Putování po horách gruzínského Samegrelu

Treking s Tilakem 2014, soutěžní článek č. 8

Samegrelo - oblast rozkládající se v západní části Gruzie při hranici s Abcházií. Hornatá část nabízí vysoké štíty, průzračná jezera, zasněžené průsmyky a bohatou faunu i flóru. Navíc zde ani za týden pochodu v horách v průběhu léta nepotkáte jediného turistu. Ne, to není pohádka, to je Samegrelo.

Gruzie jako země nás lákala už delší dobu a zbývalo vybrat pouze správnou oblast. Náhodou jsme na internetu narazili na fotografie jezer Tobavarchkhili a Ochodže. V tu chvíli bylo rozhodnuto - tam jedeme.

Horší to bylo se sháněním informací, jelikož většina cestovatelů jezdí především do sousední Svanetie či Tušetie. Na zahraničních serverech se nám ovšem podařilo získat potřebné informace včetně GPS souřadnic trasy kolem zmíněných jezer v regionu Samegrelo, tudíž se mohlo vyrazit.

1. den: Tbilisi - Zugdidi

Let včetně přestupu probíhá bez problémů a po půlnoci usedáme na přistávací dráze v Tbilisi. Když překonáme pasovou vstupní kontrolu a vyzvedneme si batohy, hledáme místo na spaní na letišti. Jako ideální se jeví umělý trávník, který už je hojně obsazen dalšími cestovateli včetně místních, pod eskalátory v hlavní budově. Strážní v budově spáče spíše hlídají, aby je nikdo neokradl, tudíž tento způsob strávení noci vřele doporučujeme.

Ráno měníme peníze a jdeme na vlakové nádraží, jež se nachází v nové budově pár set metrů od letiště. První vlak jede do města v 8:45 a jízdenka na hlavní nádraží v centru stojí 0,5 GEL. Hlavní úkol v Tbilisi je sehnat plynové kartuše. Obchod Magelani (41°43'27.4"N 44°45'36.5"E) leží hodinku pěší chůzí od nádraží. Mají zde jak napichovací tak i šroubovací bomby (cena 20 GEL za 500g kartuši).

Pozn.: Abyste nechodili ve městě s batohy, úschovna zavazadel (modrá maringotka) stojí vedle nádraží. Cena za službu je 5 GEL na den.

Cestou zkoušíme výborné sýrové placky - chačapuri. Zbytek dne věnujeme poznávání města a kultury. Před noční cestou vlakem hledáme ještě možnost teplé večeře, což se jeví jako velký problém. Ačkoliv v centru byla restaurace na každém rohu, zde v okolí nádraží ne a ne na žádnou narazit. Nakonec nám místní bábuška doporučí restauraci (41°43'18.5"N 44°47'31.6"E) nedaleko fotbalového stadionu, což se nakonec ukázalo jako skvělá volba. Jídlo je zde výborné a zároveň i za přijatelné ceny.

Poté, co jsou naše břicha plná jak bečky, se odvalíme na nádraží, vyzvedneme batohy a jdeme na nástupiště, kde už je přichystaný náš vlak směr Zugdidi s odjezdem v 21:10. Ukazujeme průvodčímu naše vytisknuté lístky z domova (noční spoje jsou v období léta na několik dnů předem vyprodané) a hned jsme vpuštěny do vagonu. Kupé na spaní jsou po 4 lehátkách, čistá a s novým ložním prádlem.

2. den: Zugdidi - Mukhuri - dolina řeky Khobistskhali - kóta 1 400 m n. m.

Po několika hodinách pomalé jízdy dojíždíme před 7. hodinou do ospalého města Zugdidi, kde většina obyvatel má ještě noc. Jakmile vystoupíme z vlaku, slétají se na nás taxikáři jako vosy na med. Všechny přemrštěné nabídky s úsměvem odmítáme a míříme hlavní cestou do centra. Zde se nachází obrovské tržiště, kde lze koupit snad všechno možné i nemožné.

Dokupujeme poslední zásoby jídla, přebalujeme batohy a hledáme místo, odkud jezdí maršrutka směr Mukhuri. Místní řidiči těchto minibusů jsou velmi překvapeni, kam máme namířeno. Ale nakonec s pomocí mapy nás posílají do boční ulice (42°30'31.9"N 41°52'09.0"E), kde by měla v 9 hodin jedna jet.

Tranzit přijel prakticky na čas a usedáme do jeho zadní části včetně našich batohů. Za cestu do Mukhuri platíme 3 GEL na osobu (platili jsme stejně jako místní). Cestou si zvykáme na místní styl řízení, aneb předjíždíme všude a za všech okolností, přičemž kromě aut na silnici vesele pobíhají krávy a prasata.

Čtěte také: Kazbek. Pětitisícovka s provozem jako na pražské magistrále

Po necelých 3 hodinách jízdy tranzitem dojíždíme do Mukhuri, resp. k mostu přes řeku Khobistskhali (42°38'12.1"N 42°10'31.2"E), kde je náš začátek treku. Máme obrovské štěstí, jelikož místní dřevorubci právě vyráží do lesa těžit dřevo a nabízí nám svezení.

Nabídku přijímáme a čeká nás adrenalinový zážitek na korbě ZILu. Obrovské auto jede po šotolinové cestě bez problému, i když my chvilkami nevíme, zda máme držet dřív sebe nebo batohy. Po ujetí několika km nás řidiči vyhazují a za ušetřenou chůzi jim dáváme drobný bakšiš.

Konečně, začíná vlastní horské dobrodružství. Nasazujeme na záda těžké batohy a stoupáme širokou cestou vzhůru. Zatáčka střídá zatáčku, pomalu přibývají výškové metry a náš postup se zpomaluje, k čemuž přispívá i velké dusno. Připadáme si jak v deštném pralese.

Výhledy do doliny řeky trochu kazí mlha a lehké mrholení, jež se během pár minut mění v obrovský slejvák. Výhodou je, že teplota vzduchu je stále vysoká, cca 25 °C, tudíž nám déšť až tolik nevadí.

Po 3 hodinách pochodu se rozhodujeme, že jít dál dnes nemá smysl a první den se nemá přepálit. Stany stavíme v jedné zatáčce, kde v blízkosti teče i drobná říčka. Při večeři přestává navíc pršet a všudypřítomné světlušky nám dávají dobrou noc.

3. den: kóta 1 400 m n. m. - hora Natipuru - kóta 2 200 m n. m.

Ráno vstáváme na 8. hodinu a vaříme snídani typu - ovesná kaše se sušeným ovocem do malého ešusu a do velkého ešusu čaj. Tato "klasika" nás bude čekat po celou dobu výpravy. Balení stanů je pro nás maličkost a v půl 10 opět vyrážíme.

Po chvilce docházíme k odbočce z hlavní cesty k salaši. Cesta se mění spíše na pěšinku vyšlapanou od bačů s koňmi, ovšem je stále zřejmá a není možnost uhnutí. Celkový ráz krajiny přechází z původního lesa na louky pokrytými rododendrony.

Cestou míjíme polorozpadlou salaš a míříme poklidným tempem dál kolem hory Natipuru. Tu a tam se nám z mlhy odkryjí výhledy na okolní hřebeny. Vše je zelené a louky hrají barvami díky rozkvetlým květinám.

Jakmile zdoláme tři drobné brody, ocitáme se na pastvině s funkční salaší, což nám oznamuje štěkot psích hlídačů. Opatrným krokem přistupujeme blíže a přivítá nás místní pastevec. Prohodíme pár slov, ovšem sýr ani jiné pochutiny na prodej nemá. Ptáme se i na cestu směr průsmyk Ochodže, což se nakonec ukázalo jako fatální chyba. Sděluje nám přibližný směr - za salaší rovnou nahoru.

Bez váhání se tudíž tímto směrem vydáme. Z nebe začínají padat kapky deště. K tomu se navíc přidává hustá mlha. Až po chvilce (cca 2 hodiny) nás napadá zkontrolovat naši polohu na GPSce a nestačíme se divit. Jdeme špatným směrem.

Protože se blíží večer, nemá smysl scházet dolů k salaši na správnou cestu, volíme utáboření v této dolině. Navečer se počasí vyčasí a máme slunečné výhledy na širé okolí. Při večeři přemýšlíme a diskutujeme, jak se zítra nejlépe napojit na správnou trasu.

4. den: kóta 2 200 m n. m. - průsmyk Ochodže - jezero Ochodže

Budíček ráno zvoní opět v 8 hodin a probouzíme se jak jinak než do mlhy, která střídá hustší a řidší verze. Dopolední plán je jasný - napojit se na správnou cestu. Volíme variantu, kdy se pokusíme dostat přes hřeben do druhé doliny. Na hřeben se vyškrábeme po louce.

Avšak to byla ta lehčí část. Nahoře zjišťujeme, že hřeben se skládá ve skutečnosti ze dvou hřebínků, přičemž ten druhý je značně prudký a skalnatý a to nevíme, co je ještě za ním. Nemá smysl si hrát na hrdiny a scházíme dolů loukou mezi těmito skalnatými masivy. Nevede zde žádná cesta, často se držíme jen trsů trávy. Jakmile dojdeme na naši cestu, padá nám kámen ze srdce, že jsme to všichni zvládli bez úhony.

Po napojení na správnou pěšinku, vstupujeme do doliny mířící k průsmyku Ochodže (2 760 m n. m.). Cesta je zde jasně viditelná a vede nás přímo nahoru. Louku pomalu střídá kamenné suťovisko a nám se otvírá pohled na vlastní průsmyk. Jeho horní část je stále z většiny pokryta vrstvou firnu. Proto nasazujeme mačky a cestou nejmenšího odporu jdeme jižním kotlem do sedla průsmyku.

V sedle máme výhledy na zítřejší trasu směrem k průsmyku Toba a i pohledy na ušlou cestu budí respekt. Dlouho se zde nezdržujeme a sbíháme severním kotlem už bez maček k jezeru Ochodže, jež začíná napravo vykukovat. Radost pohledět na takovou krásu, na jejíž hladině se zrcadlí okolní štíty. Otužilejší z nás neodolají a vrhají se do jezera, u kterého máme i přímo postavené stany. Prostě a jednoduše, lepší místo na stan těžko pohledat.

5. den: jezero Ochodže - průsmyk Toba - jezero Tobavarchkhili - jezero Kaliaši

V noci se nad námi prohnala bouřka, jejíž hromy se v okolí jezera mohutně rozléhaly, ale ráno už je polojasno. Nabíráme vodu z malého přítoku jezera a vyrážíme na sever do průsmyku Toba (2 890 m n. m.).

Pěšinka se nám pomalu ztrácí v suťovisku, ale držíme směr s pomocí GPSky. Trasu volíme s nejmenším sklonem svahu a skáčeme po balvanech jako kamzíci. Postupem času se dostáváme do kotle průsmyku, kde dříve býval ledovec (na starých mapách je i zakreslen).

S přibývajícími výškovými metry se objevují rozsáhlá sněhová pole, proto neváháme a nasazujeme železa na boty. Držíme se spíše na pravé straně kotle. Závěrečná pasáž stoupání je nejprudší a její sklon odhadujeme mezi 30 - 40°. V sedle provádíme povinnou vrcholovou fotku, jelikož výš už se během celého putování nedostane.

Kvůli nízké teplotě a nulovým výhledům se zde nemá smysl déle zdržovat a svižným krokem sbíháme k největšímu jezeru Tobavarchkhili. Jak nám zrezlá cedule na břehu říká, jezero leží ve výšce 2 650 m n. m. a má hloubku 35 m.

Kolem jezera se už objevuje cestička, protože místní průvodci sem vodí své klienty. Díky této cestě nemáme problém najít směr k jezeru Kaliaši, u kterého máme v plánu nocovat. Mezitím, jak je naším zvykem, se znova zhoršuje počasí a prakticky si ani nevšimneme nejmenšího jezera Didi Gele. Jeho povrch je částečně pokryt vrstvou ledu, což asociuje krunýř želvy.

Ačkoliv z výšky se zdálo, že u jezera Kaliaši je dostatek rovných míst na stan, opak je pravdou. Musíme dojít cca 200 m po proudu potoka, kde táboříme ve fialových květinách s pohledem do doliny řeky Khobistskhali.

Pozn.: Pro pozorného čtenáře, ano, je to ta řeka, u které jsme začínali. Jen "drobet" výše.

6. den: jezero Kaliaši - dolina řeky Khobistskhali - průsmyk Natachtišdudi

Zažíváme první ráno v Gruzii, jež je jak vystřižené z obálky časopisu. Na nebi pouze pár bílých mráčků, paprsky slunce ohřívají promočené boty a na skalách v dáli hučí velké množství vodopádů. Ani se nám nechce odcházet.

Sestup k řece Khobistskhali je zcela čitelný, přičemž následujeme drobnou pěšinu. Naskytují se výhledy do doliny, ve které je salaš. Na svazích vidíme stáda koz, ovcí a koní. Jdeme po pravém břehu ve směru spádu potoka a pozorujeme, že jeden z místních bačů nám už vyšel naproti. Řeku překračujeme u salaše po velmi chatrném mostku.

Na pozvání vstupujeme do dřevěné místnosti, kde sedí zbylí pastevci. Z ohniště uprostřed místnosti se line štiplavý kouř, který nám okamžitě zaslepuje oči. Ochutnáme čerstvý sýr, zejména s kořením adžika chutná výtečně.

Krom toho připíjíme místní pálenkou z hroznů zvanou čača a vínem na přátelství mezi Gruzií a Československem, dále na krásu Gruzie, dívek, hor, atd. Pro zajímavost i víno se zde pije až do dna. Při loučení nám jejich vedoucí Komble oznamuje, že večer vyjíždí naším směrem na průsmyk Natachtišdudi (2 778 m n. m.), tudíž se určitě ještě potkáme.

Po občerstvovací pauze nám drobet ztěžkly nohy, ale naštěstí cesta veda vyšlapanou pěšinkou po loukách. Aby počasí splnilo svoji normu deště, opět se spouští velký liják doprovázený mlhou. Cestou spatřujeme brlohy medvědů, což nás trochu vyděsí.

Musíme být už kousek pod průsmykem, ale jeho sedlo není stále vidět. V tom okamžiku se v dáli zjevuje postava na koni. Ano, je to Komble. Bača na koni nás úspěšně převede skrz průsmyk. Táboříme společně kousek za průsmykem na hraně svahu. Před večeří se někteří z nás projedou na koni. K večeři se tentokrát servíruje čerstvý sýr a tvaroh, na oplátku Komblemu dáváme kuskus s tuňákem.

7. den: průsmyk Natachtišdudi - řeka Uraši - Khaishi

Ranní paprsky slunce nás probouzí a ze stanu se naskytnou výhledy do dáli na zasněžený Kavkaz. Komble vstával mnohem dříve a připravil pro naše holky kytice z lučního kvítí. Taky nás to jako chlapy mohlo napadnout už dříve, si říkáme.

Po snídani se s naším pasáčkem loučíme a ten nám pro jistotu opakuje, kudy máme jít. Pořád dolů po pěšině k řece Uraši a následně podél ní až do vesnice Khaishi (42°56'42.7"N 42°10'59.1"E). Z cesty prý nejde uhnout, proto se nemáme jak ztratit. Postupujeme lehkým tempem dolů po louce plné květin.

Při jedné pauze spatříme na protějším svahu hnědou kouli. Zprvu tomu nevěnujeme velkou pozornost, ale při pohledu dalekohledem zjišťujeme, že se jedná o malého medvěda. Ačkoliv je "huňáč" vzdálen vzdušnou čarou cca 200 m, jsme celí nervózní, ale zároveň šťastní, že můžeme toto krásné zvíře spatřit ve volné přírodě.

Spouště fotoaparátů cvakají o sto šest. Medvěd na nás zprvu nereaguje. Jakmile zapískáme na píšťalku, odbíhá pryč za hřeben. Můžeme tudíž dále pokračovat. Cesta opravdu nemá žádné odbočky, ale kolem řeky vede hustým porostem až 3metrových bolševníků, což pociťujeme na vlastní kůži.

Posléze pěšina přechází v lesní cestu. Míjíme pár dřevených domků (na mapě značených jako Zeda-Vedi a Kveda-Vedi). Na večer docházíme po 6 dnech opět do civilizace, do vesnice Khaishi, kde se nachází několik obchodů a nově zrekonstruovaná policejní stanice. Pocity štěstí jsou obrovské a žízeň hasíme místním pivem a vínem. Naše putování po Gruzii zde nekončí, ale příběh skrz nádherné lidu opuštěné hory v Samegrelu ano.

Pozn.: Někdy se lze setkat místo názvu Khaishi i s výrazem Chaiši. Záleží, zda bereme názvy přímo z gruzínštiny či nepřímo z ruských názvů v azbuce.

Důležité rady, poznámky a odkazy

• Pitné vody je po celou dobu treku dostatek.
• Celková vzdálenost trasy byla cca 60 km, viz profil trasy.
• Na horách není mobilní signál!!!
• Nepodceňte ani zimní výbavu (mačky, cepín, teplé oblečení,…) a příp. lano.
• Naučte se základy ruštiny.
• Pokud budete dále cestovat po Gruzii, kupte si místní SIM kartu (Př. Od společnosti Geocell na nádraží v Tbilisi za 5 GEL + kredit.). Volání do ČR za cca 0,3 GEL/min.
• Jízdenky na noční vlak koupíte s předstihem na https://biletebi.ge/.
• Staré vojenské mapy najdete na http://maps.vlasenko.net/, jde o mapy č. k-38-037-1-4.

Další související články: