagastolstindane (2 403 m), Knutsholstind (2 340 m), Nautgartstind (2 258 m) a mnoho dalších.

Mapy

Norské mapy jsou méně přesné a přehledné, než na jaké jsme zvyklí u nás. Vůbec nedoporučuji levnější mapy jakýchkoliv měřítek. Skutečně kvalitní jsou ty ve vyšších cenových relacích. Mapy zakoupíme ve většině informačních center.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.