Herman Lake a Citadel Mountain, hory v Coloradu ve Spojených státech amerických

Colorado, krásné tě znám (5)

Je začátek září a Cadillac s námi uhání po sedmdesátce (dálnice, která vede od východu USA z Baltimoru až se setká s patnáckou vedoucí z Los Angeles na sever), která projíždí osmi státy. Jedeme mezi horami na západ. V Idaho Springs se z okna mihne stará parní lokomotiva, kterou jsem fotil před třemi měsíci. V úbočích kopců vidíme kužely vykutané horniny v dávno opuštěných zlatokopeckých dolech.

Sedmdesátku opouštíme na exitu 218 kde je hned u dálnice parkoviště a odtud začíná trek "Herman Gulch", na který jsme pozvaní. Jdeme ve čtyřech. Dcera s matkou a já s Jirkou. Hned na začátku jsme upozorněni, že je to do kopce a poprvé to obě ženy šly tři a půl hodiny k jezeru Herman Lake. Podle mapy je to do pěti kilometrů.

Nikola se postavila do čela naší skupiny a také volí tempo a to je v daném terénu přímo vražedné. Nezná pravidlo, že "zprvu jdeme tak rychle, jako bychom nikam nešli". V duchu se usmívám a čekám koho to položí. Po čtvrt hodině jdu sám, skvěle rozdýchaný a mám čas na focení a užívám si hor a klidu. Hluk dálnice zůstal hluboko dole.

Čtěte také: Mount Evans - vysněný kopec: Colorado, krásné tě znám (4)

Nástup je fakt hodně do kopce a tak to bylo po celou cestu. Oni mne došli, já je předešel, dohnali, předešli. Hodně fotím a kochám se jak se kolem zvedají kopce. Za námi zůstaly borovicové porosty a následují louky podobné těm v Alpách.

U jezera, které je pod skalní stěnou čekám na mé společníky čtvrthodinku. Našli jsme si osluněné místo v závětří a není se čemu divit, všichni jsme usnuli. Po půl hodině vyskakujeme a Nikola dává návrh "pojďme se podívat dál do údolí, co je tam za tou skálou". Ta skála bylo boční žebro padající z hřebene hory.

Prodíráme se porosty rododendronů, motáme se v kamenné moréně a po půl hodině všichni stojíme na prahu malé doliny a nad námi ční několik špičatých vrcholů, které zleva odděluje vykrojené sedlo a v něm dvě nepatrné postavy.

Tentokrát si beru slovo a oslovuji mé společníky: "Mám dva návrhy. Jeden dobrý a jeden blbý, který chcete slyšet první? Ten blbý. Blbé je jít v tak krásný den dolu. Ten druhý je jít na ten kopec nad námi, alespoň do toho sedla co jsme viděli ty malinkaté lidičky."

Zůstávám s Nikolou, druhá dvojice sestupuje do údolí. Přecházíme malou dolinu a vystupujeme do svahu, kde jsme viděli vyšlapanou stezku, která nás dovedla do plytkého sedla. Tam se do nás opřel vítr a spustily se drobné kroupy, které šlehají zezadu do krku jako jehly. Vše trvá chvilku.

Vítr odehnal kroupový mrak a s Nikolou šlapeme po hřebenu, který je postupně strmější a kamenitější. Jsme v sedle, kde jsme zespodu viděli tu dvojici, která ovlivnila naše rozhodnutí sem vystoupit. Před námi vyrostla skalní věž a já marně hledám to nejslabší místo, kudy by nás ta skála pustila nahoru. Ti dva se nahoru museli nějak dostat.

Nikde žádný "mužík" aby pomohl s nástupem. V mírném sestupu podcházíme stěnu a před námi je široký žlab a nahoře na skalním výčnělku je chlapík, který zdraví zvednutou rukou. Pozdrav mu opětuji. To je ta dvojice, která se vrací z vrcholu.

Do žlabu není radno nastoupit pokud jím někdo sestupuje a jim to trvá nekonečně dlouho. První přichází chlapík, tak z něho taháme rozumy, jak je daleko na vrchol, obtížnost. Vytahuje knihu a konečně známe název vrcholu, na který jdeme. Na ruce ukazuje roztažené prsty, tak prý vypadá vrchol. Obtížnost tři a nahoru půl hodiny.

Mezitím sestoupila jeho partnerka, tak ještě prohodíme pár slov o horách. Nikolu zasvěcuji do "tří pevných bodů". Důvod je prostý, je to její první větší kopec a pouštím se do rozbitého žlabu. Držím se při jeho pravém okraji, kde se zdá skála pevná. Strmost žlabu je větší a ten končí vysoko nade mnou na hřebeni. Tak tudy ne. Vlevo je vhloubení, do kterého vlézám a rozporem to jde.

Nikolu pode mnou nespouštím z očí. Ale jde ji to dobře. Čekám na ni před ukloněnou stěnou, po které snadno vystupujeme na vrchol, který opravdu připomíná ruku se vztyčenými prsty. Zůstává stát na tom prvním "prstu"na vrcholu The Citadel Mountain vysokém 13 294 stop resp. 4 052 m.

Nikola přímo "září štěstím" a pronáší krásnou větu. "Teď už dovedu pochopit, že tomuto lidi propadnou na celý život." Jenom přikyvuji na souhlas. Nechávám ji si ty pocity vychutnat. "Já se nemůžu dívat dolu, ta obrovská hloubka." Chápu ji. "Dívej se před sebe a kolem, kolik je tu krásných kopců, na které je potřeba vystoupit. Nedívej se dolů."

Hloubka je na obě strany a dokonce stojíme na Continental Divide. Směrem na západ teče voda do Pacifiku a na východ do Atlantiku. Jdu ještě o pár metrů dál po ostrém hřebenu s krátkým přeskokem nad hlubinou a vylézám na další prst roztažené ruky. Ale postavit jsem se na něj už neodvážil. Ta hloubka pode mnou fakt "přitahuje".

Dokola nás je nekonečno hor. V hlavě mi zní ta krásná melodie o Coloradu a jeho krásách. Je čas vystoupit na vrchol, potěšit se pohledem a je i čas sestoupit. Bedlivě sleduji Nikolu nade mnou jak dodržuje "tři pevné body". Po dvou hodinách už šlapeme dolinou, kde nás dostihl déšť, který nás provází až na parkoviště k hlučné dálnici číslo sedmdesát.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.