Hřebenovka Vysokých Tater, přechod Vysokých Tater

Kopské - Ľaliové sedlo aneb když se ještě smělo i nesmělo, tolerovalo, ale hlavně chtělo - Treking s Tilakem 2013, soutěžní článek č. 4

Nebudu zde vypisovat informace o Vysokých Tatrách, které jsou mnohokrát uveřejněné. Na začátek tohoto příběhu přesto pár čísel. Délka hlavního tatranského hřebene z Kopského sedla do sedla Ľaliového je 26 km.

V tomto úseku se nachází 60 vrcholů pojmenovaných i těch bezejmenných včetně některých dvojvrcholů. 33 věží, 7 hrbů, 5 zubů, 9 kop a 6 jehel. Spolu 120 vrcholů různých velikostí a tvarů. Dále 55 sedel, 1 zářez, 5 sedýlek, 29 štrbin, 6 priehyb 2 prielomy, 1 škára a 6 lávek. Celkem 105 prohlubní různých tvarů a velikostí.

Celkové převýšení je 10 700 m. Nejvyšším vrcholem v hlavním hřebeni je Zadný Gerlach (2 606 m n.m.). Tyto informace jsou z mapy - podrobný plán Vysokých Tater 1: 25 000 - od autorů Kroutil - Gellner - W. H. Parysky a A. Puškáš.

Čtěte také: Štíty a věže slovenských Vysokých Tater, abecední seznam tatranských štítů

První zaznamenaný "přelez tatranského hřebene" v úseku Kopské - Ľaliové sedlo se uskutečnil v červenci 1946 podařil se polským horolezcům. Adam Górka - Kazimierz Paszucha. Obešli čtyři vrcholy - Sněhový štít, Ostrý štít, Východný Železný štít a Zadný Mnich. Neměli vynesené zásoby na hřebeni a byli bez pomoci údolní skupiny. Na zdolání hřebene potřebovali 77 lezeckých hodin.

Ještě jedna zmínka o přelezu, tentokráte Ľaliové - Kopské sedlo. V červenci 1953 Radovan Kuchař - Bohumil Svatoš "přeběhli" hřeben za tři a půl dne bez dopředu vynesených zásob a bez podpůrné údolní skupiny. Neobešli jediný vrchol. Do té doby to byl nejrychlejší přelez a neznám nikoho komu se to podařilo alespoň tento rekord vyrovnat.

Příběh, který vám budu popisovat se stal na přelomu srpna a září roku 1973. Jezdilo se do Rumunska, Bulharska do Německa na "písek" ale hlavně se jezdilo do Tater. Nočním rychlíkem, mnohokrát se stálo celou cestu v uličce a z vlaku hned viset do stěny a domů nedělním nočním rychlíkem přímo do práce. Bavilo nás to. Skoby nám kovali kamarádi kováři, karabiny "Hasanajky" se vozily z Německa. Oblečení se šilo doma. Vařilo se na "Juvelu" benziňáku.

Flanelová kostkovaná košile, doma upletený svetr. Batoh jednoduchý, bez "bederáku" a různých řemínků a tento batoh měl v Kunovicích na nádraží, kde čekám s mým kamarádem Vlastíkem 20 kg. Něco musí ven. Rozhodnutí padlo na spací pytel. Spacáky necháváme v úschovně. Váha šla dolu o tři kila a hlavně se zmenšil objem batohů.

V Popradu přesedáme do motoráčku, který nás odváží do T. Lomnice. Autobusem na zastávku Biela Voda a dolinou Kežmarskej Bielej vody se loudáme k tehdy ještě stojící Kežmarské chatě, kam přicházíme již za tmy. Dáváme si před spaním čaj s "malým" a jdeme ven hledat si místo na spaní. To se také nesmělo. V dosahu chaty stojí stará kůlna s maštalí a balíky slámy. Ideální nocleh pro dva tuláky.

Je neděle půl páté ráno. Venku mlha, dala by se krájet. Zalézáme do slámy a čekáme na rozednění. S příchodem nového dne jdeme opět zjistit jaké je to s počasím. Z Belanek se valí přes Jatky a Bujačí vrch k nám do doliny husté mraky.

Zavrtáváme se znovu do slámy a čekáme na "devátou hodinu" zda se pranostika o deváté potvrdí. V nedělním lenošení ve slámě se probouzíme až v deset hodin. Balíme a vyrážíme po modré značce ke Kopskému sedlu. Po cestě nabíráme ve Velkém Bielem plese vodu. Budoucí vzácný produkt. Nabírám dva a půl litru vody a hned je to poznat na batohu.

Kopské sedlo 1 750 m. Pomyslná startovní čára. Dáváme si s kamarádem chvilku pauzu. Ze zastávky Beila Voda je sem převýšení bezmála devětset metrů. Nad námi ční první vrchol našeho putování - Jahňací štít (2 229 m) a jeho vrchol je skoro o 500 m výš. Do dvanácté hodiny chybí pár minut, když se pouštíme do prvních metrů tatranského hřebene.

Fouká SZ vítr a je zima. Čepice jdou až na uši. Šlape se nám velmi těžko, nemáme ještě tu správnou provozní teplotu. Ve výstupu nejsou žádné technické problémy a za třičtvrtě hodiny stojíme na Jahňacím štítě. Výš skoro o 500 metrů. Sestup o 200 metrů do Kolového sedla a hned výstup na Belasou vežu (2 290 m).

Další úseky jsou klas. I. - II. a hřeben je skoro rovný. Zmrzlé sedlo - Zmrzlá veža (2 310 m) - Kolový štít (2 425 m)na tomto vrcholu jsme už ve 14 hod. Z Kolového štítu sestupujeme do Čierného sedla a znovu nahoru na Čierný štít (2 436 m).

Je čtvrt na čtyři. Kocháme se a obdivujeme obrovskou devítisetmetrovou stěnu Malého Kežmarského štítu a netušíme, že za pár dnů v této mohutné severní stěně polezeme diretisimu. Slunko prosvětluje zubatý hřeben Vidlových věží. Obrovské prostory. Fotím.

Pokračujeme v lezení na Vyšnou Baraní strážnici. A tady se nám hřeben stáčí o pětačtyřicet stupňů. Jsme v mracích, hlavně se trefit na správný směr.

Mezi cáry mraků se díváme do Malé Studené doliny a na "Terinku", která je i s dolinou z této výšky opravdu malá. Den se pomalu končí a náš dnešní cíl je až na Ľadovém štítě. Od Vyšného Ľadového sedla fotím. Slunko je nízko nad horizontem a mraky se valí sedly do dolin, nádherný obraz. Kolem nás jenom samé hory.

Na vrchol Ľadového štítu (2 628 m n.m.) se doslova plahočíme. Je to třetí nejvyšší vrchol Vysokých Tater. Jsme vysušení a hladoví. Na vrcholu stojíme o půl sedmé večer.

Připravujeme se na bivak. Na severozápadě se dělá inverze, nádherné pohledy. Vaříme. Benziňák "Juvel" si to přede a to je ta krásná a jednotvárná písnička místo televize. Slunko se schovalo za obzor a hned se chladí. Ještě pozorujeme jak končí den a chlad nás zahání pod "Žďárského plachtu", oblékáme bundy, nohy do batohů a ležíme na holé zemi. Karimatky jsou tou dobou ještě ve vývoji.

Ve dvě hodiny po půlnoci si sedáme na lano a zbytek noci trávíme v sedě. Na horách, na vrcholech se den probouzí velmi brzo. To nejde popsat. Musí se to prožít. Slunko nás vytahuje z našeho skrovného příbytku. Ve "flašce" nám zmrzla voda. Startujeme "Juvela" a vaříme čaj a ovesnou kaší, která vydrží v žaludku hodně dlouho.

Je pondělí 6 hodin a další první vrchol dnešního dne je Ľadová kopa. Na ní jsme stáli před čtrnácti dny. Sestupujeme do Sedielka a hore na Širokú vežu (2 466 m). Je sedm hodin. Deset minut oddech na trávení kaše. Před sebou máme obtížný a exponovaný úsek Zbojnické veže - Bielou lávku a ostrý velmi úzký hřeben na Ostrý štít (2 356 m).

Lano máme po celou dobu v batohu. Lezeme každý sólo. Jsme na vrcholu Ostrého štítu v deset hodin. Nahlížíme do severních stěn "Javorových štítů". Jaká hloubka pod námi. Ale i tu si dovedeme užívat. Dál nás čeká jeden z nejtěžších úseků hřebene Javorové štíty. Obtížné kolmé sestupy.

Vlevo pod námi se otevřela Velká Studená dolina se svými plesy a Zbojnickou chatou. Na Malém Javorovém jsme po třinácté hodině. Sestupujeme do Malého Závratu (2 270 m). Před námi je věž Kresaného rohu, jednodélkové lezení klas. IV. Vytahujeme poprvé lano a po dosažení vrcholu pomocí lana vytahujeme i batohy.

Snadně do Rovienkového sedla. Bereme si nádoby na vodu a vaření. Sestupujeme k Ľadovému plesu (2 057 m). Vaříme a bereme vodu. Nahoru do sedla v jednom tahu za 12 minut. To byl výkon. Balíme a lezeme na Rovienkovu vežu, přes Rovienkové sedlo přelézáme na Hranatou vežu (2 266 m) a dál na Svišťový štít (2 382 m), kde o třičtvrtě na šest shazujeme batohy ze zad.

Máme sice ještě času, ale úsek na Vých. Vysokú je psaný na pět hodin a tady máme dobré místo na bivak, tak zůstáváme. Vaříme teplé šumáky, chystáme místo na bivak. Je tu jenom šikmá plocha. Dávám pod nohy pořádný kámen, abych v noci nepřistál v dolině. Jen co se slunko schovalo, nohy do batohu a pod plachtu. Noc nekonečná a plná muk.

Vylézáme ve třičtvrtě na pět. Venku "kosa" slunko ještě spí. Po půlhodině už ozařuje východní stěny Gerlachu. Po šesté už se plahočíme na hřebeni přes Divé sedlo, Divou vežu turistický Prielom a hodně nahoru na Východnú Vysokú, kam nás vede hřeben trojkového lezení.

Lezeme současně, tak nám to ubývá a v osm hodin stojíme na vrcholu. Túra byla psaná na pět hodin. Kocháme se pohledy do Velické doliny a nechce se nám na tu ztrátu výšky na Polský hřeben co nás čeká. Máme před očima celý úsek až po Zadný Gerlach. Z Polského hřebene (2 199 m) na Velický štít (2 318 m). Toto je první tatranský vrchol, na který jsem vystoupil a při sestupu promokl až na kůži. Na jeho SZ stěnu z Litvorové doliny vede nejdelší spára v Tatrách. Krásné nenáročné lezení.

Na Velickém potkáváme první lidi. Dva horolezci, kteří neví na jakém jsou vrcholu. Z Velického lezeme na Litvorový štít (2 413 m) a hřeben Litvorových věží. Lezení náročné v nepřehledném terénu a unavení stojíme konečně na Zadním Gerlachu (2 630 m). Nejvyšším vrcholu hlavního hřebene Tater. Slunko do nás nemilosrdně pere a dáváme "půlhodinku".

Na sestup do Východného Batizovského sedla budu dlouho vzpomínat. Těžká orientace, hřeben je zde nevýrazný. Chvilku se motáme ve stěně, zase na hřebeni dlouhý náročný úsek. Lezeme společně bez lana. Konečně sedlo. Naše sebevědomí sólolezců dostalo zabrat. Dál na Batizovský štít (2 448 m). Potkáváme skupinu horolezců. Lezou na Gerlach.

Jsou dvě odpoledne a sestup do Nižného Kačieho sedla je trojkové lezení a odtud na Popradský Ľadový štít (2 390 m). Na jeho vrcholu jsme před šestnáctou hodinou. Sestupujeme do Zlomiskové štrbiny a podcházíme jediný vrchol - Východný štít nad Železnou bránou v sestupu je tu úsek V. - VI.

Pod stěnou nacházíme připravené místo na bivak. Necháme si tu batohy a sestupujeme k Ľadovému plesu (1 925 m) pro vodu. Vítr roztančil na jeho hladině stovky drobných vlnek. Splachujeme ze sebe pot a únavu, nabíráme vodu a šlapeme nahoru pod stěnu na místo našeho bivaku. Sníme studenou konzervu, nohy do batohu, trochu čaje.

Je poměrně teplo. Při lezení jsme pozorovali přibližující se frontu od JZ. Noc plná snů. Lezeme i ve spánku.

Z mučivé noci nás probouzí první náznak svítání. Je čtvrt na čtyři ráno, vaříme, mlčky balíme. Totálně zataženo. Batohy na záda a za čtvrt hodinku stojíme v sedle Železné brány. Je čtyři padesát, kdy se dotýkáme tento den poprvé skály.

První vrchol Sněžná kopa (2 347 m) a nepříjemný sestup do Západné Železné brány a exponovaným hřebínkem na Západný štít Železné brány. Tady jsme v šest třicet. Před námi vrchol krásných tvarů Zlobivá (2 426 m). Lezeme rychle k vrcholu, ale poslední metry před jeho dosažením je pověstný komín. Batohy dolu, vytahujeme lano a navazujeme se. To lano hlavně pro vytažení batohů.

Ze Zlobivé je krásný výhled na Rumanov štít a na pilíř z Kačací doliny, který jsme spolu nedávno lezli. Lezeme nenavázaní současně. Těsně pod vrcholem se mému kamarádovi při oblézání skalního bloku celý vypadl. Instinktivně odskočil a blok jako půlka stolu letí do doliny. Vše sleduji pár metrů od něj neschopen jakkoli zasáhnout.

Srdce mi buší dvěstě za minutu a nechci domýšlet tu horší variantu. Ale na horách musí být i kus štěstí. Stojíme na "Rumaňáku" (2 428 m). Kamarádovi ovazuji loket, má "škrábnutý bok" a skobu na košili. Připomínáme si i prožitou bouři těsně po tímto vrcholem, kdy kolem nás křižovaly blesky a my se krčili pod "žďárákem".

Před námi jsou Ganky, pár úseků nahoru a dolů a přes Malý Ganek do Východného Rumanova sedla, které dobře poznáme při sestupu po přelezení cest v "Galerce". V sedle před jedenáctou hodinou. Něco málo na zub a první metry vzdušného a odvážného hřebene přes Rumanova sedla k Vysoké.

Tuto túru Rumanových sedel všem doporučuji. Když si uvědomím, že to bylo poprvé přelezeno v roce 1907, tak vám pane Dubke, který to lezl poprvé, smekám.

Hřeben Rumanových sedel máme za sebou a Vysoká se halí do mraků. V jednom "tahu" vystupujeme na Vysokou (2 560 m). Pod vrcholem začíná mrholit, začínáme závodit s časem. Vrchol Vysoké přebíháme a jdeme do mlhy v sestupu tehdy ještě na Český štít.

Viditelnost na délku lana. Všechno klouže. Na Českém je to už pořádný "slejvák" pádíme co nám terén dovolí do sedla Váhy (2 337 m). Tady jsme o čtvrt na čtyři. Hledáme útočiště v narvané chatě "Pod Rysmi". Leje.

Druhý den se chata "vylidnila". Zůstáváme sami a čekáme na počasí. Večer se ukazují hvězdy.

Vstáváme za tmy. Zvolna šlapeme do sedla Váhy a na vrchol Rysů (2 499 m). V pět hodin vyrážíme z Rysú hřebenem do Žabího sedla, kam slaňujeme asi dvacet metrů. Všechno klouže. Následuje "lahůdkový" hřeben na Žabího koně. Vrchol se halí do mlhy. Vytahujeme potřetí lano a jistíme hlavně kvůli mokré a kluzké skále.

Žabí kůň (2 300 m). Toto byl poslední tatranský vrchol, který byl dosažen v historii dobývání tatranských velikánů. A byl vylezen prvně jižní stěnou. Proto se tento výstup počítá jako první "sportovní" výstup v Tatrách. Až později byl uskutečněn výstup na vrchol hřebenem.

Balíme lano. Následuje Žabí veža (2 335 m) a odtud je to na "Volovku" skok. Nahoře jsme v osm hodin. Jsme v mlze a chytáme správný směr na Hincovu vežu (2 377 m). Lezeme krásné hřebenové úseky, kdy se na naší straně drží mlha a do Polska máme výhledy.

Před námi jsou tři vrcholy Mengušovských štítů. Lezeme současně nejištěni. Na Velkém Mengušovském (2 437 m) jsme o půl dvanácté. Dál do Hincového sedla a na Čubrinu (2 376 m) dvanáct hodin. Tady odbočuje rozsocha na Kriváň. Naše cesta vede k západu.

Kolem Mnicha rozlámaný terén a travnatý velmi nepříjemný. Opět mlha od jihu. Ve Vratech Chalubinského potkáváme Poláky. Hřeben tu už ztrácí ten pravý tatranský charakter vše už je oblejší a více travnaté. Těsně pod vrcholech Hrubého štítu (2 172 m) nás dostihl déšť. Půl hodiny se krčíme, jsme rozmáčení včetně bot.

Pokračujeme v drobném dešti převážně chodeckým terénem. Představa mokrého bivaku nás pohání dopředu. Od rána žádné jídlo. Stojíme na Valentkové (2 156 m), ze které vidíme těžší úsek II. - III. klas. Hřeben je vcelku rovný, ale mokrá skála a travnaté úseky nás přiměli k vytažení počtvrté lana. Zbývající část na Svinici jistíme.

Hned sestupujeme do Svinicového sedla a odtud je to skok do cíle sedla Ľaliového (1 952 m). Tiskneme si ruce, není potřeba žádných slov. Je osmnáct hodin dvacet minut. Hřeben nám trval čtyři a půl dne, padesát a půl lezeckých hodin. Postupovali jsme přímo po hřebeni. Ruce máme "rozedrané", ale nás to přece baví.

Další související články: