Expedice Ausangate aneb život fotografky v Peru!

Peruánské pětitisícovky v pohoří Ausangate

Tentokrát jako fotografka vyrážím s expedicí zdolávat peruánské pětitisícovky v pohoří Ausangate, které je známé hlavně díky slavné Duhové hoře, kterou si žádný cestovatel a horal nemůže v Peru nechat ujít.

Den 1

Budík na 4 ráno, 3hodinová cesta minibusem z Cusca k Sedmi Lagunám, kde nám expedice začne a za 4 dny také skončí. Zjišťuji že mám dvakrát větší batoh než ostatní. Jak "nečekané". Zbytek výpravy je oproti mě normální a netahají s sebou foťák, dva objektivy, stativ velký jak kráva, GoPro s různýma kravinkama které k tomu patří a dron, který mimochodem ani jednou nepoužiju, protože vítr se ani jednou za 4 dny neustálil.

Rychlá snídaně, kafe a vycházíme! Začíná se zlehka, první den je v plánu ujít 10 kilometrů prý jen lehce do kopce k prvnímu tábořišti v horské vesničce Upis, kde jsou mimo jiné i termální prameny, což se hodí. Nejen že jakmile se setmí je venku příšerná zima, takže ohřívačka v termálech je více než v hod. Navíc je to i poslední šance na teplou vodu. No, vlastně na jakoukoliv vodu. Pak už prý bude k dispozici jen potok, což pro všechny z nás znamená pár dnů bez sprchy.

Sešla se nás ale super parta. Sotva jsme vlezli do termálů už se hlásí, že jeden přinesl rum, druhý zase pisco (tradiční peruánský alkohol) a tak dále. No, tak o zábavu máme postaráno.

Den 2

V noci se mrzne a přes den umírá vedrem. Vítejte v Peru! Nedobrovolně se snažím v 5 ráno vyhrabat ze spacáku a vylézt ze stanu do příšerné kosy a udělat nějaké ty fotky než se všichni probudí.

Na to, že jsme v horách uprostřed ničeho, tak snídani máme božskou. Pomerančové lívance, jogurt, kopa ovoce a KAFE. Bez kávy nikam nejdu! V noci byla tak příšerná zima, že jsem naspala snad jen 2 hodiny.

Čekají nás dnes dva velké přechody a pomalu ale jistě se blížíme k nadmořské výšce 5 000 m n.m., takže před každým větším stoupáním žvýkáme koku a vdechujeme Agua de Florida (která prý pomáhá na bolesti hlavy ve vysokých nadmořských výškách). Základní ingrediencí je hodně silný ethanol a všemožné bylinky, takže i když si ji jen rozetřeme v rukách a pomalu vdechujeme, pocitově je to jako bych nosem vysála panáka vodky. Ale hlava nikoho nebolí, takže si nestěžujeme.

Přes další nádherné jezera a laguny se pomalu dostáváme k Červenému Údolí (Valle Rojo), kde máme tábořiště. Než se setmí, hrajeme improvizovaný petang s šutrama, které jsme našli u potoka. V noci před večeří chvíli hrajeme karty při svíčkách ale hned jdeme brzo spát. Další den se vstává ve 3 ráno a jde se na noční výšlap. Tak dobrou noc!

Drm 3

Jsou dvě třicet ráno, všude tma, ticho a příšerná zima. Probouzím se jako jedna z prvních, protože jsem slíbila nafotit i nějaké noční fotky, a zjišťuji že během těch pár hodin spánku pořádně nasněžilo. Pozoruji reakce ostatních když rozespalí a promrzlí vylézají ze stanu. Sníh jsme opravdu nikdo nečekali.

Nahazujeme nejteplejší oblečení, dáváme si malou snídani a vycházíme. S čelovkami na hlavách se první dvě hodiny prodíráme tmou, která měla v tu chvíli jednu obrovskou výhodu: nikdo neviděl do jak velkého kopce šlapeme a co nás ještě čeká.

Jakmile jsme se konečně vyškrábali k prvnímu vrcholu, čekal nás dechberoucí východ Slunce. Zasněžená krajina působila s prvními paprsky slunce opravdu kouzelně. Po chvíli, ale pokračujeme dál, čeká nás to ráno ještě jeden vrchol: Duhová hora (5 200 m n. m.).

Na vrchol se dostáváme jako první (aby taky ne, když jsme vstávali tak příšerně brzo) a máme tu nádheru celou pro sebe.

Do kempu se vracíme stejnou cestou, což znamená jediné: znova musíme přelézt ten pětitisícový hřeben na kterém jsme ráno viděli východ Slunce. Cesta je to příšerná a všichni jsme štěstím bez sebe když si můžeme odpočinout a dát si v klidu oběd v kempu.

Štěstí dlouho nevydrželo. Prý máme hodinu na to si odpočinout, protože nás čeká dalších 5 hodin cesty spojených s dalším pětitisícovým přechodem. No tak to je konečná, všichni jsme unaveni a bez energie. Eduardo, náš horský průvodce, se nás snaží motivovat, že prý nám každému koupil pivo a až budeme na hřebenu tak to oslavíme.

Motivace funguje. Pomalu ale jistě se všichni škrábeme do kopce. Příšerně u toho funíme a sápeme po dechu. Většina i rezignovala k pokusu o jakoukoliv konverzaci a radši máme sluchátka a snažíme se dobít energii hudbou.

Když se mě zeptali co poslouchám, a já jim spocená a udýchaná odpověděla Highway to Hell, tak vyprskli smíchy. Že prý to po 26 kilometrech a čtyřech pětitisícových přechodech sedí.

Konečně jsme se dostali k tábořišti, které je přímo pod horou Ausangate a slouží jako základní tábor pro ty, kteří chtějí vylézt až na vrchol hory. Největší nadšení přichází, když zjišťujeme, že zde mají mimo jiné i normální záchody. V horských kempech jsou totiž největším luxusem záchody v tureckém stylu, takže vykopaná díra v zemi obložena kameny a nebo dřevem, navíc většinou chybí dveře což u záchodů není úplně ideální. Shodli jsme se ale, že krásnější výhledy ze záchodů jsme zatím neměli.

Den 4

Tentokrát nasněžilo pořádně! Vstáváme okolo páté, promrzlí a stále unavení.

Podle Eduarda, nejtěžší přechod 5 200 m n. m. byl včera, a dnes nás prý čeká přejít "pouhých" 5 100 m n. m. No úplné lážo plážo. Nohy nás budou bolet o celých 100 výškových metrů méně!

Navzdory únavě si to všichni užíváme. Procházíme nádherným zasněženým údolím a všude okolo máme stáda Alpak. Samozřejmě jsem se soustředila více na to jak vyfotit alpaku u řeky s horou v pozadí než na to kam šlapu. Takže mě vlastně ani nepřekvapilo, že jsem skočila skoro celá v ledové vodě. To se mi to pak krásně šlapalo sněhem v mokrých zamrzlých botách.

Slunce v horách svítí dost silně, takže celou cestu máme všichni sportovní sluneční brýle a kšiltovky. Nicméně i když jsme se všichni snažili mazat opalovacím krémem každých pár hodin, stejně jsme na konci vypadali jako skupina upocených, polomrtvych rajčat.

ALE! Dobrá zpráva je, že jsme zpět u Sedmi Lagun, kde se nachází další termály a obchod, kde můžeme koupit basu piv a pořádně tu naši zmrzlou expedici zapít!