Bloudění v horách, zkušenosti z treků a horských túr aneb bloudím dobře, bloudím (ne)rád

Bloudím dobře, bloudím (ne)rád aneb podařilo se i vám zakufrovat?

I mistr tesař se utne. O tom ví snad každý, kdo pravidelně vyráží do hor, lesů, luk a strání. Věřím, že se nenajde mezi aktivními turisty a trekaři nikdo, komu se nepodařilo alespoň jednou v životě pořádně zakufrovat. Ať již díky nepozornosti, nepovedené mapě, své bloudící přirozenosti a nebo obyčejnému bludnému kořenu…

Bloudění. Téma staré, jako turistika sama. A téma vděčné. Dříve člověk bloudil díky neexistujícím stezkám a mapám. "Bloudil" při ražení si své cesty. Dnes člověk naopak bloudí díky nepřehlednému množství cest, až příliš podrobným mapám, nepozornosti.

Dnes navíc bloudíme také proto, že přestáváme používat vlastní rozum a tupě spoléháme na techniku. Zrovna včera jsem četl, jak nějaká belgická řidička dojela místo do sousedního města (v Belgii) až do Chorvatska. "Pouze" tupě věřila GPS navigaci. O tom, zda-li to byla blondýna, bruneta a nebo zrzka se tiskové agentury nezmiňovaly…

Čtěte také: Táboření a bivakování v přírodě a na horách legálně?

Již řadu let zvažuji, zda-li se "přiznat" ke svému největšímu bloudění v horách. Zakufroval jsem sice již vícekrát, obvykle z blbosti a nepozornosti, to se ale stane, člověk se z toho vyhrabe. Své největší kufrování musím ale položit za vinu špatnému rozhodnutí na základě nekvalitní mapy, aktivním těžařům a vlastní lenosti. Na popíchnutí kolegy Tomáše Skácelíka tak nakonec učiním…

Po náročném treku, kdy jsem přecházel naše pohraniční hory, jsem se konečně z Jizerek dostal přes Krkonoše, Broumovskou vrchovinu, Orlické hory, Králický Sněžník, Rychlebské hory a Zlatohorskou vrchovinu do "důvěrně" známých Jeseníků, abych více než týdenní přechod zakončil pohodovou hřebenovkou Hrubého Jeseníku.

Nechtěl jsem jít přes Ramzovou, chtěl jsem si užít hřebene Medvědské hornatiny a navštívit jak rozhlednu Zlatý chlum a Rejvíz, tak i Velké mechové jezírko. Odsud vede další cesta přes Bublavý pramen, Pecny a Kazatelny k Opavské chatě a dále na Videlské sedlo (930 m), kterou jsem nikdy před tím nešel. Měl jsem mapu 1:100 000 jednoho nejmenovaného kartografického vydavatelství, ve kterém to trochu popletli…

Byl opravdu horký červencový den a já dospěl na rozcestí u "Opavské chaty". Alespoň podle mapy. Chtěl jsem pokračovat vlevo, ale mapa mi jasně říkala STOP! Vlevo ni krok, vpravo je to správně. Sice se mi to nezdálo, čekal jsem, že ještě krapet budu stoupat, ale mapa je mapa a lesáci lesáky. Svými motorovými pilami sťali přednostně ty stromy, na kterých byly namalovány turistické značky…

Jdu 100 m a značka žádná. Jdu 300 m a značka stále žádná. Ušel jsem půl kilometru a značky nikde. Již mi bylo jasné, že mapa kecá jako dřívější Rudé právo (a nebo dnešní politici). Po asi třičtvrtě kilometru jsem se rozhodl, že je čas se vrátit. A tady přišlo ono "klíčové" rozhodnutí podpořené pohledem na Zlatý chlum, který jsem teoreticky neměl vůbec vidět. Nepůjdu nazpět po cestě, ale štrejchnu to tady přes tento vršek…

Po pěkné pěšině jsem to tedy štrejchnul do lesa, který se ale brzy změnil v prales. Dřevorubci tady byli asi naposledy za první republiky. Lenost mi ale nedovolila se vrátit, vždyť to už je jen kousek na žlutou značku… Byl parný den, teplota i na Rejvízu lezla přes +30 °C. Potím se jako vrata od chléva, kolem uší mi poletují otravné mouchy a došla mi voda.

Prolamuji cestu dalším roštím a nevěřím svým očím - Řopík! Ano ŘOP, jeden z bunkrů řadového opevnění, který byl součástí prvorepublikového opevnění. Copak i v Jeseníkách se stavěly pevnosti? To jsem do té doby netušil. Koukám do mapy, která o této skutečnosti zarytě mlčí. Klesám do nějakého údolíčka a opět nabírám výšky. Jsem dořezán od ostružin a dopálen vydavatelem mapy…

Raději ji vrážím do kapsy batohu a orientuji se osvědčenou metodou - podle Slunce. To za jasného dne nikdy nezklame. A nezklamalo ani tentokráte. Zbrocený, žíznivý, unavený, ale šťastný se konečně dostávám na lesní cestu, která mě brzy přivádí někde přes Srnčí vrch (1 027 m) nazpět na turistickou značku, které se pak spolehlivě držím až na Videlský kříž a ke Švýcárně.

Až později, nad kvalitnější mapou zjišťuji, že to u nejmenovaného vydavatele trochu popletli. Zakreslili špatně nejen Opavskou chatu (místo Jestřábí chaty), ale i průběhy značek. Podporu jim pak poskytli aktivní lesáci, kteří zlikvidovali všechny turistické značky v okolí a korunu jsem tomu nasadil já sám, když mi bylo líno se vracet…

Z této bloudivky jsem si odnesl tři ponaučení: nedůvěřovat slepě mapám (ani navigaci) a nebýt líný se třeba kilometr vrátit. Třetím je, že i zabloudění může mít na svědomí "objevení" zajímavých cílů a nemusí být vždy na škodu. Je třeba občas i na negativních vecech hledat nějaká pozitiva…

Opět jsem si potvrdil, že každá zkratka je delší, zato je tam ale podstatně horší cesta. Ale alespoň mám i po letech na co vzpomínat a dnes nakonec i o čem napsat. Snad jsem to později odčinil na jiných akcích, kdy jsem za opravdu špatného počasí a za téměř nulové viditelnosti, kdy ostatní propadali melancholii či dokonce panice, nalezl střechu nad hlavou a nemuseli jsme spát v mokrém lese či sněhovém záhrabu…

Také jste zažili nějakou podobnou "veselou" příhodu bloudícího charakteru, o kterou se nebojíte (nestydíte) podělit? Ne? Pak napište svůj zážitek dole do diskuse a nebo, bylo-li by povídání delší a třeba i s fotkou, pak se jej nebojte poslat na náš redakční mail redakce@treking.cz. Všechny doručené příspěvky velice rádi zveřejníme v samostatném článku.

Vaše příběhy

• V Oravskej Magure - bloudím dobře, bloudím (ne)rád (1)

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.