Špicberky a lední medvědi za polárním kruhem

Brána Arktidy; soutěžní článek č. 6, Treking s Tilakem 2009

Letadlo pozvolna klesá, a ze zdánlivě nekonečného moře se po pravé straně vynořují špičaté horské masívy. Zasněžené a protkané mnoha bělavými ledovci a úzkými průsmyky. Místy je možno zahlédnout široká rovinatá údolí beze známek sněhu, která se dotýkají sytě modrých fjordů. Pilot provádí závěrečný obrat a téměř rovnoběžně s blízkým čtyřista metrů vysokým svahem pokládá Boeing na ranvej malého místního letiště.

Je začátek července, jedna hodina po půlnoci, a nás vítá sluníčko plující vysoko po obloze. Kopce na protějším břehu fjordu jsou pod sněhem a od moře fouká svěží ledový vánek. Naše malá pětičlenná skupinka právě přistála na souostroví Špicberky, poslední severské výspě civilizace, jejíž centrum, městečko Longyearbyen, se nachází pouhých třináctset kilometrů od severního pólu. Zbytek noci trávíme nedaleko letiště v nejsevernějším kempu na světě.

Longyearbyen

V Longyearbyenu doplňujeme zásoby potravin a také navštěvujeme překrásné muzeum Arktidy. Především si však jdeme vyzvednout kulovnici, kterou budeme nosit po celou dobu našeho treku s sebou, jako obranu pro případ napadení ledním medvědem. Medvědí teritoria se sice nacházejí především v severovýchodní části souostroví, ale medvědi se mohou toulat skutečně kdekoli, a pomníček dívky, kterou před lety zabil úder medvědí tlapy jen párset metrů od města, tiše upozorňuje všechny příchozí, že vydávat se mimo civilizaci neozbrojen, se může komukoli krutě vymstít. Tyto obrovské šelmy, které se po právu honosí přizviskem "králové Akrtidy", jsou však velmi přísně chráněné a pokud po případném incidentu neprokážete, že jste neudělali vše proto, abyste se medvědovi včas vyhnuli, čeká vás velmi vysoká pokuta.

V pozdním sobotním odpoledni však v půjčovně zbraní již nikdo není. Broněk s Bárou se jdou podívat do okolí, zda majitele nenajdou někde poblíž, a nakonec se jim daří zapůjčit kulovnici Mauser z 2. světové války, dokonce ještě s vyrytou říšskou orlicí na pažbě a dvacítku tříštivých nábojů. To vše za lidovou cenu s tím, že zaplatíme až po návratu.

"Když tu nebudu, dejte mi to za roh do předsíně i s penězi", říká chlapík, jako by půjčoval knihu ze své knihovničky, hledajíc přitom nábojnice různě poházené na policích. Zbraň je zde běžná záležitost a opravdu si z toho nikdo těžkou hlavu nedělá. Stavujeme se na střelnici a Broněk, držitel zbrojního pasu, nám dává krátké školení. "Snad nebudeme muset střílet na medvědy,...", doufá při tom každý z nás.

Když noc se stává dnem

Rozhodujeme se již od počátku akce naplno využít veškerých výhod polárního dne. Na první etapu proto vyrážíme za paprsků půlnočního slunce. Jdeme do hloubky dvaceti kilometrů údolí Adventdalen, až k ústí doliny Bolterdalen, která je pro nás jakousi branou do tundry, a první camp v divočině budujeme až v šest ráno. Spíme přirozeným spánkem do brzkého odpoledne a režim následujících šestnácti dní pak zcela přizpůsobujeme našim potřebám, terénu a počasí. Takhle jsem si vždycky představoval absolutní svobodu. A jak se spí pod širákem uprostřed polárního dne? Lépe, než byste čekali. Světlo vůbec nevadí, na to si zvyknete. Problém mohou způsobit sluneční paprsky, které hrozí spálením obličeje, proto je rozumné spát aspoň s šátkem přes hlavu.

Dva kilometry sněhových polí v sedle Bolterskaret nám dávají dost zabrat. Na tenhle úsek by se totiž hodily sněžnice, které bohužel nemáme a tak se každým druhým krokem boříme do mokrého sněhu. Pokud zrovna nejdeme po sněhu, procházíme skrze nepříjemný kamenitý terén. Navazující údolí Tverrdalen je naopak, díky mírnému sklonu svahu, celkem pohodový trek.

Bažiny a ledové brody údolí Reindalen

Několik desítek kilometrů dlouhé údolí Reindalen se pro nás stává malou učebnicí trekování letní Arktidou. Původně plánovaná trasa se na mapě zdá jako poměrně snadná a jednoduchá a zprvu odhadujeme, že během deseti hodin lehce dosáhneme pobřežních oblastí fjordu Van Mijenfjorden. Když však zamíříme k rovinatému středu údolí, končí naše pouť v podmáčeném terénu, v bludišti bažin a potůčků. S těžkými batohy na zádech se často boříme po kotníky do mazlavého bahna a neustále brodíme potoky, které jsou široké zrovna tak, aby se nedaly přeskočit.

U jednoho z nich přece jen neodolám. Zouvat si boty a opět lézt do studené vody se mi totiž nechce, a tak na bezpečném místě přeskakuji. Rozběh, odraz, let vzduchem a měkký dopad na mechový břeh... Ztrácím pevnou půdu pod nohama a propadám se až po holeň. Uvnitř levé boty cítím studenou vodu. Snažím se vymanit z pasti, avšak další krok končí stejně a za chvíli mám v obou botách rybníčky. Teď už se o hledání suchých míst starat opravdu nemusím…

Poté co za hodinu urazíme sotva dva kilometry, které nás neskutečně vysilují, obracíme se zpátky ke svažitým okrajům údolí, které jsou sice terénně členitější ale nesoustřeďuje se zde všudypřítomná voda z tajícího sněhu. Řekám, stékajícím od ledovců, mnohdy divokým ledovým proudům dohněda zakalené vody, širokým až několik desítek metrů, však stejně neunikneme. Voda má sotva pár stupňů nad nulou, teplota vzduchu není o nic vyšší. Není zde jiná možnost, než brodit po kamenitém dně v sandálech, místy po kolena, místy téměř po pás. Na druhém břehu rychle osušit promrzlé nohy, obléci si teplé ponožky a jít vstříc dalšímu brodu, který se vynoří možná až za hodinu, možná hned po 150 metrech.

Na konci údolí, při pobřeží fjordu, začíná pršet, a od moře fouká nepříjemný arktický vítr. Jakoby symbolicky si v místě, které je nejzašším bodem našeho treku, několik dní chůze od nejbližší civilizace, saháme opravdu na samé dno fyzických a psychických sil. Osamělá chatička na místě zvaném Camp Morton, jejíž volně přístupné podkroví nám dovoluje načerpat síly do dalších náročných úseků, je pro nás doslova spásou.

Dobývání průsmyku Skardalen

Odpočinuti pokračujeme z Mortonu dále údolím Berzeliusdalen. Teplota už třetí den padá neustále dolů a rtuť teploměru začíná balancovat kolem bodu mrazu. Další postup je kombinací těžkého kamenitého terénu, podmáčených travnatých drnů a mokrých tajících zbytků sněhu. V polovině údolí stavíme, zcela prokřehlí, camp. Musíme se aspoň pár hodin prospat. Medvědí hlídka je dnes opravdu nepříjemnou záležitostí, po celou dobu vyhlížím aspoň malý kousek modré oblohy. Marně.

Následující den se metr po metru probíjíme oblastí protkanou výraznými terénními vlnami, říčními brody a suťovými svahy dále na sever. Až k úzkému průsmyku Skardalen, který tvoří spojnici s našim dalším cílem - údolím Grondalen. Atmosféra je jako vystřižená z cesty do temného srdce Mordoru v závěru trilogie Pán prstenů. Mraky jsou jen párset metrů nad zemí a všudypřítomná šeď je stále více depresivní. Obyčejná lidská stopa, otisknutá kdovíkdy v kousku bahna, na mě působí jako symbol naděje, neboť jsme již sedm dní nepotkali žádného člověka.

Za průsmykem se jako mávnutím kouzelného proutku počasí mění. Během dvou hodin máme nad hlavami místo zašedlé oblohy blankytnou modř. U jedné z morén stavíme dvoudenní camp. Relaxujeme, pozorujeme stáda sobů karibu, kterých jsou zde desítky a v blízkém potůčku nacházíme zkameněliny. Já a Broňek si dáváme nalehko výstup na jeden z blízkých vrcholků. Když na mě v noci vychází hlídka, šplhám si nahoru na morénu a tiše, opřen o velký kámen, pozoruji okolí.

Najednou za sebou slyším lehké sypání uvolněného kamení, jako když někdo běží po suti. Nějaké zvíře. Otáčím pomalu hlavu a spatřím polární lišku, jak čenichá jen pár metrů ode mě, hledajíc mezi kameny ptačí hnízda. Lištička mě však stále nezaregistrovala. Po paměti nahmátnu k pasu po foťáku. Bohužel zůstal dole u stanů. To je smůla. Liška zpozorní a otáčí se. Chvíli si vzájemně koukáme téměř přímo do očí, černošedá šelma je překvapená mou přítomností snad více, než já její. Nakonec usoudí, že dneska zde pro ni není bezpečno a několika skoky mizí mezi hromadami kamení.

Barentsburg - zapomenutý socialismus

Ruská hornická osada Barentsburg je jedinou civilizací, kterou na našem treku křižujeme. Populace čítá necelých 800 obyvatel, hornických rodin, které se upsaly několikaleté pracovní smlouvě a nyní zde žijí v uzavřené komunitě, ze které není úniku. Za městem je nekonečná arktická tundra a využít služeb helikoptéry si může dovolit jen pár vyvolených. Zapomenutý socialismus na nás dýchá ze všech stran. Rzí prolezlá, avšak fungující průmyslová zóna se mísí s budovatelskými motivy na obytných domech a z náměstí na to všechno dohlíží busta Vladimíra Iljiče Lenina.

Nakupovat v obchodech lze jen za místní měnu, kterou zde nazývají jednoduše "kredity". Samozřejmě je nesměnitelná, protože na norskou část souostroví se nikdo z běžných lidí nikdy nedostane. Díky nekonečnému přátelství slovanských národů se nám však nakonec daří pořídit šest bochníků chleba, čokoládu a láhev vodky. Vláďa s Broňkem jdou zjistit, jak je to s otevírací dobou místního krytého bazénu a vrací se se zprávou, že služby zařízení jsou úplně zadarmo, včetně využití tělocvičny.

Správcová se sice netváří nijak nadšeně, viditelně jsme ji vytrhli z dopolední siesty a upozorňuje nás, že nemáme do bazénu skákat z jeho okrajů. Brzy zjišťujeme, že to není z obavy o naše zdraví, ale spíše z obavy o zdraví bazénu. Bazén totiž zjevně pár desítek let nikdo neopravoval a na mnoha místech chybí nejen uvolněné dlaždice ale i kousky cihel. Voda je však čistá, teplá a koupání v ní osvěžující. Na závěr si dáváme fotbálek v tělocvičně, a po asfaltce, plni dojmů, si to šlapeme k heliportu, u nějž se stáčíme souběžně s pobřežím na východ, směrem k Longyearbyenu.

Colesbukta a Rusanova chata

Opět začínají ledovcové řeky, z nichž některé jsou třešničkami na dortu naší sbírky brodů. Při ústí Holledardelvy je nejschůdnější mořská mělčina. Z pohledu od pobřeží vypadají postavičky, putující po moři s plně naloženými batohy, opravdu bizarně. Perlou na závěr je však řečiště Colesdelvy. Přicházíme sem za přílivu a průchod deltou a jejím okolím je tedy zcela nemožný. Odvážně zkouším krosnout řeku po naplaveninách, ale po několika krocích se bořím hluboko do rozbředlého jílu a mám co dělat, abych se odtud vydrápal nazpět. Vypadám teď jako opravdový Jožin z bažin.:-). Bezpečné místo pro brod nacházíme až půl kilometru od pobřeží, v místě, kde se řeka větví do dvou ramen.

Vstupujeme do oblasti Colesbukty, opuštěné ruské industriální oblasti, která před lety zpracovávala černé uhlí vytěžené v nedalekém Grumantbyenu. Dopravní pásy, strojní zařízení, odstavené tankery na pobřeží, přístavní jeřáb a vůbec celý liduprázdný průmyslový komplex vypadá jak jedna velká scéna z hororu. Kousek za Colesbuktou nacházíme, dle očekávání, Rusanovu chatu. Jedna její místnost slouží jako malá útulna pro šest lidí, ve druhé najdeme muzeum ruského polárníka Vladimíra Rusanova. Protože máme slušnou časovou rezervu, zůstáváme zde po dvě noci. V kamnech si topíme nejen dřevem, ale také uhlím, kterého leží na hromadách na okrajích Colesbukty několik tun. Na jedné z polic nacházím knihu Jacka Londona, kterou přečtu téměř jedním dechem. Napadá vás lepší autor ve zdejších severských krajinách?

Cestou do Grumantbyenu, druhé části ruské těžební oblasti, se držíme podél bývalé železniční spojky. Její stavitelé ukryli celou trať, kvůli zimním přívalům sněhu, pod dřevěnou konstrukci připomínající dlouhý nekonečný tunel, který je na mnoha místech dodnes zcela zachovalý. Pak nás již čeká jen závěrečné údolí Bjorndalen, na jehož konci, u pobřeží fjordu Isfjorden, budujeme poslední camp expedice a ráno zdoláváme závěrečné čtyři kilometry po prašné cestě, která spojuje zdejší chatovou osadu s městečkem Longyerbyen. Kruh se uzavírá a naše GPS se po patnáctidenním putování zastavuje na čísle 196 km.

Zaujal vás článek a rádi byste zažili Špicberky na vlastní kůži?

Především si musíte být jisti, zda na to skutečně máte. Ačkoli vás zde nečekají žádná výrazná převýšení, či nebezpečný terén, přesto spousta faktorů, které jsou zmíněny i v článku, posouvá trek do zcela jiné kategorie, než na jaké jsme zvyklí z kontinentu. Představte si, že jste dva týdny odříznuti od civilizace, bez možnosti zásobování potravinami, bez jakékoli podpory zvenčí. Teplota se za celou dobu málokdy vyšplhá nad sedm stupňů nad nulou. Nejsou zde ani stezky, ani pěšiny, natož pak turistické značení. Musíte se spolehnout na mapu a svůj vlastní úsudek, případně GPS. Pokud se chcete vydat dál, tak jako my, budete od mobilního signálu vzdáleni i několik dní cesty, zvažte tedy pro případ nouze také zapůjčení satelitního telefonu, případně tzv. "emergency beacon". Mějte na paměti, že brodům se nevyhnete a buďte připraveni na opravdu ledovou vodu.

Na Špicberky se dostanete letecky z norských letišť Oslo a Tromso leteckou společností SAS. Jedná se o běžné komerční lety, letenky lze zakoupit na kterémkoli ze serverů zabývajícím se jejich prodejem.

Místní obchody jsou sice zásobeny úplně vším, ale vzhledem ke zdejším cenám potravin doporučuji nakoupit většinu jídla již u nás, jinak se vám celý trek nehezky prodraží. Na místě nakupte jen to, co se vám kvůli váze nebo objemu nevleze do letadla, nebo potraviny podléhající rychlé zkáze. S vodou nebudete mít žádný problém. Na své pouti narazíte na stovky pramenů, které vzhledem ke geologickému složení souostroví mohou být někdy mírně zakaleny, ale to rozhodně není na závadu.

Zbraň lze půjčit přímo v Longyearbyenu. Podmínky zapůjčení se mohou průběžně měnit, doporučuji ověřit si dva měsíce před cestou platné předpisy na www.sysselmannen.no. V roce 2008 bylo možno zapůjčit si kulovnici jen oproti pasu, o rok později už byl potřeba český zbrojní průkaz anebo měsíc předem zažádat o povolení prostřednictvím formuláře, ke kterému se přikládal trestní rejstřík - www.sysselmannen.no.

Po absolvování potřebných celních úkonů je možnost přivést si vlastní zbraň. Určitě navštivte střelnici a také se po teoretické a psychické stránce připravte na možné setkání s ledním medvědem. Doporučuje se také zapůjčení signální pistole jako jeden z prostředků na odehnání medvěda. Rozhodně se nevydávejte na trek neozbrojeni a v noci držte pravidelné medvědí hlídky. Cena zapůjčení zbraně se pohybuje kolem 200 NOK / den, signální pistole 50 NOK / den.

Mapu oblasti zakoupíte na místě, nebo na internetu: www.stanfords.co.uk. Z hlediska trekování se Špicberky dělí na dvě oblasti. První "Management area 10" zahrnuje okolí Longyearbyenu. Pohyb zde není omezen, přesto byste měli alespoň správci kempu dát vědět, kam se vydáváte a kdy plánujete návrat. Tato oblast je dost rozsáhlá, dle mého odhadu nabízí možnosti na minimálně dva až tři měsíce trekování. Pokud se chcete vydat za hranice oblasti, je vaší povinností zažádat o povolení guvernéra souostroví. Především po vás budou požadovány záruky, že případnou záchrannou akci jste schopni finančně zabezpečit z vlastních prostředků či z pojištění.

Odkazy:

• Série fotografií na blogu autora článku www.algar.cz/spicberky-foto2009
• Praktické informace (pravé menu) na oficiálním webu Špicberk www.sysselmannen.no
• Půjčovny zbraní www.sportscenteret.no, www.spitsbergentravel.no
• Jak se chovat při setkání s ledním medvědem - www.sysselmannen.no
• Webkamery www.online-webkamery.cz/kamery-spicberky