Všechny barvy chorvatského Velebitu, nezapomenutelný horský přechod v Chorvatsku

Velebit, trek nejdelším pohořím bývalé Jugoslávie (1)

Chorvatské pohoří Velebit je svébytnou kapitolou mezi balkánskými horstvy. Na jednu stranu je velmi dobře známé kupříkladu dvojicí soutěsek v národním parku Paklenica, na stranu druhou však nabízí i naprosto odlehlá a pustá zákoutí, kam turista zabloudí snad jen omylem.

A protože jde nejdelší pohoří v bývalé Jugoslávii, oplývající duchovní a kulturní stopou pro celý chorvatský národ, chráněný dvojicí národních parků, unikátní pestrostí živé i neživé přírody, naplánoval jsem výlet, kterým jsme zvládli vidět to, co je na Velebitu nejlepší.

Chorvatské království vlhka

Dali jsme dohromady skupinu "planinárů", jak se v srbochorvatštině říká turistům, a vypravili se v počtu šesti chlapů a jedné dívky (já, Moriss, Jura, Toi Toi, Michal, Petr a Silva) vstříc horským dobrodružstvím dodávkou z Brna. Cestu po dálnicích rovnou přeskočím a vyprávění začnu příjezdem do hor. Je totiž naprosto nevlídno, Toi Toi řídí, já naviguji a už od překročení hranice nás prohání přívalové deště. Na dálničním sjezdu u města Otočac vyrážíme za vytrvalé průtrže mračen směrem k dědině Krasno. Silva za osadou Goriči mezitím objevuje "Planinarsky dom Poljana", kde doufáme v suchý nocleh.

Horská chata se nachází jen kousek od silnice, poměrně rychle ji nacházíme, bohužel je zamčená a ani v okolí se nenachází možnost jakéhokoliv noclehu. Stejně je to i s možností postavení stanů. Jsou téměř tři hodiny v noci, leje jak z konve a okolí chaty je buď šutrovisko nebo les. Vyrážíme tedy dál ke Krasnu a zkoušíme štěstí u místní školy, následně u turistického centra a nakonec u horské útulny v osadě Oltari.

Vše je zavřené, prší stále stejně a místo na spaní pro sedm lidí je naprosto mimo mísu. Na Toi Toie dopadá únava z řízení, takže sjíždíme párset metrů od osady Oltari, zastavujeme auto v zatáčce a spíme zkroucení na sedadlech v autě. Celou noc fučí silná vichřice a leje. Jde o jednu z nejhorších nocí, co si lze představit.

K ránu si připadám rozbitý jako cigánská hračka. Na předním sedadle místa ke spaní moc nebylo, v autě je vydýcháno a vše je mokré. Kromě toho stále prší. No, nedá se nic dělat, o spánku nemůže být řeč, spíše jsme prožili jakési bezvědomí hraničící s kómatem. Nejrozumnější je vypravit se na čundr.

Otáčíme auto a vyrážíme o pár set metrů výš ke vstupu do národního parku Sjeverni Velebit na místě zvaném Babič Siča, které jsme překřtili na Babiš Syčák. Hlídač u mýtné brány si nás nevšímá, my se převlékáme a za stálého mrholení se chystáme k výstupu ku horské chatě Zavižan. Část věcí chci nechat v autě, ovšem v probíhajícím zmatku omylem vyřadím náhradní termotrika, což pro mě znamená pobyt v jednom triku po několik následujících dní. Super začátek.

Od Babiše Syčáka je možno zvolit mezi dvojicí výstupových cest, buď "Staza zviri" (Stezka zvířat) nebo "Trag čovika" (Trasa člověka). Zvířecí stezka je strmější a o poznání kratší, ovšem na naučných stezkách výhledy nejsou ani v jednom případě. Silva prohlašuje, že je jí Zvířecí stezka sympatičtější a tak vyrážíme lesem vzhůru. Ještě na parkovišti praskne Morissovi přezka bederáku u batohu, taky super začátek.

Déšť víceméně ustal, nicméně ze stromů stále padají kapky, my průběžně nabíráme metry až k rozdělení variant Zvířecí stezky. Volíme letní variantu, která více traverzuje svah a odměnou je průchod skalním oknem a vápencovými terasami. To už jsme blízko meteorologické stanice Zavižan, kam ihned míříme. Na otevřeném prostoru se totiž prohání vítr s mlhou, my jsme mokří a není to nic příjemného.

Premužičeva stezka

Na horské chatě Zavižan to zkoušíme s objednávkou jídla, bohužel neuspějeme, takže končíme u Velebitského piva, které je rozhodně nejlepší ze všech chorvatských piv. Silva dostává navíc i sedmero panáků travarice, což nám zvedá náladu a dodává chuť pokračovat. K jedenácté hodině se tak vydáváme na další cestu.

Nejprve klesáme po silnici k ostré zákrutě, tuto ihned opustíme, abychom minuli odbočku k vyhlášené botanické zahrádce na Velebitu. Tato pochází z 60. let minulého století a soustřeďuje 2 700 druhů zdejších rostlin, včetně asi 80 endemitů. V rámci Evropy jde o naprosto jedinečné místo. S ohledem na počasí se však rozhodujeme kytičky vynechat a pokračujeme makadamovou cestou asi kilometr k nástupnímu místu samotné Premužičevy stezky.

Premužičova stezka je velice populární především mezi samotnými Chorvaty, ale i u nás již získává na povědomí. Především ve své první části přes národní park Sjeverni Velebit prochází neskutečně atraktivní krajinou plnou krasových jevů, jaké v podobné koncentraci a dokonalosti nespatříte nikde jinde. Stezka byla vybudována ve třicátých letech na popud ředitele lesního závodu v Sušaku inženýrem Ante Premužičem. Je stavěna tak, aby nepřekonávala velká převýšení, chůze po ní je tak velmi příjemnou a nenáročnou procházkou.

Nástup na stezku je značen dobře, vydáváme se doprava a v mlze a mrholení obcházíme první z mnoha závrtů a vrcholků. Jsem upřímně nešťastný z takového uplakaného počasí, bál jsem se vedra a nedostatku vody, nám je však zima a vody je všude přebytek. Mlžným lesem kráčíme po bílém vápencovém chodníku, blízké skály střídavě po obou stranách dávají tušit, v jakém království krasu pochodujeme.

Po necelých 4 a půl kilometrech přicházíme k rozcestí k hoře Gromovača. Počasí nás neodrazuje a byť je vidět houno, maximálně houno a čtvrt, vydáváme se vrchol dobýt. Výstup na dobrovolnický 1676 metrů vysoký vrchol zahrnuje i lehčí lezení, určitě je potřeba jisté opatrnosti. Za dobrého počasí je z hory nádherný výhled na centrální části národního parku Sjeverni Velebit a i na moře s dalmatskými ostrovy.

Po sestupu z dobrovolnické Gromovači se samozřejmě mlha poněkud rozestupuje a příroda nám jasně dává najevo, abychom se nevzdávali. Za protrhávající se oblačnosti tak obcházíme hluboký skalnatý závrt, abychom po pravé ruce došli k úžasně situované Rossijevě kolibě. Tato horská útulna se nachází na jednom z nejkrásnějších míst, jaké si lze představit. Stojí uprostřed horského sedla mezi strmými bílými štíty, přičemž se na jedné straně zrcadlí modré chorvatské moře a na straně druhé se tyčí nejnedostupnější krasové bludiště Rožanski kukovi.

Po příchodu na Rossijevu kolibu si dáváme krátký odpočinek, nicméně během něj řešíme, co podniknout dál. Je odpoledne a oblačnost se protrhává. Je nás sedm a mně připadá, že variant máme alespoň osm. Nebudu to rozepisovat, rozhodujeme se pro maximalistickou verzi výletu a vydáváme se dobýt centrální oblast Rožanských věží s vyvrcholením na hoře Vratarski kuk. To, co nás však čeká, si nedokážeme představit ani v nejbujnějších snech.

Plži, kroužkovci a všude voda

Na kolibě si necháváme zavazadla a jen tak nalehko se vydáváme ke krátkému výletu. Slovo "krátkému" bych ovšem upravil na "náročnému". Jura totiž poněkud přeslechl mé námitky, že trasa je velmi náročná (dle dvojice průvodců), takže došlo k jistému informačnímu šumu.

Rád bych také zdůraznil, že stažené mapy.cz k trase poslouží skvěle, nicméně turistické trasy v oblasti Rožanski kukovi byly zrušené. Kromě toho mapa Velebitu, kterou doporučuje kolega Ivo Petr ve svém průvodci je tak poněkud neaktuální, poněvadž chorvatští značkaři přetřeli turistické značení bílou barvou, trasy jsou neudržované a vstup na ně je na vlastní riziko a vlastně i zakázaný. Zkrátka následující popis se týká zrušené trasy v extrémně členitém a nepřehledném terénu.

My se vydáváme podle mapy.cz směrem k severovýchodu a klesáme do závrtu Fabin dolac. Po pravé ruce se nám otevírá vstup do bezejmenné jeskyně, která je ovšem na offline mapách zvýrazněná. Prohlídka možná, v době našeho pochodu byl uvnitř sníh. U jeskyně jsem si myslel, že se Michal, Toi Toi a Moriss vrátí zpět, nicméně se ukázalo, že jdou i nadále s námi.

Po 40 minutách od koliby tak dosahujeme místa, kde se trasy dělí. Doleva pokračuje oficiální trasa na místo Škrbina draga, doprava stoupá stezka do sedla pod Vratarski kukem. Tato trasa je dnes oficiálně uzavřená, nicméně z tohoto rozcestí to tak zjevné není. Značky normálně pokračují dál a lehce zarostlejší pěšina nás nijak nerozpakuje. Turistické značení však už zde pomalu mizí, neboť jej nikdo neobnovuje. Kromě toho se stezka stává stále vertikálnější, až najednou lezeme po obrovských skalních blocích směrem nahoru.

Nalezení každé další značky je docela veselé, nicméně po necelé půl hodině stojíme v sedle pod Vratarski kukem. Z tohoto místa je opět možno využít několika zrušených turistických cest. Kousek dál na jihovýchod je dělí stezka směrem k sedlu Lubenovačka vrata, kde lze opět dosáhnout oficiální stezky, my se ovšem vydáváme jižním směrem k samotnému vrcholu Vratarski kuk. To, že se pohybujeme mimo oficiální značené pěšiny, zatím netušíme. Staré značení je zde celkem zřetelné a na extrémní zážitky jsme horsky otrlí.

Po cestě se bohužel opět zatahuje obloha, začíná mrholit, no a cesta je stále zarostlejší. K samotnému vrcholu se tedy vypravuje jen Jura, Petr a Silva, kteří jej skutečně dosahují. Mimochodem je vtipné, že v této části Velebitu má hned čtveřice velmi výrazných vrcholů shodnou výšku 1 676 metrů. Kromě Gromovači, Vratarskeho kuku jde o Veliki Zavižan a libozvučný Veliki Pivčevac. Já s Morissem, Toi Toiem a Michalem sestupujeme zpátky do sedla a vydáváme se po zarostlé pěšině směrem k hoře Novotnijev kuk.

To, co nás po cestě čeká, se jen velmi těžko popisuje. Ve stručnosti bych zdůraznil, že pěšina od Vratarskeho sedla po Rossijev kuk na Premužičově stezce je naprosto neudržovaná, zarostlá klečí, mnohé značky jsou až na drobné skvrnky na skále naprosto neviditelné, terén je nanejvýš exponovaný a skutečně jde o velmi náročnou túru v totálním skalním bludišti. V životě jsem neviděl rozeklanější skalní labyrint a členitější terén. Snad jen v rumunském národním parku Cozia Nara?u jsem zažil podobné pocity.

Velmi brzy se noříme z nízkého lesa a ocitáme se na ostrém skalním hřebínku mezi dvojicí propastí. Hřeben je mnohdy úzký jen několik desítek centimetrů, prolézáme přes ostrá sedla, hledáme cestu, jak se dostat k dalšímu bezejmennému vrcholku. Ze začátku mě to velice baví, zdá se, že kilometr a půl dlouhá cesta nebude problém. Po čase však zjišťujeme, že problém docela máme. Obloha se střídavě zatahuje, občas i prší, a zatímco občas se mraky rozestoupí, hory nám ukázují tu hrůzu, co nás ještě čeká.

V tyto okamžiky stojíme uprostřed neobyčejně variabilního bludiště skalních stěn a propastí, aniž by bylo minimálně jasné, kterým směrem vede zrušená značka. Bez navigace v telefonu je oblast naprosto neprůchodná. Značení neexistuje a tak jen instinkt a zkušenost nám pomáhají při dalším postupu. Samozřejmě, že zde není signál operátorů, trojice kamarádů je kdesi za námi, neví, co je čeká, vody mám asi tak půl litru, osvětlení je nabité na 40 %, jsem mokrý od deště a potu, a moc si přeji, abych, zde nemusel nocovat. A čas se krátí…

S prolézáním skalního bludiště se velmi těsně potkáváme i se zástupci zdejších živočichů. Nikdy dříve jsem neviděl takové množství šneků a v nižších polohách ani tak veliké žížaly, jako zde. Jsou to němí průvodci tohoto zapomenutého světa a mnozí z nich za setkání s námi bohužel zaplatili životem. Pod klečí nebyli vidět a jen křupnutí ulity mě upozornilo, abych si příště dával více pozor. Po velmi náročném hodinu a půl trvajícím lezení se dostáváme na Novotnijev kuk. Toto zjišťuji podle zašlého písmena "N" na kameni.

Mraky se na okamžik rozestupují, konečně vidíme i louku pod Rossijevou kolibou, ale největším okamžikem je Jurovo volání: "Héééj, jak jste se tam dostali?". Naše pohřešovaná trojice stojí na skalním štítu vzdáleném snad jen 150 metrů od nás, ovšem odděleném hlubokým sedlem a těžkým skalním terénem. Voláme na sebe a dáváme si instrukce, jsou od nás asi půl hodiny a naštěstí se neztratili.

Na Novotnijevově kuku by mělo být rozcestí k propasti Varnjača (píše o ní kolega Ivo Petr v průvodci, nicméně ji přejmenoval na Vranjača). Rozcestí není v terénu vůbec patrné, zřetelnější pěšina vede k Premužičově stezce. Bohužel od tohoto místa ochránci přírody zamalovali barvou veškeré značení, což je docela problém při západu Slunce. Naštěstí nám slouží opět intuice a mapy.cz, abychom se neztratili. Setkání s hlavní turistickou magistrálou je velkým okamžikem a dosažení Rossijevy koliby je otázkou již jen deseti minut.

• Pokračování článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.