Všechny barvy chorvatského Velebitu, hřebenovka v kouzelných balkánských horách

Velebit, trek nejdelším pohořím bývalé Jugoslávie (2)

Přechod od Vratarskeho kuku do tohoto místa zcela jistě konstantně dosahuje I. stupně horolezecké náročnosti UIAA, na spoustě míst je to slušná II, ovšem já jsem přesvědčen, že byly i pasáže dosahující stupně III. Asi na dvou místech byla k dispozici ocelová lana, mnohde však byla snesena. Rozhodně nejde o snadnou procházku, jak naznačuje tištěná mapa nebo mapa na stránce mapy.cz, spíše je třeba počítat s velmi náročnou skalní túrou. Je nezbytné stabilní počasí, nabitý telefon, dostatek vody, odolnost proti závratím, fyzická kondice a orientační smysl.

Na kolibě potkáváme dvojici Slováků, kterým s chutí popisujeme dobrodružství, které se z krátké procházky vyvinulo. Petr s Jurou a Silvou se objevují po čtvrt hodině, takže si s ještě větší chutí dáváme zasloužená slivopatika k oslavě toho, že všechno dobře dopadlo.

Chorvatská Fatra

Po probuzení se společně se slovenskou dvojicí vydáváme dále k jihu. Ukázalo se, že starší ze Slováků Jaro pochází ze Zlína a hlavně byl na Velebitu minimálně pětkrát. Vratarski kuk prozatím nešel, nicméně oba kluky naše dobrodružství zaujalo. Poměrně brzy dosahujeme skalní rozsedliny, odkud lze vystoupit na vrchol Crikvena. Jde o náročnou stezku zajištěnou lany a stupačkami, těsně pod rozsedlinou v prudkém klesání se nachází i zrušená velmi náročná stezka k propasti Varnjača, kterou lze vidět i ze stezky. My vynecháváme obě lákadla, neboť je mlha a mrholí (pouze Jura s několika dobrovolníky vystoupili asi dvacet výškových metrů na Crikvenu).

Za průběžného klesání se mění krajina, kterou jdeme. Ubývá skal a noříme se do vlhkého pralesa. Udivuje mě množství a hlavně velikost obřích žížal, které nám kříží cestu. Po čase přicházíme k odbočce na Krajačev kuk, ale prší, takže i tento vynecháváme (tentokrát všichni), a postupně se stáčíme více k západu. Pod 1 661 metrů vysokým Seravskim vrhem začínají horské pastviny a já si připadám jako na Velké Fatře.

Od moře fučí studený a vlhký vítr, nicméně s Morissem si prubneme alespoň Seravski vrh (nevysr.li jsme se tam), ať máme alespoň jeden vystoupený kopec. Toi Toi a Michal šli napřed. Na rozdíl od Crikveny jde o nenáročnou desetiminutovou zacházku po pastvinách. Z kopce nic vidět není, což je v tomto počasí nepřekvapující, takže se vracíme k magistrále a táhlým klesáním nejprve po loukách, později trvale lesem, dosahujeme horské chaty Alan ve stejnojmenném sedle.

Chata Alan má v provozu pouze zahrádku, venku sedí mokrý Michal s Toi Toiem a právě dojíždí guláš. Zabíráme místa vedle nich a objednáváme si pivka. Předpoklad, že Jura, Petr, Silva a Slováci dorazí brzy, bere bohužel za své a teprve až pohled na zmrzlého Toi Toie obsluhu chaty přesvědčí, aby nás pustili do čerstvě vytopené jídelny. Po čase dorazí i zbytek skupiny, dopřáváme si kotel hráškového guláše a po zalití skvělým Velebitským pivem se vydáváme na další cestu. Naši kolegové Slováci dorazili o něco později, takže se jen zdravíme, a jdeme dál. Po asfaltce dosahujeme sedla Kosica, kde se cesta stáčí doprava.

Krajina se opět trochu mění, opět mám pocit, že jsem ještě více na Fatře. Charakteristickým znakem této části Velebitu jsou přímé a dlouhé horské hřebeny, které ve svém zjevu hodně připomínají i tvary přilehlého ostrova Rab a poloostrova Pag. Premužičova stezka nejprve podchází hřeben Buljma od západu, ovšem brzy přechází na přímořskou stranu a stejným stylem traverzuje táhlý hřeben Visibaba.

Během této etapy přechodu se trhají mraky a nesměle se nám odhalují výhledy na moře a dalmatské ostrovy. Jsou okamžiky, které mě naplňují optimismem, nicméně veškerá očekávání krásného počasí berou za své, poté co překonáme sedlo za horou Borovača a vnoříme se do lesa.

V chorvatském pralese je nejen vlhčeji, ale i obloha se povážlivě zatahuje a vzdálené hřmění je neklamným varováním, abychom si chystali pláštěnky. No a varování nebylo zbytečné, my tak nezbytně zrychlujeme postup. Toto má za následek rozpadnutí skupiny na několik jednotek. V čele jdu já s Michalem. První brutální "chcanec" nás chytá těsně před odbočkou nahoru k pastvinám Ogradženica. A další neméně slabé, spíše silnější, průtrže přicházejí během pár minut.

Letíme do prudkého stoupáku co to jde, a nadáváme jak špačci. Horská útulna Ogradženica je jen pár metrů od nás a my zde promokáme skrz naskrz - pláštěnka nepláštěnka. Po chvíli dosahujeme horské louky, kde je třeba jít doprava, aby člověk našel nepatrnou pěšinu vedoucí k horské útulně. Tohle je zárukou úspěchu a my se ocitáme před plechovou boudou, která je naprostým opakem krásné Rossijevy koliby. Ogradženica je prostá plechová bouda se čtyřmi palandami, hromadou odpadků v rohu, stojící na troskách kdysi honosnější stavby, snad padnuvší za chorvatskou nezávislost.

Po chvíli se trousí i další promoklí nešťastníci Moriss, Petr, Silva a Jura… Všechno by bylo jako z ideálního světa, kdyby nám nechyběl Toi Toi. Byla by ho docela škoda a nešlo jen o klíčky od auta. Mé obavy byly silnější i z toho důvodu, že bych musel jeho ženě se čtyřměsíční dcerou vysvětlovat jeho ztrátu.

Po půl hodině čekání jsem s Petrem vytvořil dvojčlenný pátrací tým (nikomu jinému se do deště nechtělo) a vypravili jsme se Toi Toie hledat. K našemu velkému překvapení se náš kamarád zjevil pod první serpentinou se slovy, že čekal, až ty dešťové sračky přejdou. A tak se vítězoslavně vracíme do útulny, abychom panákem myslivce ubezpečili ostatní, že jsme schopný záchranný tým.

K večeru se objevuje i dvojice Slováků, což se zpočátku zdá jako komplikace, ale nakonec to až tak hrozné není. Prokázali jsme, že do plechové boudy určené pro čtyři lidi se při troše dobré československé vůle vejde lidí devět i s batohy a schnoucím smradlavým prádlem. S Michalem tak spím na jedné palandě způsobem, že máme hlavy u nohou vzájemně na střídačku a nemůžeme se pohnout. Připadám si, jako bych byl v nějakém plechovém vlaku a jel do transportu někam na východ. Naštěstí mám špunty do uší a tak ani neslyším šílenou noční bouři.

Pohoří stovek tváří

Ráno s překvapením zjišťuji, že v noci lilo jako prase a také se pokouším srovnat vzpomínky na lehce alkoholovou párty s nejkulaťoulinkatější kuličkou, která mi zamotala nejen jazyk, ale i mozkové závity. Definitivně se loučíme se Slováky a poměrně svižně se vydáváme vzhůru do sedla pod horou Matijevič brijeg. Mraky se zdárně trhají, bukový les vypadá přízračně, ale z rozjímaní o blbostech mě vytrhne větev, která z ničeho nic spadla ze stromu asi deset metrů ode mě. V sedle se konsolidujeme a pokračujeme do zarostlého sedla pod horou Šatorina.

Konečný výstup k vrcholovému pylonu je realizován již bez batohů, dáváme si krátkou fotopauzu a užíváme si vykukujících panoramat. Ostatně Šatorina je k tomu jeden z nejlepších vrcholů. Jde o nejvyšší vrchol Středního Velebitu (1 624 metrů) a její pravidelný pyramidový tvar je přímo předurčen ke krásným výhledům. Postupně vrchol opouštíme a vydáváme se na nekonečný sestup do slepého údolí Štirovača. Jde o nezáživné hltání kilometrů, z letargie mě probouzí pouze vodopády v oblasti Ledena vodica. Kupodivu s aktivním tokem, což je na Velebitu vzácné (tato oblast je většinou vyschlá).

Táhlé klesání vrcholí na makadamové cestě a nakonec i na asfaltce. Právě u křižovatky s asfaltem se setkáváme všichni, stáčíme se k severu a vydáváme se k polorozpadlému rekreačnímu středisku Štirovača. Těsně před tímto bodem, kde máme domluvený odvoz, se však nachází místo, které rozhodně považuji za jedno z nejhezčích v této části Velebitu. Jde o jeskyni Ponori, což, jak už název napovídá, je soustava několika na sebe navazujících jeskyní a propastí, jimiž lze prolézat skrz.

Vrcholem je jeskyně s aktivním tokem, kterým se lze brodit dál do hloubi podzemí. Hodně mi to připomíná úžasné místo Rakov Škocjan se Zelškými propastmi ve Slovinsku. Jistou daní za undergroundové dobrodružství jsou hromady tlejícího bahna, kterým se člověk brodí. Ale tohle k tomu prostě patří.

Po návratu k asfaltce (od jeskyní je to skutečně jen pár metrů) se vydáváme dál ke Štirovači, kde nás společně s Michalem a Toi Toiem (tito podzemí vynechali) čeká i domluvený taxikář. Moc toho nenamluví, nicméně řídí znamenitě a tak i hodinu a půl trvající cesta plná zákrut ze Štirovači k našemu zaparkovanému autu proběhne bez jakýchkoliv zádrhelů. Jako na potvoru se totálně roztrhaly mraky a my konečně vidíme skály Velebitu tak, jak bychom si přáli o dva dny dříve.

Na Babič Siča se akorát převlékáme do suchého oblečení a za táhlého brždění sjíždíme víceméně na volnoběh až k moři. Jura chce vidět městečko Sveti Juraj, takže si dopřáváme kafíčko v místní kavárně a někteří i koupel v místním přístavu. Já se spokojím s namočenými kotníky a nakonec to je i veškeré koupání v moři, které jsem si během dovolené v Chorvatsku dopřál. Poté se vydáváme po přímořské magistrále směrem na jihovýchod k národnímu parku Paklenica do města Stari Grad, které jsme překřtili na Stalingrad.

Jura po cestě zajistil velmi levné, ale příjemné ubytování, jehož výhodou bylo i umístění v blízkosti moře a vlastně i přístavu. Po příjezdu si tak dáváme sušit mokré oblečení, poté klasická návštěva místního magazinu, kde doplňujeme pečivo, zeleninu a alkohol. Večeři si dopřáváme v restauraci Marin, jídlo je skvělé, pivo točené, ale u placení nastává klasický zmatek a nemůžeme se dopočítat.

K ránu se autem vydáváme do sousední dědiny Seline, kde je výchozí bod pro vstup do soutěsky Mala Paklenica. Bohužel je právě prvního června, takže místo 80 kun každý platí již 120. Jde ovšem o vstupné na tři dny a během té doby uznávám, že úroveň značení a hlavně chat v horách je této ceně adekvátní.

Auto necháváme u vstupu a liduprázdným údolím se nejprve po rovině vydáváme mezi skalní stěny. Zpočátku míjíme i několik starých ohrad pro dobytek, ale brzy dosahujeme vyschlého koryta řeky a čeká nás první zapojení rukou při překonání protipovodňového prahu. Za tímto bodem začíná stezka docela strmě stoupat a k naší smůle spíše po sluneční straně koryta.

Míjíme výraznou jeskyni Pozdravača a i stoupání nabírá na intenzitě. Jsme skutečně rádi, že jsme vyrazili docela brzy (naše auto bylo na parkovišti první), takže se nekoná ani ono úmorné vedro, které zde hrozí. Po cestě překonáváme několik zajištěných úseků, alespoň jednou je vhodné shodit batoh, maximálně jde o I. stupeň UIAA.

U rozcestí Seline se nachází převis vhodný k nouzovému přespání, ovšem my i nadále strmě stoupáme po suťovisku a po čase dosahujeme jeskyně Kapljuvača. Do této kaverny je možné vstoupit a prozkoumat nádherné sintrové nánosy a zbytky krápníkové výzdoby. Hlavním důvodem pro průzkum je ovšem vydatný zdroj vody, kde si lze dopřát osvěžení. V době naší návštěvy jsou jezírka plná čolčích larev, ovšem ani tohle mi nebrání k vydatnému doplnění tekutin.

Po čolčí vodě balíme batohy a pokračujeme asi do nejkrásnější části soutěsky. Stoupání již zdaleka není tak strmé, odpadly lezecké pasáže a pěšina jde přímo vyschlým korytem mezi skálami. Za každým rohem se nachází překvapující scenérie, ovšem nejvíc mě překvapuje Silva, když mě upozorňuje na spadnuvší včelí roj přímo uprostřed jediné schůdné stezky.

Z obou stran se vypínají neschůdné svahy prorostlé neprostupnou vegetací, no a padlý roj se rozvaluje přímo uprostřed soutěsky. Radost z toho nemám, obrňuji se tedy odvahou starého alergika a velmi obezřetně obcházím nasrané včeličky. Hmyzí apokalypsa se naštěstí nekonala, v uctivé vzdálenosti tedy čekám na Morisse, abych ho o této nešťastné události informoval. Jeho slova "To si děláte prdel!", byla všeříkající, ovšem průchod kolem včel se naštěstí obešel bez žihadla u všech z nás.

Uctivá poklona chatám Velebitu

Brzy přicházíme k rozcestí roklin. Doprava stoupá rokle řeky Orljača, doleva pokračuje soutěska Male Paklenice. Kousek je i rozcestí na planinu Male Libinje. Naše cesta však nadále sleduje soutěsku Male Paklenice, nicméně ani mapy na mapy.cz a ani web hgss.hr/kartografija/ nezobrazuje reálné vedení pěšin, ve skutečnosti se rozcestí dělí níž, než je zobrazeno a hlavně pěšina podél Male Paklenice ve skutečnosti nesleduje tok vyschlé řeky, ale stoupá po jižní straně ve svahu Prlina.

Výšvih k Njive Lekine je docela strmý a nahoře dáváme krátkou pauzu, faktem je i výrazně větší horko, než v kaňonu. Na této křižovatce potkáváme zajímavý chorvatský pár z Rijeky, tedy matku s dospělým synem, kteří jsou zde na čundru. Dávájí nám nějaké tipy, chvíli vykládáme, ale pak se s nimi loučíme a vydáváme se k dalšímu stoupání k chatě Ivine Vodice.

Ze začátku cesta docela strmě stoupá kamenitými svahy, ovšem po čase přicházíme do lesa a příjemnou procházkou dosahujeme dalšího rozcestí Veliko Močilo. Tady se někteří s chutí vymočí, já jsem veškeré tekutiny vypotil a vím, že bych nevyždímal ani kapku. Jdeme dál stejným směrem, aby cesta začala opět stoupat ve vyhřátém lese až do sedla mezi horami Jablanuša a Škiljina kosa. Les je zde řídký, což umožňuje nádherné výhledy na hlavní hřeben Velebitu a především do horních partií soutěsky Velika Paklenica. Společně se Silvou, Toi Toiem a Morissem stoupáme na 1015 metrů vysoký vrchol Škiljina kosa, odkud je vidět ještě lépe.

Po návratu následuje krátký sestup do sedla Martinovo mirilo, ovšem poté nás čeká zdaleka nejstrmější výšvih od opuštění soutěsky. Stoupání k chatě Ivina Vodice je stále strmější a musím uznat, že poslední metry k chatě jsou opravdovým trápením. Nahoře už čeká část výpravy a opaluje se. Já si nejprve doplňuji síly sušenými meruňkami, no a poté desinfikuji myšlenky hltem slivovice. Ostatní se přidávají, takže obsazujeme lavičku u chaty a chvíli jen tak lelkujeme.

Samotná chata je vybavená velmi luxusně, obklopená stromy a s místem pro alespoň 12 lidí. Výhodou je i velmi vydatný zdroj vody asi 40 metrů jihovýchodním směrem od chaty - podzemní rezervoár.

Po seskupení všech účastníků pochodu dáváme válečnou poradu, co s dalším postupem. Je pekelné vedro, ale času máme ještě hodně. Kromě toho dorazila i dvojice matka-syn a ještě jeden člověk se psem. Tito se nás trochu straní, nicméně padá na stůl Jurův návrh pro postup k další chatě Vlaški grad. Matka se synem tam mají v plánu také jít, klučina se psem cosi blábolí o deseti turistech, nevíme, zda na ně čeká či nikoliv. Každopádně chorvatská matka se dušuje, že u chaty Vlaški grad při žádné ze svých mnoha návštěv nenašla pramen vody, byť všechny mapy a informace o místu pramen potvrzují. Do toho všeho vstupuje faktor jménem Toi Toi, kterému se další pochod podnikat nechce. Přesto všechno je přehlasován a tak se za krátkého brblání vydáváme k pochodu.

• Předchozí (1.) část článku
• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.