Český les, přechod pohoří stojícího ve stínu Šumavy - z Přimdy na Havran a Rozvadov

Túra z Přimdy pohraničím na Havran a Rozvadov

Tachovsko je turistickým ruchem nepolíbené. Přitom jde o krásnou oblast, kde se hluboké hvozdy střídají se svěže zelenými loukami, kterými si razí cestu stříbrné nitky svěžích potůčků. Pohraničí po 2. světové válce potkalo vysídlení německých obyvatel a uzavření za nepřístupnou Železnou oponu. Studená válka zde po sobě zanechala stopy, co nelze přehlédnout.

Potkávali jsme se s nimi neustále a mnohdy byli ohromení rychlostí, s jakou si příroda bere zpět lidmi kdysi kultivovanou a upravenou krajinu. Šli jsme zvolna, našlapovali tiše, abychom spatřili, co jiným zůstane skryto, a prožívali jistou míru objevitelství.

Přimda

Protože se v září již stmívá časněji, páteční odpolední přesun do Českého lesa už žádnou velkou dávku kilometrů neumožní. Velmi teplé dny a noci využijeme k tomu pravému vandrování. Naše sbalené kletry s karimatkami dávají jasně najevo, že cílem bude les. A protože Přimda je známa hradní zříceninou, nemůžeme začít jinde, než výstupem k ní.

Čtěte také: Na východě Všerubské vrchoviny, Prapořišťská a Jezvinecká vrchovina

Na posilněnou si v hospodě dáváme kuřecí steak s krokety, plzeň a takto naplněni se škrábeme na hřeben protáhlého skalnatého bradla Přimda (848 m n. m.). Slunce pomalu směřuje k obzoru a my na nádvoří hradu shazujeme ze zad batohy a stezkou kolem skal jdeme na vyšší severní vrchol hory, s vyhlídkou k Slavkovskému lesu. Moc dlouho se nezdržujeme, neboť tušíme, že hlavní večerní představení začne brzy na jiném místě.

Od hradu je skvělý rozhled k západu, a ten se zvolna začíná barvit do ruda. Podívaná je to jako vždy úžasná… Kulisu nám dělá hrad Přimda, který je po Pražském hradu považován za druhou nejstarší stavbu kamenného hradu v Čechách. S počátky hradu Přimdy je spojován údaj kronikáře Kosmy, vztahující se k roku 1112, kdy zde Němci založili nejmenovaný hrad. Jeho stavebníkem byl pravděpodobně Děpolt II. z Vohburgu. Český kníže Vladislav poté sám v čele vybraných válečníků hrad dobyl a osadil českou posádkou.

První historická zpráva pochází z roku 1126. Ve 12. - 14. století náležela Přimda mezi nejvýznamnější královské hrady. Nejeden český panovník v něm okusil útrapy zdejšího královského vězení. Vězněn zde byl i Přemyslovec Soběslav II. V roce 1247 skončil ve zdejším vězení po nezdařeném pokusu o převrat také pozdější český král Přemysl Otakar II.

V období vlády Lucemburků došlo k prvním zástavám hradu. Za zástavních majitelů Boršů z Oseka se hrad stal útulkem loupežníků. V roce 1429 získávají zástavu hradu Švamberkové, kteří ji vlastní až do roku 1592. Za nich význam hradu pomalu upadá, a když je na konci 16. století přimdské panství rozprodáno, hrad se mění ve zříceninu.

Sešeřilo se rychle. Ustlali jsme si přímo na nádvoří nedaleko věže a dlouho pozorujeme noční oblohu, kudy přelétá množství letadel. Velký vůz pomalu zajíždí za tmavou siluetu hradu a ticho ruší jen vzdálené zvuky dálnice.

Kolem jedenácté nás navštíví mládež z podhradí a vydrží se v klidu bavit do půlnoci. Až hodina duchů je vyžene. Znovu zůstáváme sami, jen se svými myšlenkami. Dívám se k hradu, jestli neuvidím nějaký pohyb. Vítr lehce pohupuje listím stromů, ale bílou paní očekávám marně. Všude panuje klid a mír, nic nenasvědčuje tomu, že bychom se nevyspali.

Na Havran pohraničím (894 m n. m.)

Noc pod širákem byla osvěžující. Jistilo ji postavené tropiko, ale očekávané mrholení nebylo nijak silné. Vydrželi jsme proto pod hvězdnatým nebem až do rozednění.

Proměnlivé barvy časného jitra mne vyženou z pelechu. Snažím se něco z nich zachytit kompaktem. Ten jsem si vzal místo zrcadlovky, kterou jsem nechtěl s sebou vláčet. V údolích se válí mlhy, a ty rychle rozpouští ranní slunce. Opět bude jasno a velmi teplo. Tropické dny v září opravdu nejsou moc obvyklé. I noc byla na tuto dobu velmi teplá.

Balíme a sestupujeme do Přimdy. Snídáme až v prodejně benzínky. Původní nereálný plán, dojít odsud až na Havran, měníme a jedeme za Rozvadov do Nových Domků. Za nimi stojí betonový památník připomínající otevření Železné opony Dienstbierem a Genscherem. Pamatuji si ho z přejezdu Českého lesa od Chebu do Nýrska, někdy z poloviny 90. let.

Jdeme po červené na bývalé Hraničky, kde je upravené místo u křižovatky cest. Z vesničky zbyly jen ruiny a pomník padlým z l. světové války. Patrné jsou náhony k hamrům, kterých zde bývalo několik.

U Dolního Hraničního rybníku je několik zákazů majitele Kolowrata. Na louce u bývalé Nové Huti nás zaujme zřejmě skautský tábor. Čeká nás delší stoupání lesem na Háje, kde je několik oplocených pastvin. Malebnou kopcovitou krajinou proklouzneme podél Spáleného potoka pod vrchol Kňourek (729 m n. m.) a k bývalé Jedlině. Pod ní jsou mokřady NPP Na požárech. Chráněné mokřady jsou i za hranicí (Niedermoorgebiet bei Georgenberg).

Zaniklých obcí je zde nepočítaně a putování kolem hranice je okořeněno nezvyklými ingrediencemi. Děravým nočníkem u zbytku stavení, jabloní plodící malá, ale chutná jablka, kamenným sklípkem obrůstajícím lesem. Podobné je to i u Zahájí, kde dohledáme zříceninu Starého zámku. I z něho dnes zbyly jen trosky a mohutné sklepní prostory. Fotka z obrázku upevněného na stromě sděluje, že šlo o vznosnou stavbu.

Míjíme stádo klidně se pasoucích jalovic a pod Červeným vrchem zamíříme k bývalé Stoupě. Ani z ní mnoho nezbylo. Nebýt informací z cedule a kamenného stolku a vyrytou mapkou, přešli bychom ji bez povšimnutí. To, že zde žilo kolem 500 obyvatel, není z čeho vytušit. Zastavuje zde auto, snad s potomkem původních obyvatel a prohlíží si místo svých předků.

Nás už ale zajímá blízký potok, k němuž se na víc než hodinu uvelebíme. Na lihovém vařiči jako zastara vaříme kafe a chladíme unavené nohy v bystré vodě Celního potoka. Válíme se na karimatkách a já se marně pokouším dospat z poloviny probdělou noc. Když kolem profrčí dvojice na elektrokolech, přemýšlíme s Romanem, jestli si je také nekoupit. Ležíme hodinu, a nechce se nám vstávat a pokračovat na Havran, který už není daleko.

Zato dost vysoko. Stoupání k němu je táhlé a napnuté jako tětiva, jak už to u bývalé Železné opony bývá. Snažím se najít nějaké houby, protože nesu bramboračku v sáčku a bez nich ji nemá cenu dělat, ale je sucho a neroste nic. K večeři budu dojídat slaninu. To také není marné.

Když konečně dosáhneme vrcholu, jsme nadšeni z bytelné, blankytně modré kovové rozhledny, která na Havranu vyrostla v roce 2014 z bývalé vojenské pozorovatelny. Pod ní je poměrně pěkný turistický přístřešek. Lavice jsou široké akorát na karimatky a lákají k přespání. Je však teprve něco po čtvrté a my se rozmýšlíme, jestli nepůjdeme dál. Moc se nám odsud nechce, láká nás nocleh na plošině rozhledny.

Ta je dřevěná, prostorná. Ani nemusím Romana přesvědčovat, abychom zde na noc zůstali. Pozorování hvězd, přelétajících letadel, družic a bolidů se nám na Přimdě zalíbilo, takže si to zopakujeme. Bouřka žádná nehrozí a vítr, který nás včera v noci lehce ovíval, se utišil. Dlouho se proto na rozhledně nezdržíme, nejvíc času strávíme u tabulí s několika zdokumentovanými přechody či přelety hranic. To je zajímavé čtení.

Na nedaleké hranici s Německem leží křížový kámen a za ním kaplička na vrcholu hory (801 m n. m.). To bude náš poslední dnešní cíl. Kletry hážeme do lesa mezi kapradiny a svižným krokem nalehko vyrážíme. Proti nám na rozhlednu míří dost Němců a afrických "Němek". Bude tam dost plno, ale věřím, že večer všichni zmizí.

Stezka bukovým lesem nás mezitím přivedla k hranici, křížovému kamenu a na cestu, kterou zdobí vysoké lampy. Jistě se zde v zimě upravuje běžecká stopa. Mizíme znovu do terénu a já si dopřávám chutné ostružiny, jejichž keře lemují cestu až ke kapli. Jsme na vrcholku bez výhledu a hned pokračujeme dál k hranici. Zpět od ní jdeme trochu jinou cestou.

Okruh nás zabavil na hodinu a půl, a mezitím se u rozhledny skutečně vylidnilo. Večeříme v přístřešku, který je spíš prostornou chatkou. Kdyby v noci přece jen přišla bouře nebo liják, nebude nic snazšího, než se sem před nepohodou uchýlit.

Po sedmé lezeme vzhůru na rozhlednu. Těším se na nevšední noc a večerní červánky. Na širokém schodišti míjíme mladou usměvavou Němku, co si sem odběhla zcela sama. Kouká se na naše plně naložené batohy a cítím, jak ráda by s námi nahoře zůstala až do rána. Nebo si to jen namlouvám?

Slunce osvětluje zdola mraky a pomalu vybarvuje obzor oranžovou pastelkou. Nastává přírodní divadlo, které se nikdy neomrzí. Je stále velmi teplo a tak dosušuji mokré tropiko a hodlám ho složit pod sebe, abych nespal na tvrdém. Ráno jsem v autě karimatku vyměnil za stříbrnou alu podložku, protože jsem čekal, že přespíme ve smrkovém lese.

Pozorujeme postupně tmavnoucí oblohu a okolní vrcholy. S jejich identifikací nám pomáhají cedulky s fotkami a popisy. Dobře dohlédneme na Velký Zvon s rozhlednou, v níž je stále funkční vojenský radar, v pozadí za ním i na Čerchov, nejvyšší horu Českého lesa a vnímáme i široký hřbet Přimdy.

Po západu Slunce na rozhlednu vystoupají tři kluci, kteří měli stejný nápad jako my. Místa je tu dost, ale asi chtějí mít klid a tak jdou spát do přístřešku. Stmívá se, a zatímco na české straně hranice lze spatřit pouze několik světýlek, v Německu se rozzáří mnoho městeček a vesnic. Ještě pár desítek minut se obzor zbarvuje fialově, až vládu převezme dorůstající Měsíc.

Stejně jako včera osvětluje usínající krajinu a vytváří neopakovatelnou atmosféru. Úplné ticho ruší jen kluci, co si pod námi rozdělali oheň a krátké křiknutí nočního dravce. Ještě dlouho lelkujeme po velké terase rozhledny. Je příjemné teplo a bezvětří.

Z Havranu přes Ostrůvek k Rozvadovu

Ráno vylezu už po šesté, abych si vychutnal úsvit. Nepatrný nachový bod na stále ještě setmělém východě postupně vytváří stále se prodlužující světlejší pruh, jak slunce osvětluje zdola rozptýlené mraky. Podívaná je to náramná. Pochoduji po plošině rozhledny z místa na místo a k focení využívám ukončení pilíře, který dobře poslouží jako pevný podstavec. Pro věrnost barev hodně ubírám expozici. V údolích jsou patrné mlhy, zde nahoře ale žádná rosa nespadla.

Než se zpoza kopců prodere slunce, ještě to pár desítek minut trvá. Ty však uběhnou jako voda. Cítím adrenalin, který mne zcela probral. Na chviličku si ještě lehnu, ale oka nezamhouřím.

Vstáváme proto brzy a už před osmou máme sbaleno. Snídani odsouváme na neurčito, já jen dojím tři kousíčky čokolády, a vyrážíme k Zlatému potoku. Rychle ztrácíme výšku. Panelová cesta připomíná, že se zde před lety pohybovala těžká vojenská vozidla.

V jeden moment oba v hloubi lesa mezi stromy spatříme ďábla. Rohatého ďábla, který nás zdálky sleduje. Fotíme si opatrně jeho podobiznu a radši se moc nerouháme. Člověk nikdy neví…

Louka u Zlatého potoka skrývá rozcestí a my se musíme rozhodnout kudy dál. Vyhraje delší trasa, kde nás čeká hradní zřícenina Šelmberk a býval lovecký zámeček Ostrůvek. Opět míjíme pozůstatky jednotlivých stavení a zbytky náhonu. V lese stihneme ranní hygienu, doplníme vodu z Celního potoka a směřujeme k odbočce na hrad.

Jen nalehko pobíháme po vzrostlém smrkovém lese, ve kterém je několik masivních skal rozrušených větrem a vodou. Na jednu z nich vede krátký železný žebřík a nebýt značky hrad, ani bychom netušili, že zde nějaký kdy byl. Jeho vyobrazení však dokládá nevšední krásu, kterou mu stavitel přiřkl.

K Ostrůvku to máme kousek. Zdejší zámeček i sousední budova jsou v rekonstrukci, nikde ani noha. Hezká je dřevěná kaple opodál. Ve stínu mohutných stromů obědváme, vaříme čaj a já lezu oknem do zámku na prohlídku. Moc toho uvnitř nevidím, jen pusto a prázdno.

I z Ostrůvku máme možnost výběru trasy. Naláká nás značka vedoucí mokřady kolem PR Farské bažiny. Široký, zcela rovný travnatý úsek je patrně pozůstatkem staré Železné opony, alespoň se tak tváří. Když se rosou provlhlí dostaneme na cyklotrasu směřující k bývalé hájovně Randesvous, čeká nás hodně nepříjemných kilometrů po asfaltkách.

Teprve za vrcholkem se u Rotte Kreuze stočíme na měkkou lesní cestu. Sbírám masáka a několik sušených lišek. To je jediný úlovek z dvoudenního pochodu Českým lesem. Motáme se navigováni modrou tečkou nad Hraničním potokem a z lesa vylezeme v Nových Domkách kousek od auta.

Muzeum pohraniční stráže Kóta (Rozvadov)

Máme ještě čas a tak popojedeme za Rozvadov k muzeu Pohraniční stráže Kóta, kde si zavzpomínám na "staré dobré časy". Dokonce si po mnoha desetiletích zkusím rozborku a sborku samopalu SA 58. No, rekordní čas to zrovna není. Domů jedeme trochu jinou cestou přes Přimdu, Poběžovice a Bělou nad Radbuzou, abychom si Český les co nejvíc užili.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.