Lofoty, ostrovy půlnočního slunce a turistika

Cykloputování po ostrovech půlnočního slunce; Treking s Tilakem 2013, soutěžní článek č. 3

Každý cykloprůvodce píše, že Lofoty jsou totální rovina, maximálně připustí, že nejvyšší bod silnice leží 130 metrů nad mořem a nejnižší 130 metrů pod úrovní moře. Jenže autoři zapomněli dodat, že tyto body se neustále střídají a většinou je to tak, že do kopce cyklistovi svítí do zad slunce a fouká protivítr, z kopce je slunce skryto za mraky a vítr při sjezdu ochlazuje zpocená a mokrá záda.

Kolem nás nyní byla scenérie připomínající Vysoké Tatry, a to včetně převýšení, které musíme překonávat. Bylo to ovšem nádherné, na severních svazích vysokých hor ležel ještě sníh, jižní svahy byly pokryty mechem a lišejníkem. O obzor dál se objevil jiný svět, středoevropský les přecházel v tajgu a tundru. Není proto divu, že jsem fotila jak divá a zastavovala co sto metrů.

Úskalí koupání v Norském moři

Začali jsme se stáčet více do oblasti fjordů, cesta vedla jako již standardně nahoru - dolů - nahoru - dolů. Jak jsme tak jeli podél pobřeží, spatřila jsem nádhernou písečnou pláž. Neodolala jsem, postavila kolo na stojan a vlezla jsem do vln až po kolena.

Čtěte také: Vesterály a Lofoty - perla severu

Voda byla neuvěřitelně ledová, dalo se v ní vydržet jen v teplé bundě. Luboš se ke stejnému činu neodholal a vyjádřil obdiv k mé odvaze. Ha, nebudu mu přeci vykládat, že mám vazoneurozu, což je silně vyjádřená citlivost na chlad, díky čemuž mám v nohách okamžitě po ochlazení zastavený přítok krve a do prstů neproudí ani krvinka. Tím pádem nejsou vyživovány ani nervy a není proto umožněno vedení bolesti do mozku. Jinými slovy, právě nemám prokrvovány koncové části chodidel a bolest necítím jen proto, že jsou omráčeny i nervové svazky.

Pořádně vycachtaná jsem přicházela ke svému kolu, když to se najednou převážilo a prásklo sebou na tvrdou vozovku, a to přímo na levou ručku, která se roztříštila. Budu muset zbytek cykloputování po Lofotech absolvovat bez ní.

Zima? Zima!

Pomalu jsme se rozhodli, že je na čase začít hledat nějaké příhodné místečko na spaní. Jak jsme se nořili více do fjordu Morfjorden, vítr zde měl příležitost vytvářet víry a turbulentní proudění a vysával z nás hodně energie nejenom při vzdorování protivětru, ale i díky ochlazujícímu efektu, kdy v kombinaci se spalujícím sluncem bylo téměř jedno jak jsme oblečení - naše pocity oscilovaly mezi naprostým prochládáním a totálním přehříváním, většinou nic mezi tím.

Žádné vhodné místo se na přespání nenabízelo, všude buď skály, kopce, nebo bažiny. Postupně jsme se přiblížili k začátku přírodní rezervace a jelikož jsme k přírodě ohleduplní, nechtěli jsme nějak narušit její integritu. Odtáhli jsme tedy kola po písečných dunách co nejdále od cesty, ale tak, abychom nebyli na území rezervace.

Vybrali jsme si zde příhodný plácek a začali stavět stan. Mě ochromila zima a okamžitě jsem si vysvlekla zpocené tričko a oblekla mikinu a zateplovací vestu a na to ještě membránovou bundu. Jedině takto jsem dokázala vydržet. Teda ono mi trochu tepla dodal i lok fernetu, ale to se nepočítá, protože to byl vlastně doping.

Mochničková invaze

Okamžitě poté, co jsme sesedli z kola, se na nás vrhly milióny mochniček a kousaly nás na odkrytých i neodkrytých místech a kam nemohly sednout, tak alespoň vlezly přes rukávy a jiné otvory. Přežít se dalo jen v moskytiéře, bez ní byl pobyt mimo stan prakticky nemožný. Ve stanu stačilo pěkně roztáhnout ponožky, ve kterých jsme celý den putovali, a byl od té havěti klid.

Trošku jsem zvažovala, zda by nestálo zato vstrčit si jednu ponožku i do moskytiéry, ale pak jsem to zavrhla. Přece jenom ty fusky byly trošku vlhké od potu a nebudu se zbytečně ochlazovat, že.

K večeři jsme si uvařili špagety. Tedy přesně řečeno, měli jsme takový hlad, že jsme si udělali rovnou dvojitou porci těchto těstovin a vše jsme sešrotovali, jen se po tom zaprášilo. Zítra opravdu musíme najít nějaký obchod, jinak nebudeme mít co jíst.

Proč je moskytiéra nebezpečná

Po večeři jsme si zašli do tundry spáchat náznak hygieny. V mém případě se to omezilo na vyčurání se a vyčištění si zubů. Lubošovi stačil pouze druhý úkon, jen s tím rozdílem, že na rozdíl ode mě si neuvědomil, že v moskytiéře si kartáček s pastou do huby fakt nestrčí, a netuše zradu se rozmáchl a pokusil se kartáček s nanesenou pastou vrazit do pusy, což se mu přes moskytiéru nepodařilo, jen nabral nějaké ty mochničky z vnějšku moskytiéry a pěkně si je promíchal s pastou.

Druhý pokus zahájil tak, že si sundal moskytiéru, ale to ho okamžitě začal otravovat černý mrak hmyzu. Nakonec to vyřešil tak, že si zpátky navlekl moskytiéru na hlavu, ruku s kartáčkem prostrčil spodem dovnitř a takto si symbolicky vyčistil zuby.

Česání nebude!

V noci jsme slyšeli kapky deště dopadající na stanové plátno, ráno nás ale přivítala modrá azuro obloha, sluníčko a všudypřítomný vítr. Aspoň že ty mochničky neotravovaly. Nějaké černé mraky se ale nad obzorem formovaly, jen jsme doufali, že nedorazí až k nám a s nimi i zhoršení počasí. Pragmaticky jsem rozhodla, že nic se nemá přehánět a že tedy česat se nebudu. Proč taky?

Ráno byla taková kosa, že se dalo vegetovat jen v čepici či naražené kapuci a přes den stejně budu mít cyklohelmu, tak k čemu se namáhat. Navíc můj zákonitý manžel mě častěji viděl neučesanou, než učesanou, tak co.

Intimní chvíle

Musela jsem spáchat velkou potřebu, zalezla jsem si proto hlouběji do tundry, stáhla kalhoty a pustila se do toho. Na tuhle chvíli jen čekali komáři. Ti asi uzavřeli nějakou dohodu s mochničkami - ty nás kousaly večer a nyní nejspíše odpočívaly, aby zase nabraly sil, a jejich činnost převzali již odpočatí komáři. Ti mi nasedali na každý kousek odhaleného pozadí a začali kousat, štípat a všelijak mi kakání ztěžovat. A že tohle nejde vykonávat s moskytiérou navlečenou na zadku je nabíledni. Po chvíli nebyl ani jediný kousek kůže nepoštípán, celá zadnice mě příšerně svědila a myslela jsem, že vyskočím z kůže.

Za náletu komárů jsme se sbalili a vyrazili na cestu.

Život na Lofotech bude těžký

Po několika kilometrech jsme u šotolinové silnice spatřili odbočku k místnímu kostelíku, tak jsme tam zabočili. Po pár stech metrech špatně sjízdné cesty v polích jsme k němu dorazili, byl hodně podobný tomu ze včerejška jen s tím rozdílem, že odsud nás nikdo nevyhazoval. Fičelo zde úplně stejně a budova se tvářila stejně zamknutě jako včerejší kostel, tak jsme neotáleli a vrátili se zpátky.

Míjeli jsme traktor, který řídil maximálně 15letý chlapec. Nikdo vedle něj neseděl. Nejspíše je život zde velmi tvrdý a děti musejí předčasně dospět a převzít úlohy dospělých. Nevěděli jsme, zda mu máme závidět nebo ho litovat. Ale nejspíše to první.

Kemp půlnočního slunce

Podle informací z netu by v osadě Laukvik měl být obchod. Už jsme zoufale potřebovali dokoupit zásoby, hlavně čerstvý chléb a nějaké jídlo, pokud jsme nechtěli jíst rybičky s rybičkami. Vesnička sice byla zajížďka z již tak odlehlé bezejmenné šotolinové okresky, ale netlačil nás čas ani nic jiného, tak jsme sjeli u odbočky označující, že po dvou kilometrech se nachází Laukvik.

Projeli jsme si osadu s asi deseti domy a zakotvili na jediném místě, kde jsme někoho spatřili - v kempu, honosícím se jménem "Kemp půlnočního slunce". Bylo to tak nádherně odlehlé pusté místečko, že bychom tam hned zůstali, kdybychom neměli ujeto nějakých trapných deset kilometrů a kdyby nebylo teprve 16 hodin.

Takto jsme tam alespoň zůstali na jídlo, sympatická majitelka nám uvařila rybí polévku /85 NOKů/, usmažila vynikající rybí burger /65 NOKů/ a uvařila kafe do termosky /25 NOKů/. To poslední nám slíbila nosit na stůl tak dlouho jak budeme mít chuť, aniž by chtěla příplatek, takže se Luboš poněkud přepil kávy.

Na závěr jsme si ještě z erárního vodovodu a se souhlasem majitelky nabrali do bandasky pět litrů pitné vody.

Jak vypadá supermarket na Lofotech

Opustili jsme po 17. hodině kemp a vydali se až na úplný konec vesnice. Nikde nic, cítili jsme nejistotu, vždyť tady někde musí být ten avizovaný obchoďák Coop. Až sto metrů za posledním barákem jsme ho našli, jednalo se o malou dřevěnou budovu, kde na prostorách 3 × 2 metry bylo možno dokoupit základní potraviny a drogerii. To vše označeno jako supermarket Coop.

Kdyby už neměli mít pár minut zavřeno, vyfotili bychom si to, takto jsme jen ukecali prodavačku, že fakt chceme chleba a nějaké konzervy a pak vypadneme. Naštěstí jí nevadilo strávit v práci o nějakou tu čtvrthodinu déle, tak jsme v klidu doplnili potraviny, které nám akutně docházely, plus další zásobu rybiček.

Jsme vůbec na Severu?

Najednou jsme se ocitli v oblasti, kde se neuvěřitelně rychle střídaly scenérie. Tundra, tajga, středoevropský les a velehorské prostředí, co sto metrů to jiný ráz krajiny. Prostě každý kilometr nás přivedl do jiného obrazu, bylo to, jako kdybychom se z Tater dostali rovnou na Sibiř a zpátky přes několik klimatických pásem. Stačilo pár šlápnutí do pedálů, trocha úsilí vyjet kopeček a koukali jsme na obraz, který se tak lišil od předchozího údolíčka. Už sto výškových metrů vytvářelo dojem, že jsme se ocitli stovky kilometrů jinde.

Pak jsme nějakých 10 kilometrů jeli oblastí, kde všude kolem nás se rozprostírala tundra a tajga s typickými podmáčenými bažinami, mokřady, močály a rašeliništi. Nádhera. Zde jsem se cítila nejlépe, vždyť jsem taky tundrosexuál.

Bažiny, kam se jen podíváš

Pomalu jsme usoudili, že by bylo záhodno vyhledat místečko na vytvoření dočasného domova. Bohužel, díky absenci suché půdy všude kolem nás to nevypadalo nadějně, bažiny se nacházely všude vůkol a rozhodně jsme neměli chuť si jimi nechat pohltit stan a tím méně i nás. Už hodinu jsme marně vyhlíželi jakýkoliv prostor dva krát dva metry umožňující nám rozbití stanu, ale marně. Nikde ani kousek rovné či suché půdy.

Nakonec jsme se uchýlili k nouzovému řešení, odbočili jsme k jedné z osamocených chat a co nejdále od ní jsme postavili stan. Byli jsme na dohled od chaty max. 50 metrů, takže jsme nesplňovali základní požadavky Allemannsretten neboli veřejného přístupu ke krajině, ten totiž vyžaduje 150 metrů od nejbližšího stavení.

Ovšem nikde jinde nebyl volný plácek na stan, nebyl zde zákaz vstupu ani plot, chata byla zavřená a majitelé nejspíše někde v práci. Navíc nejsme zloději, kromě přespání jsme zde nic jiného nehodlali spáchat. Tedy poctivě přiznávám, ještě jednu věc jsme měli v úmyslu, ale nejednalo se o krádež, naopak, něco jsme zde chtěli zanechat, a to naše exkrementy. K tomuto účelu jsme šli ještě sto metrů podél fjordu bažinatým terénem a poté, co jsme se vykakali, jsme tam výměšky zakopali.

Večerní koupání

Tábořili jsme na břehu fjordu a nezapadající slunce jen lízlo vrcholy hřebenů kolem nás, putovalo těsně nad horami, aby následující den mohlo vytvářet dojem, že právě vyšlo nad obzor. Luboše to inspirovalo a vrhnul se do studených vod, k čemuž jsem se já nemohla odhodlat. Navíc, já už měla svou premiéru, při které mi upadla ručka na kole.

Takto jsem se jen rozhodla ohřát si vodu na umývání zubů /jak masňácké!/ a nic víc neprovádět. Ať se Luboš třeba celý vydrhne mýdlem, já prostě nehodlám nic přehánět a s heslem "lepší smrádek a teplíčko nežli čistota a zima" jsem zalezla do spacáku.

Jak se dá lézt do vln

Když jsem se ráno probudila a sáhla na vedlejší spacák, tak jsem zjistila, že vedle mě neleží ani Luboš, ani jeho spacák. Vysoukala jsem se do venkovní ledárny a spatřila jsem Luboše jak se čvachtá uprostřed fjordu.

Zvědavě jsem tedy smočila paleček do vody, ale nebylo síly, která by mě přesvědčila tam strčit byť i centimetr čtvereční navíc. Ovšem stačilo trochu teplého čaje /bez fernetu!/ a něco do žaludku a nahlížela jsem na to jinak. Zase nejsem tak padlá na hlavu, jako Luboš, nechala jsem si tedy teplou bundu, na hlavu narazila kulicha a na ruce rukavice a takto jsem bez větších či menších problémů vlezla do vln.

Bylo to docela v pohodě, dostala jsem se až tak daleko, dokud mi hladina nesahala k vyhrnutým nohavicím. Opět jsem ocenila výhodu mít téměř mrtvé nervy v prstech nohou a necítit tedy chlad v končetinách. Svůj spacák jsem pak po vzoru Luboše přehodila přes stan, aby trochu proschnul.

Jak se čistí zuby ve fjordu

Po jídle jsem se rozhodla, že je fakt načase spáchat nějakou tu hygienu. Nemyslím tím česání, na to jsem se opět vykašlala, ale mytí zubů, obličeje a jiných důležitých součástí organismu. Protože pitná voda byla přesně na příděl, musela jsem si na to nabrat vodu z fjordu. Díky okolní teplotě v nominální hodnotě jednomístného čísla ve stupních Celsia jsem si změkčile na to vodu ohřála a začala si následně čistit zuby.

Skoro jsem se u toho poblila. Něco tak odporného jsem ještě v hubě neměla a to mi tam při jízdě na kole už vlétla kdejaká hmyzí havěť. Nevím jak chutná voda z moře, když se nabere do pusy, ale teplá voda z fjordu je fakt příšerná. Vyčistila jsem si zuby jen s největším sebezapřením a na zbytek hygieny jsem se jednoduše vyflákla.

Kruh se uzavírá

Po necelých dvou kilometrech jsme se u Vestpollenu napojili zase zpátky na nám již známou E10 a směřovali do Svolværu, přístavu, kam jsme připluli před třemi dny. Těch zbývajících cca 10 km uteklo celkem rychle a kolem 15. hodiny jsme se podruhé ocitli v administrativním centru ostrova Austvågøya s 4 230 obyvateli.

Protože nám už hlad klepal na žaludek, u nejbližší benzinky z celkového počtu dvou, jsme zakotvili a u venkovního posezení vytáhli vlastní zásoby a pojedli. Luboš ještě měl chuť na zmrzlinu, tak jsem mu na benzince pořídila alespoň kávu se zmrzlinou.

Zastávky jsem využila k návštěvě místního WC a v zrcadle jsem se po dlouhé době spatřila v plné kráse. Ehm, plné kráse… Tři dny nečesané strniště vlasů, větrem ošlehaný a sluncem spálený obličej, puchýře na rtech… Ano, tak vypadá "dáma na treku".

Lofoty se nacházejí na 68. a 69. stupni zeměpisné šířky severně od polárního kruhu v severním Norsku. Hlavní ostrovy jsou /bráno od severu k jihu/ Austvågøy, Gimsøy, Vestvågøy, Flakstadøy, Moskenesøy a dále na jih najdeme malé a izolované ostrovy Værøy a Røst. V průběhu historie se územní vymezení Lofot výrazně měnilo a v současnosti někteří k nim řadí i ostrov Hinnøya a stovky menších ostrovů, ostrůvků, skal a "skerries" východně od Austvågøy.

Všem dominují klidné zátoky, ovčí pastviny, malebné vesničky a impozantní, ledovci utvářené skalnaté hory, úseky pobřeží, chráněné zátoky, velké panenské oblasti. Obecně jsou Lofoty pověstné svými přírodními krásami. Celková populace činí 24 500 obyvatel a plocha 1 227 km².

Lofoty jsou nejsevernějším místem na Zemi, kde průměrná teplota nikdy neklesá pod nulu. Slunce zde nezapadá v období od 27. května do 17. července.

Doprava

Branou na Lofoty je pevninské Bodø, odkud na ostrovy vyplouvají lodě. Bodø má letecké spojení s hlavním městem Oslo minimálně jednou denně. Pro přepravu kol doporučuji námi vyzkoušenou leteckou společnost Norwegian.

Lodní spojení

Hurtigbåt: míří do Svolværu, pojme pouze pěší a cyklisty www.torghattennord.no, vyhledávat přes "espress boats".

Hurtigruten: kotví v přístavech Stamsund a Svolvær, pojme pěší, cyklisty i auta www.hurtigruten.com.

Trajekt: plaví se do Moskenes většinou přímo, některé spoje zajíždějí i na vzdálenější ostrovy Værøy a Røst. Převáží pěší, cyklisty i auta, pro poslední jmenované je doporučována předchozí rezervace nebo být minimálně hodinu před vyplutím v přístavišti - www.torghattennord.no, vyhledávat přes "ferries".

Další související články: